Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARIA-LEONIE VON BRÄUNDLEOVÁ

Heimat Domov

Meine Seele hat hineningetrunken
Das, was Heimat war, voll Seligkeit, -
In Erinnerungen tief versunken
Ist die wundervolle, alte Zeit.

Alles war wahrhaftiges Erleben,
Häuser, Gassen, Winkel, jeder Stein, -
Ein vertrautes, zauberhaftes Weben
Lag um Wald und Feld, um jeden Rain!

Wie vertraut klangen die hellen Glocken
Hoch vom Turm, weit über Berg und Tal.
Ihr Getön trugen sie unerschrocken
Durch die Jahrhunderte viel tausend Mal!

Teuer Menschenschlag, mit Gottes Segen
Markig und gesund, voll Ernst und Scherz; -
Kommt mir heute so ein Freund entgegen,
Füllen Freud und Wehmut still mein Herz.

Oh, wie musste ich die Heimat lieben,
Grünen Böhmerwaldes edle Zier; -
Und ist auch der Rahmen nicht geblieben,
Treu Gebild bleibt ewiglich in mir!

Moje duše blaženě se vpíjí
do dávných domovských vzpomínek,
ponoří se do nich, zase žijí,
vládne v nich jak tenkrát zlatý věk.

Všecičko zas vidím. Domy, šedé
kouty, uličky i dlažbu, zdá se mi,
zalévá svit, který je sepřede
kouzlem s lesy, poli, mezemi!

Jak jasným hlaholem znějí zvony,
za hory a doly je ho znát,
z věže neohroženě ty tóny
věky šly už nastotisíckrát!

Lidský zástup s Božím požehnáním
vstříc mi kráčí, vážně, skočně zas,
ryzí druh, před nímž své srdce skláním,
stesku vydávám se napospas.

Jak jsem to tam všechno milovala,
Šumavu, zelený její svit!
Byť zlá doba rámu zajít dala,
věrný obraz dál chci v sobě mít!

Glaube und Heimat, 1990, č. 4, s. 37

P.S. Wally Klingerová (Valerie Maiová) u této básně poznamenává, že tehdy v Mauer u Vídně dosud žijící autorka obdržela předešlého roku, tj. 1989, rakouskou čestnou medaili ve zlatě a v bronzu od města Vídně za svou básnickou a výtvarnou tvorbu.

Frühlinglied Jarní píseň

Goldene Maiensonne
Strahlt so wunderschön
Alles ist nur Wonne,
Tal und Bergeshöh'n.

Wenn die Bäche plauschen,
Vöglein fröhlich singt
Und die Bäume rauschen
O, wie schön das klingt!

Prächtig blüh'n die Wiesen,
Duftend grünt der Hain,
Will doch alles sprießen
Sich des Frühlings freu'n.

Je zlaté slunce v máji
a září samý div,
vůni vydávají
pásy hor i niv.

Potok zpívat umí
i pták zvesela,
vše, i les jak šumí,
dnes jsem slyšela!

Luka tonou v květu,
zelená se háj,
radost jara je tu,
raší všechen kraj.

Waldheimat, 1929, s.85

P.S. U těchto veršů, zveřejněných ještě jménem Maria Leonie Fleischer, je připojena i poznámka, že byly zhudebněny ve Vídni kapelníkem Juliem Kastnerem.

Blumen der Heimat Květy domova

Sobald die ersten Lerchen singen
und spärlich sprosst der Wiesen Grün,
da fangen schon im Schwarzautale
die Himmelschlüssel an zu blühn.
Dann folgen gleich das Gänseblümchen
das rot und blaue Lungenkraut
und auch die gelbe Vogelmiere
die mit dem Stern zum Himmel schaut.
In Tannenwald singt nun die Drossel
die Sonne scheint, die Luft geht lau,
da blühen dort das Buschwindröschen
und Leberblümchen, himmelblau.
Das Schneeglöckchen fängt zu läuten,
rasch wacht die Dotterblume auf
und bald das blaue Natterzünglein
und Hummelkraut, sie folgen drauf.
Wenn dann noch wärmer scheint die Sonne
und immer linder weht die Luft,
dann fängt am Raine an zu blühen
das Veilchen mit dem zarten Duft.
Geht man dann wieder auf die Wiese,
sieht Schaumkraut im Überfluss,
und goldgelb ist sie jetzt gezeichnet
durch Löwenzahn und Hahnenfuß.
Der Mai ist da! O, welche Wonne!
Waldmeister und Wildrauke riecht,
und still am Bachrand blüht verborgen
das liebliche Vergissmeinnicht.
Die purpurrote Kuckucksblume,
der Heimat schönste Orchidee,
daneben gleich die Margerite
mit ihren Sternen weiß wie Schnee.
Im Walde läutet jetzt Maiglöckchen
den wunderschönen Frühling ein,
Pechnelken und der duftge Quendel,
die zieren purpurrot den Rain. -
Und wieder geht 's zurück zur Wiese,
wo jetzt die Lichtnelke hat Preis;
Am dürren Rand das Katzenpfötchen,
der deutschen Heimat Edelweiß.
Auf trocknen Wiesen nah beim Walde
blüht nun zur heißen Sommerzeit
das Knabenkraut, das gelblich weiße,
und Arnika als Seltenheit. -
Wenn alles nun im bunten Kleide,
erscheinet auf der grünen Au,
als unsres Sommers letzte Gabe
die Glockenblume dunkelblau.
Und wenn dann noch im Ährenfelde
Kornrade und Cyane blüht,
dann singt des Schnitters scharfe Sense
der Blumenwelt das Totenlied.
Doch schon erblüht zu neuem Leben
Hauhechel und Wegwarte auf
am Wegrand – und die Skabiose
und Schafgarbe, sie folgen drauf.
Gleich drauf erscheint die Sonnennelke,
des Herbstbeginnes schönste Pracht;
Kreuzkraut mit seinem gelben Sterne
und Lämmerklee, ganz still und sacht;
Stiefmütterchen und Hedrich wuchern
am Feld, fürs Vieh sehr schlechte Kost,
daneben wieder Feldkamillen
und Wiesenklee und Augentrost.
Am Waldbach zu der Kinder Freude
blüht Springkraut jetzt und Sauerklee;
das Heidekraut an dürren Hängen
und Wiesenkümmel, weiß wie Schnee.
Wie herrlich ist es da im Freien,
wenn auch das Weidenröschen blüht;
die Winde rankt, die Vogelwicke
in ihrem Violett erglüht.
Und toben wild des Herbstes Stürme,
dann noch Studentenröschen blüht;
bis singt des Jahres letzte Blume,
die Herbstzeitlose, das Totenlied.
Dann ruhen sie, die lieben Blumen,
bis Bahrtuch Schnee die Erde deckt,
und sie die nächste Frühlingsonne
zu neuer Auferstehung weckt. -

Sotva se ozval první skřivan
a tráva hnala zimu pryč,
počínal tu při říčce Černé
svítívat první petrklíč.
Potom hned přišly sedmikrásky,
plicník červený do modra
a ptačinec, co otevírá
k nebi jak hvězdy očka svá.
V jedlovém lese drozd teď zpívá,
svit slunka, vlahý vzduch sem vnik',
sasanky tady kvetou v stínu,
nebesky modrý jaterník.
Sněženky bělostnými zvonky
blatouchy znají probudit -
i oměj, rdesno hadí kořen
v mokřinách pozděj mohou být.
Když stále silnější je slunce
a hřejivější vánku dech,
na mezích zavoní ti něžně
kvetoucí trsy fialek.
Když pak dál na luka si vyjdeš,
řeřišnic spatříš všude dost
i zlatožlutých pryskyřníků
a pampelišek pro radost.
Je tu máj! Kolik jen má vůní!
Mařinky, rukve lesní též,
a na potočním břehu skrytou
tišinou pomněnkovou jdeš.
Purpurový kohoutek luční,
orchidej lučin domovských,
vedle něho hned kopretina
s okvětím bělostným jak sníh.
Konvalinky se rozhlaholí
jarem, co kouzla činí dnes,
smolničky a mateřídoušky
šarlatem pokrývají mez. –
A znovu navracíš se k louce,
kde knotovku kvést uhlídáš;
na suchém svahu kociánek,
v něm protěž má i domov náš.
V mokrých lukách poblíže lesa
kvete teď v horký letní čas
vstavač se květem bledožlutým,
arnika vzácně potká nás. –
Všechno je všude v pestrém šatě
a v zeleni tě pozdraví
pak už co poslední dar léta
houf zvonků temně modravý.
A když ještě v obilném poli
koukol a chrpa zbyla snad,
klasům i jim zná kosa žence
pohřební píseň zazpívat.
Při okrajích cest ještě kvete
babí hněv s modrou čekankou,
chrastavec a řebříček s nimi
si v suchých místech vedou svou.
Nachová silenka hned nato,
krása v počátku jeseně;
starček s žlutými hvězdicemi,
plazivý jetel níž u země;
maceška a ohnice bují
v poli, pro krávy krmě zlé,
heřmánek pravý, světlík k tomu,
v plochách setého jetele.
Lesní potok k radosti dětí
netýkavka teď lemuje,
šťavel při ní, výš v suché stráni
vřes, kmín, jehož květ bílý je.
Jak krásně je na volném vzduchu,
při kyprejových houštinách,
svlačec se pne a vikev plotní
září s ním, květy samý nach.
A zuří už podzimní bouře,
kvete tolije bahenní,
než i květ ocúnů tu pomře
jak píseň roku poslední.
Pak usnou květy milované,
sníh v rubáš zemi promění,
než zase v jarním slunci vstane
zvána k novému vzkříšení. -

Hoam!, 2011, č. 6, s. 26

P.S. Na podzim 2011 mi paní Valerie Maiová psala a pak i telefonovala, že ačkoli bylo při otištění této básně připojeno její jméno coby autorky, jde o verše neznámého autora, které do redakce jen zaslala. V jednom z dopisů následujících se však rozpomněla: skutečnou autorkou textu je Marie Leonie von Bräundleová.

Lebenslust Láska k životu

Ach, wie ist's so wunderschön
Auf den grünen Bergeshöh'n.
Hier in freier Gottesflur
An dem Herzen der Natur!

Vögel flattern durch die Luft,
Bäche rauschen in der Kluft
Und das schöne Himmelsblau
Lacht mir stets, wenn ich es schau.

Duftend wogt ein Blumenmeer,
Heimlich flüsternd um mich her;
Selbst der Wind ist mir fortan
Lieblich schmeichelnd zugetan.

Jeder große alte Stein
Ladet gastlich zu sich ein,
Und ein Wäldchen, kühl und dicht,
Schützt mich, wenn die Sonne sticht.

Ach, wie sie mir doch gefällt,
Diese wundersame Welt,
Gottesodem füllt die Brust
Wonnesam mit Lebenslust!

Je to krásné jako v snách,
ten zelený horský svah.
Boží niva v šíř i v dál,
srdce lesa, lůno skal!

Ptačí křídla plní vzduch,
slapů v rokli šum a ruch
a oblačný modrý rám,
když se k nebi podívám.

Jako vonný oceán
šepot květů z všech stran;
i sám vítr, cítím jej,
hladí něžně obličej.

Velký balvan v síle své
vlídně k posezení zve
a les poblíž v stínu svém
ochrání mne před sluncem.

Líbí se mi tam i zpět
tento divuplný svět,
ňadra šíří Boží dech,
láska k životu nás všech!

Waldheimat, 1927, s.111

P.S. Tehdy čtyřiadvacetiletá autorka a mladá žena podepsala své verše ještě svým dívčím jménem Marie Leonie Fleischer.

Abschied vom Böhmerwald Rozloučení se Šumavou

Wehmütige Blicke fassen
Sehnsuchtsvoll und tränenreich
Nach den Bergen, die verblassen,
Blumenhügeln sammetweich.

Wogend wispeln reife Felder,
Wasser rauschen ohne Ruh,
Bei dem Flüstern dunkler Wälder
Schnürt es mit die Kehle zu.

Glühend heiße Tränen rollen;
Nirgends kannes schöner sein,
Denn ich liebe diese Schollen,
Jede Blüte, jeden Stein!

Durch die Seele zieht ein Sehnen
Und das Weh im Herzen wallt,
Könnte ich dich mit mir nehmen,
Du mein trauter Böhmerwald!

Teskný pohled nazpět spěje,
van touhy a slzí proud
po vrších, v nich mé země je
květný sametový kout.

Vlní se v něm zralé lány,
vody šumí napořád,
šepot lesů milovaný
srdce umí obetkat.

Pláčem oči orosené
mám mít do konce svých dnů,
jít tak dál, jen s hořkým věnem
hrud, jež v pěsti rozemnu.

Duši, kterou žízeň svírá,
v níž je steskem bolavo,
živí jenom jedna víra -
má Tvé jméno, Šumavo!

Glaube und Heimat, 1993, č. 11, s. 46

Böhmerwald Šumava

Moosigen Hauptes, regungslos liegen
Mächtige Felsen, ruhig, verschwiegen.
Unter den heimlich flüsternden Lärchen
Lebte ich manches herrliche Märchen.

Lispelnde Birken, krachende Föhren,
Fichten und Tannen raunen zu hören,
Stämmige Eichen, glänzende Buchen
In ihrer Friedlichkeit zu besuchen,

Lauschen der Sprache wundervoll schönen,
Tief in die Seele klingenden Tönen,
Atmen das Od der taufrischen Quellen,
Fühlen des Aethers duftende Wellen,

Auge und Herz an kornblumenblauen
Blüten in wogenden Feldern erbauen,
Mit der Natur verbunden zu leben -
Kann es auf Erden schöneres geben?!

Omšelou hlavu mají ty skály,
to od věků tady jak spočívaly.
Modříny nade mnou šepotají,
jako bych slyšela krásnou báji.

V šelestu břír, v šumění všech stromů,
sosen a jedlí i smrků a k tomu
zářivých buků, mohutných dubů,
pokojně vnímám hlubokou hudbu,

kouzelný hovor celou svou duší,
aniž co samotu chvíle té ruší,
tichý dech pramenů, ros vláhu svěží,
vzdušný van, který vesmírem běží,

v chrpové modři se vlnící lány
tu v kraji kolem, div na vše strany.
Ptám se jen, spjata s tím smysly všemi:
kam jinam jít pro štěstí na zemi?

Waldheimat, 1933, s. 86

P.S. I tuto báseň tehdy třicetiletá autorka zveřejnila ve věhlasném budějovickém měsíčníku pod svým dívčím jménem Marie Leonie Fleischer.

Abend Večer

Bleiches Leuchten aus der Ferne
In dem tiefen Himmelsblau,
Lichtgefunkel all der Sterne,
Wundersame Gottesau!

Heimlich flüstern sich die Bäume
Manches liebe Wörtlein zu,
Und durch bunte Blumenträume
Rauscht das Bächlein ohne Ruh'.

Nachtigall singt ihre Lieder
In die Abendluft hinein -
Und ich schließ' die Augenlider
Träumend süß im Mondenschein.

Bledý svit odněkud zdáli,
v modři nadoblačných niv:
hvězdy se v nich rozsypaly,
v Boží louce samý div!

Tajemný šepot všech stromů
cosi chce teď vyslovit,
sny květin mne vedou domů,
šumný potok šíří třpyt.

Slavík svoji píseň zpívá
v sladký podvečerní čas -
dřímotou mi rozechvívá
oční víčka luny jas.

Waldheimat, 1927, s. 149

P.S. Také tento veršový pokus čtyřiadvacetileté Marie Leonie je podepsán jejím dívčím příjmením Fleischer.

Winter im Böhmerwald* Zima na Šumavě

Mit beschneiten Zweigen
wippt und ächzt der Baum,
bricht das tiefe Schweigen
in dem Wintertraum.

Helle Schlittenglocken
tönen durch die Nacht
seidenweiche Flocken
gaukeln, gleiten sacht.

Bächlein gluckst versonnen
unter dem Kristall,
liebevoll versponnen
ist das große All.

Vzdechy komíhá se
smrk k patám zasněžen,
v mlčenlivé kráse
tone bílý sen.

Jasné zvonky saní
nocí z dálky zní,
k letu stříbrem plání
zlehka poblázní.

Peřej tuším tlouci
kdesi pod ledem,
láskou nehynoucí
je vesmír opředen.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, č. 12, s. 578

Básnířkou benešovských šumavských krajanů se stala Maria-Leonie Bräundleová, rozená Fleischerová. Narodila se přitom 4. září 1903 ve Vídni a v Německém Benešově, dnešním Benešově nad Černou, strávila u své babičky Aloisie Sonnbergerové jen léta dětství v pravém křídle domu, zvaného Pascher-Bäcker-Haus. Její tetou byla v městečku všeobecně známá a oblíbená učitelka ručních prací Luise Sonnbergerová, strýc Johann Sonnberger byl zdejším cukrářem a perníkářem. To jeho dcerka, "cukrářovic Mici", sestřenice malé Vídeňanky, byla i družkou jejích dětských her. Předkové jejího rodu byli však usedlí v Benešově nad Černou už od 16. století. Z toho městečka odešel právě v roce, kdy se narodila, do Vídně i Josef Gangl, jeden z nejnadanějších šumavských německých autorů vůbec, aby tam v bídě zemřel. Měla v úctě jeho památku, jak ji ostatně měli i Benešovští na očích denně v podobě dnes dávno odstraněné kovové pamětní desky na zdi Ganglova rodného domu, někdejšího hostince při náměstí. Sama své mnohostranné nadání uložila nejen do četných básní, byla činná i jako výtvarnice, vytvořila na sta reliéfů a plastik, vystavených později v petrském kostele v rodné Vídni, malovala i vlastnoručně vyrobenou keramiku a vlastním nákladem vydala ještě o svých devadesátinách knížku vzpomínek. Své dětství oslovila kdysi dojatými verši:

Oh meine Kindheit, Du blumige Au,
mit Faltern, Libellen un Perlentau,
ein einziger duftender Blütenkranz,
lebendiges Märchen voll Sonne und Glanz!
Kvetoucí louky mých dětských let,
rej motýlů, vážek, rosný květ
do věnce uvitý v ten bájný čas
pod nebem, jež sklenul modrojas!

Už není mezi námi, šla napřed za hlasem ráje: Maria-Leonie Bräundleová zemřela ve městě na Dunaji, odkud kdysi jako světlý paprsek kmitla koutem, jemuž bylo souzeno do budoucna tolikeré vyhnanství a pád, 25. června 1997, jako jedna z posledních básnických pamětnic osudové první půle dvacátého století v šumavské literatuře.
- - - - -
* Vídeň (A) / Benešov nad Černou / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko