Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN BREZINA

Sklářské hutě na Novohradsku

Výskyt surovin potřebných k výrobě skla a především lesní bohatství příhraničních oblastí jižních Čech (v originále Brezinův text, vyšlý původně v 6. čísle krajanského měsíčníku "Hoam!" roku 1957, tj. v 10. ročníku časopisu, nesl název "Glashütten im südlichen Böhmen", což je ovšem vzhledem k zaměření právě jen na Novohradsko /Gratzener Land/ poměrně zavádějící - pozn. překl.) vedly tu v minulosti ke vzniku četných sklářských hutí. Už roku 1553 vznikla jedna na Vilémově Hoře (toho roku vzniklé osadě na místě dříve zvaném prý dříve Lugeck, tj. "kout s výhledem", kam Vilém z Rožmberka přivedl nové osadníky a která dostala později za Buquoyů německé jméno Heilbrunn, to české, totiž Hojná Voda, užil pro ni František Palacký poprvé až roku 1854 - pozn. překl.). Záznam o sklárně nacházíme ostatně i v urbáři novohradského panství z roku 1559. Vyrábělo se tu dobré zboží, které přinášelo majiteli hutě vysoké zisky, zemi pak nikoli nevýznamné daně.
Před svatbou Kateřiny z Hradce s Ladislavem Berkou z Dubé byl ve sklářské huti na Vilémově Hoře skleněný servis, který pro svou krásu sklidil velkou chválu. Pro tehdejšího majitele bylo tu vyrobeno užitkové sklo v ceně 100 kop míšeňských. Jedna kopa míšeňských grošů platila přitom tolik co později 2 zlaté 36 krejcarů. V té době jsou jako osadníci a sklářští dělníci zaznamenáni: Michael a Konrad Hoderpockschmidtovi, Christoph Hans Lorenz, Hans Zinngießer, Urban Promar, Toman Pilar (Pilař? - pozn. překl.) a Hans Aigner. Někdy mezi roky 1620 a 1623 huť zanikla. Po krátkém čase byla tu sice zbudována nová, která byla však v roce 1677 z neznámých důvodů opuštěna.
V témže roce 1677 byla v Lužnici (Luschnitz) zřízena sklářská huť, většinou poskytovaná do nájmu. Sklo v ní vyrobené nacházelo odbyt v Rakousích, broušené sklo odtud dopravovali dokonce až do Itálie. Roku 1715 byl její provoz zastaven a její budovy byly přeměněny na hospodářský dvůr, který přešel později do dědičného nájmu obyvatel.
Sklářská huť stářím nejbližší této právě zmíněné vznikla nedaleko Pohořského rybníka (Bucherser Teich, dnes známější pod jménem Jiřická nádrž - pozn. překl.) blízko míst, kde se stýkají hranice Čech a Horních i Dolních Rakous. Založena byla Urbanem Kramperem a lesmistrem Urbanem Glaserem z Bělé (Ziernetschlag) v roce 1693. Stavební dřevo jim poskytl bezúplatně tehdejší majitel panství hrabě Filip Emanuel Buquoy. Kromě toho získali i zemědělské pozemky a směli v okolních lesích a kolem rybníka žnout trávu pro svůj dobytek. Za svolení vařit i vlastní pivo museli ročně odvádět nájem v částce 72 zlatých a 20 krejcarů.
V této sklářské huti se vyrábělo okenní a tabulové sklo, skleněné mísy, poháry a džbány nejen pro rakouský trh, ale také pro vzdálené Turecko. I sklomalba se tu provozovala. Z těch, kdo se na ní podíleli, známe jmény Karla Grasmanna, Karla Goldmanna a Martina Kecka. Pravděpodobně pro nepříhodnou polohu byl provoz huti roku 1774 ukončen.
Krátce předtím se ucházel Johann Hilgard u pozdějšího majitele o svolení, aby směl v revíru Hojná Voda vybudovat sklářskou huť na Mlýnském Vrchu (Mühlberg). Ve smlouvě ze 16. září 1757 bylo svolení uděleno a dokonce bylo ke stavbě zdarma poskytnuto stavební dříví a cihly. Také přilehlé pozemky bylo povoleno užívat. Smělo se čepovat pivo, porážet dobytek a péci chleba pro dělníky na stavbě i ve sklářském provozu. Roční nájem obnášel 550 zlatých. Už po jednom roce - nájemní smlouva má datum 29. září 1758 - přešla huť na sklářského mistra Andrease Seewalda, který v ní dal provést některá zlepšení. Během jeho vedení však i dvakrát vyhořela a musela být zbudována znovu. Roku 1766 se stal jejím nájemcem Anton Schindler. 1789 byla ještě v plném provozu, brzy nato však byla vyhašena. Budovy byly vydány obytným účelům. I tady se až do zániku hutě vyrábělo tabulové sklo, mísy, džbány, vázy a užitkové sklo.
Za panování hraběte Johanna Buquoye byla roku 1764 založena Terčí Huť (Theresienhütte). Nesla jméno po hraběnce Theresii Buquoyové (stejně jako Terčino či Tereziino údolí /Theresienthal/ a Terčí Dvůr /Theresienhof/ - pozn. překl.). Nájemci byli 1772 Josef Schreiner a 1784 Wenzel Fürlinger. Potom byla delší dobu huť také zvána. I tento sklářský provoz byl už roku 1793 zastaven a budovy byly přenechány dřevorubcům.
V roce 1774 se v tzv. Dolním Hvozdu (Unterer Forst) novohradského panství v Jiříkově Údolí (Georgenthal) nedaleko pozdějšího nádraží Nové Hrady-Jakule (Gratzen-Jakule) sklářská huť i s dělnickými ubytovnami. Stavitelema nájmecem byl Michael Peter. Když huť 1805 vyhořela, byla uvedena do provozu nová s mnoha rozličnými zlepšeními. Poté, co byla huť převzata samotnou vrchností, nabývaly na kvalitě i zdejší výrobky. Hrabě Georg Buquoy vynalezl hyalitové sklo a získal pro ně na osm let patent jako ochranu před případnými pokusy o napodobení. Toto sklo se vyrábělo v červené a černé barvě a bylo neprůhledné. Vznikaly z něho servisy, vázy, mísy a lékárnické nádoby. Skleněné zboží, broušené i ryté ve vlastních dílnách, bylo pro svou krásu žádáno po celém světě.
Panská brusírna skla existovala v Údolí (Niederthal) u Nových Hradů (Gratzen) vedle pivovaru a jiná pak ve Stříbrných Hutích (Silberberg). Arcivévodkyně Christine von den Niederlanden si objednala roku 1785 v niederthalské brusírně servis v hodnotě 1870 zlatých a vyslovila po dodání tamním sklářům uznání za vysoce vkusné provedení práce. Bohužel se o silberbegské huti (Silberberger Hütte) a její brusírně zachovalo jen málo záznamů. Roku 1850 brusírna zanikla. Ve sklářské huti v Jiříkově Údolí se vyrábělo i obyčejné křídové sklo, dále sklo tabulové a duté. V letech 1851-1860 byla huť pronajata firmě Stölzle. Potom stála až do roku 1865 mimo provoz. Od roku 1866 tu firma Stölzle & synové vyráběla kromě už jmenovaných druhů i sklo lisované a také lahve. Zboží sklářské huti v Jiříkově Údolí získávalo vyznamenání na různých výstavách. Po vypršení nájemní smlouvy byl i tady provoz zastaven.
Už v roce 1777 existoval plán na zřízení sklářské huti v Johannesthalu (zaniklé dnes Janovy Hutě) v Horním Hvozdu (Oberer Forst) novohradského panství při potoce zvaném Kiesbach. Byla vysvěcena dne 11. října 1780 a dostala jméno Bucherser Hütte (tj. Pohořská huť - pozn. překl.). Po dobu čtyřiceti let byla pronajata Matthiasu Ernstovi a Martinu Poverlovi, v letech 1822-1833 ji provozovala sama vrchnost. Vyrábělo se v ní broušené sklo, běžné duté a tabulové sklo, které nacházelo odbyt v Čechách a v alpských zemích.
Johann hrabě Buquoy dal v roce 1780 na úpatí hory Steinberg (na českých mapách dnes Kamenec, 1072 m - pozn. překl.) nedaleko Pohoří na Šumavě (Buchers) zbudovat sklářskou huť, kterou nazval podle křestního jména své neteře Paulina. Poněvadž byla pronajata Josefu Schreinerovi, říkalo se jí často také Schreiner-Hütte. Později ji převzal Johann Meyr. V roce 1814 ji převzala do svých rukou vrchnost sama; huť byla v provozu až do roku 1852 a dodávala do Rakouska křídové a tabulové sklo. Před poválečným vysídlením v roce 1946 stála na tom místě malá osada se staveními lesních dělníků.
Lesní bohatství této končiny lákalo ke stále novým pokusům o sklářskou výrobu. Josef Meyr zbudoval roku 1782 s panským svolením při toku mladé Lužnice (Lainsitz-Bach) už zmíněnou silberbergskou huť. Hrabě na stavbu přispěl obnosem 1500 zlatých. Nájemní smlouva zněla na dobu dvaceti let. Meyr byl člověkem sociálně cítícím a poskytl svým dělníkům lidsky důstojné bydlení. Kromě stálých zdejších sklářských pracovních sil tu byli zaměstnáni i sklářští dělníci z Rakouska a z Bavor. Od roku 1820 byla tato huť vybavena jistými výsadami. Tři její brusírny měly široko daleko tu nejlepší pověst. Našlo v nich trvalou práci více nežli 50 brusičů. Brusírna zvaná Karlova ("Karlsschleife") byla zbudována kolem roku 1860, druhá, řečená Ferdinandova ("Ferdinandschleife") a ještě jedna menší existovaly už předtím. Byly tu zušlechťovány i výrobky jiných hutí a zejména ty z hyalitového skla získávaly zdejším výbrusem svou konečnou podobu. Ve Stříbrných Hutích se vyrábělo vedle křišťálového i obyčejné duté sklo.
Skleněné zboží odtud putovalo nejen do Rakouska, nýbrž i do Německa, Itálie, Francie a Ruska. České sklo mělo v té době světovou pověst. Už tenkrát ovšem fungovala hospodářská špionáž a rakouská vláda musela proti všetečným slídilům zasahovat tvrdou rukou. V roce 1828 převzala i ve Stříbrných Hutích provoz sama vrchnost. V následujících letech získaly zdejší výrobky četná ocenění, zejména pak na Světové výstavě v Paříži roku 1855.
Ještě jednu sklářskou huť zbudoval v roce 1794 blízko Stříbrných Hutí Josef Meyr. Hrabě Johann von Buquoy přispěl opět obnosem tisíce zlatých. Huť byla pojmenována Bonaventura (místo zaniklo ovšem po druhé světové válce pod českým jménem Skleněné Hutě - pozn. překl.) po Karlu Bonaventurovi von Buquoy, vojevůdci z časů třicetileté války a vítězovi bitvy na Bílé hoře. Meyr převzal Bonaventuru do nájmu na 25 let a získal navíc i 30 korců (také strych /Strich/, tj. 2850 metrů čtverečních - pozn. překl.) půdy pro stavební účely a pro potřeby sklářských dělníků. Roku 1820 přešla huť do panské správy. Ta měla sídlo ve Stříbrných Hutích a odtud odcházelo také zboží na trh.
Když byl dne 17. srpna 1881 i ve Stříbrných Hutích provoz zastaven, skončila i huť Bonaventura. Domky sklářských dělníků v místě zvaném "Auf der neuen Hütten" byly přenechány panským dřevorubcům, poněvadž jejich dosavadní obyvatelé je natrvalo opustili.
Nejmladší ze sklářských hutí na Novohradsku byla ta v Černém Údolí (Schwarzthal). Byla zvána "Schwarzthaler Hütte" a ležela v údolí říčky Černé (Schwarzau-Bach), upravené už před rokem 1790 pro plavení dřeva a voroplavbu. Následkem toho vyrostla tu i obytná stavení. Původně zvána "Häusel an der Schwarzau" (tj. "domky na Černé" - pozn. překl.), dostala od roku 1792 osada úřední jméno Schwarzthal. Po ní pak byla stejně nazývána i sklářská huť, vystavěná tu v rozmezí let 1837-1838. Pracovalo se tu na jedné peci se smíšeným provozem a vyrábělo se tu broušené, křídové a zelené sklo, dále pak sklo křišťálové, barevné i okenní tabulové. - Po zániku Stříbrných Hutí a Bonaventury byla v Černém Údolí zbudována pec na dřevní plyn, pak kanálová rovnací pec a pracovalo se tu nyní na dvojitě obsazených sklářských pánvích. Tehdy měl provoz přes 200 dělníků. Roku 1884 byla zřízena nová rovnací pec a bylo započato s výrobou katedrálního skla. Většinou bylo zhotovováno jemné i obyčejné duté sklo, lahvičky na parfémy, nádoby na léky se vzduchotěsnými uzávěry, tabulové sklo, skleněné terče (v originále "Butzenscheiben" - pozn. překl.) všech barev a tabulové sklo s belgickým tažením. Sklo odtud putovalo do Rakouska, Německa, Švýcarska, do Ruska, Francie, do Ameriky i do Indie. Opakovaně získala sklárna v Černém Údolí vysoká ocenění na domácích i zahraničních výstavách.

Zur Heimatkunde des Böhmerwaldes - Beiträge aus der Monatschrift "Hoam!" 1948-1957 (2008), s. 121-125

P.S. V textu je překladatelem všude opraveno psaní příjmení "Mayer" na správné Meyr.

Johann Brezina, správce buquoyského archivu v Nových Hradech (od roku 1956 najdeme "zestátněné" či "znárodněné" novohradské fondy v Třeboni), narodil se v tom městě 30. listopadu 1906. Bez třinácti let prožil téměř celé dvacáté století (stejně nestálo za mnoho), než skonal v Karlsfeldu u bavorského Mnichova (München) 2. srpna 1993. Na osudech sklářských hutí na rodném Novohradsku stačil přesvědčivě dokumentovat slávu i křehkost lidského díla.
- - - - -
* Nové Hrady / † † † Karlsfeld bei München (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko