Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ BAUMER

Tichý zákon

Planá lesní růže--- (v originále Waldrose - pozn. překl.) Všude ho potkávala na jeho cestách životem, ta rudá růže z lesů domova. Tam za horami, v rodné obci, pod střechou hornoplánské kostelní věže - jak jen často k ní vzhlížel jako malý chlapec! -; v mariánském kostele ne tak dalekého Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg); na severním portále svatovítského dómu v Krumlově (Krumau), který mu se svým zámkem nad touže řekou připadal jako šedá vdova vymřelého rodu Rožmberků; ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), tom vltavském klášteře při Čertově stěně (Teufelsmauer), v němž zdobí presbytář rožmberský rytíř na náhrobníku Petra Voka, posledního vůbec pána z Růže, v rudém mramoru a se sklopeným hledím své helmice, onen rodový erb nad ní i ve štítě, jejž coby jezdec třímá před sebou; konečně pak, vlastnímu srdci asi nejblíže, nad polorozpadlým vstupem do lesního kostela ve Svatém Tomáši (Sankt Thoma) při hradní zřícenině Vítkova Kamene (Wittinghausen), tam, kde mu bylo dopřáno strávit nejšťastnější chvíle mládí.
Před několika týdny už mu touha nedala a musel znovu spatřit domov tam v Horní Plané (Oberplan). Vydal se cestou přes Zvonkovou (Glöckelberg), už zdáli ho zdravící hrotem své kostelní věže v moři lesů. Odtud z Přední Zvonkové pocházela babička Voršila (Ursula), manželka děda Augustina, maminka jeho otce. Byla to jen chudá domkářova dcera, ale sama živoucí kronika vyprávění, pověstí, biblických příběhů, písní i průpovědí, které mu už nikdy nevyšly z paměti. Třicet let je tomu nyní, co spí tiše v zemi. Matka devět. To k jejímu hrobu zamířil nejprve. Na vnější straně kostelní zdi hned vedle vchodu měla být teď zanedlouho vsazena ušlechtile provedená pamětní deska, kterou dal před nedávnem zhotovit. V kamenickém díle novogotického slohu tu lze číst slova: "Hier ruht die Frau Magdalena Friepeß, verehelichte Stifter, wiederverehelichte Mayr, geboren dem 26. Juni 1784, gestorben 27. Februar 1858. Sie erntet, was sie einst gesäet. Der besten Mutter die dankbaren Kinder: Adalbert, Anna Maria, Johann, Martin, Jakob." (Zde odpočívá paní Magdalena Friepessová, provdaná Stifterová, podruhé provdaná Mayrová, narozená dne 26. června 1784, zesnulá 27. února 1858. Sklízí, co kdysi zasila. Té nejlepší matce její vděčné děti Adalbert, Anna Marie, Johann, Martin a Jakob.)
Na rukou ho rovnou nosili doma v Horní Plané. Dokonce transparentem ho vítali, slavného syna malého tržního městečka. Bydlil zase tam v chalupě řečené Mothselhäusl, přezvané teď lidmi po zaměstnání bratra, který v ní zůstával, "Beim Sattler" (U Sedláře). S Johannem si odjakživa dobře rozuměli. S ním, o devět let mladším, mohl hovořit i o svém vlastním psaní, i o té staré kronice, v níž našel i původní podobu jména rodné obce. "Plana de monte Vitkonis" tam byla nazývána, čímž se rozumělo, že ten dávný Dobrovodský vrch s pramenem byl "horou Vítkovou", patřící právě jeho Vítkovi! Pozorně a jako ve vytržení mu Johann naslouchal. Byl by tu u něj zůstal rád delší dobu, ale přítomnost tolika dětí v domě mu brzy šla na nervy. A tak se po pár dnech vrátil znovu do lesního domu tam na Třístoličníku (v originále jen "Waldhaus" - pozn. překl.). Aby mohl psát, potřeboval odstup od těch i nejdrobnějších detailů osobní vzpomínky. A pokaždé znovu potřeboval i opětně se setkat s domovem, mít nablízku ten důvěrně známý kostel a myšlenky na všechno kolem, co pominulo. Nesmělo to v něm setrvat. V domě na svahu té hory (v originále "unter dem Dreisessel" - pozn. překl.) byl právě dost blízko i daleko o míst, odkud vzešel, aby se obraz v nitru nezastřel. Čím více sám stárnul, tím těsněji každý námět, kterého se chopil, souvisel právě s oním niterným obrazem. A co teprve příběh rodu Vítkovců s erbem plané růže, růže z lesů jeho domova! Bylo to, jako by právě práce na té zdánlivě tak vznešeně odlehlé dějinné látce otevřela ty nejzazší komnaty jeho nejranější paměti. Hustší a hustší bylo předivo obrazů z dětství a mládí, jež ho obkličovaly až byly tak blízko na dotek jako dosud vlhká olejomalba na jeho malířském stojanu. Vábily ho i pronásledovaly, hrozily a naléhaly. Vyzývaly: "Drž nás pevně!" a zase: "Zažeň nás!" Tak začal hned po návštěvě Horní Plané z těch zdánlivě zasutých šachet paměti vydobývat popis vlastního svého života.

Z úvodní kapitoly románu Das sanfte Gesetz (hned ta následující nese název Das Moldauherz) pochází úryvek textu, prozrazující neklamně obeznámenost autorovu s krajinou, která právě Stifterovým dílem vešla navěky i do světové literatury. Ostatně v doslovu ke knize (datovaném Velikonoce roku 1978) prozrazuje Franz Baumer příčinu, proč se chopil námětu, doslova a průzračně takto:
"Také já jsem tímto románem přirozeně představil jen 'svého' Stiftera. Vznikl z toho, že jsem se jím vlastně zabýval neustále znova a znova; spolupůsobily přitom ovšem i daleko nazpět sahající dojmy z mého vlastního dětství, kde mne jeho jméno potkalo poprvé jako nějaká dávná pověst, když jsem směl navštívit jako chlapec, kterého matka vede za ruku, lesní končiny kolem Rosenbergerova statku pod Třístoličníkem (na mapě je to blízko bavorské osady Lackenhäuser kus na jih od vrcholu - pozn. překl.). To chudé stavení, odkud maminka pocházela, je ještě mnohem menší než Stifterův rodný domek zvaný 'Mothselhäusl', který také znám - Mihela (i v originále Mihel, jinak známější pod jménem Mühl - pozn. překl.) teče kolem a malým okénkem je odtud za pěkného počasí vidět kříž na temeni hory v mé mateřštině nazývané Dreisesselberg. Za mých stifterovských studií se básníkovo jméno naplnilo ovšem novým obsahem. Viděl jsem, že to nebyl nikdo menší než Friedrich Nietzsche, kdo Stiftera znovuobjevil i pro dvacáté století, že jej uctívali Hermann Hesse stejně jako Franz Kafka a mohl jsem si přečíst, co o něm a propastnosti jeho zjevu na odvrácené straně světa biedermeieru napsal ve své knize Die Entstehung des Doktor Faustus - Roman eines Romans (1949) Thomas Mann: 'Stifter je jeden z nejpodivnějších, vskrytu nejodvážnějších a tajemně uchvacujících vyprávěčů světové literatury, kriticky příliš málo prozkoumaný.' (s. 90 českého překladu Dagmar Eisnerové pod titulem Jak jsem psal doktora Fausta - Román románu, jak vyšel v nakladatelství Československý spisovatel roku 1962 jako 9. svazek edice Dílna - pozn. překl.). To mě tenkrát hluboce ovlivnilo. Doufám, že něco z tohoto pohledu na Stifterovu osobnost vešlo i do mého románu. Neměl jsem tu ctižádost, abych snad řešil nějakou záhadu zvanou Stifter. Stačilo by mi ke štěstí, kdybychom i mým skromným přičiněním četli jeho knihy znovu novýma očima, abychom objevili to na dně každého tvůrčího zjevu podivuhodně skryté tajemství, vždy ostatně i nadále unikající našemu pochopení, o to víc však hodné našeho nekonečného obdivu a úcty."

Franz Baumer se narodil v bavorském Mnichově dne 7. května roku 1925. Po druhé světové válce studoval literární vědu a filosofii, promoval na Dr.phil. v roce 1951 a působil pak mj. jako vedoucí redaktor rozhlasové stanice Bayerischer Rundfunk. Vedle románu o Adalbertu Stifterovi, o němž psal v jiné své knize i jako o malíři a kreslíři, je i autorem životopisů Hermanna Hesseho, Franze Kafky, Ernsta Jüngera, Pierra Teilharda de Chardin, Otto Hahna, Ericha Marii Remarqua a Siegfrieda von Vegesacka. Překlady jeho děl vyšly rovněž v Nizozemí a USA.
- - - - -
* Mnichov (BY) / Horní Planá / Rožmberk nad Vltavou / Český Krumlov / Vyšší Brod / Vítkův Kámen
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko