Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BRADATSCH

"Volkssturm" léta Páně 1744

Začátkem roku 1744, když král Fridrich Pruský opětně ohrožoval Čechy svým vpádem, bylo k posílení jejich obrany nařízeno ustavit takzvanou "zemskou milici" (Landmiliz), která měla být užita především ve vnitrozemí, zejména pak při hájení opevnění Prahy a Chebu (Eger). Hned jak pronikla zpráva, že lze počítat se vznikem zemské milice, dal hejtman panství Vimperk (Winterberg) v lednu 1744 vyhotovit seznam všech vysloužilých vojáků a obyvatel panství s udáním jejich věku. Povoláváni neměli ovšem být nijací usedlí sedláci či měšťané, nýbrž v úvahu přicházeli jen domkáři, čeledíni a nájemné pracovní síly, jako i měšťanští synkové. Poněvadž pak muselo být zajištěno ustrojení milice v "užší domovině", byl vznesen požadavek na zvýšení zásob lněného sukna.
Dne 2. března 1744 sdělil krajský hejtman von Malowetz panskému hejtmanu Czapkovi (v originále "Czapek von Winterberg"), že Prácheňský (Písecký) kraj (Prachiner /Piseker/ Kreis) má vystavit devět setnin (neun Kompanien) zemské milice, z toho kníže Schwarzenberg po jedné ve Vimperku, Netolicích a Protivíně. Hned následujícího dne vyšlo hejtmanovo provolání k městským a vesnickým rychtářům, že císařovna Marie Terezie nařídila k obraně vlasti ("zum Schutz des Vaterlandes") zřídit zemskou milici, jejíž příslušníci budou obdařeni svobodou a nesmí být bráni za rekruty k vojsku, musejí se jen v určený čas dostavit k odvodu, k čemuž jim budou přiznány ročně 3 zlaté (v originále "fl."). Pokud by se nikdo nepřihlásil dobrovolně, měl postavit Husinec tři a Záblatí (Sablat) dva muže, rychta Hrabice (Rabitz) čtyři, Boubská (Busk) dva, Pravětín (Gansau) šest, Libotyně (Libotin) dva, Šumavské Hoštice (Huschitz) dva, Drslavice (Drislawitz) pět, Řepešín (Repesching) pět, Horní Záblatí (Obersablat) tři a "huťská rychta" (Hüttengericht, tj. rychta Huťského Dvora a Korkusovy Hutě) jednoho muže. K tomu třeba přičíst panství Volary (Wallern) se čtrnácti, město Prachatice (Prachatitz) s jedenácti a město Vimperk s pěti muži. Poručík pověřený soupisem dostal roční mzdu 500 zlatých a deset soudků piva, jakož i píci pro jednoho koně. Jeho sídlem byl nejprve Vimperk a od června pak Prachatice.
Už 6. března hlásili městští i vesničtí rychtáři, že dobrovolně se nepřihlásil nikdo; i druhá hejtmanova výzva byla pak bezúspěšná, a tak došlo k nucenému odvodu, jako např. ze Záblatí Sebastiana Steidla a Thomase Hudlera, z rychty Pravětín Matthiase Wostla z Veselky (Wessele), Wenzela Grosse ze Sklářů (Glashütten), bratry Veithovy a Josefa Lindla ze Solné Lhoty (Salzweg), Niklase Robla ze Sklářů a Matthiase Strassera ze Šeravy (Scherau). Poněvadž i požadavek na zvýšení zásob lněného sukna selhal, muselo město a panství Vimperk zapravit poplatek za vojenské oblečení (Monturgeld) ve výši 2838 zlatých 9 krejcarů.
V červnu 1744 převzal velení nad vimperskou setninou (Kompanie) setník von Händel se sídlem v Prachaticích. Dne 4. srpna se konal v Prachaticích prvý odvod: z 35 mužů postavených vimperským panstvím ihned dezertovali tři.
Když se koncem července vynořily pověsti o opětném pruském vpádu, byl jmenován setník Gastenauer velitelem batalionu, k němuž patřila i vimperská "kompanie" a jako její shromaždiště byl určen Písek. Dne 16. srpna se měli vimperští odvedenci dostavit v pochodové výstroji; bylo jim namluveno, že tu budou defilovat před knížetem a střežit zámek; ve skutečnosti plán počítal s jejich pěším přesunem do Písku a následným formováním zmíněného batalionu. Dezertéři měli být na čtrnáct dnů vsazeni do vězení a "denně bičováni karabáčem" ("täglich mit der Karabatsche gestrichen werden"); přesto dezertovalo po jednom muži z Boubské a "huťské rychty", za něž oba muselo panství postavit dva muže náhradou. Batalion dorazil na pochodu právě včas, aby mohl být od Prusů zajat, mnohým se však podařilo opět uniknout. Nepřítel mezitím přitáhl k jihu a stanul počátkem října mezi Týnem nad Vltavou (Moldautein) a Vodňany (Wodnian). Podle nařízení krajského úřadu z 10. října 1744 měli být vojáci milice uniknuvší Prusům znovu shledáni a rozmístěni podél bavorské hranice. Vimperský hejtman odpověděl doslova takto: "Lauter gute Dinge seynd das, allein ich darf denen hiesigen Landmilizern davon nicht viel sagen, sie laufen wahrhaftig alle davon und wenn ich andere hiezu mit Gewalt werde zwingen wollen, so muß ich unfehlbař einem jeden entweder zwei Schutzengel zugesellen, oder aber allemal zwei Kerle mit einem unzertrennlichen eisernen Kettenband kopulieren." ("Jakkoli by šlo o dobré věci, nedokázal jsem o tom zdejším zemským milicionářům mnoho povědět, poněvadž doslova všichni odtud pláchli, a kdybych měl k tomu jiné donutit násilím, musel bych bezpochyby jednomu každému z nich buď přidružit dva strážné anděly, či vždycky dva chlapy spojit dohromady jedním nerozbitným železným řetězem."). Dvě hejtmanovy výzvy, aby se rychtáři i s milicemi dostavili na úřad, zůstaly bez odezvy, takže třetí výzvou z 19. října už hrozí, že je dá přivést "v poutech a v železech ("in Band und Eisen")".
Dne 25. října hlásí pak vrchnímu hejtmanovi, "že se dostavili jen dva muži z Husince, z toho jeden vysloužilec a druhý mrzák. Ostatní dali vědět, že už jednou prokázali svou poslušnost, byli dokonce vydáni nepříteli coby zajatci, z kteréhožto zajetí se musili sami zachránit útěkem (v originále 'mit der Flucht salviret' - pozn. překl.), takže se další povinnosti, totiž sloužit v zemské milici, cítí tím osvobozeni (,befreit hätten'); nedají se k tomu podruhé donutit a raději utečou, ba, jak hlásí pravětínský rychtář, budou se bránit i nožem." 12. listopadu přišel z královského generálního zemského válečného komisariátu (v originále "kgl. General-Landeskriegskomissariat" - pozn. překl.) rozkaz setniny znovu zformovat, navrátilce ze zajetí po dobrém ("im Guten") znovu vzít do služby, poněvadž násilné prostředky vyžaduje toliko dezerce. Přednostně by měli být stavěni myslivci a střelci, poněvadž s nimi byla svého času učiněna dobrá zkušenost při ochraně hranic. Mužstva z našeho území narukovala dne 6. prosince do Sušice (Schüttenhofen), kde je převzal setník von Creutzenstein; ten podléhal vrchnímu strážmistru plukovníku (Obristwachtmeister) Hufnagelovi, jehož povinností bylo zřizování lesních záseků a hraniční ostraha. Myslivců a střelců mělo postavit město a panství Prachatice po dvou, panství Vimperk šest a město Vimperk jednoho muže. Dne 6. prosince odešlo z požadovaných pětatřiceti mužů jen jedenáct; dva z toho ještě cestou zběhli, dva se nechali naverbovat jako rekruti k vojsku, naverbovaný Hodouschek z Výškovic (Wischkowitz) se vydával za pomateného a byl propuštěn, čtyři muži byli pak prohlášeni za služby neschopné.
Od poloviny prosince je vimperská milice v Klatovech (Klattau). 8. ledna byl odvolán jeden z jejích příslušníků Wenzel Siegerth zpátky do Vimperka, poněvadž neměl nic na sebe a pro velice studenou zimu nemohl tak držet stráž. Dne 7. května přichází pak rozkaz postavit kompanii 60 až 70 mužů, kteří mají co nejdříve dorazit do Prahy; území Prachaticka a Vimperska měla tu dodat kaprála (Korporal) a devatenáct mužů. 29. května zamřel v Prachaticích velitel vimperské kompanie setník von Händel. Dva dny nato 31. května odešlo mužstvo určené pro pražskou posádku z Prachatic do Protivína. 7. srpna pak na Händelovo místo nastoupil vicekapitán von Schönberg pověřený současně postavením kompanie o 120 mužích. Ústroj, sestávající z plátěného kabátu a kalhot, flanelové vesty, klobouku, jednoho páru bot a kamaší, patrontaše, kravaty a přezky k botám, měly pořídit obce, z nichž dotyčný pocházel, bajonet s opaskem zřizovatel kompanie, tlumok a křesadlo k ručnici byly od židů ("von der Judenschaft"). Znovu dává vědět hejtman vimperského panství, že se nikdo dobrovolně nehlásí a vidí se být donucen přivést si "své" lidi opravdu "v železech a v poutech" ("in Eisen und Band"). Dne 12. srpna stála konečně kompanie téměř už v plném počtu, chybělo jen mužstvo z Prachatic a Vimperka; teprve 14. srpna přišlo odtud prvých dvanácte mužů, z nichž za pochodu ku Praze opět čtyři muži dezertovali. Za uprchlíky museli být zverbováni další lidé, z nichž jeden každý požadoval při odvodu 20 zlatých; ten obnos a vystrojení musela uhradit obec, kam zběhové domovsky příslušeli. Mezitím uzavřelo Prusko s Rakouskem mír. V únoru 1746 vrátili se vimperští "válečníci" (v originále "Militaristen" - pozn. překl.) a aby zůstali pro případ svolání nové zemské hotovosti pohromadě, našli "dočasné" zaměstnání u sedláků a při panství. Jen to vimperské samo přišlo to v penězích celkem na 1358 zlatých.

F. Pimmer - H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 415-417

Narodil se 17. února 1885 ve Vimperku jako jedno z devíti dětí váženého místního řezníka a velitele c.k. privilegovaného sboru měšťanských ostrostřelců. Po obecné škole v rodném městě navštěvoval reálku už v Českých Budějovicích (Budweis) a v Chebu (Eger), kde pak roku 1905 maturoval. Na pražské německé technice (Technische Hochschule) studoval zeměměřičství a a geometrii, po úspěšném zakončení však jeho profesní dráhu přerušila první světová válka, kterou započal v Trientu a na italské frontě, v Innsbrucku byl už poručíkem horské artilerie a byl opakovaně vyznamenán za četná frontová nasazení. Po válce zakotvil posléze jako geometr v rodném Vimperku ve schwarzenberských službách a roku 1923 se tu i oženil s Marií Strunzovou. Měli spolu dva syny. Po roce 1938 a záboru k Německu podlehl přemlouvání přátel a stal se vedoucím místní skupiny (Ortsgruppenleiter) NSDAP. Prý se snažil i pomáhat za války potřebným, mezi nimi rovněž mnohým Čechům, což mu ovšem nijak neulehčilo poválečný úděl čelného vimperského nacisty, byť s krásným českým jménem. Byl nejprve zatčen Američany a pak po dvouletém českém vězení vysídlen z rodiště do bavorského Kreuzbergu, kde 16. května 1952 také zemřel. Jeho rukopisná pozůstalost, obsahující především nedokončené Dějiny Vimperka, byla vdovou po autorovi předána jednak knížecímu schwarzenberskému archivu v Murau, jednak krajanskému muzeu Šumavy v Pasově (Passau). Není asi náhodou, že do rodácké knihy o Vimperku byl z jeho dějin města zvolen právě úryvek o bizarní zemské hotovosti německých i českých Šumavanů za časů Marie Terezie (mimochodem se ta žena objevuje roku 2005 mezi "největšími Čechy" v anketě, usilující o jejich výběr). Což o humor, ale to oboustranné selhání, ta nevůle lpí na nás všech jako stín a byli jsme a budem za ně jednou souzeni bez milosrdenství.
- - - - -
* Vimperk / † † † Kreuzberg (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko