Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

PETER BECHER

Budweiser temno

Září v Budějovicích, zasmušilejší už snad dny být nemohou, drobný déšť nebo zamlženo, kaluže, špína, promáčené boty. Najednou se na chvíli rozjasní, alespoň na minutu slunce vysuší cesty a trávníky, lavičky se zaplní postaršími lidmi a prostor se rozléhá dětskými hlasy. V takovém okamžiku poprvé vejdu vstupními dveřmi českobudějovické Státní vědecké knihovny a stoupám širokým schodištěm do druhého patra. Tam nahoře hovořím s útlým mužem světlých vlasů i plnovousu. Staré budějovické noviny? Máme jich plné regály, říká Jan Mareš, vedoucí oddělení, noviny německé a české, časopisy, knihy, dokumenty z pozůstalosti, co jen si přejete.
Chvíli nato už sedím na jednom z volných míst, před sebou dva ročníky BUDWEISER ZEITUNG v těžkých lepenkových vazbách, uchovávajících minulost, jen ji prostě otevřít. Město dosud vydechuje na slunci, kdesi pobíhají děti mezi stoly zahradní restaurace, skupinky mladých postávají s mokrými vlasy a ručníky před krytou plovárnou a něčemu se smějí, řidič autobusu zasněně sleduje děvče přecházející ulici, dva turisté si smáčejí ruce v kašně pod Samsonem, z otevřených oken se derou tóny taneční hudby, provázené nasládlým hlasem rozhlasového moderátora, jehož otec sedí v téže chvíli ve starém bytě nad budějovickým náměstím a zpracovává rybářské mušky pro západní zákazníky.
Opatrně beru do rukou prvý půlroční svazek a otevírám ho, jsou to přece jen staré noviny, ale mně se náhle zdá, že čas má dvojí dno a jí sestupuji kamsi do podpalubí, kde budu moci pohlédnout temné minulosti do tváře, nějakému jinému září než to dnešní a dál nazpátek až k tomu únoru roku 1938, zrovna poté, co skončily oslavy sedmdesátého jubilea Stifterova úmrtí:
"Večer 28. ledna vzplála u osamělého památníku Adalberta Stiftera nad Plešným jezerem mohutná vatra. Divoce vyšlehly plameny vzhůru k nočnímu nebi," píše Alois Stadelbauer 5. 2., čtu ty řádky, kolika lidem tehdy asi mohly padnout do oka, a vidím se stát dole u jezera při kameni se schwarzenberskou korunkou a hledět tam nahoru k ohni, jak hoří dlouho přes půlnoc. Mělo to tak aspoň být, jak stojí psáno v BUDWEISER ZEITUNG, tom listu budějovických Němců, jehož podtitulem bylo zářné heslo: "Für Wahrheit, Recht und deutsche Tüchtigkeit!" přičemž zpěvné Tüchtigkeit vedle "pravdy a práva" značilo "zdatnost", samozřejmě tu německou. Onen oheň na Stifterovu počest ostatně hořel tak blízko česko-rakouské hranice, že čtenář jistě 16. 3. až příliš dobře porozuměl v článku nadepsaném Co je nejvroucnějším přáním Rakouska slovům: "Je jen samozřejmé, že právě sudetští Němci z plna srdce zdraví připojení Rakouska k Německé říši."
Sudetští Němci, Sudetendeutschtum, Sudetoněmectvo. Jak abstraktní pojem, a přece můžeme 4. 5. číst doslova, že "das Sudetendeutschtum marschiert!" - tj. pochoduje! Pokud může abstraktní množina pochodovat, co ji k tomu vede? "Národovecká povinnost?" (viz noviny z 2. 4.) A kam pochoduje, proti komu? Co mohli mít na mysli lidé, kteří takové věci psali, a co ti německy zdatní Budějovičané, kteří je četli ve svém listě? Nepřítel stál však, přinejmenším autorům, jasně před očima. Dne 7. 1. 1939, kdy Budějovice patřily ještě ke zbytku Česko-Slovenska, zatímco téměř sousední Krumlov už ke třetí říši, píše Erich Kundt: "Snad by nynější vláda postupovala již proti Židům mnohem ostřeji, nebýt židovských finančních kruhů londýnské a newyorské City, které tichými hrozbami brutálně zneužívají finančních nesnází Čechů." To je ovšem obrovské nebezpečí nejen snad pro Čechy, a platí proti němu jediné: "Mladí muži, mladé ženy! My všichni s vámi vespolek, bez rozdílu věku, kráčíme v řadách národně socialistického hnutí. Vůdce nás volá! Vůdče, jen poruč - my poslechneme!" (25. 2.) Pochodovat a vyznávat: "Němci! 12. března všude jen německé prapory!" Pamětní Den hrdinů je přece slavnostním dnem "i pro německou národní skupinu v Česko-Slovensku." (11. 3.) A že to skutečně pomohlo - vždyť už několik dní nato hlaholí městem: "Jsme svobodni! Stal se německý zázrak a ten div opětně způsobil náš Vůdce Adolf Hitler." (16. 3.) Ačkoli alespoň počasí zřejmě kladlo jakýsi odpor, "na hlavním náměstí mezitím přes husté sněžení neustále rostl lidský zástup… S horečným napětím sledoval vstup německých jednotek, dychtivě hleděl vstříc hrdinným vojákům našeho Vůdce." (16. 3.) Skutečně přišli, pohádka se splnila, nebezpečí bylo zažehnáno.
"Od chvíle, kdy říšská válečná vlajka pyšně zavlála nad náměstím Adolfa Hitlera, vrátil se do Budějovic konečně mír," píše Dr. Otto Steuer 29. 3. a "mír pod říšskou válečnou vlajkou" mu zřejmě nezní coby protimluv. V Praze dokonce sám "vrchní velitel říšských jednotek gen. Blaskowitz složil hold padlým světové války v českém památníku Neznámého vojína" (1. 4.) - i přes jistě pozoruhodné datum gesto vskutku noblesní, které však počasí opět odmítlo následovat, takže i čestný host okázalého budějovického prvního máje, sám mnichovský gauleiter, musil stát "v prudkém lijáku." (6. 5.) Snad je mír skutečně možno zajistit jen pod říšskou válečnou vlajkou, neboť je nutno připomenout čtenáři, že "židovský světový kapitál chce opět těžit a cizopasit z krve národů." (13. 5.) Je malou útěchou, že "20. května bylo znovu dost másla i vajec na budějovickém týdenním trhu a že na okresním srazu NSDAP pochodovalo v sevřených šicích na 40 000 lidí…" (7. 6.) Nepříjemný pocit zůstává a nedá se ukonejšit zprávou, že "nařízení říšského protektora o odstranění Židů z hospodářského života Protektorátu … nalezlo v české veřejnosti veskrze kladný a příznivý ohlas." (24.6.) Když tedy vůči německé moci Češi projevují tolik sympatií, proč by měla ona naopak vůči nim zachovávat nadměrnou zdrženlivost? Snad je tu skutečně sdostatek společných záležitostí, a tak je pro Němce "jen samozřejmé," když se "označení ulic a náměstí v Budějovicích stává napříště dvojjazyčným." (22.7.)
Sotva se tak zpola uklidněni můžeme oddat letní dovolené, je náš prázdninový poklid narušen 9. srpna "vystupňovaným polským válečným štvaním," jemuž má podle všeho odpomoci "provolání Vůdcovo k říšské branné moci." "Síle třeba čelit silou," (2. 9.) jinak se mír prostě zachránit nedá. Alespoň v Budějovicích lze s hrdostí konstatovat, že "zkouška zatemnění proběhla hladce." (2.9.) Je ovšem otázkou, jak v tom nastalém budějovickém temnu napříště rozlišit přítele od nepřítele. Když je například 6. září řeč o "ofenzívě německých branných sil v Polsku" a pouhé tři dny nato proskočí zvěst, že "mezinárodní židovští váleční paliči se domnívají, že přepadení Německa je na pořadu dne," je třeba se ptát: budeme teď přepadeni zavilým mezinárodním nepřítelem, či už sami pochodujeme na polské hlavní město?
Tady je jediná pomoc: musíme ještě víc držet pohromadě, Češi a my. Na Pražském vzorkovém veletrhu nachází říšský protektor upřímná slova uznání pro český národ: "Český národ je přece znám svým vytříbeným smyslem pro realitu." Zároveň je ovšem "nezbytně nutné v řadě případů zakročit proti stoupencům Benešovým, jakož i proti jiným škůdcům nejvlastnějších českých národních zájmů." (4. 10.) Nezbytně nutné je to už proto, aby smysl pro realitu byl udržován ve stálé pohotovosti. Děje se tak třeba i "zavedením poukázek na příděl mléka pro děti do věku 6 let" či "potravinových lístků" všeobecně. (8. 10.) Právě v této dějinné chvíli je pak nutno oddělit zrno od plev: "Židům je zapovězena návštěva německých škol jakéhokoliv druhu." (18. 10.) A vůbec platí slova, řečená Karlem Hermannem Frankem na velkém shromáždění NSDAP v Praze: "Tam, kde jednou zavlaje vlajka s hákovým křížem, bude vlát už navěky." (6. 12.) V tomto ohledu je v Budějovicích ten hlavní důvod ke spokojenosti už splněn.
"Jistě, večer platí příkaz k zatemnění, příděly potravin jsou omezeny, mnoho mužů je na frontě… Vcelku je však obdivuhodné, jak rychle se domov dokázal vyrovnat s válečnými nezbytnostmi…" (20. 12.) A co může být krásnějšího, než číst ve zprávě o "budějovickém regimentu při polském tažení," o "našich hoších od stotřicátého pluku": "Ostrý pochod… vlasy padají do čela slepeny potem, do tváří očazených požáry… prvá velká města se židovskými ghetty… odporný zápach naplňuje ulice, je nepochopitelné, jak mohly evropské národy strpět ty Hebrejce mezi sebou." (23. 12.) To je skutečně nepochopitelné a jistě není namístě ptát se ve vánočně ztichlých Budějovicích, jak naopak asi ty špinavé, potem olepené tváře vojáků působily na obyvatele Bochnii či Brzeska, natož jak mohli odporně páchnout naši bodří stotřicátníci. Co to jen bylo za rok, ten tisící devítistý třicátý devátý - na začátku hrozby židovských finančních kruhů z Londýna a New Yorku, na konci puch polského ghetta - ten rok nám prostě i v Budějovicích dal co proto.
Budoucnost mohla být jen lepší, například hned to nastoupení nového zastupujícího říšského protektora či slovní ohňostroje německých mistrů pera při tzv. Hraničářském setkání, tedy "Grenzlandtreffen básníků a spisovatelů župy Oberdonau v Budějovicích od 9. do 11. ledna roku 1942." (7. 1.) Až sem je slyšet, když SS-Obergruppenführer a generál policie Heydrich slaví v pražské Německé opeře 15. březen jako "den díkůvzdání za ono památné datum před třemi lety, které politicky i právně položilo pevný fundament novému vývoji i úkolům, jež jsou nám všem společné…" (17. 3.) ; je proto s podivem, že spisovatelé jako Hans Watzlik či Rudolf Haas přes ten tříletý fundament přicestovali právě sem na setkání hraničářské, jako by snad Budějovice ležely ještě kdesi na okraji státu a ne málem v srdci Velkoněmecké říše.
Někde něco nesouhlasí. Přinejmenším můžeme zaznamenat jednu hrdinskou smrt: "Lajtnant Benischek, rodilý Budějovičan, padl při plnění přísahy Vůdci a Velkému Německu ve věku dvaadvaceti let." (27. 3.) Člověk nestačí všechny ty zprávy ani zachytit, hned je tu oznámení "o zločinném atentátu na zastupujícího říšského protektora" (29.3.), hned nadšený posudek o "hostování Else Schulzové, sólistky vídeňské Státní opery, v německém budějovickém divadle." (29. 5.) Co jen se v tom roce všechno seběhlo: "Rozhodnutím stanného soudu v Praze z 30. května 1942 odsuzuje se k smrti zastřelením… (2. 6.) "Svoboda Vladimír, JUDr., advokát, narozen 30. 5. 1900, Budějovice… Toninger Jaroslav, ředitel Rolnické nemocenské pojišťovny, narozen 4. 2. 1899, Budějovice." (5. 6.) "Praha, 10. června. Úřední oznámení: v obci Lidice u Kladna… všichni dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračních táborů, děti odňaty rodičům k převýchově…" (12. 6.) "Vrahové protektora Heydricha zastřeleni." (19. 6.) "Zahynul hrdinskou smrtí obergefrajtr Rudolf Luksch, palubní telegrafista." (26. 6.) "Stanný soud v Praze: smrt zastřelením Zikmund Svatomír, JUDr., advokát, narozen 9. 11. 1898, Budějovice… Hnilička Jaroslav, praktický lékař, narozen 27. 4. 1895, Budějovice…" (30. 6.) "Hrdinská smrt: 2. června, letec poddůstojník Reinhold Opitz." (30. 6.) Ty zprávy lze už sotva rozlišit, jak splývají navzájem v jeden proud, a je pak přímo lahodným vytržením číst, jak ti naši skvělí fotbaloví hoši, ať už se jmenovali Einschenk, Plattner, Horky či Miksch, vybojovali Budějovicícm mistrovský titul sezóny 1941/42 (6. 10.) nebo jak velitel ponorky kapitánlajtnant Linder vypráví 26. listopadu ve velkém sále Německého domu "o bitvách na moři." (1. 12.)
Pozor však: "Pst! Nepřítel naslouchá!" (2. 1.) Na začátku roku 1945 je Karlu Rheinfurthovi jasno: "Všechno, co se nám i skrze nás událo, přispělo k jedinému: ukovalo podobu a charakter člověka z ocele - německého vojáka, který dnes i v budoucnu dokáže vzdorovat osudu." (2. 1.) Jinými slovy, ta válka se nedá prohrát. Kdo by ale vůbec hovořil o porážce: "Všichni němečtí muži z jihovýchodu Říše, kteří se dosud nestali příslušníky Volkssturmu, ať se okamžitě hlásí v místních úřadovnách NSDAP. Úřad Ortsgruppenleitera pro Budějovice: Standarta SA Budweis, Biskupská ulice." (16. 1.) Co činit, "když bolševici stojí sotva 130 km od Berlína", je každému jasné: "Na 28. ledna 1945 ohlášená slavnost k výročí uchopení národně socialistické moci se nekoná" (26. 1.), namísto ní se však "uskuteční jako výraz chladnokrevné odvahy neokázalý, avšak o to mohutnější nástup zdejšího vojenského útvaru." (6. 2.)
Všem ať je zřejmé, že "po prohrané válce se zmocní celého světa Žid." (13.2.) Kdo to však zase mluví o prohrané válce? Vystupňování sil je teď naopak na místě. A co je třeba zvlášť zdůraznit: že "nepřítel vede válku ne snad jen proti vojákům Říše, ale s nikdy nevídanou brutalitou i… proti dětem, ženám a starcům… Víme dobře, že Německo ani na vrcholu svých vojenských úspěchů… nikdy nevyznávalo zásadu zničení celých národů… ale naopak vždy hned po nezbytné tvrdosti válečné akce hledalo cestu součinnosti a spolupráce…" (23. 2.) To zvláště tady v Budějovicích musí mít ještě každý v dobré paměti, ostatně nikdo tu nevypaloval ukrajinské či běloruské vsi, nikdo tu neslyšel spadnout jedinou bombu. A co se týče antisemitských štvanic, i tady bylo všechno podstatně omezenějšího rozsahu. Kdo by ostatně mluvil o antisemitismu, když už tu žádní Židi nejsou. Mnohem zajímavějším se teď jeví, "co ty Čechy vlastně čeká od bolševiků", kdyby Říše prohrála válku. Už zase je řeč o porážce, jako by snad byla na spadnutí. Co ty Čechy tedy vlastně čeká? Napsal jim to pěkně česky v Lidových novinách z 2. března 1945 Alexander Filipov: "Je absolutně jasné, že Češi by po bolševickém vpádu nadále v této zemi nehráli nijakou roli. V nejlepším případě jim bude dovoleno chválit svou rodnou řečí Stalina a radosti bolševismu. V žádném ohledu však nelze očekávat, že by se bolševici vzdali svých imperialistických plánů na světovou revoluci - všude v dosahu své moci zničí beze zbytku občanský pořádek…" (6.3.) Kdo tomu nevěří, měl by se zahledět ani ne tak právě daleko do blízkého budoucna.
V Budějovicích zazní tváří v tvář budoucím pohromám píseň příslušníků Volkssturmu č. 2 Nur der Freiheit gehört unser Leben - tedy "Toliko svobodě náš život patří" (9. 3.), zpívaná při "velkém shromáždění NSDAP k šestému výročí návratu říšských zemí Čech a Moravy do svazku Velkoněmecké říše," kde hlavní projev přednesl opět sám župní vedoucí: "Minul čas soukromých zájmů… Miliony padly pro Německo, aby Německo mohlo žít… U příležitosti výročí vzniku Protektorátu, které připadá do rozhodující fáze války… je třeba, abyste si právě vy, budějovičtí Němci, uvědomili s plnou naléhavostí, že na jejím výsledku závisí i vaše budoucnost…" (20. 3.) Když si člověk pomyslí, co mohou zdejší německé ženy a děti čekat od bolševických vojáků a co Češi od Stalina, není k té budoucnosti co dodat. O to nepochopitelnější je pak chování Budějovičanů hned při prvním (americkém - pozn. překl.) náletu na město; musí tomu čelit zvláštní nařízení: "1. Kdo opustí své pracoviště dříve, než je vyhlášen letecký poplach, a 2. kdo se hned po jeho skončení nevrátí neprodleně na své pracoviště zpět …bude považován za sabotéra a jako takový bude i souzen." (27. 3.)
Tím to ovšem zdaleka neskončilo. I když už se vedou "úporné boje o historické centrum Vídně" (10. 4.), platí o to víc "železné pravidlo: bránit se, na úder odpovídat úderem a hlavně zůstat pevně na nohou…" (20. 4.) A když pak už i "říšské hlavní město setrvává pevně v branném odporu", směřuje do Vůdcova hlavního stanu dopis státního ministra pro Čechy a Moravu SS-Obergruppenführera Karla Hermanna Franka, naplněný oddaností i dochvilností jeho pisateli vlastní: "Můj Vůdče! V den Tvých narozenin vyjadřují Ti Němci z Čech a Moravy mým prostřednictvím upřímné pozdravy v nezlomné důvěře, že přese všechnu nouzi dne zajistí i napříště Tvé Vůdcovství národu cestu do budoucna. Heil, mein Führer! Vždy Tobě věrný nížepodepsaný Frank." (24. 4.) To je ale chlapík, ten náš Frank. Copak asi udělá, až bude 2. května ohlášena "hrdinská smrt Vůdcova", co potom? Vydá prostě "denní rozkaz" německého státního ministra pro Čechy a Moravu: "Pro nás Vůdce nezemřel, myšlenka žije dál…" Tak to aspoň stojí v BUDWEISER ZEITUNG ze 4. května 1945. Pak už není BUDWEISER ZEITUNG.
Musel jsem trochu posečkat, abych vůbec pochopil, kde to vlastně sedím a kdože to vůbec jsem. Oknem padalo sice dosud světlo do místnosti, ale v sešeřelé studovně bylo už prázdno: všichni odešli, zůstal jsem tu sám se službou. Neřekl mi Mareš, že by mi mohl okopírovat něco, k čemu nenajdu v novinách žádnou zprávu, žádnou fotografii? Nepoložil vedle mne na desku stolu a neřekl tiše, on sám že dnes musí odejít, že můžu ale klidně zůstat? Teď jsem teprve procitl docela a objevil vedle na stole několik okopírovaných listů. Na titulu byl vidět snímek budovy se dvěma šikmo vychýlenými věžemi, střechu zahalenou v oblacích dýmu. Pod tím český nápis: Dějiny jihočeských Židů za okupace a níž: V Českých Budějovicích roku 1950. Ten záběr nahoře zachycuje českobudějovickou synagogu v momentě, kdy byla vyhozena do povětří. O tom jsem v novinách skutečně nic neviděl a nečetl.
Co se to tu stalo? Kolik Židů žilo v Budějovicích? Co se s nimi všemi přihodilo? V neblahém tušení obracím další okopírované listy. 14. dubna 1942 se museli všichni Židé z Budějovic a sousedních obcí dostavit do Täublerovy fabriky, kde pro ně byl zřízen sběrný tábor. Jen ti z nich, kteří žili ve smíšeném manželství s árijským partnerem, zůstali tehdy ještě ušetřeni. Bylo to na tisíc osob, co byli zadržováni v Täublerově továrně, mezi nimi i nemocní a mnoho starých lidí. Několik dní nato byli převezeni do Terezína (Theresienstadt). S sebou směli vzít padesát kilogramů zavazadel včetně oblečení a stravy, nic víc. Osmdesát procent z nich šlo hned dalším transportem do varšavského ghetta a do koncentračních táborů v okupovaném Polsku, jen dvacet procent smělo zůstat v Terezíně. Dohromady 1 489 Židů z Budějovic a jejich okolí bylo odvlečeno v transportech nebo bylo zatčeno a uvězněno gestapem. Nevrátilo se z nich nazpět víc než pouhých 120 osob. To jsou čísla, o nichž je toho v BUDWEISER ZEITUNG stejně málo řečeno jako o lidských osudech, které jsou za nimi skryty. 5. července roku 1942 byla vyhozena do povětří budějovická synagoga; dal k tomu pokyn sám německý starosta David. Ani zmínka o tom nepronikla do novin, existují však snímky, tu při fotokopii zprávy z roku 1950, v sešeřelé studovně státní vědecké knihovny v září roku 1993.
Pozdě večer jdu přes ostrov na soutoku zpátky do hotelu. Před městskou plovárnou už nestojí skupinky mladých, nikdo nesedí na lavičkách kolem, utichly hlasy dětí. Nepotkám už cestou nikoho, je tma v ulicích, jen okna domů svítí a pouliční lampy - jako by však to byl pouze daleký, nedosažitelný příslib nějakého jiného světa.

P.S. Pro českého čtenáře je zřejmě nutno se nejprve vžít do role německého pisatele - který se navíc narodil až v Mnichově roku 1952 - aby text plně pochopil. Vyšlo německy v Becherově knize Zwischen München, Prag und Wien - Essays und Feuilletons (1995), v tomto českém překladu pak v "německém" čísle (31) revue Prostor v září 1996. Překlad pak vysílal i českobudějovický rozhlas.

Pod Plechým
Ve stopách Adalberta Stiftera po pádu železné opony

Když mezi stromy zasvitl šedý, hnědými a černými skvrnami hustě posetý obelisk, měl jsem okamžitě pocit, že prožívám právě teď onu vzácnou chvíli, která i po letech utkví neporušena v lidské paměti. Vzduch byl pln vlahých záchvěvů a poletavých vůní, sluneční paprsky se zářivými pruhy dotýkaly lesní půdy a ozlacovaly roje komárů, mihotající se vzduchem nahoru i dolů. Dvě hodiny nám sem trvala cesta z Lackenhäuser vzhůru k Trojmezí a dál podél rakousko-české hranice až k Plechému. Zbytek byl už jen mírný sestup přes kořání a kameny, dokud se stromy nerozestoupily a neodhalily před námi jen travou, kapradím a ostružiním porostlou mýtinu, před níž jsme teď propoceni a ztrmáceni stáli.
Čtyřicet, pětačtyřicet let byl obelisk zapovězen lidskému pohledu, ve stínu hranice, která neoblomně protínala lesy i luka. Ani noha nesměla proniknout do střeženého vojenského pásma, ani ruka se nesměla dotknout kamene pomníku, který se rok za rokem vytrácel z paměti a mizel do nepaměti, až byl tvořen jen obrazy z vyprávěni, až sestával jen ze vzpomínek a stesku. A teď se tu tyčil objekt té proměny náhle tak neuvěřitelně skutečný a samozřejmý před námi, že snad ani nemohl působit cizeji a odlehleji - jako by neměl ani to nejmenší společného s červencovým sluncem toho roku 1990.
S odstupem mi ten okamžik připadá jako krátká, do sna propadlá pouť kulisami vyprávění a vzpomínek, k níž vytvořilo doslova atmosférický rámec Stifterovo spisovatelské umění: onen "ponuře nádherný obraz", který načrtl na samém počátku svého Hvozdu, onen "pocit nejhlubší osamělosti", který se ho "nepřemožitelně zmocnil" pokaždé, kdy vystoupil vzhůru k "pohádkovému jezeru", na které jsme teď odtud seshora shlíželi.
Viděli ho tak snad už oni muži, kteří tu před více než sto lety započali pod vedením knížecího hajného a kamenolamače z blízkého Jelení stavbu obelisku. Po celý rok pracovali na jeho vztyčení, jako denní mzdu dostávali jeden zlatý pro každého. Celé dny se potýkali s kamennými bloky, které valili i tahali na poražených a ohlazených kmenech stromů až sem nahoru k mýtině. Stále znovu museli přerušovat svou práci, snášeli déšť i odloučenost, stále znovu pokračovali ve svém úsilí. V srpnu roku 1877 došli v práci tak daleko, že mohli už jen cementem zalít škvíry mezi kamennými bloky a vyhloubit iniciály svých jmen do základů vyhlídkového můstku: dvakrát J. S. za Johanna Saumera a Josefa Schrödera, dvakrát F. S. za Franze Saumera a Franze Stinyho. Dnes se ptám, cože jim asi v té chvíli prošlo hlavou. Snad pomysleli na to, proč kníže z Krumlova ten záměr nepodpořil patřičnou měrou či proč hornoplánská obec projevila tak málo připravenosti převzít péči o památník nebo zda se posléze vůbec vyplatí taková námaha za jeden zlatý denní mzdy. Snad také prostě jen shlíželi dolů na jezero a představovali si už, jak přijíždějí v kočárech slavnostní hosté a vystupují sem vzhůru od Nové Pece (Neuofen), aby mohli být přítomni posvěcení památníku.
Stifter kdysi nazval to jezero "hrozivým okem přírody", v němž voda nehybně tkví jako "zkamenělá slza". S těmi řádky se mi spojuje nejen večerní obraz jezera, jak zasáhne i dnešního návštěvníka, nýbrž i vůně staré, mnoha doteky značně ohmatané knihy, vyšlé před necelým stoletím v knižní řadě, kterou inicioval sám korunní princ Rudolf a která nesla jméno Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Ten svazek měl už zažloutlé stránky a jeho desky vypadaly, jako by je kdosi okousával, avšak kresba Plešného jezera si v něm neumenšenou měrou uchovala onu náladu, jaká k nám promlouvá ze Stifterova Hvozdu. Tak tehdy jezero vyhlíželo, tak se krajina nabízela lidskému vjemu.
Tak ji mohli ještě vidět ti dvanáctiletí hoši ze spolku Wandervogel (česky by se řeklo Tažní ptáci), kteří sem v kamarádské družině vystoupili někdy uprostřed dvacátých let našeho století. A znovu se ptám sám sebe, jak si takový mladý chlapec asi představoval starého básníka, co mohl zachytit pod patetickými slovy svého oddílového vůdce. Připadá mi tentokrát jednoduchá odpověď: nezachytil nic a nic si ani nepředstavoval. Obešel pouze jednou či dvakrát ten pomník a potom, když už i všichni ostatní ztratili zájem o žulu jakož i velkého básníka, tu spíše podvědomě než s nějakým určitým záměrem přešel prsty rukou po vyhloubených rýhách písmen v kameni a jako slepec hláskoval či slabikoval nápis: "Na tomto palouku, u této vody tepe samo srdce lesa". Ta slova ho podivně dojala: ne že by o nich dlouze přemýšlel, vyvolala jen jakousi náladu, oživila pár obrazů v jeho paměti, večerní hodiny letního tábora v Přední Výtoni (německy tehdy zvané Heuraffl), něžný pohyb travin v pomalém větru, vůni chladnoucího popela, temnou linii lesních okrajů.
To se mohlo stát těm i jiným chlapcům někdy v půli dvacátých let. O deset let později stáli před obeliskem dva studenti a hleděli na táž slova, táž písmena, jejichž temněrudá barva působením deště, větru a slunce téměř zcela vybledla a tak i naprosto souzněla s představou, kterou si oba o básníkovi vytvořili. Z Horní Plané, Stifterova rodiště, vydali se pěšky na cestu, aby přes Plechý a Trojmezí doputovali až do Lackenhäuser, tedy právě opačným směrem než my. A ještě po desetiletích, když našli jeden v Curychu a ten druhý v Římě místo svého životního povolání. spojovali své dojmy z oné cesty se šumavským básníkem, zvláště však s onou odpolední hodinou pozdního léta, kdy jezero pod nimi temně zářilo podobno nějakému smaragdu, větší část obelisku už pohltil stín a jen docela nahoře na jeho hrotu se chvěl poslední jasný záblesk slunečního svitu.
Takřka nijaké představy si nelze učinit o vojácích, kteří obsadili ve čtyřicátých letech dům u jezera a vybudovali v lese zákopy, ačkoli v těchto končinách nebylo po válce ještě ani vidu ani slechu. A přece viselo cosi neblahého ve vzduchu, když se vojáci večer sesedli pod prskající plynovou lampou a hostinský, podsaditý černovlasý chlapík, jim vyprávěl o krvavé stopě, kterou prý zanechal po svém pádu tam na skále jezerní stěny. Drápal se po ní prý nahoru, jako už ostatně častěji předtím, dokud ve chvíli nepozornosti nenahmatal nikoli další z výčnělků skaliska, ale hladké zmijí tělo s ďábelskou klikatinou na hadím hřbetu. Když to tak vyprávěl, byla válka náhle tu, přímo prostřed nich, a každý mohl spatřit tu krvavou skvrnu nejen snad na jezerní stěně, ale i na tabulích a štítech, všudypřítomných vývěsních štítech po stromech i na stěnách lidských ubikací: "Nepřítel naslouchá!", "Smrt nenáviděnému nepříteli!" a "Světlo znamená tvou smrt!" - tak se totiž tehdy vybízelo k zatemnění.
To skutečné temno se ovšem teprve rozhostilo na samém konci té války, kdy se za jednoho deštivého májového večera utvořil na jezerním břehu podivný houfec vysoce dobrodružného vzezření: výrostci neholených tváří a potrhaných uniforem, mlčky si podávající bednu za bednou až do chvíle, kdy nad vodou třeskla a rozlehla se kolem salva ze strojní pušky, vzápětí přehlušená krátkým ostrým povelem, po němž jako by sama země pohltila všechny ty postavy a smetla je ze svého povrchu. Nikdo už je nikdy neviděl, nikdo je neuměl přesněji popsat či dokonce říci, jakým počínáním se tu tak spěšně zabývali. Kdo by také ostatně mohl tu zprávu podat, když se tu hned brzy nato ve stejných místech vynořily opět jakoby ze země jiné postavy, které zabraly dům u jezera a začaly kontrolovat území až k hranici. Jen pověsti se úporně udržovaly, o nacistickém pokladu, o zlatých prutech v železem okovaných bednách, takže se v padesátých letech asi proto potápěči s kyslíkovými bombami a vodotěsnými lampami spustili až na samé dno jezera. Nenašli tam však nic, alespoň ne to, co hledali - jen dvě kosti, které lékař později identifikoval jako stehenní kost osoby mužského pohlaví, které nemohlo být víc než dvacet let.
Následovala desetiletí podivného klidu a ticha, za nichž se neudálo nic než příchody a odchody vojáků, kteří tu nahoře vykonávali svou službu, prováděli podle měnícího se plánu kontrolní strážní pochůzky, čistili svěřené zbraně a často i večer, když důstojníci odjeli, zapálili při jezeře oheň ve tmě a zpívali české a slovenské písně. Za takových večerů se mohlo stát, že se nahoře na Plechém rakouští pohraničníci odvážili deseti, dvaceti kroků na českou stranu až k místu, odkud se dalo alespoň zahlédnout jezero dole. Stáli tam pak, dívali se na oheň pod sebou a naslouchali nezvyklému zvuku slovanských hlasů, v nichž se dal zachytit stesk, který nepotřeboval slovníku ani překladatele. Někde tenkrát v čase musel vzniknout obraz mé vlastní vzpomínky, který zpřítomňuje podobu jakéhosi postaršího už muže stojícího tu na hranici. Opírá se o poutnickou hůl, má klobouk posunutý z čela, stojí tady a hledí do neurčita a jeho tvář jako by stejnou měrou zbrázdily rysy blaženosti i utrpení. Tam na druhé straně, tam, ukazuje do Čech a já znovu cítím, jak mi srdce prudčeji rozbuší strach, že přijde nějaký český voják a může po něm vystřelit, poněvadž ten muž tak vůčihledně pohrdá varováním zřetelným na hraničních tabulích.
Tak očitě jasná tu byla minulost, desetiletí za desetiletím, kulisu za kulisou, že jsme zůstali stát jako vrostlí do země a ztratili jakékoli pojetí o čase. Viděl jsem to však skutečně v tu chvíli, nebo jsem to snad jen kdysi četl, znal z vyprávění, přimyslel si sám? Je vůbec možné považovat za skutečnost něco, co se nestalo hlubokou součástí osobního pocitu? Nebylo to všechno kresleno až příliš ostře přede mnou, ta široká, bezklasá stébla trav, ty rozcuchané převislé větve smrků, hnědé a černé skvrny na šedém kamen obelisku, ty cáry téměř mléčně bílé mlhy ve vzduchu kolem?
Konečně jsme došli až k obelisku, pomalu a opatrně, jako bychom mohli přeletavý přelud té chvíle porušit neúmyslným pohybem, jakož i ona tak často citovaná slova, do nichž jsme vložili doslova konečky svých prstů. Jaká idyla se tu jen uchovala a jak hrozivým zapovězením byla jen podmíněna! Jakou jen pravdu měl Stifter, když řekl: "Člověk zde může prodlévat a přemýšlet celé dny, a myšlenky, jež se mi vynořují z mysli, nevyruší žádný zvuk …" Jen voják mohl však okusit toho ráje, nikdo jiný, kdo by tu mohl putovat či snad i trhat borůvky, ani on, natož básník nemohl pocítit ten stifterovský klid, který se uchoval zrovna a právě tady, kde viditelně působila vojenská odstrašující síla, kde minulost nebyla umenšena ničím a kam naopak současnost neměla po celá desetiletí volný přístup.
Teď, kdy se ta odstrašující síla stala zbytečnou a zapovězené vojenské pásmo bylo zrušeno, stejně jako byla ostatně demontována celá železná opona, náhle jako by zmizela i ona idyla. Teď teprve jsem zaznamenal přítomnost jiných návštěvníků kolem a směs jejich českých, rakouských, bavorských a anglických hlasů nepřeslechnutelně pronikla do mé mysli. Skupina mladých mužů ve věku kolem dvaceti až pětadvaceti let ležela před obeliskem v trávě a slabikovala nahlas neobratným jazykem pro ně cizí slova nápisu. Na sobě měli vojenské maskáče a kovbojské klobouky na hlavách, při opascích jim visely dýky a čutory, někteří kouřili cigarety a jiní zas pili víno přímo z lahve. Na slunci se leskla jejich propocená těla, svlečené košile se sušily na nejbližších větvích. Za nimi stáli turisté v plstěných kloboucích a kalhotách ke kolenům, na zádech s batohy a s fotoaparáty v rukou. O tři kroky dál se utábořila rodina ustrojená v křiklavě pestrých úborech, růžolící otec s mohutným břichem ve věru velkotonážním tričku obrovitých rozměrů, matka rozložitého poprsí a snad ještě rozložitějšího tělesného pozadí, která právě vybalovala z batohu neuvěřitelné množství špekáčků a žemlí. Paseka se podobala skládce: všude stáli a seděli turisté, mezi nimi se válely odhozené plechovky, slupky od banánů, obaly od žvýkaček a krabičky od cigaret. Bylo to jako skládka či vojenské ležení: nekonal se však žádný přepad nebo snad invaze, přátelské tváře všude kolem, rozesmáté hlasy, zvědavé pohledy, jedna jediná společná chvíle oddechu rámovala scenerii, jako ostatně všude toho léta, všude na této zemi.
A najednou mi všechny ty tváře připadaly důvěrně známé. Ten otec měl Stifterův kulatý měšťanský obličej, jak je zachycen na Daffingerově portrétu, ta obě děvčata, to byla přece Klarisa a Johanka z příběhu o Hvozdu, oba ti Angličané byli jistě oni dva studenti z třicátých let, ten podsaditý tmavovlasý samotář, to byl hostinský z domu u jezera, ti mladíci v kovbojských kloboucích a maskáčích nejspíš němečtí vojáci a čeští revoluční gardisté. Byli tu všichni, všechny tváře minulosti se tu náhle setkaly. Klarisa se odpojila od skupinky českých turistů a přistoupila s úsměvem k nám, byla stále bledší a průsvitnější, vznesla se náhle do vzduchu, až nakonec nebyla vidět vůbec. A najednou mi bylo jasné, že to nezmizelo nic jiného než obraz minulosti, který tu byl po dlouhých pětačtyřicet let konzervován v hermeticky uzavřeném prostoru. Pád železné opony učinil ten prostor znovu přístupným a my jsme do něho vstoupili právě v okamžiku, v němž ten minulý, tak často vyprávěný a vzpomínaný život a svět se ještě jednou krátce nadechl a ožil, než vybledl s konečnou platností. Nějaký čas budou ještě patrné jeho stopy, než se i ony zcela nepozorovaně rozplynou v přítomnosti, která se neomylně hlásí o svá práva.
Všechno to Stifter věděl, nic jiného neměl jistě na mysli, když napsal na samém konci svého Hvozdu: "Ještě občas někdo uviděl procházet lesem starce jako přízrak, ale nikdo nedovede říci dobu, kdy tam ještě chodil a kdy už nechodil."

P.S. Próza byla přednesena v Klatovech na sympoziu Znovuobjevená Šumava a tento překlad s použitím úryvků ze Stifterova Hvozdu v přetlumočení Anny Siebenscheinové brzy nato odvysílán českobudějovickým rozhlasem na den mých pětapadesátých narozenin 22. října 1995.

Peter Becher se narodil 3. listopadu 1952 v Mnichově jako syn dlouholetého pozdějšího mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Waltera Bechera a je v současné době jednatelem tamního Adalbert Stifter Verein, snad nejvýznamnější krajanské organizace našich někdejších německých spoluobčanů vůbec - alespoň v oblasti kulturní. Zároveň je i členem českého PEN-klubu a svůj původní obor germanistiku a historii uplatňuje v četných českoněmeckých aktivitách. I v nich jako by chtěl následovat ušlechtilý odkaz velkého šumavského klasika, jemuž ostatně spolu s Ludvíkem Vaculíkem připsal i drobnou knihu Ach Stifter!
- - - - -
* Mnichov (BY) / Plešné jezero
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko