Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MANFRED BÖCKL

Obrázky od české hranice
(1985)

I - Údolí Kouby
Když se blížíme úvalem od Furth im Walde, vracejí se drsné historické reminiscence. Jako by jim protiřečila něžná hlava Češky, předjíždějící nás ve své škodovce cestou domů. Husité tu někde však opravdu tábořili a řádili kolem v tom tak lehce přístupném plochém údolí řeky Chamb (česky se jí říká Kouba - pozn. překl.). Tady jejich obávaná vozová hradba vyrývala jizvy v travnatých lukách, stejnou cestou táhl později chvastoun ("Eisenfresser" v originále, pro týž význam má němčina i stejně pěkné výrazy "Einschneider" a "Prahlhans" - pozn. překl.) ze Sattelbogen (jde zřejmě o Hanse Sattelbognera, i Palackým citovaného v jeho Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges jako jednoho z hejtmanů křížových výprav do Čech - pozn. překl.) a správce z Chamerau, jemuž dal autor furthského boje s drakem rysy zbabělcovy; jeli tenkrát do pověstné bitvy u Domažlic (Taus). Na druhé straně hranic se v bezmezné nenávisti a zmatku mezi sebou v Čechách potýkaly korouhve kališníků podobojí, sudlice táborských obrazoboreckých radikálů a hřeby protklé srdce Jitřní Paní nad voji věrných katolíků.

II - B 20
Strach na té zeměpisné hranici i té v hlavách a srdcích ani po pěti stoletích nijak neustoupil. Češka ve škodovce jede s přehnanou opatrností po německé spolkové silnici; pedanticky nasvěcuje blinkry při předjíždění každého cyklisty, i mimo obce nepřekračuje rychlost 60 kilometrů za hodinu.
Předjet je těžké, nutnost pomalého lopotného plazení vyvolává ještě po pěti stech letech rostoucí agresivitu, maskovanou kvapným potahováním z cigaret za automobilovými skly.
Je cosi zvláštního ve vzduchu na tom kousku země, jakýsi adrenalínový neklid v celním hraničním pásmu.

III - Furthská celnice
Rozpadlý kraj. Ubohé chalupy a přepychové procovské novostavby v neskutečné vzájemné směsici. Na horských úbočích selské dvorce obrácené vesměs k jihu, příčně položené stodoly a vedlejší budovy odmítavě uzavřeny tam vůči Čechám na druhé straně.
Rozložitá budova celnice uzavírá údolí. Plochy pro baráky jakoby číhaly jedna na tu druhou naproti. Jen černorudozlatá za Německo a modrobíločervená za Česko tu vlají dvě vlajky docela souhlasně v témže vlahém jižním föhnu, vanoucím nad pomezními hřebeny.

IV - Mezihra
Sotva tři sta metrů před hranicí oře ještě jeden rolník s vysoko nastavenou klečí pluhu, do kterého je zapřažen plavý kůň s ještě plavější hřívou. Živoucí anachronismus pod hrozbou automatických zbraní.
Člověk i zvíře často odpočívají a když se tak kůň zastaví a muž za ním náhodou chvíli přestane být vidět, působí ten světlý plavák jako nezkrotně divoký tvor z jiných časů.
Pak sedlák i se zápřeží odtáhnou k blízkému statku a zmizí v něm: nastal polední klid. Zvláštní setrvalé ticho nad tímto kusem země spíše plochých kopců i údolí. Chlumy jako by se spíš komíhaly, pomalu a zvolna, sem a tam.
Není to ten kraj, co by přitesával hraniční kameny.

V - Na lesní cestě
Přikrčená chůze po lesní cestě směrem na východ. Po levé ruce zvětralé hraniční mezníky, natřené sloupy s nápisy: "Attention Please!" a "Achtung!" To všechno jen pár metrů od úzké někdejší silničky ztrácející se v řídkém lese, který přes to všechno kolem nedělitelně umírá. Na mezní výspě života, tak nevýslovně svévolná a hloupá: hraniční čára.

VI - Neukirchen beim Heiligen Blut
Křížová cesta vede od poutního kostela v sedmi zastaveních nahoru ke kapli na vrchu.
Oběd na lavičce v závětří: uzenina s houskou, jen tak z rukou do úst.
Zastavení křížové cesty: vypalované kachle krvavě rezavé barvy na omšelé žule. Předešlé noci tu byl jeden sedlák zastřelen policistou ve službě.
I to je vlajková barva hranice a znamení její blízkosti.

VII - Hindenburgova kazatelna
Kus na východ od Lamu, v paměti ještě odvážný hřbet hory Ostrý, se dá zaparkovat na úpatí té vyhlídky. Její plošina se vyjímá zrovna středověce uložením svých kamenných vrstev okoralých ve sněhu a v ledu.
Dech východopruských bitev u Tannenbergu proražený sem k tomu lesnímu údolí odkudsi jako zlý vodní pohon. Kolem se přeřítí dva americké vojenské džípy s komíhajícími se rádiovými anténami.
Hindenburgova tvář v žule tu dál panuje časům příštím.

VIII - Bavorská Železná Ruda
Při vjezdu do obce rozložitá stodola se šindelovou střechou, rozežranou stářím, místy děravou. První otázka, teď už s volným výhledem do Čech: jak se plní sýpka na hranicích, co a odkud se do ní sváží?
Hostinec U mostu tam, kde už dávno nijaký most nestojí. Dvě auta na parkovišti vedle; před celnicí skličující ticho.
Dál vpravo, cize přilíplé na svahu kopce, kamenně šedé obytné bloky podobné kasárnám. Nad nimi se vznáší jak sršeň nedůvěřivě bzučící strážní helikoptéra.
Kraj v železe tu a kameni tam působí mrtvě jako po atomové porážce.

IX - Únik
Od jihu nadchází déšť.
Je třeba obrátit vůz, ukázat hranici v pošmourném dni krvavě rudá koncová světla.
Jako na útěku.

Grenzgänge, s. 138-139

Píše doslova román za románem a má jich na svém kontě už kolem čtyřiceti. Začínal s těmi šestákovými pod pseudonymem Jean de Laforet, pak přepracovával pro mládež díla klasické literatury, při čemž se prý hlavně od Dumase mnohé naučil. Pod vlastním jménem začal pracemi s historickou tématikou až na pomezí "literatury faktu", z nichž jmenujme na přeskáčku romány o "šumavském proroku" Mühlhiaslovi, o Agnes Bernauerové, o soumaření na Zlaté stezce, o Nostradamovi a Merlinovi, naposledy o dalším z proroků, tentokrát z dob zcela nedávných, totiž o Aloisu Irlmaierovi (1894-1959). Sám Manfred Böckl se narodil 2. září pro nás tak osudného roku 1948 v Landau an der Isar, kde byl v letech 1973-1976 redaktorem krajinské mutace listu Passauer Neue Presse (dnes patří k témuž koncernu i české regionální Deníky Bohemia včetně našich Českobudějovických listů - kde jen by si to tehdá pomyslel!) a odkud se už jako spisovatel "na volné noze" uchýlil do značně české hranici bližšího Salzwegu jen kus na sever od Pasova (Passau), kde až doteď píše především vždy znovu o zemi česko-bavorském sousedství, pravlasti Keltů, jejichž dědictví považuje pro Evropu za významnější než antické. Proto ho zajímá i Šumava, které věnoval samostatný román i s tím českým názvem jeho německého originálu (do češtiny přeložen zatím nebyl). Tvrdí, že se obrací k historickým pramenům, ale právě v tomto svém díle musel značně popustit uzdu fantazii už proto, že časovou scenerii rodových osudů českých, německých i židovských rozestřel od roku 1000 až k půli sedmnáctého století. To začíná rozkvět šumavského sklářství: další téma, které Böckla zajímá. Jeho úplně zatím poslední vydaný román nese název Der Glasteufel a týká se středověké historie sklárny kdesi v okolí Sankt Engelmar. Stačí přečíst si seznam jednajících osob děje už zmíněné knihy s názvem Šumava - Das Epos des Böhmerwaldes, abychom pochopili, jak ho leckdy nedostatečně jazykově a vědomostně připraveného přitahuje sama čeština, české dějiny ve vší jejich rozpornosti. Naznačuje to ostatně i náš úryvek, až děsivě zpřítomňující beznaděj nesmyslné hranice těsně před pádem totality. Pro romanopisce ovšem historie nikdy nekončí a strach z ní si musí nechat zajít: přišel by totiž o obživu.
- - - - -
* Landau an der Isar (BY) / Bayerisch Eisenstein (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko