Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL BLAHA

Jistě to jednou bude možné
Psáno půl roku před listopadem 1989

Během naší studijní cesty po střední a jižní Šumavě jsme dorazili onoho odpoledne 27. května 1989 i do nejjižnější oblasti Šumavy (poblíž turistického přechodu do Horního Rakouska v Dolním Dvořišti - pozn. překl.), do domova mého dětství. Osady Bukovsko (Buggaus) a Rychnov nad Malší (Reichenau an der Maltsch) leží těsně u nepřístupného vojenského pásma. Nejprve jsme navštívili naše někdejší okresní město (Kreisstadt) Kaplici (Kaplitz), které následkem známých českých poměrů upadlo na úroveň nevýznamného a také neudržovaného maloměsta. Hospodářsky slabé a málo lidnaté území někdejšího samostatného Kaplicka bylo přičleněno k okresu Český Krumlov. Při obchůzce Kaplicí jsme míjeli mj. místo, kde kdysi stála slavná Kindermannova škola, připomínající jméno slavného školského reformátora (Ferdinand Kindermann von Schulstein je samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Z Kaplice jsme jeli dál do už zmíněného Bukovska. Ves už dnes sestává jen z několika mála domů a činí dojem zpustlého místa, opuštěného lidmi. Vzpomínky na někdejší jeho krásu, na léta dětství a osobní zážitky z minula nás dojaly o to víc, když jsme je mohli srovnat s tím, co jsme na vlastní oči uviděli teď.
Z Bukovska vedla cesta přes někdejší Mikoly (Miggolz), dnes zaniklé zcela, do mé a naší farní obce Rychnov nad Malší, připomínané jako sídlo fary už v 11. století (tady jde o zřejmou tiskovou chybu - první písemná zmínka o Rychnově je až v rožmberském urbáři z roku 1363, i když fara tu byla opravdu už předtím - pozn. překl.). Při vjezdu do obce zastavil náš autobus u domu rodiny Kletzenbauerovy, abychom si tam, jak to mnozí krajané už znají, vyzvedli klíč od kostela. Kletzenbauerovi jsou Němci, ale poněvadž paní je po rodičích českého původu, směli tu po skončení války zůstat. Já sám jsem s Emmou, vím že jsme ji příjmením říkali Zicka, chodil tu v Rychnově do školy. Rodina měla z naší návštěvy radost, mají dva syny a už vdanou dceru. Oba synové jeli s námi ke kostelu, aby nám ho otevřeli.
Nynějším stavem kdysi kvetoucího městečka jsem byl hluboce zklamán. Mnohé z domů, které jsem důvěrně znal, už vůbec nestojí, jiné jsou v dezolátním stavu. Můj rodný statek, vierkant stojící kdysi blízko Rychnova v zaniklé vsi Mladoňov (Lodus), je zcela rozpadlý a jen pár obvodových zdí v divokém houští svědčí o tom, že existoval. Rychnovská škola, do které jsem 4 roky chodil (pokud autor odešel s odsunem jako desetiletý chlapec, byl by nejspíš ročník 1936 jako třeba Václav Havel - pozn. překl.), neslouží už svému někdejšímu účelu a je využívána jako prodejna potravin a domácích potřeb. V této škole učívala kdysi sestra našeho uctívaného šumavského básníka Hanse Watzlika a mí starší sourozenci chodili ještě do školy k ní. Naší poslední učitelkou a ředitelkou školy byla paní Neubauerová, která po válce musela se svou rodinou prodělat opravdu těžké časy.
Teď k našemu farnímu kostelu sv. Ondřeje (v originále "St. Andreas" - pozn. překl.), který, jak už zmíněno, je poprvé písemně uváděn k roku 1363 (tady se dokládá, že "11. století" je opravdu v předchozím textu chybou tisku - pozn. překl.). Sotva ho synové Kletzenbauerových otevřeli, přivítal nás Pánbůh hned při našem vstupu zvenčí mohutným zaduněním hromu. To, že šlo o jediné zahřmění a to zrovínka v té chvíli našeho příchodu do domu Božího, budiž nám dovoleno vnímat jako pozdrav od Něho. Na hlavním oltáři stála jako odjakživa před námi postava světce, který přihlížel kdysi i mému křtu nad kamennou křtitelnicí (německy "Taufstein" - pozn. překl.) vlevo v presbyteriu, mému prvnímu svatému přijímání i biřmování. V sakristii za oltářem jsme chodili ke zpovědi (k té prvé ještě se zrcadlem hříchů, tj. předepsaným jejich výčtem a doznáním k nim). Pozornost poutala i dnes kazatelna nad námi trůnící, místo, odkud hovoříval ke svým ovečkám náš důstojný pan děkan Gockner (i on je samostatně zastoupen na těchto webových stránkách - pozn. překl.). Ani našeho dobrého pátera Nagela bych neměl opomenout, který sem k nám chodíval ze Svatého Kamene (Maria Schnee am Heiligen Stein) a na jehož hodiny náboženství si jistě dosud pamatuje mnoho krajanů.
V současnosti se tady v Rychnově slouží jen jedna mše každou neděli. Přijíždí ji celebrovat český farář až z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg).
K blízkému Svatému Kameni jsme se tentokrát pro jeho polohu v zakázaném pásmu nedostali, a tak pokračovala naše cesta přes řeku Malši do Dolního Dvořiště (Unterhaid), rodného místa našeho uctívaného šumavského básníka Hanse Watzlika. Jeho rodný dům jsme nenašli, farní kostel sv. Jiljí (v originále "St. Ägidius" - pozn. překl.), jeden z nejkrásnějších kostelů v jižních Čechách vůbec, byl zamčen. Nemohli jsme si tedy prohlédnout ani jeho vnitřek, ani někde poblíž se nacházející Watzlikův rodný dům. Jistě to ale jednou bude možné.

Glaube und Heimat, 1989, č. 7, s. 54-55

Nerad to říkám, ale ta poslední věta, kterou jsem si dovolil otitulovat i celý přeložený text, je stále toliko zbožným přáním. Nevím ani nic víc o jeho autorovi, než co nám o sobě sám v souvislosti se zprávou, jejíž samotná datace jí dává právo být čtena, pověděl. Psané slovo má však téměř tak dlouhý dech jako zahřmění Hospodinovo, které bylo kdesi na samém počátku všech věcí.
- - - - -
* Mladoňov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko