Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON BRALOVEC (vl. jm. ANTON KRALOWETZ-BRUY)

In daudn Hirgst V mrtvym podzimu

Gi(b)t 's ann goar koan Vogl meahr,
wal ma(n) koan meahr heart?
Doch – a Krouh schrät übarn Bear(g),
als höit 's ehm d' Stimm ängfreart.

Nokat stehnant d' Bama do,
reckant d' Ast in d' Haih,
homant sched de oane Frog:
Follt dann no(ch) koa Schnai?

Umatum is(t) d' Walt in Gra
wöi a Wöignliad gstimmt:
Huischarla und Hoidarla
Schlof än, dar Wintär kimmt!

Což nejni ptáčka kolkolem,
že neslyšet ni hlas?
Přece – křik vran nad oudolem
de, jak by bral ho mráz.

Nahý stromy tu stojej stráž,
vejš větve trčej z nich,
jen po jednom se s nima ptáš:
Hdy začne padat sníh?

Všudy les a v ňom samá šeď,
šum, co chce zkolíbat:
hajej, zebe to, zpívá teď,
de zima, čas jít spat!

Hoam!, 1949, č. 12, s. 19

Slovníček: daud = mrtvý, ann = pak, Krouh = vrána, nockat = nahé, Haih = výšina, sched = jen, pouze, Schnai = sníh, umatum = kolkolem, Gra = šeď, Wöignliad = ukolébavka, Huischarla = výkřik při setkání s chladem, Haiarla = hajání, výraz pro spánek v "dětské řeči".

Ve vánočním čísle krajanského měsíčníku "Hoam!" (vychází od roku 1948) se v prosinci 1949 objevila tato báseň v "nářečí nejsevernější Šumavy" ("in der Mundart des nördlichsten Böhmerwaldes"). Jako její autor je uveden Anton Bralovec původem z "Donau bei Neugedein" (dnešní Hájek u Všerub), jehož bydlištěm v těch těsně poválečných letech byl "Hengersberg bei Deggendorf", mimochodem rodiště básníka Haralda Grilla, i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže. Text, přestože o Antonu Bralovcovi mi není nic dalšího známo, považuji za symptomatický výtvor nejen první těžké doby po odsunu, ale i za pokus o zachování dialektu, který zanikl s odchodem jeho uživatelů z rodných míst. A zima tu bývá dlouhá.

P.S. V šumavském čísle varnsdorfského jinak časopisu Immergrün (česky brčál, lidově barvínek či také zelenec, mj. prý na Šumavě tvoří v lesích celé modré ostrůvky - viz Druidova mysteria), založeném už roku 1893 katolickým knězem a křesťansko-sociálním politikem Ambrosem Opizem (1846-1907), rodákem ze severočeského Velkého Šenova (Groß Schönau), z z roku 1936 nacházíme stať "Böhmerwäldler Volksdichtung", tj. "Šumavská lidová poezie", která jako by svými nářečními ukázkami (i pomocným slovníčkem na konci) souvisela s naší předchozí textovou ukázkou. Jako autor textu je označen Anton Kralowetz:

Z časopisu Immergrün o šumavské lidové poezii

Mir san vo(n) hint fira,
wo d' Sunn so schön i schei(n)t,
wo Winta und Summa
koa Fensterl olaint!
Tam vodzadu sme rodem,
kde v zimě i v letě
ať jak chce slunko září,
vokno mrazy kvete!

Tak odpovídají svým popěvkem Králováci (v originále "so antworten im Schnaderhüpfelton die ,Künischen'" - pozn. překl.), když sestoupí ze studeného neúrodného domovského pohoří do teplejších nížin, těm, kdo se ptají na jejich původ. V tom čtyřverší máme před sebou nefalšovaný, samorostlý výraz, který nás vede k otázce, zda tu nemáme co činit s alpskými horaly (v originále "Älpler" - pozn. překl.), žijícími jen o kus výš k severu na Šumavě. Skutečně jsou Šumavané pod vlivem svých hor a jezer, lesů a pastvin i práce s nimi spojené obyvatelům alpských končin svou životní existencí značně blízko. Není divu, že svými popěvky to dokazují.
Zpívá se na výšinách (to původně) i v údolích, při tanci, o svatodušních či dožínkových jízdách (v originále "beim Pfingst- und Erntereiten" - pozn. překl.) a za podobných příležitostí, většinou spatra. Pokud se zpívané zalíbí, předá se dál slovo i nápěv, zabarveny rozličnými vzájemně se lišícími šumavskými dialekty.
Na formě přitom nijak zvlášť nesejde. Pokud není po ruce vhodný rým, postačí asonance (tj. pouze samohlásková shoda slov bez ohledu na souhlásky: třeba "deckt - weg", "Goaß - Doarf"). Co se obsahu týče, nebývají "Schnaderhüpfeln" vždycky zrovna jemného zrna, naopak se vyznačují drsnou až vulgární polohou. Látkou těchto "Gsangln" (tj. doslova "popěvků" - pozn. překl.) je všechno, co dokáže Šumavana pohnout a čím žije. "Deandl", tedy děvče zpívá trochu trudnomyslně:

Do omat am Bea(r)gla,
San d' Antn im Koarn,
Do hone mai holb-
Saidas Töichal voloarn.
Tam nahoře na vršíčku
vešly kačky do žita,
tu sem ztratila ach sobě
šátek samá dykyta.

"Bua", chlapec zase, se děvčeti neopomene pochlubit:

Mai Vodarn sau Haisl
Ist mit Hova(r)nstrauh deckt
Und wenn e a mol hairat
Mouss Hova(r)nstrauh weg.
Chalupu má táta muj
krytu doškem vovsovym
a ta sláma muší pryč,
jak se jednou voženim.

Svou vlastní "Dickschädel", tj. "tvrdou palici", opěvuje Šumavan následovně:

Do omat am Bea(r)gla,
Do staißn zwöi Beck.
Sogt oana zon ona(r)n:
Du Digschädl gaih weg!
Tam nahoře na vršíčku
kozli se sdrcli velice,
povídá jeden tomu proti:
Uhni, ty tvrdá palice!

Blíží se dožínkové jízdy. Krejčí by rád jel taky spolu, nemá ale nijakého koně. Uchází se tedy u Michelbauera o jeho šimla. Ten si ho ovšem dobírá:

Schnaida(r), wennst raiten wöllst,
Sodl dai Goaß,
Bogs hintn baim Stutzn,
Rait afi durchs Doarf.
Krejčí, když rajtovat chtěl bys,
sedlej kozu svou,
popadni ji u vocasu,
profrč dědinou.

Nakonec mu ovšem Michelbauer svého bělouše půjčí. Krejčí ho pak při jízdě ani nemůže dost vynachválit:

Da Michalbaua(r) vom Haihof
Ist a kraizbrava(r) Mon.
Dea hot ma(r) san Schimml boa(r)gt,
Doss i a raitn kon.
Ten Michelbauer z Heuhofu
je hodnej na bližního.
abych si moh' zararajtovat,
pučil mně šimla svýho.

Popěvkem rozumí Šumavan i jiné rýmovačky než "Schnaderhüpfeln" (ta škádlivá čtyřverší byla do jisté míry založena na střídání přednašečů a přebíjení popěvku jednoho z nich nějakým druhým - pozn. překl.), pokud jsou zpívány.
Touhu po svém chlapci někde v cizině, po jeho návratu a potomní konec lásky žaluje Šumavanka v těchto šesti verších:

Drai Winta, drai Summa, drai Äpfl am Bam,
Wen sched ma(r) schwoa(r)zogats Böiwa(r)l ham kam!
Öitz ist a(r) holt kema, wos hat a(r) ma(r) brot:
A Ringa(r)l am Fingar, a Töicha(r)l in Sog.
S' Ringa(r)l ist ma(r) brocha af tausend Trima(r)
Ötz mog me ma schwoa(r)zogats Böiwa(r)l nima(r)
Tři zimy, tři jablíčka dlouhejch třech let,
kdy se mně, ty černovokej, navrátíš zpět!
Teď teda přišel, co mně to nese:
šáteček, prstýnek, co leskne se.
Prstýnek zlomil se natisíckrát,
že mně muj černovokej nemá už rád.

V jednom starém šestiverší asi ještě z dob, kdy chodili světem potulní zpěváci a hráči, beroucí podstatný podíl na lidových veselicích, "došlo" i na faráře:

Dua(r)t inta(r) da(r) Lindn,
wa da(r) Vogl so schöi singt,
Do tonzt da(r) Hea(r) Pforra(r),
doss d' Kuttn in d' Höich springt.
Wöi mog a(r) dan tonzn
Hot d' Kuttn voll Fransn
Am Stiefln koa Sohln
Kon d' Spöillait net zohln.
Tam pod lipama,
kde si tak pěkně ptáče zpívá,
tancuje pan farář,
kutna lítá mu jako divá.
Tancuje co slepý,
kutna se mu třepí,
v botách naboso skáče,
nemá čím platit hráče.

Závěrem ještě následující rýmovaný dialog, v němž on svádivě vábí:

Onamirl, Zucka(r)mirl, gaih mir in d' Schlaihafa. Aničko, cukroušku, mám lože rozehřátý!

Ona ale jen šelmovsky předstírá:

Kon net göih, kon net göih, hon an waihja Zaihja. Nemůžu, nemůžu, mám vokopaný paty.

Tato lidová rýmování mají být jen malým příspěvkem k poznání a k pochopení německého Šumavana a jeho bytostné podstaty. Zcela k jeho bytí ani potom nepronikneš, i kdybys poznal jeho poezii celou, pokud tak budeš činit mozkem. Musí totiž přitom být ještě dvojí: totiž srdce a cit. Definici Šumavana lze tedy předem považovat za záležitost nešťastnou. Neboť jiný je doma a jiný v cizině, jiný při práci a jiný ve svátek, při tanci, o přástkách, jiný na výšině a jiný v údolí, jiný na jihu a jiný na severu svého "lesa". A také, když už se ho z bezprostředního náhledu všude tam domníváš znát, náhle, nějak jinak a někde jinde je to s ním prostě - jiné. A v tom je hloubka jeho osobitosti.

Slovníček:hint fira= zezadu z kouta, olaint=dovírá, omat=nahoře, Antn=kachny, Hova(r)nstrauh =ovesná sláma, staißn= drcnout, gaih=jdi, sodl=sedlej, bogs=popadni to, öitz=teď, sched=přece, schwoa(r)zogats Böiwa(r)l=černooký klučina, Sog=pytel, vak, brot=přinesl, waihja Zaihja=bolavé paty.

P.P.S. A ještě poslední věta nakonec z onoho 1. čísla ročníku 1936 časopisu Immergrün, s. 34: JUC. Anton Kralowetz-Bruy, prý bydlí v Donau (česky Hájek) čp. 1, pošta Neumark bei Taus, tj. Všeruby u Domažlic. Co všechno se od té doby přihodilo, nijaká poezie zachytit nestačí, nijaké drama, nijaký lidský text.

- - - - -
* Hájek, Všeruby
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko