Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FELIX BRAUN

Má setkání s Adalbertem Stifterem

K mé konfirmaci mi příbuzní darovali vydání klasiků, mezi nimi dva svazky Stiftera (Adalbert Stifter má ovšem na webových stranách Kohoutího kříže i své obsáhlé samostatné zastoupení - pozn. překl.) z nakladatelství Hesse v Lipsku. Měl jsem rád jejich zelenou vazbu a také z nitra jejich listů svítila mi vstříc zeleň lesů a luk. Bylo mi třináct let a hledal jsem v literárních dílech vzrušení a napětí. To jsem při čtení těch Stifterových nijak nezaznamenal, zevrubnost jeho líčení mi začasté připadla těžká a únavná, avšak cítil jsem přesto z těch stránek vát živoucí nádech čehosi slavnostního jako vůně kadidla, čehosi oblažujícího jako pryskyřičné aroma smrkového jehličí. Znovu a znovu jsem se pokoušel do sebe vstřebat ty názorně krásné přírodní popisy, které na mě působily podobně jako mé první letní prázdniny v Solné komoře, v Lauffen u Ischlu či na Mondsee. To, že stejné hory viděl šeřit se na obzoru mladý Stifter při pohledu z Kremsmünsteru, jsem tenkrát nevěděl. Mé vydání také obsahovalo toliko Studie (Studien), Pestré kameny (Bunte Steine) a pozdní povídky; chybělo Pozdní léto (Nachsommer), Vítek (Witiko), román tehdy zcela neznámý a také záznamy Ze staré Vídně (Aus dem alten Wien). Četl jsem každý příběh a brzy zapomněl jeho obsah, poněvadž děj nebyl dost provokující, četl jsem však mnohé i opětovně.
Počátkem první světové války mě Hugo von Hofmannsthal (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na doporučení Maxe Mella povolal, abych mu stál po boku při redigování jeho edice "Österreichische Bibliothek". Navrhl mi, abych sestavil nějaký výběr ze tří svazků Stifterovy korespondence, vyšlé u Heckenasta. Poněvadž jsem už ale v jeho edici vydal své tituly "Audienzen bei Kaiser Joseph" a "Beethoven im Gespräch", domníval se, že by docela dobře hodilo, kdyby chtěl Richard Smekal, zasloužilý znalec rakouské literatury, knížku revidovat a označit svým jménem. To se i stalo a navíc s potěšitelným úspěchem. Bylo pro mne spojeno s velkým užitkem, že se přede mnou otevřel Stifterův životní příběh, že se mi jeho duch stal zřejmějším. Když jsem brzy nato musil svou spolupráci na "Österreichische Bibliothek" zakončit, poněvadž můj život utrpěl tak vážný otřes, že bylo radno Vídeň opustit a pokusit se založit novou existenci v Berlíně, vzal jsem si na cestu s sebou jako jedinou četbu ty dva zelené svazky Stifterovy. Byl jsem tehdy spřátelen se severoněmeckým spisovatelem Albrechtem Schaefferem. Když jsem mu ukázal knihy, jež mi poskytly tolik útěchy, se smíchem zvolal, že to musím být zase jednou právě já, kdo si vybere nějaký staromódní rakouský brak. Nevěděl o Stifterovi zhola nic. Poté však, co nakladatelství Inselverlag přišlo s novým vydáním Vítka, byl krásou toho díla, zejména jeho smyslem pro přesnost a konkrétnost, tak uchvácen, že pro nakladatelský časopis "Inselschiff" vydání podpořil opravdu skvělou textovou anoncí. Už nevím, zda stálo psáno v onom propagačním eseji nebo v dopise mně adresovaném tvrzení, že Vítek je z jednoho kusu jako nijaký jiný německý román; kdekoli bychom vytvořili podle Schafferova příměru jeho profil řezem, všude by si to dílo uchovávalo vysokou hodnotu a ryzí podstatu.
Po skončení války mě vyzval prof.Dr. Anton Kippenberg, abych pro vydání (jde o pětisvazkové vydání Stifterových spisů z roku 1920 - pozn. překl.) v Inselverlag napsal novou předmluvu, poněvadž ta předchozí od Johannese Schlafa si prý neuchovala svou platnost. Byl to pro mě důležitý úkol. Znovu jsem si od Stiftera všechno přečetl a začalo ve mně svítat porozumění, ke kterému předtím nedošlo. Než jsem se pustil do práce na sobě, rozhodl jsem se vydat do Horní Plané, abych se pokusil spatřit Šumavu takříkajíc Stifterovýma očima. Třeba říci, že jsem předtím na Šumavě ještě nikdy nebyl.
Nedlouho předtím zřízená hranice mezi Horním Rakouskem a Československem byla celníky následnického státu střežena tak rigorózně, že cestující nasedali do vlaku znovu až značně pozdě. Poněvadž se valem stmívalo, rozhodl jsem se přenocovat v Českém Krumlově (v originále "in Krumau" - pozn. překl.). Rozlehlý park knížecího zámku, do kterého jsem se po ránu vypravil, byl plný proslulých růží a zatímco jsem se toulal záhony sem a tam, vytanulo mi v mysli ve vzpomínce na Pozdní léto i naléhavé vnuknutí, že Stifter by asi ty nádherné květiny rád v duchu přesadil na sídlo svobodného pána von Risach. V téměř každém rudě či růžově třpytícím se kalichu přebýval zelenavý brouk zlatohlávek - nedokázal bych si představit, že by růži snad mohl způsobit nějakou škodu; chtěl jistě jen bez hnutí spočívat v tom něžném loži, v té oblaživé vůni.
V Horní Plané jsem se ubytoval v rozlehlém nemotorném hostinci přímo naproti spisovatelovu rodnému domu. Byla to selská hospoda a celá ta dědina se svými lidmi byla obhrouble selská. Na stupínku při vchodu Stifterova domu jako bych ještě viděl sedět to dítě, kterému kolomazník natřel nožky térem, a také dědečkův úsměv jsem spatřil, kterému ten žert nevadil. Šumava je Horní Plané dost vzdálená: to byl můj zážitek té domovské osady, z jejíchž ulic byly jen tu a tam k zahlédnutí lesnaté výšiny. Muselo se vystoupat skoro až ke kostelíku na Dobré vodě, aby odtud bylo lze sledovat cestu Clarissy a Johanny hřbetem vrchů. Lidí z hostince jsem se doptával, zda tu ještě žijí nějací Stifterovi příbuzní a dověděl jsem se, že jeho neteř, žena sedlářského mistra Mayera (o Idě Stifterové, provd. Mayerové, viz na webových stránkách Kohoutího kříže v textu Eduarda Brazdy o Emmě Stifterové při její textové ukázce - pozn. překl.) v místě bydlí a mou návštěvu zřejmě uvítá.
Mé žádosti o ni bylo rychle vyhověno. Starší paní selského vzezření, avšak malé a útlé postavy. mě přátelsky přijala. Poté, co vyslechla můj záměr, nabídla posloužit mi informací i radou. Strýce samotného už osobně nepoznala, tetu, s níž setrvávala v písemném styku, asi však ano. Jak jen mě zasáhlo, když jsem slyšel tak důvěrně hovořit o tom prozářeném muži (v originále "von dem verklärten Mann" - pozn. překl.)! Když jsem v rozhovoru zmínil první Stifterovu biografii od Heina (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dobrotivá tvář paní Mayerové se viditelně zachmuřila. Ano, ten pán dlel po měsíce v Horní Plané jako její host, vyprávěla, a pak jí svou už vytištěnou knihu přes strýce poslal. A teď přišlo to pravé. Ta drzost tvrdit, že strýc spáchal sebevraždu, nemohla dojít jiné odpovědi, než okamžitého vrácení knihy jejímu původci. Ani hodinu by ji už nestrpěla ve svém domě. O nějaké sebevraždě nemůže být ani řeči. Stifter přece trpěl rakovinou střev a ta vždycky končí přebohatým výtokem krve z úst. To na ni strýc umřel a ne na nějaký řez břitvou, jak s tím přišel ten Hein. Odkaz na svědectví řezbáře Rinta nepřipouštěla. Všechno jsou to výmysly, opakovala neústupně, a proto jsem také do svého úvodu neteřin názor pojal, který, kdyby tomu tak bylo, by dokázal starost o Stiftera velice zmenšit.
Při rozloučení mi darovala Stifterův ručník s červeně vyšitým monogramem A.S. a jiné upomínky na něho. Všechno to jsem ovšem musil oželet následkem ztráty mého skrovného majetku knih, obrazů a písemností ve Vídni roku 1939 (autor textu emigroval toho roku do Velké Británie - pozn. překl.). Mé spojení se Stifterem mělo napříště zůstat v rovině duchovní. Další putování po Šumavě jsem musil následkem naléhavého svého odvolání zpátky do Vídně nechat nedokončeno; odškodnila mne za ně spisovatelova díla, která mi zpřítomňovala svou krajinu s takovou hloubkou, jaké bych svým pohledem vlastním nikdy vnitřně nabýt nedokázal.
Doma jsem pak pomalu psal onu předmluvu, která se stala mým prvým obšírnějším literárním esejem. Později si nakladatelství Inselverlag nějaký kratší k malému výboru povídek v edici 4-Mark-Serie a tento druhý pokus byl mou odpovědí sobě samému, proč se nám Stifterův svět jeví tak krásným. Je mi líto, že nemohl být pojat do mého souboru Das musische Land (s podtitulem Versuche über Österreichs Landschaft und Dichtung, tj. Pokusy o rakouskou krajinu a literaturu, vyšel poprvé roku 1952 - pozn. překl.). Když po nějakém čase se ukázalo nezbytným lidové vydání (Volksausgabe) předeslal jim Inselverlag ještě jednou mou první předmluvu (z roku 1920 - pozn. překl.).
Jednotlivé menší práce o Stifterovi, většinou recenze nových vydání, publikoval jsem časopisecky. Vždycky se mi však zdálo, že mým textům ještě chybí cosi dosud nepochopeného, neprožitého, nevysloveného, zejména s ohledem na díla Stifterova pozdního věku. Když můj vnější život následkem politického převratu v roce 1938 (rozuměj připojení Rakouska k nacistické "Říši" - pozn. překl.) upadl znovu v ohrožení, ba rozpadl se na Předtím a Potom, jež jsem už nedoufal spojit nějakým přemostěním, byl to jako po onom raném osobním otřesu v roce 1915 opět Stifter, kdo mi přišel ku pomoci. Za mé osamělosti v italské Padově jsem četl už potřetí Pozdní léto a poprvé jsem je pochopil. Tak vznikla stať "Betrachtungen über de Nachsommer" (tj. "Úvahy o Pozdním létě" - pozn. překl.), kterou otiskl časopis Preußische Jahrbücher (konzervativní měsíčník, vycházející v Berlíně v letech 1858-1935 - pozn. překl.) ve svém posledním čísle vůbec. Po emigraci do Anglie jsem ve svém obcování s milovaným autorem pokračoval, poněvadž moje sestra vzala lidové vydání povídek s sebou. Už si nevzpomenu, které mé práce o Stifterovi vyšly v "German Life and Letters". Eric Blackall, první anglický životopisec Stifterův - jeho kniha vyšla v Cambridge University Press - byl mi znám už v Rakousku. Eugen Antoine a já jsme mu radili při jeho stifterovských studiích a od té doby zůstal se mnou ve spojení. Tak výjimečná je jeho láska ke "svému" autorovi, že o Hebbelovi, stranicky dost zaujatě, hovoří toliko s odporem. Jeho cenná kniha získala v Anglii pro rakouského vypravěče mnoho lidí.
Jednou Adalbert Stifter sám, ovšem prostřednictvím jednoho jiného člověka, vstoupil do mého života. Stalo se to v mém dětství. Bylo mi osm, mé sestře šest let. Každého pěkného odpoledne vodila nás matka do radniční zahrady, sedla si na jednu ze židlí rozestavěných v kruhu kolem vodotrysku, nechala si nás tam hrát, balancovat na nízkých obloucích kovových trávníkových obrubníků, bavit se s jinými dětmi, podivovat se bílému pěnivému chocholu fontány či barvám květin na záhonech, místy dokonce najít odvahu proniknout do těch částí zahrady, které nám ovšem připadaly natolik divoce cizí, že jsme co nejrychleji pádily k matce nazpátek. Pak už byla blízko chvíle, kdy se objevila stará Anisweiberl, od které pro nás maminka vždycky koupila skvostně chutnající řezy. Pak jsme se spěšně vraceli k partnerům našich dětských her.
Nějaký ne zrovna velký, jemný starý pán nás často dlouze s úsměvem pozoroval. Tj.: pozoroval mou sestru, která byla zvlášť krásné děcko. Vytáhl mezitím z kapsy nějakou knížečku a něco si do ní kreslil. Jednoho večera oslovil moji maminku, představil se jako malíř, ukázal jí svůj náčrt ve skicáři a poprosil o dovolení, aby směl malovat její dcerku. Má tehdy ještě mladá maminka potěšena děkovala, jeho žádost však, snad z obavy, že by jí obraz mohl přijít příliš draho, nepřijala. On dvorně pozdravil, uklonil se, ještě jednou pohlédl tam, kde si má sestřička hrála a už nikdy pak do zahrady nepřišel. Byl to malíř Löffler, Stifterův přítel.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1953, č. 2, s. 46-49

Felix Braun se narodil ve Vídni dne 4. listopadu roku 1885 jako syn židovských rodičů. Matka mu zemřela v jeho třech letech při porodu jeho sestry Käthe, která se později věnovala literatuře a malířství. Eduard Braun, Felixův otec, se rok po smrti ženině oženil s nebožčinou sestrou, s níž se mu narodil syn Robert, Felixův nevlastní bratr, rovněž pozdější spisovatel. Felix Braun studoval poté, co absolvoval v rodné Vídni Maximilianovo gymnázium, od roku 1904 dějiny umění, filosofii a archeologii na vídeňské univerzitě, kde pak promoval na doktora filosofie v roce 1908. Během svých vysokoškolských studií publikoval už prvé své literární práce a stal se roku 1910 redaktorem fejetonů v berlínském listě Nationalzeitung. Patřil začátkem 20. století ke skupině Jung-Wien a znal se nejen díky tomu třeba s Maxem Brodem či Stefanem Zweigem. Působil i jako tajemník Hugo von Hofmannsthala, s nímž spolupracoval na významné edici Österreichische Bibliothek. Roku 1912 se oženil s Hedwig Freundovou, s níž se ovšem už po třech letech rozvedl. V roce 1917 Braun vystoupil ze židovské náboženské obce. Jako lektor německého nakladatelství Georg Müller se seznámil s mnoha proslulými autory, jako byli Thomas Mann, Hans Carossa či Rainer Maria Rilke (ti dva posledně jmenovaní autoři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). V letech 1928-1938 byl Felix Braun soukromým docentem pro německou literaturu na univerzitách italských měst Palermo a Padova (Padua). Roku 1935 přijal katolický křest a čtyři léta nato emigroval do Velké Británie, kde setrval až do roku 1951 jako docent literatury a dějin umění. Po návratu do Rakouska působil jako docent na Reinhardtově semináři a na Akademii pro užité umění ve Vídni. Zemřel 29. listopadu roku 1973 v dolnorakouském Klosterneuburgu a má čestný hrob na vídeňském ústředním hřbitově (skupina 32C, č. 36). V roce 1977 byla po něm ve Vídni pojmenována ulice. V roce 1937 sestavil antologii německé lytiky Der Tausendjährige Rosenstrauch (tj. Tisíciletý růžový keř), která od té doby zaznamenala četná další vydání. Stal se nositelem četných ocenění, jako byla Literární cena města Vídně (1947), Velká rakouská státní cena za literaturu (1951), Čestný prsten města Vídně (1955), Stifterova medaile spolkového ministerstva školství (1955), Grillparzerova cena (1965) či Čestný rakouský odznak pro vědu a umění (1966).

Recenze drobného spisu Felixe Brauna o Stifterově povídce
Z kroniky našeho rodu (Paměti mého pradědečka)

Arhur Fischer-Colbrie

Felix Braun: Gespräch über Stifters Mappe meines Urgroßvaters. Schriftenreihe des Adalbert-Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich. Folge 11. Druck: Heinrich Stiasny's Söhne, Graz 1958. 28 Seiten.
Formálně půvabným způsobem a mocen dikce, dané jen skutečnému básníkovi, obohacuje Felix Braun, který už svými dřívějšími pracemi prokázal, že je intuitivním a láskyplným vykladačem Stifterova díla, literaturu o jeho proslulé povídce "Mappe meines Urgroßvaters" (dále jen MMU, český překlad vyšel pod titulem "Z kroniky našeho rodu" v edici Světová četba roku 1959 a pod titulem Paměti mého pradědečka v roce 2002 hornoplánské nakladatelství Srdce Vltavy - pozn. překl.) o velice podstatný, na platné výpovědi bohatý příspěvek.
Vypořádání čtyř postav (své role v něm hrají jeden profesor, dva studenti a jeden literát) s daným tématem, situované do prostředí germanistického semináře vídeňské univerzity, může být ohodnoceno jako přímo klasický příklad skutečně tvůrčí rozpravy, která v tomto případě vede k vyjasnění otázek, spojených s rozličnými verzemi MMU a nadto k chápavým náhledům do povahy celého Stifterova díla.
Jeden ze studentů připravuje disertaci o Stifterově MMU, druhý se zabývá Hebbelem. Tím se rozumí samo sebou, že tu musí dojít k prudké srážce protikladných názorů, vyvolávající stále živější myšlenkové jiskření. Literát, který se ke konci scény stává hlavním partnerem rozhovoru, rozsuzuje posléze ušlechtilý střet, na jehož věcný průběh působí profesor promyšlenými otázkami a poznámkami, ortelem vědoucího: "Existuje velikost, která je velká bezpodmínečně. To je velikost géniova. Existuje však také velikost, která neví, že jí vůbec je. To je v souzvuku s trojí bázní (v originále "mit der dreifachen Ehrfurcht" - pozn. překl.) z Goetheova díla ,Viléma Meistera léta vandrovní' (teprve z trojí bázně či úcty: totiž vůči tomu, co je nad námi, pod námi a vedle nás, uvažuje tu klasik, může vyrůst čtvrtá úcta, totiž úcta člověka k sobě samému - pozn. překl.). A tuto velikost vlastní Adalbert Stifter." Stejně jako Goethe byl si i Stifter, dochází se tu k poznání, vědom mocností tvořících v přírodě a v tomto ohledu viděl své duchovní určení v návratu "k matkám" (v originále "zu den ,Müttern'" - pozn. překl.). Když Felix Braun srovnává úděl Hebbelův a Stifterův, vídí jen ten prvý z nich jako tragický a nachází pro tento názor aforistickou větu, která je podobna zápalnému myšlenkovému blesku: "Příroda není nikdy tragická, naproti tomu duch míří tím směrem."
O MMU samé padají v tomto rozhovoru, protkaném přesvědčivými sentencemi, vztahujícími se ke všemu velkému umění, významná, do budoucna ze stifterovské literatury neodmyslitelná slova.
V příběhu o dvou studentech (v originále "Geschichte von den ,Zween Bettlern'" - pozn. překl.), obsaženém v prapůvodní a v konečné verzi, naproti tomu z kompozičních ohledů obětovaném ve Studiích (tato tzv. "Studien-Mappe", dále jen SMMU, byla použita pro český překlad Ladislava Hegera pro Světovou četbu - pozn. překl.), vidí Felix Braun zárodek nějakého románu - a románem by se byla poslední verze, kterou by zřejmě měl najít a vrátit do děje zmizelý Eustachius, kdyby nezůstala fragmentem, na jehož poslední straně stojí na Stifterovo osobní přání Aprentovou rukou psaná zdrcující slova: "Hier ist der Dichter gestorben".
Slohově kritická úvaha, kterou prvý student rozhovoru staví, uspišuje rezultát, že v prvé a poslední verzi přichází nepokrytě ke slovu cosi osobního, zde přímo autobiografického, zatímco v SMMU tento subjektivní moment prostě chybí. Tady se Felix Braun zcela shoduje s Franzem Hüllerem (ten má také své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jenž v krásném doslovu k jím vydané poslední verzi shledává, že se vypravěčský sloh SMMU blíží večernímu chladu pozdní Stifterovy epiky.
Překvapivá, na prvý pohled téměř konsternující je podoba mladého Stiftera, jak ho Felix Braun vidí vyvstávat z prapůvodní verze MMU, zejména jako "sudetoněmeckého studenta s buršáckým kordem (což je nesprávné české označení zbraně zvané "Schläger" či také "Mensuraschläger", doporučuje se "tlouk" či "zabiják" - pozn. překl.), prchlivého, vášnivého, se silnou náklonností k ženskému pohlaví a v žádném případě nikoli bez milostných zkušeností". Zvláštní váha však připadá zjištění, že v poslední verzi je vynechána epizoda o tom, jak Augustinus připravuje sebevraždu, v celém Stifterově díle jediná, dotýkající se tématu dobrovolné smrti, smrti z vlastní volby (v originále "das Thema ,Freitod'" - pozn. překl.). A tady by musily, míní autor scénické rozpravy, být pečlivě zváženy argumenty a protiargumenty, jak je nabízejí rozličné verze MMU, tady by musily začít diskuse o problému Stifterovy sebevraždy, které nejsou, nehledě na knihu Andrease Markuse (jde o práci pod názvem "Der Tod Adalbert Stifters". která vyšla roku 1934 v berlínském nakladatelství Ebering jako součást edice "Germanistische Studien" - pozn. překl.), dosud zdaleka uzavřeny.
S přehledem odkazuje Felix Braun náběhy k "rozvláčnosti" (v originále "ins ,Umständliche'" - pozn. překl.), jak označuje druhý ze studentů Stifterův sklon setrvávat a prodlívat u malých a nejmenších věcí, k umělcovu hlubokému přání po trvalosti všeho pomíjivého, z něhož nechce nic vyloučit; tím zbavuje síly - bere si na pomoc taková jména jako Goethe, Jean Paul, dokonce i Dostojevskij a Tolstoj mu slouží za obhájce - často slýchanou, tady oním druhým studentem vznesenou výtku, že obšírné, děj retardující vypočítávání a pozorování věcí se míjí s podstatou.
Právě na příkladu MMU rozvíjí Felix Braun - a dosahuje tím vrcholu fiktivní rozpravy - stejně hluboce důsažné jako široce rozkročené úvahy o jedinečnosti nějakého námětu v životě autorově. Toliko jednomu autorovi náležející, mnohdy fiktivní námět, jako je tomu právě v případě MMU, dojde svého naplnění v autorem vymyšlených charakterech a dějích, i když zejména autor ví, že dokonalosti nikdy dojít nedokáže. A poněvadž on sám stojí vůči světu osamocen jako jednotlivec, tak hledá svou obdobu v jednotlivých hrdinech, jejichž obraz jej provázel jeho vlastním životem. V tomto smyslu je, shrnuje Braun, MMU Stifterovým životním dílem, o němž lze říci stejně, jako to pověděl Goethe o svém Faustovi, že je to jeho "Hauptgeschäft" (dnes by se asi řeklo "hlavní byznys" - pozn. překl.), že je to nedokončený, nedokončitelný úkol, který se před ním vznášel od jeho mládí až do jeho skonu.
Spis, jehož nezvykle krásná tištěná podoba působí přímo slavnostně, je věnován zemskému hejtmanovi DDr.h.c. Heinrichu Gleißnerovi. Tímto věnováním podává Felix Braun jemu a celé spolkové zemi Horní Rakousko zřejmý výraz díků za založení a udržení institutu, který se stal uznávaným a po celém světě zmiňovaným středobodem stifterovského bádání. Tím spisem samotným však zejména stvrdil, v jak zvláště vysoké míře je hoden být členem tohoto institutu.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 106-107

- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / Horní Planá / † Klosterneuburg (A) / † † Vídeň (A
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko