Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

WILIBALD BÖHM

Die Wichter Bludičky

In stiller, verschwiegener Maienmondnacht
wenn silbern die himmlischen Lichter
erglänzen, da sammeln mit Fleiß und Bedacht
die weisen Jungfrauen, die Wichter,
die heilsamen Kräutlein im raunenden Wald.
Sie Lauschen, wenn einsam ein Vogelruf hallt,
und deuten mit sinnendem Blicke
das Krächzen des Raben und Gellen der Weih',
der Eule unheimlichen, schaurigen Schrei,
ergründend der Menschen Geschick.

Doch wehe dem Kecken, durchbricht er den Bann,
geboten vom göttlichen Meister,
es trifft den verwegenen, frevelnden Mann
der Zorn der beleidigten Geister.
Sie locken mit tückischem Irrlicht den Tor
hinaus in das Freie zum sumpfigen Moor,
ins schlammige Grab und sein Grauen
und fassen die Hände und schließen den Kranz
und tanzen vor Freud' eine fröhlichen Tanz
im wallenden Nebel der Auen.

Za tiché, měsíčné noci, bez hlesu
když nebi nadejde chvíle
stříbrná, započnou v šepotu lesů
moudré panny, bludičky bílé,
byliny sbírat, co síly jim stačí.
Rozumějí, když zazní hlas ptačí,
co bude, jak věštil to dosud
skřehot havranů i luňáčí hvizd,
soví houkání ze tmy kmenů a hnízd,
co určují člověčí osud.

Běda smělci, co kouzlo chce zlomit,
jež mistruje úradek Boží,
zvrhlé rouhání rozvichří stromy,
jak mžikem hněv duchů se zmnoží.
Světýlka vábivá uvidí plát
ten, co k nim spěje do hlubokých blat,
kde hrůzný hrob beze dna čeká
Ve kruh ruce panen potom sepnou se vráz,
věnec stínů jen víří rejem zas a zas
nivou, kde mlha je měkká.

Budweiser Zeitung, 1922, č. 33, s. 3

P.S. "Der Wicht" je slovo velice staré a znamená nejen skřeta a ničemu, nýbrž i dítě či nářečně dokonce děvče, podle germanistů také samotné "nicht" pak znělo původně "newicht" a odtud jistě zrodilo se i nic! Potom že slovo není samo přeludem.

K románu "Schwedenzeit" od Antona Schotta

Zemská havěť dnešních dnů nemá čas zabývat se minulostí. "Doba je příliš vážná a těžká, aby se vůbec dalo vzpomínat na ,staré dobré časy," zní výmluvou a vzdychá se při ohlédnutí na zmizelý zlatý věk. Bláhoví! Jakkoli je naše doba v jistém ohledu skutečně vážná a těžká, ve srovnání se "starými dobrými časy" je to pravý ráj. Dějiny minulých staletí hovoří o proudech ušlechtilé lidské krve, o hrůzné nouzi obyvatel a o nevýslovném smutku světů (v originále "Weltenjammer" - pozn. překl.). Takoví Švédové (rozuměj za války třicetileté - pozn. překl.) u nás! Mrazivý děs máme v zádech při zmínce o té době. A přece to není ani tři sta let (psáno v roce 1912, pouhé dva roky před strašlivou prvou světovou válkou, ani ne třicet let před tou druhou! - pozn. překl.) od této kruté kapitoly dějin, kdy bylo naší domovině souzena obzvláštní míra utrpení.
Už po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620), v níž byl jak známo poražen povstalci v Čechách králem zvolený Fridrich Falcký, započaly úděsné ohavnosti třicetileté vojny. Císař Ferdinand II., bezmocný nástroj v rukou krvežíznivého jezuity Lämmermanna, dal nejprve před pražskou Staroměstskou radnicí nelidským způsobem setnout hlavy 24 původcům povstání. Po tomto hanebném činu následovalo ničení protestantských kostelů nebo jejich předávání katolíkům a bezohledná perzekuce nepoddajných protestantských duchovních a učitelů. Tito "novověrci" (v originále "Neugläuber" - pozn. překl.) byli císařskými vojáky, s hořkým humorem označovanými přezdívkou "Seligmacher" (tj. "spasitelé" - pozn. překl.), násilím "činěni opět katolíky" (v originále "wieder ,katholisch gemacht'" - pozn. překl.) a šavlemi i pažbami mušket hnáni ke zpovědi a na mši.
V dalším průběhu třicetileté války zvlčili vojáci a s nimi i obyvatelstvo natolik, že člověka skutečně mrazí, když se setká s truchlivými svědectvími z oněch časů. "Bez rozdílu víry loupily ty zdivočelé žoldácké bandy" - líčí Otto Henne am Rhyn (žil v letech 1828-1914, švýcarský historik píšící v němčině, z níž je přeložen do češtiny i Böhmův citát z jeho díla - pozn. překl.) nejen po domech, nýbrž i v kostelích, a to vlastní jako cizí věrouky, věšely pak vykřičené ženy a koně ověšené rouchy duchovních. Plenitelé konali ty nejodpornější krutosti. Vzali si za vzor praktiky svých pánů soudců a prováděli na svých obětech bití, kroucení palců, rdoušení, protahování provazu jazykem atd., lili jim trychtýřem do hrdla z hnojůvky slitý "švédský mok", protahovali je ohněm, vhazovali do pecí a prováděli jiné ohavnosti, údajně aby tak přišli k ukrytým pokladům. Když pak nějakou osadu vyvraždili, zhanobili a vyloupili, uvrhli ji ještě do plamenů a nic nezůstalo neporušeno, kam vkročili."
Jeden český dějepisec oné doby napsal: "Třetina Čech stanula v plamenech; šestnácte mil kolem Prahy leželo všechno pusto; nikdo neobdělával zemi."
Téměř všechna města v Čechách, mezi nimi i České Budějovice (Budweis), strašlivě trpěla obléháním a ubytováním vojsk. Budějovice byly obleženy hned počátkem války a okolí města zpustlo bezpříkladnou měrou: dvory byly vypleněny, vsi vypáleny, lidé pobiti a rybníky vypuštěny. Následkem ubytování císařských vojsk došlo ve městě k takovému zdražení chleba, že bochník byl k dostání jen za cenu jednoho vola.
Mnohde pekli na venkově chléb z rozemletých žaludů, jedli kopřivy a šneky bez soli a sádla, dále i trávu, kůži, zem, stromovou kůru, střeva atd., rvali se o psy a kočky, o pošlé vojenské koně; ani hřbitovy a popraviště před hladovějícími neobstály. Matky zabíjely a čtvrtily své děti, muži se pojídali navzájem… bylo to něco opravdu strašlivého!
Přes 12 milionů lidí si vyžádala ta válka za oběť. Jen v samotných Čechách klesl počet obyvatel ze 3 milionů na 750 tisíc. A těch ztrát na majetcích! 161 měst, 2484 vsí a 447 zámků bylo během pouhých 8 let (1640-1648) v sudetských zemích a v sousedícím Rakousku většinou Švédy zničeno a vypáleno…
Do těchto truchlivých časů nás zavádí náš zdatný krajan Anton Schott (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svém nejnovějším románu s názvem "Schwedenzeit" (vydalo nakladatelství Erich Hecht'sche Verlagsbuchhandlung v Berlíně, cena brož. 3 marky, v elegantní vazbě 4 marky). Jde opět o nádherné dílo, jež se nám tu nabízí, bohaté na pamětihodné události, které se v té době odehrávaly na česko-bavorské hranici. Důkladné studium domácích dějin promlouvá z každého řádku, jakož i blahodárně vyzrálá charakteristika tehdy panujícího náboženského zápasu. Stručný obsah je následující: Jeden královský svobodný sedlák (v originále "ein künischer Freisasse" - pozn. překl.) v Dešenicích (Deschenitz), vyznáním katolík, slouží jistému "novověrci" za pacholka. Jako pilný a bystrý mládenec získá si náklonnost dcery svého pána, děvčete, které si namlouvá, že je nemocné. Svým humorem a zdravým životním názorem, jak ho v naší době nově oslavil Orison Swett Marden (žil v letech 1850-1924, americký autor knih radících, jak dosáhnout úspěchu v životě - pozn. překl.), vyvede svou milou z mylného domnění o ohrožení jejího zdraví. Když ovšem vyjde najevo jeho příslušnost k "ďábelskému učení" (rozuměj ke katolické víře - pozn. překl.), sen lásky obou mladých lidí rychle skončí, poněvadž neohrožený jinoch odmítne zříci se své víry. Rychle se rozloučí a přijme službu jinde. Zanedlouho poté přitrhnou Švédové. Všechno prchá. Mladý muž padne do zajetí, protože však i při tom prokáže vzdornou odvahu a věrnost svému přesvědčení, je ušetřen. Musí se teď ovšem účastnit švédského tažení, což i mnozí jiní z válečníků činí proti vlastní vůli. Jednoho dne padne do jejich rukou bratr bývalého jinochova pána. Ten byl po celý život navzdory své "jediné samospasitelné víře" bezcharakterním lumpem, člověkem bez srdce, jehož jednání je vedeno toliko bezostyšným egoismem. Jeho jedinou snahou bylo stát se vlastníkem bratrova selského statku. Poněvadž je teď zajat, vidí svůj plán zmařen. Aby sebe a svůj kýžený majetek zachránil, chce zosnovat zradu a zavést Švédy k bratrovu statku. Jinoch, který se to doví, je okamžitě rozhodnut chránit někdejšího svého pána a jeho blízké. S nasazením vlastního života uprchne a spěchá k místu své někdejší služby. Nachází je však už opuštěno, poněvadž majitel dvora se svými blízkými a s nejvzácnějšími cennostmi se uchýlil do hustého pralesa při Černém jezeře. Jinoch jde v jejich stopách a shledá se opět se svým bývalým pánem a jeho dcerou. Mezitím byl ovšem zrádce rozhořčenými Švédy, které zavedl jen k pustému dvoru, vydán plamenům…
Působivému obsahu odpovídá také jazyková a technická stránka románového podání, jež lze na mnoha místech nazvat klasickým. Jedinečné je ovšem vylíčení nevázaného života v tehdejším švédském válečném ležení. Náš autor tak vytvořil skvělý protějšek h Schilerovu dramatu Valdštýnův tábor (v originále "Wallensteins Lager" - pozn. překl.) a přitom působivě využil svou bohatou jazykovou výbavu. - Je možno se nadít, že to významuplné dílo najde u nás doma opravdu mnohé čtenáře.

Budweiser Zeitung, 1912, č. 20, s. 1-2

Mein Höritz Mé Hořice na Šumavě

Viel Örtchen mir gefallen,
die schön und schätzenswert
doch eines nur von allen
mir reinstes Glück gewährt:
Mein Höritz.

Umhegt von grünen Gärten,
umwallt von Berg und Bühl,
ein Paradies auf Erden
das Fleckchen friedenstill:
Mein Höritz.

Da lebt in Zucht und Ehren
ein Völklein, schlicht und gut,
das weiß sich wohl zu wehren
und hält in treuer Hut:
Mein Höritz.

Drum lob' ich mir das Örtchen,
so schmuck und voller Ruh',
und rufe ihm die Wörtchen
der tiefsten Liebe zu:
Mein Höritz!

Mnoho míst líbí se mi
a nádherně je tam,
jediné mezi všemi
hluboko v srdci mám:
své Hořice.

Háji a zahradami
je můj ráj obklopen,
co země podala mi,
mír vrchů, tichý sen:
mé Hořice.

Pobývá na těch stráních
dávný a starý řád,
lidé té obce chrání
to, co i já mám rád:
své Hořice.

Chválit chci zas a znova,
čím obdařila nás,
už krásou toho slova
mi vždycky jihne hlas:
Mé Hořice!

Sudetendeutsche Heimatgaue - Höritz im Böhmerwalde, s. 3

Narodil se kupodivu ve Vodňanech 29. října 1875. Jako učitel působil na školách ve Veveří (Piberschlag) u Nových Hradů, ve Starých Hodějovicích (Hodowitz) u Českých Budějovic, v Českých Budějovicích, majících tehdy ještě značně německý ráz, a v Hořicích na Šumavě (Höritz), jimž je ostatně věnována i ukázka z jeho veršů. Od roku 1899 byl redaktorem týdeníku Volksbote v Českých Budějovicích. Jeho literární prvotinou byla historická povídka Peter Wok, uveřejněná roku 1896 v listě Deutsche Böhmerwald-Zeitung v Českém Krumlově. Už v Českých Budějovicích vyšly dva roky nato jeho povídky "pro lid" Aus dem Böhmerwalde. V brožuře Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart, vydané tamtéž vlastním nákladem 1904 (jak ovšem uvádí Alois John ve své stati o Šumavě v literatuře a umění z roku 1901, vyšel tento Böhmův text už předtím časopisecky v zábavné příloze listu Prager Tagblatt!), razil sám pojem "šumavská literatura". Téhož roku vydal s Emmerichem Zdiarskym průvodce Stadt Budweis - Orts- und Volkskunde, v roce 1921 sborníček Heimatbüchlein für Südböhmen a 1924 sbírku pověstí Sagen aus Budweis und Umgebung. Pro loutkové divadlo byla určena hra Doktor Faustus podle starých lidových knížek, vydaná 1922 v edici Im Kasperltheater. Šumavské pověsti shromáždil v knize Im Gottesgärtlein, která vyšla roku 1930 ve Vimperku ve známém nakladatelství Steinbrener. Až do roku 1945 publikoval vlastivědné články v Budweiser Zeitung. Wilibald Böhm zemřel 19. prosince 1956 v bavorském Obergessertshausen ve věku 81 let. Správné místo úmrtí sdělila do Českých Budějovic až roku 1997 jeho vnučka Ingrid Ramppová z nedalekého Aletshausen u Krumbachu.
- - - - -
* Vodňany / Veveří / Staré Hodějovice / České Budějovice / Hořice na Šumavě / † Obergessertshausen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko