Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

EMILIE HENRIETTE ADELHEID VON BINZER

Stifter mne velice povzbuzuje k tomu, abych psala…

Stifter mne velice povzbuzuje k tomu, abych psala (v originále "ermuthigt mich setr zu schreiben" - pozn. překl.), to kvůli velké ceně, kterou přisuzuje mým raným věcem. - Co jsme tady, vídám ho teď denně, poněvadž nás navštěvuje pravidelně od šesti do půl deváté (rozuměj večer - pozn. překl.). - Kolem osmé ho čeká žena k večeři, takže on (rozuměj Stifter, který to měl domů na nábřeží Dunaje v Linci čtvrt hodiny cesty pěšky - pozn. překl.) stává už od osmi hodin jednou nohou při dveřích, nedokáže však odejít, dokud ho nevyženou dva důrazné údery hodinového stroje (tj. o půl deváté - pozn. překl.).

Historisches Jahrbuch der Stadt Linz 1976, s. 106

Ten malý "příběh" o šumavském klasikovi pochází z pojednání Traute Zacharasiewiczové pod názvem Die Dichterin Emilie von Binzer und der Linzer Kulturkreis der Stifter-Zeit (tj. Spisovatelka Emilie von Binzer a linecký kulturní kruh Stifterovy doby) naznačuje, že šlo o vztah jisté závažnosti. Byla mu ostatně touž autorkou věnována kniha Nachsommer des Biedermeier. Emilie von Binzer. Eine Freundin Adalbert Stifters (tj. Pozdní léto biedermeieru. Emilie von Binzer - přítelkyně Adalberta Stiftera), vydaná lineckým Institutem Adalberta Stiftera roku 1983. Baronka von Binzer napsala o Stifterovi mimo jiné (citováno jako v úvodní ukázce v mém českém překladu):
Tvrdím však: není dovoleno muže, o jehož významu přesvědčuje jeho dílo, měřit obvyklými hledisky, stejně jako se při pohledu na nějaké slavné umělecké dílo, které člověk hned nechápe či nemůže vstřebat, nelze držet myšlenky, jež přísluší toliko pozornějšímu zkoumání a poznání jeho ceny, takže v neprávu je divák, nikoli dílo.
A o jeho Vítkovi (dokončen až roku 1867, byl však ve spisovatelových záměrech mnohem dříve a měl mít další pokračování, který byl přijat s takovým nepochopením, měla říci podle Stifterova životopisce Heina, že je
… vážnosti a velikosti plný
s následnou citací věty z barončina dopisu Franzi Grillparzerovi:
Ve Witikovi je cosi velkolepého…
Z nekrologu Stifterova, který baronka napsala do Augsburger Allgemeine Zeitung ze dne 16. února roku 1868, stojí za to ocitovat pár opravdu výrazných svědectví o zesnulém:
Před třemi roky propukla choroba, jež ho zahubila, rovnou s takovou intenzitou, že v několika málo měsících toho blahobytně poklidného, podsaditého, vždy dobře oblečeného muže s bílýma dobře pěstěnýma rukama, s bělostným chrupem a s očima výrazu tak naléhavého, že zaléval zvláštním půvabem jeho nijak krásný, jizvami po neštovicích zbrázděný obličej, změnila k nepoznání. Zatímco učení lékaři ujišťovali, že nehrozí nijaké nebezpečí, myslili ti prostší na Heineho slova: "Der steigt wohl in das Grab hinein." (tj. "Ten asi sestupuje do hrobu." jako obměna verše "Der steigt erst ins Grab hinein", tj. "ten /teprve/ sestupuje do hrobu tam", z Heineovy básně "Der arme Peter", zhudebněné Robertem Schumannem - pozn. překl.). On sám hovořil o svém trápení, jako by snad šlo o nějaký žaludeční katar, ale na dně jeho duše tkvěla už myšlenka, že se neuzdraví. Když ho člověk potkal v rozpoložení, které mu umožňovalo mluvit o něčem jiném než o své nemoci, o níž dokázal návštěvníkovi vyprávět docela detailně, či měl-li kdo nadání převést řeč jinam, zazářila rázem ze Stifterových slov ušlechtilá rovnováha, zjasněný náhled na pozemské věci, naladění čisté duše, která cítí, že jí rostou křídla, mající ji donést do nějaké zatím neznámé země. To vyjádřil slovem skutečnost, že ho tělesné utrpení vrátilo nazpět jeho vlastnímu nitru a že se tak stal lepším člověkem. Rückert jednou řekl: "Nur aus guten Sachen kann man was Besseres machen" (tj. "jen z dobrých věcí se dá udělat co lepšího" - pozn. překl.), a on (rozuměj Stifter - pozn. překl.) byl dobrý člověk. Nijaký ostrý odsudek nepřešel přes jeho rty, o to míň nějaký nespravedlivý. Lež se vším svým příbuzenstvem mu byla odporná, tedy včetně oněch malých společenských lží, které my považujeme za nevinné.
Snad se zdá pošetilé sestavovat zde charakteristiku nějaké dámy z několika úryvků její korespondence (ten úvodní je z jejího dopisu Josephu Christianu von Zedlitz /1790-1862/) a z pasáže nekrologu, pojednávajícího o někom jiném, jenže ona sama vešla nejen do německé, nýbrž i do české literatury, v tom druhém případě bez vlastního přičinění jako předloha postavy komtesy Hortensie z Babičky Boženy Němcové (dívčím jménem Barbory Panklové). Tady si dovolím citovat z Knížky o Babičce, kterou se Václavu Černému (1905-1987) podařilo vydat roku 1963. Uvádí tam v kapitole Pravda a báseň (v závorkách připojuji své vysvětlující poznámky): "Nedávno jsme z pěkné studie (Černý má na mysli text Hugona Rokyty, autora i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže, vyšlý v roce 1957 v Časopise Společnosti přátel starožitností pod titulem Emilie von Binzer, prototyp komtesy Hortensie v Babičce Boženy Němcové) zvěděli, že předlohou Hortensie byla, ovšem vedle Goetheovy Mignon, jedna ze čtyř schovanek, vesměs kuronských (historické Kuronsko je částí dnešního Lotyšska) levobočků, které kněžna Zaháňská vychovala: Emilie von Gerschau, budoucí augsburská, pak vídeňská, linecká a mnichovská novelistka, první "femme des lettres", kterou Božena (rozuměj Němcová) na vlastní oči uviděla, přítelkyně Grillparzerova, rakouského prince, pozdějšího nešťastného mexického císaře Maxmiliána i bavorského krále Ludvíka. Žádný éterický poloanděl tedy, utkaný z růžových a modrých obláčků, navštěvující na chvíli naši zemi - jak ji chce mít Němcová - aby nám dal okusit chuti absolutní čistoty: žádná "sylphide ideale" (tj. ,pomyslná víla'), po jaké toužil a světobolně mřel Chateaubriand, nýbrž agilní a aktivní ,femme du monde' (tj. ,mondéna', ,žena /velkého/ světa'), vždy střed umělecko-žurnalistického salónu a koketující, ostatně zvysoka, s německým liberalismem. Nebyla Italka; ale pobaltská Němka. Nevzala si neurozeného malíře, svého učitele; ale malíře, básníka a žurnalistu von Binzera, wartburského buršáka a vyznavače Jung-Deutschlandu. Nezemřela mláda, polodětská; dožila se svých poctivých devětaosmdesáti. A nestýkávala se s babičkou, jíž by vděčila za své štěstí, ani s jejími vnuky; vídávali ji jen mřížemi parku." Abychom ji i my pohledem "šumavským" neviděli jen jako mřížemi parku, povězme ještě pár faktů o ní. Narodila se 6. dubna roku 1801 v Berlíně. Její otec svobodný pán (baron) von Gerschau byl nemanželským synem kurlandského vévody Petera von Biron (viz o něm více Wikipedia a ruským generálním konzulem v dánské Kodani. Emilie byla vychována na dvoře své tety, vévodkyně Wilhelminy von Sagan (kněžny Zaháňské z Babičky). V roce 1822 poznala Augusta Daniela von Binzera (o něm viz blíže Wikipedia a zemřel tedy ve stejném roce jako Stifter) a ještě téhož roku se vzali. Žili pak v Benátkách, Kolíně nad Rýnem, Lipsku, kde Emiliin muž redigoval list pod názvem "Zeitung für die elegante Welt", krátce v Augsburgu a posléze od roku 1845 ve Vídni. Baronka tam jako předtím v Lipsku vedla biedermeierovský salon, kde se setkávali umělci, literáti i politici. S baronem von Zedlitz spřátelený manželský pár se rozhodl zbudovat u jednoho z rakouských alpských jezer, jmenovitě u Altausee, tzv. "Seehaus" (tj. "dům u jezera"), pozdější "Parkhotel". Se stavbou bylo započato v roce 1847, už rok poté následovali von Binzerovi Adalberta Stiftera do Lince, kde v zimě obývali rohový dům na Promenade proti Klammstraße, zatímco v létě žili u Altausee. V lineckém salonu pokračovala tradice toho lipského i vídeňského. Emilie von Binzer po skonu Stifterově v lednu roku 1868 a smrti manželově necelé dva měsíce nato přesídlila k jednomu svému synovi do Mnichova, kde 9. února 1891 umírá. Nedaleko Českých Budějovic uchovává Státní zámek Hluboká nad Vltavou dva zajímavé památkové předměty, barokní skříň, kterou restauroval sám Adalbert Stifter (svědčí o tom barončina vzpomínka, že jim už v zimě roku 1849, kdy měl v práci i svého Vítka /"auch der Wittiko hatte er damals schon in der Mache", ostatně i Urban Roedl, tedy Bruno Maria Adler, také samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže, uvádí v časové tabulce na konci své monografie o Stifterovi, že už roku 1849 konal spisovatel historické studie k plánovanému románu Die Rosenberger, tj. Rožmberkové/, nosíval za podvečerních návštěv ukázat nějakou část rozebrané skříně na ukázku, ještě přesvědčivěji pak signatura s jeho jménem a letopočtem 1853 přímo na jejím dřevě), a renesanční psací stůl zvaný Delphinschreibkasten. Tyto starobylé kusy nábytku jako by svědčily o tom, že baronka von Binzer zůstala přátelství se šumavským klasikem věrna i po jeho smrti. Snažila se totiž o ulehčení napjaté finanční situace vdovy po něm přispěním k výhodnému prodeji obou cenností tím, že informovala zainteresované osobnosti jako knížete Metternicha, ve Stifterově nekrologu na ně upozornila a zajistila dobrozdání, na jehož základě pak opravdu i došlo k tomu, že kněžna Schwarzenbergová od Amalie Mohauptové skříň i psací stůl odkoupila. Dnes jsou součástí hlubockých sbírek a tím, chtěl bych věřit, i české zemské paměti.
- - - - -
* Berlín (BE) / Hluboká nad Vltavou / † † † Mnichov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko