Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BERNKLAU

Lipica und Lipizzaner Lipica a lipicáni

Lipica und Lipizzaner -
Zauberwörter ward ihr mir.
4.4.1986 -
Endlich steh' ich heute hier!
"Lipica heißt kleine Linde",
hatte Tanja uns erklärt,
die Erdkunde und Geschichte
Istriens sehr gut gelernt.
Kaiser Ferdinand des Ersten
Karl, der Erzherzog genannt,
ward als Gründer des Gestütes
Lipica in Krain bekannt.
Vier Jahrhunderte besteht es
und 400 ha groß
ist jetzt das Gestütsgelände. -
Komm, nun geht die Führung los.
Und schon streichle ich das erste
schnee-schneeweiße Exemplar,
bin im Lipizzaner-Himmel!
Ist es Traum? Ist's wirklich wahr?
Meinen ersten Lipizzaner
streichle ich auf seinem "L".
Red' mit ihm, er steht ganz ruhig,
grad' als wär er mein Gesell.
Zweimal knipst mich die Maria,
dann strebt unsre Führung fort,
zieht entlang der großen Koppel.
Stuten, Fohlen stehen dort.
Weiße Stuten, schwarze Fohlen,
braune, graue und gescheckt.
Mutterliebe. Übermütig
wird sich auch ganz gern geneckt.
Wiehern in dem Stall der Hengste.
Feurig stampfend warten sie
auf den Ausritt, auf das Training
auf die Hallen-Kunstpartie.
Maestoso, Conversano,
Incitato, Favory,
Neapolitano, Pluto,
Tulipan und Siglavy.
heißen jene sieben Hengste,
die berühmt für Lipica,
während 40, 50 Stuten
gaben diesem Ruhm ihr Ja.
Africa und Almerina,
so fängt ihre Reihe an,
nennt Europa und Sardinia,
nennt Miss Wood und Thais sodann.
Breite Brust und langer Rücken.
Große Augen, lebhaft, klar.
Kräftig, ins Barock geschritten.
Rasse, Rasse - wunderbar!
Starker Hals und starke Kruppe.
Haar wie Seide, hoher Schritt.
Sehr gelehrig. Stolz und Würde
und Gehorsam zählen mit.
Eine echte Augenweide
ist die Hohe Schule jetzt,
welche in der Halle drinnen
jedes Menschenherz ergötzt.
Ob Piaffe, ob Pesade,
ob Galopp oder Quadrille,
ob Levade, Capriole -
Beifall, der nicht enden will!
Gruß der Reiter, Gruß der Pferde.
Lipica, du Glückes Fall!
Energie und Schönheit prägen
elegant dein Ideal!

Lipica a lipicáni -
slova jako z pohádky -
rád se tam, kde domov mají,
vracím v duchu nazpátky.
"Lipica je malá lípa,"
Táňa vysvětluje mi,
vypravuje o Istrii,
o dějinách, o zemi.
Za císaře Ferdinanda
arcivévoda Karel
slavné stádo koní v Kraňsku
moudře založit prý měl.
400 let stádo trvá,
na 400 hektarech
tu hřebčinec rozkládá se
v bílých, prosluněných zdech.
Hned prvému lipicánu -
sněhobílý exemplář -
jasné čelo tiše hladím,
nebeská mne jímá zář.
Žhavým cejchem do kůže má
vypáleno velké "L",
mluv s tím koněm, naslouchá ti,
jak by slovům rozuměl.
"Jdeme dál," šeptá mi žena,
zpod veliké kupole
klisny i hříbata malá
sledují nás vespolek.
Bílá srst se střídá s černou,
ryzák vedle s grošákem.
Matka, mládě dovádějí
před dojatým divákem.
Hřebci v stájích zařehtají,
dupou silou ohnivou,
k cvičné jízdě rozvlní se
v kruzích hříva za hřívou.
Maestoso, Conversano,
Incitato, Favory,
Neapolitano, Pluto,
Tulipán i Siglavý.
Slyšíš jména sedmi hřebců,
půl sta klisen ve svém ano
pokrylo je slávou, kterou
vzešlo stádu nové ráno.
Africa a Almerina
řadě matek stojí v čele,
Europa a Sardinia
i Miss Wood se drží skvěle.
Široká hruď, dlouhé hřbety.
Velké oči, jasně živé.
V plavném baroku se nese
krásná rasa, div za divem!
Síla v šíji, síla v kříži,
hříva hedváb, vznosný krok.
Učenliví, hrdí, pevní,
věrní, stálí rok co rok.
V nových řadách přicházejí,
abys cítil srdcem celým
zázrak školy. Konce není
sněhobílým koním skvělým.
Ať piaffa, ať pesada,
sled galopů či kvadril,
ať levada, kapriola,
konce není šťastných chvil!
Nesmí zajít koně bílí -
Lipico, žij věčně dál!
Síla krve s krásou slily
se v tvůj ryzí ideál!

Heimatbote, 1987, č. 19, s. 8

P.S. Autor věnoval tuto báseň oslavující stádo lipicánů ze slovinské Lipice dobré vzpomínce na pplk. mimo službu Huberta Rudofského, do r.1945 vedoucího hřebčince v Hostouni na Šumavě a pověstného "zachránce lipicánů", který zemřel 31. března 1986 v bádenském Boxbergu.

Meine Eltern 1946 Moji rodiče 1946

Sie nannten ihr Eigen ein neues Haus
Mit einem großmächtigen Garten.
Nun trieb man sie fort und für immer hinaus,
raubte alles, was sie sparten.

"Ihr sehnet euch ja stets heim ins Reich!
Verschwendet nun mit euren Bündel!
Ein Taschentuch nur sollt bleiben euch!"
Schrie höhnisches Räubergesindel.

Da rollte der Zug von Böhmen her
Durch die Furth im Walde nach Hessen.
Hier waren längst auch die Schüsseln leer,
nicht satt trocken Brot gabs zu essen.

Kein Bett, kein Tisch, kein einziger Stuhl
Stand drinn in der Einweisungskammer.
Wohin sie am blickten am Tage Null,
hausten Not und Elend und Jammer.

Zvali ho svým ten nový dům
s velkou zahradou ještě tam za ním.
Přišlo vyhnání – to byl konec snům
všem úsporám i všem přáním.

"Heim ins Reich' vždycky přec byl váš cíl,
tam zmizte si! Na kupě ranců
kapesník pro pláč teď jen vám zbyl!"
česky řval zástup samozvanců.

Pak k odjezdu pohnul se z Čech ten vlak
přes Furth im Walde až do Hesenska.
Dlouho v mísách bylo tam prázdno tak,
k jídlu jen suchá kůrka tenká.

Chybívalo lože, židle, stůl,
zvláštní hostinnost nekynula,
jen bída a zmar, kams jen pohlédnul,
vítaly je v hodině nula.

P.S. Verše byly otištěny v Bernklauově cyklostylované publikaci Das Kirchspiel Mogolzen (1973) o 97 stranách, a to na straně 9.

Weihnachten in Tein(i)tz* Tejnský Vánoce

Ma(n) Trutscherl, kumm! Stäih schäi(n) stad af!
sua haut mi d Mutta gweckt.
s Christkindl is scho dau! Schau hi(n),
durt hauts an Tisch diar deckt!"

Dear schäine Baam! Und zopfat vull!
Wöi habm mei(n) Aügla gstrahlt!
Va latta Freid haut s Glück miar glei
af d' Backn Räisla gmalt!

Und drunta, Mutta! Siah ri recht? -
Miar nimmts direkt mein Sinn!
liegt i(n) da Krippn - ach, wöi löi(b)!
s Christkindl selwa drin!

Pomm(e)rantschn, Epfl, Nüss und Feign!
Le(b)köüchla, Zuckerla!
Ma(n) Herz haut klopft, ganz a(u)ßa sich
daß miar bal zsprunga wa(r)!

Maria und Sankt Josef be(t)n.
Da Ochs, da Iasl danebm
san stad. Ach, tausend Schmatzerla
mächt ich dian Kinnla gebm!

Holečku, poď! Vstaň pěkně tiše!
tak maminka budí mě.
Ježíšek je tu! Podívej tam,
co ti nechal na stole!"

Ten krásnej stromek! Celej svítí!
Jak i mý vočička září!
Vod samý radostí líčí
štěstí růžičky v mý tváři!

A pod nim, mami! Vidim dobře? -
Snad že eště rozum mám!
V jesličkách leží - ach, jak milej
maličkej Ježíšek sám!

Pomoranče, jabka, fíky,
těch vořechů, cukrlat!
Srdce mně buší, celý se
rozeskočit teď chce snad!

Maria, Josef se modlí.
Vůl a oslík vopodál
tiše stojej. Pus na tisíc
Jezulátku rád bych dal!

Glaube und Heimat, 1963, s. 1010

Slovníček: Teinitz = rozuměj zde Horšovský Týn, Trutscherl = holeček, stad = tiše, sua = tak, dau = tu, tady, Baam = strom, zopfat = svítí, Aügla = očka, latta Freid = samá radost, Backn = líce, tváře, Räisla = růžičky, löib = milý, selwa = sám, Epfl = jablka, Lebköüchla = perníčky, außa sich = bez sebe, mimo sebe, bal = brzy, Iasl = osel, Schmatzerla = hubičky, políbení mächt gebm = rád bych dal, chtěl bych dát, dian Kinnla = tomu Děťátku.

Dörflicher Heimat-Feber Únor na naší vsi

Ja, so war'n die Heimat-Feber:
voller Frost, Eis, Schneegestöber.

Lichtmess: Wachsstock-, Kerzenweihe
sahen viele Glaubenstreue,
die geeilt auf Straßen, wegen
tags drauf gern zum Blasiussegen.

"Valentine" führte dann
ersten Kirchweihreigen an,
wenn – wie heuer es der Fall -
nicht schon "Fosnat" überall.

Fosnat, Fosnat, welch ein Spaß!
Ob im Saal, auf Straß und Gass'!
Läufer, Hanswurst, Bär und Treiber
gab's im Zug, wo sich als Räuber
oft der Schlotfeger bekannt,
wenn er "G'selcht's und G'räukart's" fand.

"Schinda, Garmwei(b), Dokta, Gud"
sah der "Maschk'ra" – Zug voll Mut.
Und gespeichert hat das "G'mirk"
Uns "Standar, Rasiera, Türk".

Mattheis brach, wie jeder weiß,
meist an seinem Tag das Eis.
Fand er aber keines vor,
Sorgte er, dass eines fror.

To byl únor na vesnici:
led, mráz v sněžné chumelici.

Hromnice: k svěcení svící
putovali osadníci,
spěchali i přes závěje
k požehnání na Blažeje.

Valentin pak, dobroděj,
uved' posvícenský rej,
jářku, od té chvíle dál,
masopust nám panoval.

Masopust, ach masopust!
Celá ves jen smích a just:
kašpaři tu s medvědářem
průvod zdobí, divné tváře,
raubířina, samá psina,
vlezli by vám do komína.

Baba, doktor, zdání mámí,
poznáš je pod maškarami?
Slamou vycpán vážně kráčí
Turek, bradýř mává fáči.

Matěj ještě straší ledy,
jednou i s ním naposledy
vezme to však jeden vrz,
to i zimě úsměv zmrz.

Heimatbote, 1986, č. 9, s. 8

P.S. Na Matěje 24. února už se hlásívalo někdy opravdu časné jaro.

September Září

Jagdherr Ägidius, heilig, rein,
laß' schön es bis St. Michel sein!
Blase auch kräftig in dein Horn
und sag' dem Bauer: "Sä dein Korn!"
Am 8. - an Marie Geburt -
fliegen die Schwalben wieder furt.
Und nach Mariens Namenstag
der Herbstbeginn bald kommen mag.
Ludmilla, Wenzel, Michael -
der Gilbhart meld't sich rasch zur Stell'.

Svatý Jiljí, ty lovců patrone,
do Michala ať pěkně zůstane!
Do rohu zaduj co znáš nejsilněj,
sedláku řekni: "Teď své zrno sej!"
Osmého - to když se u nás světí
Marie Narození - vlaštovky pryč letí.
Potom přijde den Jména Panny Marie,
začátek podzima co chvíli tady je.
Václav, Michael, svatá Ludmila -
to říjen nám už pozdrav posílá.

Glaube und Heimat, 1999, č. 9-10, s. 11

P.S. Námět i dikce mi až na ty rýmotvorné české zemské patrony připomíná Weinheberovu báseň téhož názvu ze sbírky O Mensch, gib acht, kterou jsem kdysi měl tu čest přeložit spolu s několika jinými toho lidového klasika pro Česko-bavorské Výhledy blahé paměti. Zněla v češtině takto:
Jiljí troubí na roh podzimní.
Bobule vadnou na ostružiní.
Jablka v trávě sbírat nestačíš,
při vodě krvaví květ bodláčí.
Vlaštovky táhnou, pozdní pocestný
k stavení dojde, právě když se stmí.
Dny už chladnou, lemované jasem,
listí rezne v mlžném zeměpáse.
Než západ zhasne v koutě večera,
ohníčky kmitnou kouřem za šera.
Už bude asi nejlíp domů jít.
Svatý Michal dá lampu zapálit.
Josef Bernklau se narodil 15. března 1927 v Nemněnicích (Nemlowitz), dnes okres Domažlice (Taus). Do školy chodil nejprve v Bukovci (Mogolzen), pak v Horšovském Týně, hned po měšťance ho však čekalo válečné nasazení a až do roku 1949 i sovětské zajetí. Vrátil se z něj už nikoli domů, ale za vysídlenými rodiči až do Hesenska. Roku 1956 se oženil s Marií roz. Willingerovou ze Zhoře (Weshorsch), dnes okres Stříbro (Mies). Narodily se jim dvě děti: dcera Ingrid a syn Stephan. Až do roku 1990, kdy dosáhl penzijního věku, pracoval v Kasselu jako zaměstnanec hesenské zemské vlády. Počínaje rokem 1953 žije v Röhrenfurthu na jih od Kasselu. Vedle básní, a to i v nářečí, píše i povídky a historická i životopisná pojednání. Svá data mi poslal až na jaře 2001. Josef Bernklau působil léta jako redaktor listu Heimatbote, mutace krajanského orgánu Sudetendeutsche Zeitung pro bývalý politický okres Horšovský Týn (Bischofteinitz). Dlužno podotknout, že měsíčník německých vyhnanců z někdejší budějovické diecéze Glaube und Heimat tento okres vede i nadále mezi těmi, které náležejí nepochybně k integrální Šumavě. Báseň o koních (k hostouňskému případu existuje celá literatura a také jeden hollywoodský film) je do našeho výboru zařazena pro selsky zarytou lásku bezpočtu generací k této němé tváři, jež se stala ve dvacátém století jednou z nejsmutnějších obětí pádu krajiny lidí.
- - - - -
* Nemněnice / Bukovec / Horšovský Týn / Hostouň
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko