Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HEINRICH A. BRADATSCH

Heimweh Stesk po domově

Ich saß in hartem Schweigen
Wohl unterm Baum - schon lang.
Hoch oben in den Zweigen,
Ein kleines Vöglein sang.

Es klang das helle Singen
Wohl über Busch und Wald.
Ob 's auch zu dir mag dringen,
Du ferner Heimatwald!

Da schwieg das Vöglein müde
Und sang auch nimmermehr. -
Es wich von mir der Friede
Und war die Brust so leer.

Da fühlt' ich 's heiß durchdringen
Die Seele und das Herz. -
O Vöglein, kannst du singen,
Von meinem Heimwehschmerz?

O Heimat, ewig Gute!
Du meiner Kindheit Thron.
Bin Blut von deinem Blute
Und deines Waldes Sohn.

Und hat man mich vertrieben
Von derber Faust verjagt -
Ich bin dir treu geblieben,
Bis allen Müden
Recht und Frieden
In neuer Schönheit tagt!

Seděl jsem jako němý,
kde vysoký strom stál.
Mezi jeho větvemi
se ptáček ozýval.

Ten zpěv les prozařoval,
ba snad se blýskl v něm
jas, co mne zdáli ovál,
já zval ho domovem.

Nedojde k němu v dáli,
ba zhasl docela
hlas, ztichl zpěvák malý
a píseň dozněla.

I tak mi nitro plane
duše a srdce též. –
To se tak někdy stane,
div steskem neumřeš.

Domove, dobro prvé!
Trůn dětství, matky klín.
Jsem i dál krev tvé krve
a tvého lesa syn.

Jakkoli jsem tě ztratil,
násilím byls mi vzat –
Kéž by ses v kráse vrátil!
Chci pro tvou slávu
v míru a v právu
ti věrnost zachovat!

Pramen

Ein Ruf Výzva

Denkt!
Nach diesem Morden,
was ist geblieben?
Heimatvertrieben,
Rechtlos geworden!
Wir alle!

Nun?
Es gehen die Zeiten
ihren Lauf –
Hört auf,
neuen Mord zu bereiten!
Ihr Großen!

Wir!
Das Volk muß ihn leiden
den Tod.
Die Not
wird sie kleiden –
die Armen!

Ihr!
Ihr müßt sie hindern,
die Haßgetriebe.
Denn nur mit Liebe
läßt Not sich lindern –
Ihr Menschen!

Blut!
Blut will nach Rache schreien.
Doch haltet ein und hört!
Es muß nicht sein mit blankem Schwert –
versucht es mit Verzeihen!
Ihr Menschen!

Přemýšlejte!
Válka a za ní
cože hned chvátá?
Domova ztráta
bez odvolání!
To nás všech!

Co teď?
Je to tu snad navždy,
ty časy?
Což asi
neumíte než vraždy?
Vy velcí!

My!
To lidi má lekat
smrt pouze.
A nouze
je oblékat –
chudáky!

Vy!
Vy byste měli
bránit té zášti.
Láska v svém plášti
spasí svět celý –
vás lidí!

Krev!
Krev pomstou zrovna pění.
Zadržte, slyšte přec!
meč není ta správná věc –
kéž přijde odpuštění!
Vy lidé!

Böhmwind, s. 24-25

Autorem těch veršů není básník, nýbrž technik pozemních a inženýrských staveb. To jen čas, ve kterém je psal, dal jim podobu téměř šíleného výkřiku do prázdna. Heinrich A. Bradatsch se narodil v roce 1927 v Lenoře (Eleonorenhain) a zemřel dvaadvacetiletý v hesenském Wolfhagenu roku 1949. Tak to alespoň uvádí vimperská antologie Böhmwind, v níž je zastoupen právě básní Ein Ruf. Krajanský měsíčník "Hoam!" však přináší v květnu 1949 v rubrice "In der Fremde sind gestorben" (tj. "V cizině zemřeli") krátkou a až překvapivě čerstvou zprávu, že Bradatsch zesnul v Elmarshausen u Wolfhagenu 24. dubna 1949 podle této informace jako třiadvacetiletý. Coby místo původu mladého mrtvého je tu označen Vimperk. Ať už je to jakkoli, ztratil domov a hned po něm i život. Stačil ovšem vydat hlas v rodné řeči, v jazyce jinými Němci krátce předtím tak znetvořeného voláním po krvi, voláním, jež vyvolalo leda běs vraždění a následné odvety.
- - - - -
* Lenora / Vimperk / † † † Elmarshausen, Wolfhagen (HE)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko