Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ BLAU

Novohuťští skláři

Následující vývody vděčí za svůj vznik různým pracem předchozích badatelů, jichž bylo pohříchu značně omezeně počtem, na něž tu chci ale právě proto poukázat. Pokud jsou podepřeny dokumenty, je dána i záruka, že odpovídají někdejším skutečnostem. Tu a tam se ovšem odvolávají k pouhým dohadům, k ústnímu podání, jak přecházelo z generace na generaci, a pak mnohé zůstává i nadále značně nejasné.
Ve své drobné knížce Eleonorenhain píše Dr. Rudolf Kubitschek na s. 10:
"Krumlovští páni z Růže, kteří v půli 16. století získali vimperské panství, zřídili v roce 1581 u mezitím značně zpustlé vsi Zátoň (Schattawa) hospodářský dvůr, nadlouho jediné lidské sídlo dalekého okolí, který byl pak užíván i následujícími majitel panství, knížaty z Eggenberku a po nich i knížaty ze Schwarzenberku. Máme mnoho zpráv ze 16. i 17. století o lovech podnikaných z toho dvora v blízkém i vzdálenějším okolí, jakož o stavu a počtech složené zvěře, posílané odtud do Krumlova.
Podle mladších volarských podání měl mít kníže tam, kde dnes stojí obec Lenora (Eleonorenhain), své čihadlo na ptáky (také humenec, v originále 'Vogeltennt' - pozn. překl.)."
Několikrát je i slyšet zmínka o jakémsi mostě, přes který vedla odbočení z vimperské stezky "samým lesem" (v originále "durch lautter Wälder" - pozn. překl.) na boubínské sedlo a dále do údolí Blanice (Flanitz), čímž můžeme snad rozumět starý most pod Boubínem (Kubani).
Ožilo to tady v té nejzapadlejší a nejméně úrodné končině takzvaného Prácheňského kraje (Prachiner Kreis) teprve začátkem 18. století, kdy se z vrchnostenského dvora v Zátoni začala krajina až k dnešním Borovým Ladám (Ferchenhaid) a Strážnému (Kuschwarda) postupně osidlovat lesními rolníky a dřevorubci. Ke sklárnám v lesích se přidružily početné vsi a dřevorubecké kolonie.
V nejtěsnější blízkosti dnešní Lenory vznikly v prvé polovině 18. století dominikální vsi Wolfsgrub (dnes Vlčí Jámy), Hüblern (dnes Houžná) a Pumperle (dnes Řasnice). Později, kolem roku 1795, vyrostly knížecí dřevorubecké kolonie Schattawa (už zmíněná Zátoň), Eichelhäuser (dnes Dubí), Grandlhäuser (dnes Korýtka) a Kapellenhäuser (dnes Kaplice).
Koncem 18. století nastal na vimperském panství vůbec čilý hospodářský ruch. Mnoho horských potoků například bylo vysokými náklady upraveno k plavení dřeva, mezi nimi i Kaplický potok (Kapellenbach) a potok Řasnice (Grasige Moldau).
Na alodiálním (alodiální, jinak česky i "zpupný", tj. prostý lenního či fideikomisního závazku - pozn. překl.) statku Zdíkov (Groß-Zdikau) rostlo sice množství lesů, ale doprava dřeva z nich byla v někdejších časech nemožná pro naprostý nedostatek jakýchkoli sjízdných cest a splavných vodních toků. Bylo nasnadě zřízovat přímo na místě samém sklárny a také se tak dělo.
Už roku 1686 stála na území dnešních Nových Hutí (Kaltenbach) Pokova huť (Bockhütte), jejímž nájemcem a huťmistrem byl Johann Pock, po němž dostala i své jméno. V díle Josefa Blaua Die Glasmacher im Bayerischen und im Böhmerwald (odtud jen GBB - pozn. překl.), sv. VIII, s. 35 o tom čteme:
"Pockova huť, stará, 1714 Johann Pock, po roce 1754 Benedikt Adler, před rokem 1800 zanikla."
A ve sv. IX na totéž téma:
"Protože chybí starší doklady o této rodině (Pock, Bock, Pok, Puk), které by dovolovaly sestavit souvislejší obraz jejího vývoje, budiž tu uveden alespoň výčet jednotlivých jejích členů s místními a časovými údaji. Snad poslouží budoucím badatelům."
Pockové jsou v každém případě jednou z nejstarších sklářských rodů vůbec. Jejich jména se objevují už před válkou třicetiletou.
Dr. Kühnert uvádí ve své knize Urkundenbuch zur Thüringischen Glashüttengeschichte (Jena 1934) na s. 257 mj. i otcovský rodokmen Bocků (Pocků).
Jistý Hans Pock byl už roku 1550 měšťanem, těžařem a řemeslníkem v Jáchymově (Joachimsthal).
Rodině Hanse, Erharda a Barbary Bockových patřila sklárna Herzogau u Waldmünchenu, kterou získal koncem roku 1659 sklářský mistr Georg Werner ze Schönau u Stadlern v bavorské Horní Falci (blízko české hranice naproti hradu Starý Herštejn /Hirschstein/ - pozn. překl.).
První Pockové se na Šumavě vyskytují v Zejbiši (Seewiesen, dnes Javorná), kde se jedna ze dvou starých hutí jmenovala Pockova. Je to ona zvaná Pockbastlhütte po Sebastianu Pockovi (Bastl je zdrobnělá podoba křestního jména Sebastian - pozn. překl.). Později se nazývala Gerlova (Gerlhütte). v Zejbiši byl v letech 1614 a 1615 Georg Bock rychtářem tamější "královácké svobodné rychty" (v originále "künisches Freibauern-Gericht" - pozn. překl.). Mnohé z těchto Bocků nacházíme však v tamějších sklárnách jako skláře a huťmistry.
Co nás ale zvláště upoutá, je informace Blauova v jeho GBB:
"Na panství Zdíkov měl v letech 1708-1715 Johann Bock v nájmu huť po něm zvanou. Odbyt jeho zboží i na velmi vzdálených zahraničních trzích rostl tak prudce, že poté, co roku 1714 žádal vrchnost o povolení ke stavbě druhé hutě, dal ji už následujícícího roku 1715 v Bokových Hutích zbudovat. Johann Pock se uvádí ještě roku 1754. Po něm následoval Benedikt Adler ze Zejbiše jako nájemce. Roku 1736 vlastnil Mathias Bock Pateříkovou huť (Patterlhütte).
V souvislosti s Bokovou hutí uvádí Josef Blau následující:
"Peter Müllner, roku 1703 narozený nejstarší syn huťmistra Müllnera v Michlově Huti (Helmbach, což je německý název místa i potoka, na kterém leží, podle listiny z roku 1531, jak ji podle Františka Mareše uvádí Jiří Fröhlich v práci Sklárny staré Šumavy /1989, s. 7/, se však tehdy psala Zíkova huť "na potoce Čkaryně" a později se česky nazývala postupně Vlčkova, Janouškova, Michlova a Helmbašská, potok Helmbach sám se podle Mareše /České sklo, 1893, s. 160/ jmenoval německy i Muckessinbach - pozn. překl.), byl dobrým studentem a muzikantem. Za svých studentských let v Praze si žil jako pravý kavalír a držel si dokonce vlastního hornistu. Oženil se s dcerou Johanna Pocka z Bokovy Hutě Katharinou. Od svého tchána si mohl slibovat velký majetek i peníze a manželka měla s sebou přinést bohaté věno. Po svatbě však obdržel od svého švagra, huťmistra Pocka, velkou truhlu, naplněnou až po sám vrch jen kamením. Podezření, že peníze vzal a nahradil je kameny, padalo na Pocka, zčásti však i na barona von Malowetz, který byl kmotrem Katharininým.
Došlo k procesu, který se vlekl. Pock stále měnil své soudní výpovědi, kam odstraněné peníze ukryl. Když se nikde nenašly, putoval nakonec do vězení a zcela zbankrotoval.
Také Müllner však svou huť ve Vogelsangu (dnes Podlesí) prohrál v soudní při, včetně zbylého jmění své choti, takže musel Vogelsang prodat za 1700 zlatých svému nejmladšímu bratru Mathiasovi.
Ještě k Michlově Huti u Vimperka (Winterberg) a Pockovým: spolu se svým švagrem Michlem Müllnerem přišel Heinrich Pock, syn Hanse Pocka v Zejbiši, v roce 1671 z bavorské huti v Oberzwieselau jako kupec Helmbašské huti (tak se dříve na Michlově Huti říkalo) na vimperské panství. Vzal si roku 1652 za manželku Margarethe, dceru Johanna Habelsbergera, Helmbašskou huť však po krátkém čase zase opustil. Kam se obrátil, není známo. Roku 1679 se oženil Georg Pock, sklář ve Vimperku, s Marií, dcerou Mathese Rypla v Zejbiši.
V jižních Čechách nacházíme i jistého Josefa Bocka, skláře v Josefodole (Josefsthal) u Zvonkové (Glöckelberg)."
O Bockově nástupci ve zmíněných už Bockových Hutích resp. o jménu Adler píše Josef Blau:
"Naše vědění o tom je pouhý zlomek." Dokladem o tom jsou ostatně všechny mnou dosud poskytnuté informace. Nejinak než u Bockových je tomu i v případě rodu Adlerových.
Za velkou část svých vědomostí o něm vděčím zasloužilé badatelce v oblasti dějin sklářství, paní Dr. Margarethe Klanteové z Berlína.
Rodina Adlerova má svůj původ a východisko rovněž v už zmíněné Zejbiši, místě tak důležitém pro minulost šumavské výroby skla, velké svobodné královácké rychtě na Šumavě, odkus se Adlerovi rozšířili do mnoha míst i jinde v nitru Čech.
Na tomto místě se ovšem chceme věnovat jen těm z nich, kteří jsou přímo či nepřímo spojeni se sklárnami na území dnešních Nových Hutí.
Benedikt Adler, který převzal roku 1754 do nájmu Bokovu huť po Johannu Pockovi, byl zetěm zámožného huťmistra Ignaze Hafenbradla v Hůrce (Hurkenthal). O jedenáct let později chtěl si týž Benedikt Adler propachtovat jeden dvůr u Vimperka pod podmínkou, že bude smět na Stolové hoře (Tafelberg) zbudovat sklářskou huť (tam v lesích kolem Borových Lad bylo zřejmě už tenkrát velké množství dřeva - pozn. překl.). To mu však vimperská vrchnost nepovolila. V roce 1771 zesnula mu choť Walburga roz. Hafenbrädlová. Benedikt Adler koupil za 4200 zlatých selský dvůr ve Staších (Stachau). Při tom dvoře musil být pálen potaš, poněvadž k příslušenství dvora patřily tři tavicí kotle, tavírenská stavení, vápencové pece a 600 sáhů dřeva. Adler tu založil pro svého syna Josefa novou skelnou huť, jejíž hlavním účelem bylo právě získávání potaše.
Roku 1754 Tobias Adler, který měl v té době v nájmu už dvě sklářské hutě jinde dál v Čechách (jednu na arcibiskupském panství Rožmitál pod Třemšínem a druhou na mansfeldském panství Dobříš) a měl obrovské jmění a vážnost, založil na panství Zdíkov, tj. mezi Vimperkem a Kašperskými Horami (Bergreichenstein) po něm pojmenovanou Tobiášovu huť (Tobiashütte - na západním svahu Stolové hory, tj. tam, kde jak zmíněno neuspěl Benedikt Adler, stála na palouku nad pravým břehem potoka Bučina v nadmořské výšce 1100 metrů a říkalo se jí také Antonhütte či Tafelberghütte, zůstala po ní pak až doposud rozsáhlá mýtina a označení cesty, rovněž dodnes zvané "Dobiáška" - pozn. překl.), dále pak severně od Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný) tzv. Röhrenberskou či Adlerovu huť (Röhrenberghütte, místo dnes označované na mapách jako Samoty - pozn. překl.). O několik let později, roku 1759, převzal tuto sklářskou huť za 3000 zlatých jeho syn Anton. Od té doby to šlo s hutí z kopce. Vyrábělo se v ní křídové sklo a pateříky (růžence). Antonův bratr Tobias, který převzal po otci jeho huť v Dobříši na mansfeldském panství, vypomohl sourozenci 15000 zlatých. V roce 1781 zemřel Antonův syn Franz ve stáří 26 let. Byl otcovým společníkem.
Až do roku 1825 vznikly potom další sklářské hutě, některé z nich i v místních částech Nových Hutí, jako jsou Staré Hutě (Althütte), Pláně (Planie) a Nové Hutě-Polesí (Unterkaltenbach).
Tady bych chtěl znovu citovat z už zmíněné knihy Eleonorenhain, v níž Dr. Rudolf Kubitschek píše:
"Hrad a panství Vimperk se dají listinně doložit nazpět až do 13. století. V roce 1359 už je jmenováno místo u Vimperka zvané česky Sklenářova Lhota (!). V 15. století existovaly na vimperském panství nepochybně 3 sklářské hutě, které se rozrostly v 16. století na 5 a v 17. století na 7 sklářských hutí. Na přelomu 17. a 18. století dosáhla výroba skla nejvyššího rozkvětu a sklárny se po obou stranách staré Zlaté stezky stáhly dál a hloub do hraničních lesů. Nabyly tím značného významu pro další osidlování těchto mnohdy do té doby nepřístupných končin."
Tolik Dr. Kubitschek. My si však nyní povšimneme blíže historie jednotlivých novohuťských skláren.

Stará Huť (Althütte)
Víme o ní vlastně velice málo. Patřila stejně jako někdejší Bierhütte či Franzenshütte (huť U Pivního hrnce či Františkova huť) hraběti Franzi von Sickingen, který získal zdíkovské panství v roce 1799 po jeho alodifikaci (osvobození z lenní závislosti - pozn. překl.) koupí od Johanna svobodného pána von Malowetz.
Josef Blau píše v GBB, sv. IX, s. 135 :
"Už roku 1774 je jmenován nějaký Josef Kuplent v Hutích (Hütten), zvaných tenkrát Stará Huť (Althütte). Ten sem ke Kaltenbachu (vsi dal opravdu původní název zde tekoucí Studený potok - pozn. překl.) měl přijít z hutě na Zlaté Studni (Goldbrunn-Hütte, provozována v letech 1779-1880) u Horské Kvildy (Außergefild)."
V drobné brožuře Patenschaftübernahme Röhrnbach über Kaltenbach píše Franz Matejka:
"Místo, kde sklárna stála, lze vymezit s určitostí: je to pozemek stavení zvaného před vysídlením německého obyvatelstva Kubo-Haus (poslední majitel Johann Pfeifer). Tzv. Wattik'n-Haus (majitel Adolf Frank, naposledy v roce 1945 jeho syn Rudolf) byl sklářskou hospodou, zatímco Ignazen-Haus (,u Petera') tzv. panským domem.
Po zrušení sklárny byly její budovy užívány jako hospodářský dvůr, po mnoho generací v majetku rodiny Bartikovy (odtud i nářeční spodoba Wattik!).
Zvon na střeše stavení 'u Wattiků' (už zmíněný Wattik'n-Haus), který se ozýval o ranním i večerním klekání (proto byl zván 'Gebetsglocke') je spojen s pěknou pověstí, která se uchovala v rodině Peterově i Sagerově:
,Na vrcholu Leckerbergu (dnes Přilba), kterému Kaltenbašští říkali Thurn ("věž"), měla stát v dávných časech skutečně strážní hláska, na které byl zavěšen zvon. Snad to měl být soumarský zvon, který soumarům na kašperskohorské stezce ohlašoval místo a čas.'
Ten zvon měl být teprve později přenesen na střechu zmíněného už stavení 'u Petera' (Ignazen-Haus) a naposledy zvoníval, jak také už řečeno, na střeše 'u Wattiků', než musel za poslední z obou světových válek 'narukovat', rekvírován k odlití pro vojenské účely.
Tam, kde stávala Stará huť, jsou přinejmenším ještě dvě místa, která měla co činit se sklářskou výrobou: k jáchymovskému stavení (v originále Joachimstaler Anwesen - pozn. překl.) patřila flusárna, sloužící k výrobě sklářské potaše; stála ještě roku 1945 a sloužila jako dílna.
Tím druhým místem je dům zvaný Hirschen-Haus. Usedlost koupil můj pradědeček Franz Matejka od jistého Alferiho, příslušníka staré šumavské sklářské rodiny. Tady v Kaltenbachu jeho příjmení komolili na 'Eiferi'. Alferi nechal budovu zřejmě zařídit podle vlastních představ, poněvadž už samotná střešní konstrukce byla dimenzována pro účely sklářského provozu. Nadto v půdě kolem domu se daly vždy znova najít střepy pestrobarevných skel. Dá se z toho usoudit, že Alferi tu provozoval malou sklářskou huť."
Tady bych rád o rodině Alferiových doplnil něco z knihy mého strýce Josefa Blaua:
"Rodina Alferiova je, soudě alespoň podle jejího jména, italského původu. Z rodinného podání se o původu a minulosti Alferiů nic podstatného nedovídáme. Jisté je jen to, že všichni starší příslušníci rodu, pokud jsou nám vůbec známi, byli skláři. Sídlili v okolí Kašperských Hor."
Z farních matrik, které jsou ovšem hlavním pramenem Blauovy knihy, uvedu zde jen ty z Alferiů, kteří jsou zmiňováni v oblasti kolem dnešních Nových Hutí:
"Farnost Rejštejn (Unterreichenstein): 10.11.1773 Peter Alferi, syn Johanna Georga Alferiho, uzavírá manželství s Barbarou, dcerou sklářského mistra Georga Gaschlera z Tiefenthálské huti u Kašperských Hor. V matrikách jsou uvedeni ještě další Alferiové v Rejštejně.
Farnost Lam (tehdejší bavorský zemský kraj Kötzting): 1872 Wenzl Alferi, sklář, syn Antona Alferiho, skláře v Lambachu u Lamu, a Josefy rozené Schramlové, dcery Lorenze Schramla, brusiče skla v huti Adolf u Vimperka, bere si za ženu selskou dceru. (Narodil se 1853 ve Staších.)"
Také v už opakovaně zmíněné knize Eleonorenhain, jejímž autorem je Dr. Rudolf Kubitschek, objevují se Alferiové mezi rodinami, jejichž příslušníci byli v letech 1833-1933 zaměstnáni v tamní sklárně.

Huť v Pláních (Planie)
Ležela na území zdíkovského panství. Johann Gottfried Sommer píše 1840 v 8. svazku svého popisu Čech (Böhmen) následující:
"Pláně leží vlastně na velké lesní mýtině, v níž jsou tu a tam dosud uchovány zbytky někdejšího souvislého hvozdu, roztroušené skupiny křovin a jednotlivých stromů, rostoucích ve skalním podloží."
Citujme i Josefa Blaua z GBB:
"Jistý Franz Denk byl v roce 1785 huťmistrem na Filipově Huti u Kvildy. Když Matthias Grabmüller spolu s vdovou po huťmistru Adlerovi Rosalií Adlerovou chtěli na Woldřichově statku ve Staších zřídit novou huť, měl sice námitky, neuspěl však s nimi."
Huť v Pláních měl v letech 1797-1798 Franz Denk v nájmu, pak se na ní už roku 1798 objevují jako nájemci Ferdinand Abele a jeho švagr Josef Schlegl.
"Pak zašla," uvádí Blau.
A Franz Matejka píše ve své, také už zmíněné práci:
"Na huti v Pláních měla být vyráběna zrnka do růženců (v originále Bethel=Patterl= Glasperlen - pozn. překl.). V této souvislosti je třeba zmínit les, ležící mezi Pláněmi a Starými Hutěmi (další z místních částí Nových Hutí - pozn. překl.), který byl místními lidmi označován "Wedpalenenz". Slovo je původně české a znělo asi "vejpálenec", tj. vypálené, spálené místo. Snad tu kdysi stála flusárna, poněvadž v lese nacházíme ještě zbytky zdí."
V oddací matrice bavorské farnosti Lam stojí psáno:
"1873: Emanuel Denk (rodiče Adalbert Denk z Kaltenbachu /dnes Nové Hutě/, farnost Nový Svět /Neugebäu/ v Čechách a Theresia Neblová /Neplová/) pojal za manželku Annu Marii Sperlovou, dceru domkáře ze Schmelzu u Lamu v Bavorském lese."
Dá se z toho usoudit, že tento Emanuel Denk je nejspíš potomkem někdejšího huťmistra Franze Denka z Plání.

Huť U Pivního hrnce, Františkov (Franzensthal)
Tato sklářská huť se připomíná poprvé v roce 1749 (viz o tom říjnové číslo měsíčníku "Hoam!" z roku 1971 v příloze Wanderstecken). Její stavitel nám zůstává neznámým. Kolem roku 1772 (jak o tom píše Josef Blau ve své knize Geschichte der künischen Freibauern) byla provozována Wenzlem Eisnerem, jehož následovníky byli synové skelmistři Josef a Ignaz, kteří na jedné sklářské peci se 6 kotli vyráběli roku 1815 jen skleněné korálky a nacházeli pro ně dobrý odbyt zejména v Turecku (viz GBB sv. IX, s. 49). Dne 26. srpna 1801 požádal tehdejší majitel zdíkovského panství Franz von Sickingen o svolení vybudovat v bezprostřední blízkosti skalního útvaru zvaného Pivní hrnec (Biertopf-Felsen) sklářskou huť o dvou pecích. Huťmistři Ignaz a Josef Eisnerovi proti tomu sice protestovali, hrabě von Sickingen však žádanou koncesi získal. Sickingen pocházel z Württemberska a koupil zdíkovské zboží poté, co je měl po 4 roky v nájmu, od rodu Malovců (Malowetz) za 271 000 zlatých.
Podle Haranta (nepublikovaná práce o papírně ve Františkově) byl Sickingenův plán obratem realizován. Poté fungovaly u Pivního hrnce mezi roky 1802 a 1815 hned dvě skelné hutě. Franz von Sickingen však nebyl majitelem panství dlouho a prodal je o tři roky později c.k. plukovníkovi Jakobu Wimmerovi za 468 000 zlatých.
Zmíněné dvě hutě zdá se brzy zanikly, poněvadž roku 1843 žádá hrabě von Wurmbrand, který se stal novým pánem na Zdíkově po plukovníku Wimmerovi, znovu o koncesi ke zřízení hutě, jejíž stavba a provoz se však už neuskutečnily. Roku 1846 totiž koupil od hraběte Wurmbranda-Stuppacha zdíkovské panství Franz Thun von Hohenstein. Tak se nová sklárna, pojmenovaná Františkova (Franzenshütte) po novém majiteli stejně jako nově vzniklá přilehlá osada Františkov, rozeběhla teprve v roce 1852.
Roku 1853 sklárna vyhořela a byla ještě v témže roce postavena znovu. Následujícího roku 1854 se octla buď v pronájmu firmy Meyrs Neffe (Meyrův synovec) ve Vimperku, anebo byla do vlastnictví této firmy rovnou prodána. V té době se vyrábělo v jedné z obou pecí tabulové, ve druhé pak duté sklo, které vynikalo obzvláštní čistotou a průzračností.
V roce 1873 vyhořela sklárna podruhé. Aby bylo neštěstí hotovo, došlo k požáru téhož roku, kdy nastal krach na vídeňské burze. I zbylé sklářské hutě firmy Meyrs Neffe byly donuceny zastavit provoz.
Roku 1881 převzali Karl a Hugo Kralikové sklárny Adolf, Františkov i Nové Hutě (Neuhütte-Kaltenbach). Po smrti Hugo Kralika jeho syn Albert sklárny ve Františkově a v Nových Hutích zrušil. Sklářská huť ve Františkově byla po třech letech vybudována na náklady zdíkovského panství (Thunů von Hohenstein) znovu a ve vlastní režii fungovala až do roku 1890.
Od roku 1895 byla - nejprve v budovách někdejší sklárny - zahájena vídeňským podnikatelem Jakobem Krausem (otcem slavného rakouského spisovatele - pozn. překl.) papírenská výroba.
V letech 1895-1897 vznikly nové tovární budovy. Až do roku 1912 byl Jakob Kraus pouhým nájemcem, téhož roku však provozy přešly plně do majetku jeho firmy, následně proměněné a přejmenované na "Vereinigte Papier- und Ultramarinfabrik A.G. Jakob Kraus, Johann Setzer, N. Schneider" se sídlem ve Vídni.
Roku 1922 byla správa české části firmy přeložena do Prahy. Odtud se do firmy značně investovalo, takže se denní kapacita výroby zvýšila roku 1926 z 12 000 na 13 000 kg papíru a továrna mohla zaměstnávat 170-200 dělníků (viz o tom "Hoam!" z října 1971 v příloze Wanderstecken a rovněž už zmíněná a dosud nepublikovaná práce Harantova).
Světová hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století vedla, jako ostatně vesměs všude, i tady ke skončení výroby a uzavření provozu.
Paní Luise Harantová sděluje k dalším osudům františkovských továrních budov:
"Roku 1941 byla továrna prodána nově založené nábytkářské firmě Möbelwerke A.G., která prodala následujícího roku všechen strojní park někdejší papírny do Východní Marky (Ostmark bylo po 'anšlusu' oficiální označení Rakouska). Prázdné budovy získala poté továrna na výrobu řetězů z Volar (Wallern).
Během války továrna obnovila provoz. Nejprve se tu vyráběly dřevěné hračky, později letecké součástky pro firmu Messerschmidt.
Po roce 1945 továrna i většina přilehlých obytných budov zcela zanikly."
Zbývá krátce se zmínit o blízké hoře Martina Luthera (Martin-Luther-Berg 1106 m, česky dnes na mapách označovaná jako Jánská hora - pozn. překl.). Jak se dostalo jméno Martina Luthera sem do zapadlé a do té doby divoké šumavské končiny? Jde tu sice spíše o pouhé dohady, zrnko reality se v nich dá přesto najít.
Podle mého názoru byl vrch tak kdysi nazván v souvislosti s majitelem hutě a panství, přišlým sem z protestantského Württemberska, jako tomu bylo v případě Franze von Sickingen či spolumajitele hutě v Pláních z rodu Abelů, kteří kolem roku 1730 přesídlili z württemberského Leinöx-Mühle do bavorské Horní Falce. Jistý Franz Abele zemřel 7. prosince 1753 jako protestant na sklářské huti v hornofalckém Franzbrunnu. Z protestantského Durynska pak přišli sem k nám na Šumavu Pockové (Bockové) a založili tu už zmíněnou nejstarší huť v místní části dnešních Nových Hutí, dodnes po nich označované.
Josef Blau v GBB sv. VIII, s. 111, uvádí k tomu následující:
"Kazatel Mathesius původem z Jáchymova (Joachimsthal), přítel Lutherův, připomíná 'obrázky na skle malované, které se vsazují do oken'. Není vyloučeno, spojovat Mathesia se sklárnami u nás na Šumavě, možné je však (jak shora uvedeno) spojovat pojmenování hory s vlastníkem a majitelem hutě i panství, na němž poblíž vznikla."

Nová huť (huť Neuhütte-Kaltenbach, Meyrova huť)
Poté, co projdeme knihy i časopisecké články zabývající se historií dnešních Nových Hutí a také sklárny v jejich části zvané dnes Nové Hutě-Polesí (dříve Unterkaltenbach), musíme konstatovat, že právě v souvislosti se založením této sklářské hutě srážejí se navzájem názory značně odlišné. Pokud se týče samotných počátků zdejšího osídlení, zůstane asi i napříště mnoho nejasného.
Zcela určitě existovala však zmíněná sklárna v posledních desetiletích 18. století. Pravděpodobným jejím zakladatelem byl sklářský podnikatel z rodu Abele či Abelle, s určitostí se to ale říci nedá. Nová huť či také Meyrova huť zastavila svůj provoz v roce 1876.
Tvrzení, že huť v těch místech stála už na sklonku 18. století, nacházíme v GBB sv. II, s. 135-136, kde se mj. píše:
"Prvý sklář jménem Kuplent sem přišel ze Zlaté Studny, kde byla sklárna v provozu v letech 1774-1880 (nikoli od roku 1779)."
A dále můžeme číst toto:
"Josef Kuplent byl už roku 1779 (nikoli 1774) v dnešních Nových Hutích, kde už se narodil i jeho syn Johann, který později asistoval při sklářské peci jako topič (šalíř, Schürer). Roku 1797 nacházíme Johanna Kuplenta mezi zaměstnanci Jánské huti (Johanneshütte) u Mutěnína (Muttersdorf). Jeho sestra Magdalena Kuplentová byla provdána za faktora Nové huti Franze Weidenthala. Při křtu její dcery Christiny v roce 1814 byl jako kmotr přítomen sklářský podnikatel Johann Meyr. Syn Josef, narozený roku 1806, vzal si roku 1830 za ženu dceru dřevorubce Wenzla Müllera Marii Annu z Hrabických Lad (Rabitzerhaid). Vyučil se tavení skla a přešel roku 1838 do sklárny ve Vimperku. Jeho nejstarší syn Wenzl, narozený 1834 v dnešních Nových Hutích, stal se také sklářem. Pracoval po mnoho let v huti U Pivního hrnce ve Františkově a oženil se tam s Marií Ranklovou, narozenou roku 1832 ve Stříbrných Hutích (Silberberg) jako dcera tamního brusiče skla Jeremiase Rankla. Její matka byla rozená Greinerová.
Otec Wenzl Kuplent měl v žilách neklidnou krev. Pracoval nejprve v Nové huti, ve Františkově, v huti Adolf u Vimperka a po Lenoře a Vogelsangu (dnes Podlesí) v německém Hannoveru a Herzbergu severovýchodně od Lipska (Leipzig). Zemřel roku 1905 v 71 letech věku. Jeho syn Karl (1858-1922) začal už ve svých 8 letech pracovat jako přinašeč (Einträger) v huti U Pivního hrnce ve Františkově. Oženil se roku 1882 s dcerou bývalého skláře a pozdějšího hospodského při huti Kübelbecka, rodáka z tehdejšího Kaltenbachu. Jako spolupracovník firmy Meyrs Neffe dosáhl mnoha uznání a medailí na rozličných výstavách, roku 1898 dokonce jedné zlaté medaile, a když císař František Josef II. navštívil v roce 1905 Vimperk, dostal Karl Kuplent za úkol zhotovit pro tu příležitost čestný pohár. Syn, který měl křestní jméno Karl jako jeho otec, sloužil za 1. světové války u c.k. armády jako vojenský hudebník. Byl činný i v dělnickém hnutí a zastupoval sociální demokracii ve vimperské městské radě."
Je to jen jeden z mnoha sklářských osudů.
Jak postupně mizelo bohatství dřeva v šumavských lesích, zanikala i jedna sklářská huť za druhou a jak už zmíněno, zastavila roku 1876 svůj provoz i Meyrova huť v dnešních Nových Hutích-Polesí.
Z toho důvodu opustili zdejší okolí skláři i s rodinami, někteří se začali věnovat podomnímu obchodu se sklem, především pak s podmalbami na skle, které vyráběla v Kvildě firma Verderber.
Šumavský spisovatel Josef Meßner z Prachatic nám o tomto Verderberovi sděluje roku 1856 následující:
"Sám přišel před lety sem do Kvildy jako chudý podomní obchodník. Jako jeden z těch, jimž se tu říkalo "Godscheber" (podle jejich původu z německého jazykového ostrova v kraňském Gottschee, dnes slovinském Kočevje), někdy i "Graner" (Krainer) podle samotného Kraňska, tj. Istrie, usadil se v Kvildě natrvalo. Že se tu obrázky, "Bildl" zvané, vyráběly už dlouho, dlouho předtím, snad vůbec od chvíle, kdy se na Šumavě začalo s výrobou tabulového skla, dá se oprávněně předpokládat. Teprve Verderber však to byl, kdo přišel na nápad, činit tak ve velkém za obchodním účelem…"
Obchod s obrázky prosperoval a zanikl až '0někdy kolem roku 1885 poté, co jejich odbyt dosáhl velkého rozmachu a jejich popularita zasahovala dokonce i do balkánských zemí. "Stacháci" (jak i německy 'Stachaten' podle Meßnera říkali těm ze Stach) jakož i podomní obchodníci z "Najkypaj" (Neugebäu), tj. Nového Světa nedaleko dnešních Nových Hutí, roznášeli v nůších rok co rok do světa kvildské výtvory a doslova jimi zaplavili jarmarky v blízku i daleku (viz o tom i GBB, sv. I., s. 165-166).

Sklářský rod Meyrů
I tady chci odkázat na práci Josefa Blaua GBB, poněvadž jsem na ni sám spolupracoval až k jejímu odevzdání do tisku. Ve sv. II se píše na s. 154-157:
"Před koncem 17. století, přesněji v roce 1688, se poprvé setkáváme se jménem sklářského mistra Meyra z hutě v Hrozenkově u moravského Vsetína, a to při křtu dcery skláře Andrease Webera z hutě Helenkov (i v originále Helenkau - pozn. překl.). A roku 1699 nějaký Georg Mayr, který kupuje dvůr spolu s hutí u Rožnova na Moravě svému synu Eliasovi. Ještě v roce 1723 tu kvetla výroba skla.
Není vyloučeno, že jeden z těchto Mayerů (autor tu zřejmě uvádí na společného jmenovatele Meyry, Mayry i Mayery, poněvadž psaní těchto příjmení skutečně značně kolísá - pozn. překl.) byl předkem bratří Josefa, Ignaze a Karla Mayera, na jejichž jména narážíme kolem roku 1750; Josefův syn Johann Meyr stal se po roce 1800 zakladatelem sklářské hutě Adolf u Vimperka a sklárny v Lenoře, což z něho stačilo učinit slavného huťmistra.
Je tu však i možnost (František Mareš o tom píše v knize České sklo na s. 112 a 118-119), že předkem vzpomenutých tří bratří byl hornoplánský obchodník se sklem Peter Mayer, který se roku 1701 ucházel o nájem sklářské huti u Pohoří na Šumavě.
V roce 1686 se také uvádí jistý Mathias Mayr jako huťmistr sklárny zvané Kaltenbrunn poblíž Zvonkové. Roku 1703 pracoval na této huti sklář Adam Mayr (měl ženu Margaretu). Onen Mathias Mayr byl předtím měšťanem v Horní Plané (Oberplan). Jeho manželka Agnes, zesnulá roku 1688, je po roce 1670 psána jako školmistrová (Schulmeisterin) v Horní Plané a před svou smrtí jako huťmistrová, po dobu půl roku. O jejím muži pak už nenacházíme dalších zmínek. Osobité psaní příjmení obou těchto Mayrů už poukazují k osobě Johanna Meyra a jeho nikoli nemožné rodové spojitosti právě s nimi (viz k tomu kniha Ruperta Essla Oberplan s. 49 a 52). Josef Meyr byl rodákem ze sklářské huti Joachimsthal u rakouského Harmannschlagu. Jeho první manželkou se stala Anna Maria, roz. Reindlová, druhou Anna, dcera Johanna Adama Hilgarta, skelmistra v Kardašově Řečici.
Jako mladý sklář pracoval Josef Meyr na mnoha hutích, také v Michlově huti (Helmbach) u Vimperka, při níž kdysi Michl Müllner objevil křídové sklo (na rozdíl od později objeveného "obyčejného" křídového skla šlo v tomto případě zřejmě o druh křišťálového skla - pozn. překl.) Táhlo ho to však zpátky domů, odkud vyšel, na panství Nové Hrady (Gratzen); byl tam od roku 1765 zaměstnán ve sklářské huti v Černém Údolí (Schwarzthal) u Pohoří na Šumavě, kterou si pak s příbuznými pronajal a úspěšně provozoval. To mu dodalo odvahy k založení dvou nových hutí: Silberberg (česky později bylo to místo zváno Stříbrné Hutě, až do zániku osady - pozn. překl.) v roce 1771 a Bonaventura (česky Skleněné Hutě, osada dnes rovněž zaniklá - pozn. překl.) 1795. Ve válečných letech kolem roku 1800, kdy byl provoz mnoha sklářských hutí zastaven, nepodlehl Meyr beznaději a pracoval dál v oboru, kterému věnoval celý svůj život: "Když se nedaří," říkával svým dělníkům, "nedělám si z toho hlavu a beru do ruky znovu sklářskou píšťalu; ani dřív jsem neměl nic jiného než ji."
Když už byly všechny prostory jeho tří hutí doslova napěchovány skleněným zbožím, zdálo se, že je v koncích a začaly mu docházet peníze na hotovosti; na konci napoleonských válek však všechno to, co měl na skladě, lehce a draho prodal. Sklářské umění kvetlo na jeho hutích jako nikdy předtím a on byl hmotně zajištěný muž, ba zakrátko nejznámější sklářský podnikatel v Čechách vůbec. V roce 1810 zavítal rakouský císař František I. při své návštěvě jižních Čech i do jedné z jeho skláren.
Rodina hrabat Buquoyů brzy pojala vůči nájemci svých panských hutí celkem pochopitelnou závist a chtěla výnosný obchod vést sama; tak na sebe přebírala jednu huť za druhou, naposledy Bonaventuru, jejíž nájem vypršel roku 1813. Starý Meyr, který se zatím nehodlal uchýlit na odpočinek, přenesl nyní své podnikatelské aktivity na panství Vimperk, odkud si z mladých let uchoval v paměti obraz pralesů, které svým bohatstvím dřeva musely oblažovat sklářské srdce jako sotva co jiného na světě (viz k tomu Kubitschek a jeho už několikrát citované dílo, s. 13n.). Vimperské panství vyšlo Meyrovi blahovolně vstříc; 22. října 1814 putovala odtud na písecký krajský úřad žádost o svolení "pro novohradského sklářského mistra (v originále 'für Gratzener Glasmeister' - pozn. překl.) Josefa Meyra" zřídit jednu sklářskou huť a dvě brusírny skla. Stanoviště továrny, praví se ve velmi podrobném přípise, je situováno ve vzdálenosti na 500 kroků od poslední budovy města Vimperka na vrchnostenské louce při potoce, má ode všech jiných usedlostí izolovanou polohu a navíc jsou veškeré výrobní i obytná stavení od základu až po střechu vyvedena z kamene, takže nehrozí nijaké nebezpečí požáru.
V huti Adolf, jak byla nazvána po tehdy dosud panujícím knížeti ze Schwarzenberka, šly obchody hned od samého počátku dobře a starý sklář tu zažil ještě šťastná léta.
I pro město Vimperk byla nová továrna požehnáním; zisky rok od roku rostly a Vimperk rozvojem rychle brzy předčil sousedy.
Josef Meyr, jak se podepisoval, přišel na huť u Pohoří na Šumavě roku 1749 ze sklárny v Ehrenreichsthalu na dolnorakouském statku Pertolds. Byl v Čechách první, kdo vedle běžného abulového a dutého skla uvedl i anglicky broušené zboží z křišťálového skla a zdokonalil je natolik, že jeho výrobky mohly se ctí uspět v jakémkoli srovnání s produkty podobného druhu.
Když roku 1829 zemřel, bylo mu 97 let. Jeho paní ho svou smrtí předešla v roce 1825 v 76 letech věku.
Josef Meyr měl dva bratry, kteří se rovněž věnovali sklářské výrobě: Ignaz, který po Josefově odchodu převzal a vedl dál jako huťmistr sklárnu Ehrenreichsthal - a Karl, který se brzy věnoval už jen obchodování se sklem a měl své působiště "am Schanzl" ve Vídni. Zprostředkovával vývoz tabulového a dutého skla až do Turecka.
Josef Meyr měl tři syny: Paula, Ignaze a Johanna.
Paul, nejstarší z nich, měl mnoho plánů, jejichž uskutečnění bohužel štěstěna nikdy jaksi nepřála. Objevil znovu staré tajemství rubínového skla. Působil na rozličných hutích, snad nejdéle v té kaltenbašské (dnešní Nové Hutě- Polesí), naposledy pak na Wimmerthálské (Wimmerthaler) či Vodní huti (Wasser-Hütte) v Anníně (Annathal). V roce 1801, když vedl otcovu huť Bonaventura, udělil mu sám císař zlatou medaili za "s tolikerým úsilím a velkými náklady" dokončené znovuobjevení rubínového skla. V roce 1804 žil v Kuří (Hermannschlag) u Kaplice (Kaplitz), odkud nabízel inzerátem v listě Oberpostamtszeitung pražského vrchního poštovního ředitelství (v č. 150 toho ročníku) "své služby v oboru sklářské výroby nějakému vysokému šlechtici". Odvolává se přitom na své mnohostranné schopnosti, také na zmíněnou zlatou medaili a vyjadřuje ochotu ke složení finanční záruky "několika tisíc zlatých".
V roce 1807 požádal o svolení krajského úřadu k tomu, aby mohl zřídit skelnou huť na území kochánovské rychty u Zejbiše, při čemž neopomněl poukázat na velké ztráty, které utrpěl svým úsilím o znovuobjevení rubínového skla a které prý vlastně znamenaly ztrátu veškerého jeho jmění. Ještě téhož roku ostatně od tohoto svého záměru ustoupil. O dalších osudech tohoto výjimečně nadaného muže není nic známo.
Druhý bratr Ignaz působil delší čas jako sklářský mistr v Hersbronnu v rakouském Innviertelu.
Zvláště milým z jeho tří potomků byl Josefu Meyrovi syn Johann, který také po otcově smrti v roce 1829 převzal huť Adolf (Adolfov) u Vimperka. Do té doby vedl kaltenbašskou Meyrovu huť. Už následujícícho roku 1830 vybudoval v adolfovské sklárně novou pec. Johann Meyr (tak se psal) se narodil v roce 1775 ve Stříbrných Hutích a zemřel roku 1841 ve svých 64 letech v Lenoře. Byl ženat s Katharinou, jejíž dívčí příjmení nám není známo, jak vyplývá z křestního záznamu Wilhelma Kralika, pořízeného roku 1806 na faře ve Zdíkovci (Kleinzdikau). V posledních letech 18. století znovuzřídil po výrobci zrcadlového skla Abelem (Abelle) nedaleko Vimperka na zdíkovském panství huť k výrobě tabulového skla v dnešních Nových Hutích-Polesí a dovedl ji k prosperitě. Přes všeobecnou stagnaci obchodu se sklem nestačil Meyr ani vyřizovat hojnost zakázek především zahraničních odběratelů. Pojal proto plán na vybudování nového závodu. Panství bylo jeho záměru nakloněno. Meyr zvolil pro novou huť místo tam, kde ústily dva lesní potoky do Teplé Vltavy v revíru Zátoň jižně od Boubína. Po manželce knížete Schwarzenberga jménem Eleonore, takto dceři knížete Moritze Josefa z Liechtensteinu, byla nová huť nazvána Eleonorenhain (česky Lenora). Dne 16. května 1834 se tu začalo na první z pecí s výrobou dutého skla. První skláři sem přišli z rozličných skláren na rakousko-jihočeském pomezí a z okolí Železné Rudy (Eisenstein) a bavorského Zwieselu. Nadešly tu pro ně slavné a veselé časy, o nichž se mělo v pozdějších letech vyprávět v hrdinských ságách.
V červenci 1836 vyrostla i druhá pec; pec na tabulové sklo (v originále nazývána Johannesthal - pozn. překl.) vznikla teprve roku 1841. Nová sklářská osada takřka uprostřed českých pralesů vzbuzovala u současníků nevídaný zájem. Psala se o ní dobrodružná líčení do novin a byla srovnávána s pralesními osadami v americké divočině. Nesnáze, které nastražovala stavbě bezedná třasoviska, byly opravdu neobyčejného rázu. Zryté podloží vykazovalo pět nad sebou ležících vrstev zetlelých pařezů, zbytků přirozenou cestou zaniklých pokolení stromů, které byly postupně odkrývány výkopy (viz o tom Kubitschek, s. 19).
Pouhých několik let po založení hutě, dne 17. ledna 1841 umírá Johann Meyr ve věku 64 let, skonav náhle ve sklářském hostinci "Zur Fischerin" (u vimperské hutě Adolf, v domě zvaném i česky Na fišerce (!) - pozn. překl.).
Dodnes žije v pověstech, žertech a ústním podání sklářského národa památka "starého Meyra", upřímného přítele svých lidí práce, muže, který nezanechal vlastního potomka a s nímž vymřela i více než staletá tradice slavného rodu Meyerů (Meyrů).
V jejich činnosti pokračovala sklářská dynastie Kralikova…"

Sklářský rod Kraliků
Jeden z nejvýznačnějších sklářských rodů vůbec je spojen se jménem dnešních Nových Hutí.
Takto píše Josef Blau ve své knize GBB (sv. II, s. 133-135) o rodu Kraliků z Meyrswalden:
"Wilhelm Kralik, který se narodil 17.12.1806 v dnešních Nových Hutích, byl už pětatřicetiletý, když roku 1841 skonal Johann Meyr. Byl synem kaltenbašského puškaře, truhláře a hostinského Wenzla Kralika a jeho ženy Theresie roz. Hopfnerové, dcery výrobce zrcadel Wenzla Hopfnera a choti téhož Elisabeth, rozené Weiselové, v Prášilech (Stubenbach).
Rodina Kralikova se u rovněž kaltenbašského skelmistra Johanna Meyra a jeho ženy Kathariny těšila nejvyšší přízni. Manželé Meyrovi byli malému Wilhelmovi při křtu za kmotra a kmotřičku a ujímali se chlapce i nadále. Jednou při střelbě do terče v Kaltenbachu padl sklářskému podnikateli jeho mladý kmotřenec do oka svou písařskou zručností při zaznamenávání zásahů. Vzal ho k sobě a poskytl chlapci, jemuž ostatně po matce také kolovala v žilách sklářská krev, vzdělání jako svému budoucímu spolupracovníkovi. V roce 1829 pak byl Kralik přijat do huti Adolf a byl postupně zasvěcován do všech důležitých věcí jako šéfův důvěrník. V roce 1831 se oženil s Meyrovou neteří Annou Pinhakovou, takže se stal synovcem svého chlebodárce. Meyrova neteř byla dcerou sklářského mistra Ferdinanda Pinhaka, který měl tehdy v nájmu jednu huť v Uhrách (Innozenzsthal, maďarsky Drahosicza v komitátu Bars, slovensky Tekov) a později působil i v různých jihočeských a dolnorakouských sklářských hutích. Pinhakova žena byla Meyrovou sestrou. Josef Taschek, s Wilhelmem Kralikem další spoludědic Meyrův, se narodil roku 1814 a byl synem Meyrovy sestry Johanny a budějovického obchodníka železářským zbožím Tascheka. Svou svatbou s Kralikovou nejstarší dcerou Ferdinandou, se stal později Kralikovým zetěm. Za vedení obou dědiců se kolem poloviny 19. století rozrostl podnik Meyrs Neffen (tj. "synovci Johanna Meyra") do nebývalých rozměrů.
Lenora překonala hutě adolfskou i kaltenbašskou a byla v té době označována za největší sklárnu v Čechách vůbec. V roce 1854 pak firma koupila sklárny v Arnoštově (Ernstbrunn) i ve Františkově (ta vznikla v roce 1852 na místě staré hutě U Pivního hrnce), které obě vyráběly duté sklo. Tím se spojilo pět velkých skláren v jeden jediný podnik.
O něco později do něho přibyly i Idina a Luisina huť (Idahütte, Luisenhütte), které se bezprostředně spojily se sklárnou Adolf. Správním střediskem byla Lenora.
Když Josef Taschek roku 1862 ve Vimperku zemřel, převzal Kralik celý podnik a vedl nyní všechny obchody pod jménem Meyrs Neffe (Meyrův synovec) sám. Se svou manželkou Annou měli 13 dětí. Po její smrti se znovu oženil, tentokrát s dcerou vídeňského obchodníka se sklem Josefa Lobmeyera Luisou, jejíž bratr Ludwig Lobmeyer budiž uveden na předním místě mezi těmi, kdo učinili ze sklářství umělecké řemeslo. Luise porodila svému muži dne 1. října 1852 syna Richarda, který proslavil jméno Kralik jako básník, hudebník, filosof a historik zároveň. Wilhelm Kralik neznal ve svých obchodních aktivitách oddechu. Znal mnohá sklářská tajemství, která mu svěřil jeho kmotr, "starý Meyr". Hned po obchodech to byla lovecká vášeň, která ho vedla po volání srdce zas a zas do šumavských lesů, obklopujících kol dokola jeho hutě. Následovali ho v té zálibě i jeho úředníci a sklářští dělníci, takže celá Lenora byla často jakoby jednou jedinou mysliveckou společností. Vedle toho se v panském domě provozovala vybraná hudba v malém důvěrném kruhu, zatímco sklářský lid se bavil v hutní hospodě "Zum Böhmerwald" po svém drsnou hrou i zpěvem. Rodina Kralikova se znala i s naším velkým šumavským básníkem a krajanem Adalbertem Stifterem.
V šedesátých letech devatenáctého století se pracovalo, většinou podle návrhů Lobmeyerových, pro vídeňský odbyt. Výrobky firmy získávaly na všech velkých výstavách nejvyšší ocenění. Jméno Kralik vzbuzovalo úctu v odborných kruzích.
Krátce před svou smrtí dosáhl Kralik posledního a vrcholného vyznamenání, jakého se před ním dostalo už mnoha sklářským huťmistrům; byl totiž povýšen do rakouského rytířského stavu s přídomkem "von Meyrswald". Vyžádal si je právě v tomto znění jako výraz svých neskonalých citů vůči Johannu Meyrovi, kterému za tolik vděčil.
Zesnul náhle brzy nato dne 9. května roku 1877 ve sklárně Adolf u Vimperka. Příslovečné byly dobré vztahy, jež vládly mezi ním a jeho úředníky i dělníky. Svou osobností vyzařoval a šířil kolem sebe dobrou vůli a podřízení mu za to byli ze srdce oddáni tak, že na ně mohl kdykoli spolehnout. Nejprve převzali vedení Kralikových závodů společně čtyři jeho synové z prvního manželství: Johann, Karl, Heinrich a Hugo. Wilhelm, druhý nejstarší, skonal krátce před otcem. Dcera Maria Wilhelmine byla od roku 1864 provdána za majitele huti Vogelsang Josefa Schmida. Krach na vídeňské burze v roce 1873 donutil Kralikovy sklárny zastavit výrobu. Nějaký čas se vyrábělo toliko tabulové sklo. Mnozí ze sklářů se musili vystěhovat za výdělkem jinam. Značný počet jich odešel do ruského Polska, jiní hledali obživu jako lesní dělníci, kterých bylo tenkráte nadmíru třeba ke zpracování polomů po bouřích a kůrovcové kalamitě.
V roce 1881 se dědicové Wilhelma Kralika rozdělili; Karl a Hugo převzali od zbylých do vlastní režie hutě Adolf, Františkov a Kaltenbach (dnes Nové Hutě-Polesí) pod starým jménem Meyrs Neffe.
Po Hugově smrti se stal Karl samojediným majitelem tří skláren. Jeho následovníkem se stal syn Albert. Kaltenbašská a františkovská huť byly zrušeny a sklárna Adolf byla roku 1922 prodána karlovarské akciové společnosti Ludwig Moser und Söhne A.G. a spojena s ní pod novým názvem "Karlsbader Kristallfabriken A.G. Ludwig Moser und Söhne und Meyrs Neffe".
Sklárny v Lenoře a v Arnoštově převzali při už zmíněném dělení Heinrich a Johann. Po odstoupení svého bratra se stal jediným vlastníkem obou hutí Heinrich Kralik (1840-1911). Když pak i on zemřel, ujali se majetku po něm jeho dva synové Alfons a Siegfried. Roku 1880 k nim jako spoluvlastník přistoupil Heinrichův bratranec Mathias, do té doby vedoucí harrachovské sklárny Nový Svět (Neuwelt). Jeho podílnictví pomohlo podniku k novému rozmachu. Huť Arnoštov byla roku 1917 prodána.
Po roce 1945 přišli bratři Siegfried a Alfons Kralikovi do Bavorska, o svůj majetek v Čechách byli připraveni bez náhrady. Siegfried se stal ředitelem Poschingerovy továrny na výrobu křišťálového skla ve Frauenau. Teprve později vysídlený bratr Alfons vstoupil rovněž pak do vedení této sklárny."
Vraťme se však ke konci sklárny v někdejším Unterkaltenbachu. Jak o tom vypráví Josef Peter, jmenoval se její poslední prokurista příjmením Adler. Dal přes zimu 1899/1900 pecím vyhasnout a protože byla ta roční doba právě tehdy nadobyčej dlouhá a krutá, sníh nakonec probořil střechu skelné hutě.
To byl také konec více než dvousetleté sklářské tradice v prostoru dnešních Nových Hutí. Kameny, z nichž sestávaly zdi někdejší Nové (Meyrovy) hutě, byly na přelomu let 1901 a 1902 použity k výstavbě "zámečku" (Gschloss, Schlössel či Bergschlössel, jak se tu říkalo panské lesovně - pozn. překl.)
"Na stanoviště bývalé sklárny si dosud vzpomínají nejstarší obyvatelé obce," sděluje nám Franz Matejka ve shora už zmíněné brožuře Patenschaftübernahme Röhrnbach-Kaltenbach na s. 21-22. "Huť stála na křižovatce cest nad stavením Wilhelma Hoflera. Brusírna zrcadel stávala na místě hájovny, kde se říkalo "u Schmid-Hegera. Stoupa na drcení křemene (v originále Pochermühle či Puchmühle - pozn. překl.) byla pak někde v místech mezi brusírnou a později zbudovanou pilou Wenzela Kelnbergera.
Zánik sklářských hutí ve Františkově a starém Unterkaltenbachu nebyl následkem nějaké podnikatelské neschopnosti, poněvadž ukončení provozu v nich nebylo jevem ve své době rozhodně vůbec ojedinělým. Dnes bychom to, co se tenkrát dělo, nazvali strukturální krizí sklářského průmyslu. Příčin této krize bylo několik, na předním místě bychom však mohli uvést nové postupy tažení při výrobě plochého skla, které učinily v této oblasti foukače skla někým přebytečným. Dále začalo být místo dřeva používáno jako topného materiálu uhlí. To si vynutilo dobrá dopravní, především železniční spojení, jakož i blízkost uhelných ložisek. Posléze už nahražení potaše při tavení Glauberovou solí a další následný vývoj sodného skla dřevo jako surovinu při výrobě skla zcela vyřadily.
Zánik sklářských hutí vyklidil prostor pro nové podnikání. Tak vznikla ve Františkově papírna. V někdejším Unterkaltenbachu zřídil kolem roku 1890 Michael Fuchs starší továrnu na výrobu zápalek. Převzal ji po něm a dále vedl Josef Stadler. Vynález tzv. sirek, které měly vyšší bod zážehu a snižovalo se tím nebezpečí vzniku požáru, hrozící u předchozích typů podobných výrobků, přivedl Stadlera k blahobytu, poněvadž se uměl podle místního podání dobře (nejspíš pro český odbyt) zařídit."
Stadler začínal zcela chudý jako opravář deštníků a říkali mu tady "Parasol-Seppei"(asi jako Pepa Deštník - pozn. překl.). Byl přísný ve víře - zcela v protikladu ke sklářským pánům, kteří trpěli mezi svými skelmistry i "kacíře" - a dělníci se ho proto báli. Kdo nebyl ráno v 6.00 hodin v továrně včas k ranní modlitbě, mohl se rovnou vrátit domů. Kromě toho byl obětavý rakouský vlastenec a to ho také po první světové válce docela zruinovalo. Sledoval do nejmenších podrobností průběh války a vývoj na frontách vyznačoval barevnými špendlíky na velké mapě. Když viděl, že se události vyvíjejí v neprospěch Německa a Rakouska, upsal celé své jmění na válečnou půjčku. Tak s porážkou "Trojspolku" ztratil i všechno, co měl. Roku 1919 opustil někdejší Kaltenbach a odstěhoval se do Rakouska. Zemřel tam v jednom chudobinci. Továrnu převzal Alexander Stögbauer a provozoval dále jako pilu. Ta roku 1921 vyhořela a nebyla už nikdy obnovena.
O dva roky později zřídil v přilehlých místech svou vlastní pilu Wenzel Kelnberger a ta pak fungovala až do konce druhé světové války.

Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald(1980), s. 95-113

Stačí prolistovat tu část knihy Umění šumavských sklářů, vyšlé už na blížícím se konci totality roku 1986 v Jihočeském nakladatelství v Českých Budějovicích, abychom pochopili, jak nenahraditelně významným pramenem byla jejich autorům Blauova dvojdílná práce, kterou v textu pro úsporu místa označujeme zkratkou GBB. I synovci Josefa Blaua, který se ostatně na vzniku toho nenahraditelného strýcova opusu až k vytištění podle vlastních slov sám také podílel, byla podkladem jeho statě, psané pro rodácký sborník kaltenbašský, pojal však do ní i prameny jiné, v českém prostředí sotva známé, mezi nimi cenná ústní podání, pro které si jeho text uchovává trvalou hodnotu. Červnové číslo měsíčníku Glaube und Heimat z roku 1996 přineslo na straně 71 krátkou zprávu, že "v Pasově (Passau) byl 6. dubna 1996 nalezen svým synem mrtev Franz Blau z Nýrska (Neuern), Kirchenstraße 16 (ulice a číslo domu, z něhož byl po válce "odsunut"), narozený v Nýrsku 3. září 1917, synovec spisovatele a vlastivědného badatele Josefa Blaua. Urna s jeho popelem byla uložena za účasti nejužšího rodinného kruhu na hřbitově v Büchelbergu. Zesnulého ve smutku vzpomínají dcera Sigrid Jauková, synové Günther a Gerhard s rodinami." Tak nacházíme i my jeho dlouhý článek v novohuťském rodáckém sborníku a klademe jeho český překlad na hrob muže tolika lidem úplně neznámého i za ty, o nichž jej psal a s nimiž odešla do nenávratna celá jedna kulturní epocha, zvaná šumavské sklo.
- - - - -
* Nýrsko / Folmava / Nové Hutě / † Pasov (BY) / † † Büchelberg (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko