Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRITZ BUBL

Jak jsem šel hledat Schillerovu jedli

Kraj dětství mé matky leží docela hluboko tam v lesní domovině (v originále "liegt ganz tief drinnen in der Waldheimat" - pozn. překl.). I já v tom kraji delší čas pobýval, když jsem byl ještě napolo dítě. Ovšemže se mne tenkrát značně dotkl každý, kdo se mnou jako s děckem jednal, poněvadž ten člověk zřejmě nevěděl, že jsem už sekundán. Později se ta pýcha jaksi vytratila a dnes bych se dal rád třeba i vyplísnit jako malý, jen kdyby se tak alespoň na chvíli ten slunečný čas ještě jednou vrátil.
Nechci ale nijak vyprávět o dnešku, nikoli, to o tom panu sekundánovi hodlám vyprávět. Listovával jsem tehdy častěji dějinami literatury. A byly to pěkné dějiny literatury, dokonce uvnitř i obrázky měly na svých stránkách. A nad nimi, nad nimi zvlášť jsem pilně žasl. Byli tu zvěčněni velcí duchové Německa. Co hlava, to jiný z nich. Z celého toho množství mne však jen jeden opravdu upoutal: byl to Friedrich Schiller. A kdyby se mě někdo zeptal, kdo je největším mužem Německa vůbec, nevěděl bych o žádném jiném jméně. Jak často jen jsem si čítal v jeho životopise! - Jednou jsem tak seděl někde v ústraní a studoval Loupežníky (Die Räuber). Nevím, zda jsem tenkrát rozuměl každému jejich slovu, cosi velkého jsem však z nich přijal a to ve mně dodnes i zůstalo. Ještě dnes mi z nich zní vstříc třeba ono:
Nicht Adel der Ahnen,
sondern Adel der eigenen Seele - sind
des Menschen Zier.
Ne snad urozenost předků.
nýbrž urozenost vlastní duše zdobí
člověka.
Cože to všechno má vlastně společného s tvou lesní domovinou, může se někdo zeptat! Baže má, dokonce velmi mnoho, musel by znít odpověď. Když jsme tak jednou seděli tam nahoře ve sklárně u mého strýce nad večerní polévkou a horlivě nabírali lžícemi z talíře, vyprávěla moje teta důležitě o Schillerově jedli. Poslední sousto mi uvízlo v ústech. "Schillerova jedle? Vyprávěj mi o ní," zvolal jsem, "vyprávěj!" Byla jaksi zaražena. Co by se o tom dalo vyprávět? "Je to holt strom jako každej jinej" řekla, "a kolem jsou pěkný místa s bedrníkem (v originále ,rings herum sind feine Tobernikelplätze!': i český nářeční výraz pro bedrník zní "deberníček" a jsou i celá polesí jménem Bedrník či Debrník - pozn. překl.)!" Rozezlila mne taková odpověď. Tak odbýt Schillerovu jedli! Potlačil jsem ale nevoli už proto, že jsem se musel dovědět, kde ta jedle, nesoucí jméno Nesmrtelného, vlastně stojí. - "Jdeme tam hned ráno," pobízel jsem horlivě. Teta byla svolná. Celou noc jsem tenkrát snil o tom stromě, velikán stál nad mým ložem a hladil mě po vlasech. O páté hodině ranní jsem už byl připraven k odchodu. Zdálo se mi, že teta dělá všechno pomalu mně navzdory. Obíhal jsem poklusem celou sklárnu, jen abych utišil rozčilení z toho nekonečného čekání. Konečně jsme kolem šesté vyrazili přes dolní chalupy lesní cestou k Českým Žlebům (v originále "Waldweg gegen Böhmisch-Röhren" - pozn. překl.). Byl jsem vážný a zamlklý, šlo se přece spatřit div. Konečně jsme dosáhli návrší. Skutečně tu teď stál před námi, lesní velikán s vrcholem, třikrát už přeraženým úderem blesku. Jako trpaslíci se kolem něj, nejvyššího kmene lesní končiny, krčily v houfu ostatní stromy. Hladil jsem jeho kůru, upřeně jsem nahlížel do říše jeho větvoví. Vítr si pohrával s posledními výhony, které ušetřil ohnivý paprsek. Cosi vyššího se mne zmocnilo. Byl jsem jakoby zaklet něčím opravdu velkým. To jméno bylo dobře zvoleno. Neboť právě tak jako tohoto lesního obra jsem si představoval největšího z německých básníků, jako mohutnou silnou jedli, zastiňující svou září všechno v lese poezie.
Přešlo víc než deset let. O stromě se mi nedoneslo k sluchu nic víc. Ani tak hluboko do lesního kraje mi už nebylo proniknout, osud tomu nechtěl. Teprve před rokem jsem znovu spatřil kraj matčina dětství. A hned první moje cesta vedla ke Schillerově jedli. Zase to bylo jednoho letního jitra. Stoupal jsem vzhůru k lesní výšině. Starý obrázek. Ze samot se zvedal dým z komínů stavení a také mlha kolem. Rozhlížel jsem se, seč mohl, ale po obří jedli nebylo ani stopy. Našel jsem jen zbytek jejího pně. Sklonil jsem se níž, položil tvář na starou kůru a snil o slunečném čase dětství. Jako kdysi stál velikán přede mnou a z výše, kam dosahal, zněla jeho vlastní píseň, věčná píseň nesmrtelnosti.
Kam se však poděla ta jedle sama?
Skonala jako všechno na světě, co žije jen zemi a zemi náleží.

Waldheimat, 1928, č. 2, s. 36-37

Waldesrauschen, Waldesrauschen… Šumy lesa bez ustání…

Waldesrauschen, Waldesrauschen,
Kirchenstille, Hochwaldsruh,
Gerne eil' ich, dir zu lauschen
Oft der Heimat Bergen zu!
Träumend in des Waldes Stille
Baue ich manch Zauberschloss,
Kram hervor aus Herzens Tiefen,
Was der Weltenlärm verschloss.

Manches Liedchen ist erklungen
Dort, wo Tannen rauschen leis,
Manche Träne ist geflossen
Schwer ins Moos und brennend heiß.
Hochwald, Tempel meiner Götter,
Perle meiner Heimatgauen
Lass mich weinen, lass mich beten,
Lass in dir mein Heim mich bauen!

Šumy lesa bez ustání
hvozdem zní co tichý sbor,
blažen spěchám vzhůru strání
vstříc té hudbě našich hor!
S jejím tónem sen se zvedá
a v něm pohádkový hrad
zahání ze srdce hloubi
rmut, jejž svět tam nechal stát.

Mnohá písnička tu zněla
s šumem jedlí v útěchu,
mnohá horká slza padla
těžce pod ně do mechu.
Hvozde, svatyni mých bohů,
perlo končin domovských,
nech mne plakat, nech mne prosit,
abych v tobě dům svůj zdvih'!

Festschrift zur 50 jährigen Bestandsfeier der Böhmerwaldbundesgruppe Kaplitz 1884-1934, s. 10

Ty předchozí verše uvádějí delší ukázku z románu "Heimat und Herz", jejímž obsahem je líčení počátků kolonizace Šumavy bavorskými osadníky, přivedenými sem na přání Petra z Rožmberka. Podle velkého lexikonu německých spisovatelů k vydání románu tohoto názvu už zřejmě nedošlo, poněvadž autor, který vydal sbírku básní Heimatlieder, novelu Verbrechen (obojí 1924), drama Spiritismus (b.r.) a román Walddoktor (1929) a byl prý městským tajemníkem v Kaplici (Kaplitz), zemřel osmatřicetiletý v Praze dne 15. dubna roku 1938. Spatřil světlo světa v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) na Plešivci (Flößberg) čp. 140, kde byl jeho otec Thomas Bubl krejčím. Dědeček z otcovy strany Adalbert Bubl byl pouhým českokrumlovským nádeníkem, jeho žena Marie, roz. Chinawová, pocházela z Přelštic (Schelsnitz), farnost Kájov (Gojau). Fridrichova (Fritzova) maminka Johanna byla dcerou truhlářského tovaryše Karla Fischera z Nového Světa (Neugebäu) čp. 27 a Johanny, roz. Schneiderové z Lenory (Eleonorenhain). V roce 1919 maturoval Friedrich Bubl na státním gymnáziu v Českém Krumlově už v novém československém státě. Dne 30. dubna 1928 se v českokrumlovském kostele sv. Víta oženil s Hildou Pöschlovou, dcerou krejčího Josefa Pöschla, bytem na Plešivci čp. 255, a jeho ženy Marie, roz. Burgerové rovněž z Českého Krumlova. Únorové číslo krajanského měsíčníku Hoam! v roce 1952 přináší 52 let po narození autora románu Walddoktor a téměř čtrnáct let po jeho smrti zprávu Adolfa Webingera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) o tom, že paní Hilde Bublová věnovala jeden výtisk této nejznámější manželovy práce pro "Heimatbücherei", kterou založil a rozmnožoval z vyhnaneckých darů, a to v případě vdovy po Fritzi Bublovi díky její zásilce z dolnolužické obce Zeischa v ruské zóně (dnes jde o místní část obce Bad Liebenwerda ve spolkové zemi Braniborsko). Víc nevím a nepovím.
- - - - -
* Český Krumlov / Lenora / České Žleby / Kaplice / † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko