Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BUCHOWIECKI

Dva neznámé dopisy Stifterovy

An Friedrich von Strobach
Hochverehrte Freund!
Ich habe heute Nachts Halsschmerzen bekommen, wahrscheinlich in Folge des Prüfungsdunstes. Da auch Fieber dabei ist, so will ich zu Hause bleiben. Ich bitte in meinem und meiner Gattin Namen, uns durch den Überbringer freundlichst sagen zu lassen, wie es Ihrer lieben Frau Gemahlin geht. Die Nachricht, dass ihre Besserung andauert, würde uns sehr freuen.
Mit größter Liebe und Hochachtung
Ihr
wahrer Freund
Adalbert Stifter
Linz am 7. März 1861

Sr. Hochwohlgeboren
Herren Statthaltereirath
von
Strobach
Linz.

Hier.

(tj. Friedrichu von Strobachovi

Vysoce ctěný příteli!
Dnes v noci jsem měl bolení v krku, pravděpodobně následkem toho (?) zkouškového kouře. Poněvadž se přidala i horečka, chci zůstat doma. Prosím jménem svým i své choti dát předavateli (dopisu) nejlaskavější sdělení, jak se vede Vaší milé paní manželce. Zpráva, že se jí ulevilo trvaleji, by nás velice potěšila.
S největší láskou a dokonalou úctou
Váš
opravdový přítel
Adalbert Stifter
Linec dne 7. března 1861

Jeho Blahorodí
panu místodržitelskému radovi
von Strobachovi
Linec.

Zde.
- pozn. překl.)

2.
(An) A(lexander) R(itter) v. M(or)

Was Kaisers Arbeiten überhaupt auszeichnet, und was ihm nach meiner Meinung einen großen Werth gibt, ist sein Streben nach Wahrheit, was ihn vor jener Manirirtheit bewahrt, welche leider besonders in Malereien in Wasserfarben heut zu Tage, selbst bei sehr begabten Künstlern angetroffen wird. Das vorliegende Bild ist ein besonders günstiger Beleg. Ich habe zum Theile die Arbeit im Angesichte der Gegenstände, die sie vorstellt, entstehen gesehen, und kann sagen, daß sich der Künstler mit Liebe den Dingen hingegeben hat, und alle Virtuosenkünste, die nur meist der Sache Abbruch thun, bei Seite gesezt hat. Dadurch ist das Bild besonders rein und objektiv geworden, es gibt fast mit buchstäblicher Treue die Gegenstände wieder. Man kann sich davon überzeugen, wenn man durch die hohle Hand was immer für einen Gegenstand ansieht, man glaubt die Stoffe und Formen wirklich zu sehen. Um diese Gegenständlichkeit zu erreichen, hat er fast unglaublichen Fleiß und sehr viele Zeit verwendet, nichts, was sich dem Auge zeigte, ist vernachlässigt worden, und dadurch sind die Gegenstände gekommen wie sie sind, nicht wie ein subjectiv von sich eingenommener Künstler sie auf eine prahlende und oft bestechende Art vorträgt. Ich halte das Linearperspective für volkommen richtig, und die Dinge, was so oft verfehlt wird, für räumlich richtig constrirt. Zu dieser Richtigkeit gesellt sich eine künstlerische Innigkeit, die den Dingen den holdesten Reiz abgewinnt. In dieser Beziehung halte ich den Teppich gerade für ein Meisterwerk. Er liegt horizontal hinaus, ist reich, trägt unter dem Tische, dem Bette, den Sesseln, die schönsten klarsten Schatten, und legt die warmen Sonnenlichte der Fenster auf sich. Nach dem Teppiche halte ich die Bettdecke für das Schönste. Das viele Blau, welches sehr hinderlich war, hat er sehr gut auseinder zu halten gewusst, und in dem Holzwerke sind die Glanzlichter und die Reflexe trefflich. Ich halte nicht dafür, dass das Zimmer, wie es war, künstlerisch eingerichtet war, glaube aber, dass die nicht künstlerische Einrichtung künstlerisch gemalt wurde. Ich halte das Bild in dieser Hinsicht für ein sehr gutes Bild, und glaube mit sehr gutem Gewissen versichern zu können, dass ich wenige der mir bekannten Wasserfarbenmaler für fähig halte, ein Gleiches hervorzubringen. Nach meiner Meinung darf das Bild mit Beruhigung Ihrer Majestät der Kaiserin vorgelegt werden, eine Schande hebt Oberösterreich mit seinem Künstler Kaiser mit diesem Bilde nicht auf. Ich würde mich sehr glücklich schäzen, ein so lieblich und ausgezeichnet gemaltes Andenken an jene glücklichen Tage zu besizen, die ich nie vergessen werde, so lange ich lebe.
Verzeihen Sie, dass ich in so vielen Worten sage, was Sie und die anderen Beschauer dieses Bildes ohnehin gesehen haben, aber man hört sein Urtheil auch gerne von andern bestättigen , und wenn es sich um Kunst handelt, und besonders um so lieber, wie sie sich hier zeigt, und um einen Gegenstand, der so herrliche Enrinnerungen wekt, so vergißt sich mein Herz und plaudert mehr, als erlaubt ist…

(tj. A/lexandru/ r/ytíři/ von M/or/
To, čím se Kaiserovy práce vůbec vyznačují a co jim podle mého mínění dává velkou hodnotu, je jeho úsilí po pravdě, co ho chrání před oním manýrismem, s nímž se bohužel dnes lze zjevně setkat zejména v malbách vodovými barvami i u umělců velice nadaných. Předložený obraz je zvláště vhodným dokladem. Viděl jsem tu práci vznikat tváří v tvář předmětům, jež zobrazuje, a mohu říci, že se umělec oddal těm věcem s láskou a všechna virtuózní čarování, která věci přinášejí většinou toliko újmu, dal stranou. Tím se stal obraz zvláště čistým a objektivním, reprodukujícím předměty s věrností takřka doslovnou. Lze se o tom přesvědčit, zahledíme-li na jakýkoli předmět na něm stočenou dlaní, to jako by člověk skutečně viděl látku i tvar. K tomu, aby bylo této předmětnosti dosaženo, bylo třeba téměř neuvěřitelné pile a velice mnoho času, nic, co se oku jeví, nesmělo být zanedbáno, a tím předměty vyšly, jaké jsou a nikoli jak je nějaký sám sebou subjektivně zaujatý umělec chvástavým či často úplatně lákavým způsobem předvádí. Pokládám lineární perspektivu za úplně správnou a věci, což se tak často pomíjí, za prostorově správně sestavené. K této správnosti se druží umělecká vřelost, která z věcí vykřesává to nejspanilejší kouzlo. V tomto ohledu považuji koberec za dílo přímo mistrovské. Je horizontálně položen, je bohatý, nese pod stolem, ložem, křesly ty nejkrásněji projasněné stíny a klade na sebe teplý sluneční svit oken. Po koberci považuji za nejkrásnější ložní pokrývku. Ta mnohá modř, která velice brání pohledu, je skutečně dobře odlišena a na dřevěných předmětech jsou znamenitě zachyceny svity a odlesky. Nemám za to, že ta místnost, jak byla, se dá označit za umělecky zařízenou, myslím však, že to neumělecké zařízení bylo umělecky zobrazeno. Pokládám v tom ohledu tento obraz za velice dobrý a mohu, myslím si, s tím nejlepším svědomím tvrdit, že jen málo mně známých umělců, používajících vodových barev, bych považoval za schopné předložit něco stejně dobrého. Podle mého názoru může být ten obraz s klidem předložen Jejímu Veličenstvu císařovně, nijaká škoda Hornímu Rakousku s jeho malířem Kaiserem a jeho uměním pro ten obraz nepovstane. Považoval bych se za velice šťastného, kdybych mohl vlastnit tak líbeznou a výtečně malovanou upomínku na ony dny štěstí, na něž nemohu zapomenout, co budu žít.
Odpusťte, že se tu tolika slovy pokouším říci, co Vy a jini diváci tohoto obrazu i beztoho na něm spatří, ale dělá dobře slyšet svůj úsudek potvrzen i jinými, a jde-li o umění, zejména o tak milé, jak se tu jeví, navíc o předmět, probouzející tak nádherné vzpomínky, tu se moje srdce zapomíná a rozpovídá se asi vice, nežli je přípustno… - pozn. překl.)

POZNÁMKY

Ad 1. Originál dosud netištěného dopisu Adalberta Stiftera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Friedrichu rytíři von Strobachovi († 1895 - pozn. překl.) vlastní rakouská Národní knihovna (Österreichische Nationalbibliothek). Friedrich von Strobach byl v roce 1859 přidělen hornorakouskému místodržitelství, kde převzal referát pro školské záležitosti po místodržitelském radovi Johannu von Fritschovi, Stifterovu upřímném příteli. Zpočátku dobrý Stifterův poměr ke Strobachovi utrpěl ránu, když Stifter omylem jeden spis, místo aby jej poslal, vzal s sebou na nějakou svou cestu. Strobach požadoval vrácení spisu od Amalie (rozuměj Stifterovy manželky Amalie, roz. Mohauptové /1811-1883/ - pozn. překl.), odmítl však její prosbu, aby k tomu napsal Stifterovi pár řádek (viz Stifters Werke , sv. 20, Brief an Amalia Nr. 517.). Osobní záznamy Stifterova přítele, hejtmana Karla svobodného pána von Marentholz (viz Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift /VASILO/, 1955, s. 117nn.) osvětlují ten napjatý poměr ještě pronikavěji: když pošla Lila (Stifterův oblíbený psík), byl její majitel velice sklíčen. Přišel do svého úřadu a tu se ho dvorní rada Strobach ptá, proč je tak zdrcen. Ba, nato Stifter, moje Lila umřela. Měl jste dceru? Byl to můj pes, řekl Stifter. Ach tak, pak přece nemůžete říkat, že umřel. Stifter se jal své vyjádření ospravedlňovat a přel se s dvorním radou tak horlivě, že z toho vzešel střet dvou lidí, kteří se rozešli jako nepřátelé. (Rukopis záznamů je uložen ve vídeňské městské knihovně.) Přese svůj tvrdý a příkrý soud o Stifterovi "malíři", o němž Strobach údajně řekl: "Er spielt damit, wie überhaupt die spielende Art der Beschäftigung ihm die liebste war und der Behäbigkeit seiner Natur am besten zusagte. Jahrelang konnte er eine große Leinwand auf seiner Staffelei stehen haben, auf der nichts gemalt war als eine rote Sonne in nebelhaften grauschwarzen Steinen, wie er sie von seinen Spaziergängen auf den Ufern der Donau brachte und liegen ließ" (tj. "Hraje si s tím, jak vůbec hravý způsob toho zaměstnání je mu na něm nejmilejším a nejlépe odpovídá sklonu k pohodlí v jeho povaze. Po léta dokázal nechat stát na svém malířském stojanu jedno velké plátno, na kterém nebylo vidět nic než rudé slunce zastřené šedočernými mračny, v popředí obrazu změť kamenů, naházených sem jeden přes druhým, jak je Stifter přinesl ze svých procházek po březích Dunaje a nechal ležet", viz Heinův životopis v novém Jungmairově vydání, s. 651n., i jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), choval Strobach "literáta" Stiftera v úctě. Po jeho smrti napsal Heckenastovi, aby podnítil vydání korespondence a literární pozůstalosti Stifterovy vůbec, přičemž vyjádřil v tom dopise i svůj osobní vztah k zesnulému: "Ich stand mit dem Verblichenen durch 6 Jahre in unausgesetzten Verkehr. Ich lernte den Mann lieben, dieses lautere, anspruchslose, kindliche Gemüt." (Stifters Werke, sv. 20, s. 365, tj. česky: "Byl sem s nebožtíkem po 6 let v nepřetržitém styku. Naučil jsem se toho muže milovat, tu čistou, nenáročnou, dětskou povahu." - pozn. překl.) Strobach také zveřejnil v deníku "Die Presse" z 5. února 1889 vzpomínkový text "Zur Erinnerung an Adalbert Stifter" a recenzoval v témže listě 8. září 1889 také Aprentovo vydání Stifterovy korespondence.
Ad 2. V pozůstalosti hornorakouského malíře Josefa Marii Kaisera (žil v letech 1824-1893 - pozn. překl.) se nachází (jak i záznam v inventáři rakouské Národní knihovny správně konstatuje) tento Kaiserem samým pořízený opis části jednoho dopisu Adalberta Stiftera Alexandru rytíři von Mor (Alexander rytíř von Mor zu Morberg und Sunnegg, linecký rodák, žil v letech 1813-1879, zemřel ve dnes italském Arcu, provincie Trentino - pozn. překl.). Stifter chtěl asi dát svůj dopis Morovi nejprve k přečtení Kaiserovi a ten si z něho opsal pouze ta místa, která se týkají jeho a jeho obrazu. Originál Stifterova dopisu Morovi je dosud pohřešován.
V posmrtně vyšlém textu Gustava Wilhelma "J.M. Kaiser, ein vertrauter Freund Adalbert Stifters" (tj. "J.M. Kaiser, důvěrný přítel Adalberta Stiftera" - pozn. překl.), který se stal součástí ročenky Adalbert Stifter-Almanach für 1953, je otištěn i tento úryvek Stifterova dopisu. Bohužel je objasnění díla a jeho obsahu notně porušeno, jelikož z vágních dohadů mohou být učiněny závěry zcela falešné.
Datace dopisu někdy mezi koncem roku 1854 a počátkem roku následujícího vyplývá na jedné straně ze signatury obrazu (1854), na straně druhé z následující pasáže Stifterova dopisu Heckenastovi z 2. ledna 1855: "In Bezug auf historische Forschung habe ich einen kostbaren Menschen, der sich aus Leidenschaft mit Quellenstudien abgibt, hier aufgefunden, Kaiser, eigentlich ein Künstler (Maler) der in Kurzem bekannter sein wird, als bisher…" (tj. "Ohledně historického bádání našel jsem tu znamenitého člověka, který se z nááruživosti oddává studiu pramenů, je to Kaiser, jeden umělec (malíř), který bude zakrátko známější než dosud…" - pozn. překl.) Toto poslední místo odkazuje bezpochyby na předání obrazu malovaného Kaiserem císařovně Alžbětě (Elisabeth Bavorská, známá pod přezdívkou "Sissi", se narodila na Štědrý den roku 1837 a zemřela následkem atentátu v Ženevě 10. září 1898 - pozn. překl.). Oproti tomu píše Wilhelm: "… vermutlich ist dieser Brief Anfang der sechziger Jahre geschrieben und von Mor das Bruchstück, dessen Inhalt Kaiser betrifft, kopiert und dem Maler übergeben worden." (tj. "Podle všeho byl tento dopis psán počátkem šedesátých let a Mor úryvek týkající se Kaisera okopíroval a předal malíři." - pozn. překl.) Úryvek zde citovaný místodržitelský rada von Mor vyjmul z dopisu, který mu Stifter adresoval, aby byl pak užit pro žádost o přijetí Kaiserova obrazu.
Gustav Wilhelm píše ve zmíněném článku: "Es lässt sich mit Sicherheit erschließen, worauf sich die Äußerung Stifters bezieht. Kaiser hat offenbar ein Interieur der kaiserlichen Villa in Ischl gemalt, er beabsichtigte, dieses Bild der Kaiserin Elisabeth zu widmen und die Statthalterei in Linz richtete eine diese Schenkung betreffende Anfrage an das Obersthofmeisteramt in Wien unter Anschluß des Gutachtens, das Stifter abgefaßt hat." (tj. "Dá se s jistotou vyvodit, k čemu se Stifterovo vyjádření vztahuje. Kaiser zřejmě svou malbou zachytil interiér císařské vily v Ischlu s úmyslem věnovat ten obraz císařovně Alžbětě a linecké místodržitelství směřovalo dotaz týkající se tohoto darování úřadu nejvyššího hofmistra ve Vídni a připojilo k němu Stifterem sepsané dobrozdání." - pozn. překl.)
Toto tak spolehlivě znějící tvrzení je bohužel mylné.
Obraz, kvaš (z italského "guazzo", "vodomalba", malba na papíře vodovými barvami smíšenými s krycí bělobou a pryskyřičnou, silně lepivou koloidní látkou, často arabskou gumou - pozn. překl.) o rozměrech 24 cm na výšku a 34 cm na šířku, se signaturou J.M. Kaiser a datací 1854, byl skutečně věnován císařovně Alžbětě. Nikoli ovšem samotným malířem Kaiserem, který by shora Wilhelmem předpokládanou cestu nikterak nepoužil, nýbrž pravděpodobně jako dar země Horní Rakousko (v originále "als Geschenk des Landes Oberösterreich" - pozn. překl.), předtím snad u malíře objednaný. Od Stiftera byl po dohotovení obrazu asi proto požadován nějaký znalecký posudek, který právě v řečeném dopise Morovi byl také předložen.
Obraz však nezachycuje nijakou místnost císařské vily v Ischlu, nýbrž pokoj, který Alžběta, tehdy ještě bavorská princezna Elisabeth (svatba se konala ve Vídni 23. dubna 1854 - pozn. překl.), obývala na své cestě do Vídně v prostorách lineckého Zemského domu (v originále "im Landhause in Linz" - pozn. překl.) v noci z 21. na 22. dubna roku 1854 (nějaké tak pozdní předání, jaké předpokládá Wilhelm, by asi mělo málo smyslu). Obraz byl do roku 1918 chován v císařovnině vídeňském paláci Hermesvilla v Lainzer Tiergarten (při XIII. vídeňském okrese Hietzing) a předán pak habsburské rodině jako součást jejího soukromého majetku, nachází se nyní, alespoň podle poznámky pod čarou na s. 3 ročenky Adalbert Stifter-Almanach für 1953, v Historickém muzeu města Vídně. Gustav Wilhelm tam bohužel hledal ten obraz marně, neboť uvádí v jednom dopise rakouské Národní knihovně: "Es wäre nun sehr verlockend nachzuforschen, ob im Nachlasse der Kaiserin Elisabeth ein derartiges Bild aufbewahrt ist. Aber ich weiß nicht, an welcher Stelle ich darüber Bescheid erhalten kann." (tj. "Bylo by teď velmi lákavé zjistit, zda se v pozůstalosti císařovny Alžběty nějaký obraz toho druhu uchoval. Nevím však, na jakém místě by se mi takové zprávy dostalo." - pozn. překl.)
Franz Glück si při identifikaci obrazu nepovšiml, že na linecké výstavě k památce Stifterově (v originále "in der Adalbert Stifter-Gedächtnisausstellung in Linz" - pozn. překl.), konané od 17. dubna do 13. června roku 1948, byla vystavena i originální skica k němu (v následující. citaci z katalogu výstavy je ovšem kvaš vydáván za akvarel - pozn. překl.). Text katalogu na s. 71 zní: "Nr. 472. Zimmer in Landhaus, in dem Prinzessin Elisabeth übernachtete (21. 4. 1854). Bleistiftenzeichnung von J.M. Kaiser. Signiert und datiert 24. 4. 1879. Kopie (sollte heißen Original-Skizze) nach einem vom gleichen Künstler verfertigten Aquarell im Besitze Kaiser Franz Josefs. H. 24, B. 34." (tj. "Č. 472. Místnost v Zemském domě, v níž princezna Elisabeth přenocovala (21. 4. 1854). Kresba tužkou od J.M. Kaisera. Signováno a datováno 24. 4. 1879. Kopie (mělo by být: Původní skica) podle akvarelu téhož umělce v majetku císaře Franze Josefa. H. 24, B. 34). - pozn. překl.)"
Gustav Wilhelm také přehlédl, že v týdenní zábavné příloze lineckého deníku Tages-Post, ročník 1903, č. 16 z 19. dubna byla při textu pod titulem "Die Brautfahrt der Kaiserin Elisabeth" (český překlad by vlastně měl znít "Námluvy císařovny Alžběty", do Lince putovala princezna lodí po Dunaji a budoucí manžel ji čekal na přístavním můstku, aby ji dovezl do Zemského domu, podrobněji k tomu viz blog Alžběta-Sissi - pozn. překl.), jehož autorem byl Dr. Ferdinand Krakowitzer, někdejší zemský archivář, otištěna i tato skica malíře Kaisera, zachycující místnost, kde princezna nocovala. Byla prý tehdy Kaiserem provedena "na nejvyšší příkaz" a Kaiser ji ve výročí stříbrné svatby Jejich Veličenstev, tj. v dubnu roku 1879, věnoval muzeu v Linci. Vyobrazení se nachází i v knize o lineckém Zemském domě od dvorního rady Dr. Eduarda Straßmayera (titul Das Landhaus in Linz vyšel v roce 1950 - pozn. překl.).

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 76-79

Josef Buchowiecki je v předešlých řádcích vlastně autorem toliko menším písmem tištěných poznámek. Jaká mira zasvěcení je ovšem provází, lze se domyslit z bibliografie jeho díla, doplňující nekrolog Dr. Herlinde Rigbyové, který v českém překladu připojuji. Pokud někoho udiví, že za jménem Josef Buchowiecki (narodil se ve Vídni 2. dubna 1882 a v tom městě také skonal 31. května 1977) figuruje v obsahu Kohoutího kříže i Horní Planá, chci k tomu přičinit jen pár slov. Je nemyslitelné, že by Buchowiecki nenavštívil Horní Planou už proto, že "prohlédl" k novému knižnímu vydání (1914) Stifterovu povídku "Granit" (česky "Žula"), což, dá se říci, vyžaduje jistou místní znalost reálií spisovatelova dětství, v roce 1962 (zatímco se v roce 1914 věkem teprve blížil "Kristovým letům", byl nyní osmdesátníkem, jemuž bylo souzeno žít ještě dalších 15 let) mu pak ve čtvrtletníku lineckého Institutu Adalberta Stiftera vyšel text "Peter Rosegger als Herold Adalbert Stifters", který si beze zmínky o Roseggerově návštěvě Horní Plané (viz webové stránky Kohoutího kříže s jejím popisem) lze opravdu nesnadno představit. V rakouském biografickém lexikonu (ÖBL 1815-1950) najdeme i heslo Josef Buchowiecki der Ältere, sepsané na základě informace, kterou podle připojeného údaje poskytl Josef Buchowiecki z Vídně. Asi není třeba dodávat, že on je tím "mladším". "Der Ältere" Josef Buchowiecki se totiž narodil 20. března 1839 v tehdy "rakouských" Černovicích (Tschernowitz, dnes ukrajinské Černivcy) a zemřel ve Vídni 7. ledna roku 1911. Byl v Černovicích na Bukovině majitelem knihtiskárny a nakladatelství, později tiskařským sazečem a metérem ve Vídni. Byl redaktorem a spoluvydavatelem prvních politických novin v ukrajinské řeči "Ruska pravda" (česky nutno přeložit jako "Rusínská pravda"), po jejich zákazu novin s titulem "Prosviščen" (tj. "Osvěta"). Podle ÖBL měla obě periodika pro Ukrajinu velký význam. To by Stifter hleděl, to hledí Horní Planá!

Nad hrobem Josefa Buchowieckiho
Herlinde Rigbyová

Josef Buchowiecki, muž, jehož život byl zasvěcen vědě, nás opustil. A život, naplněný prací až do posledního dne, je - i kdyby měl podle lidských měřítek trvat dlouho - vždycky až příliš krátký.
Hornorakouský Institut Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich /ASILO), jehož řádným členem Josef Buchowiecki od roku 1958 byl, je mu zavázán díkem jako sotva komukoli druhému. Neboť právě on se přidržoval směrnic, které to zařízení konstituovaly (v originále "Gründungslinien" - pozn. překl.) a bez jakéhokoli hmotného nároku (v originále "ehrenämtlich" - pozn. překl.) spolupracoval ve prospěch zájmů, které Institut obhajuje. Ještě v den svého skonu nám stačil uvést na pravou míru nejasnost v jednom Stifterově dopise.
Já sama jsem ho osobně neznala. V minulých letech už do Lince na zasedání Institutu nedojížděl. Znala jsem však jeho hlas a znám jeho dopisy, které znovu a znovu vyjevují neúnavnost badatelského úsilí ve prospěch díla milovaného autora. Tak se i stalo, že jsem mu přede dvěma měsíci mohla ze srdce blahopřát k jeho 95. narozeninám. A tak se i stalo, že dnes stojím jako zástupkyně Institutu, pro který tento muž tolik vykonal, dojata u jeho rakve.
Vylíčit jeho život - ano, byl to život ovlivněný dvěma světovými válkami, které bylo vídeňskému rodákovi přestát. Mnohostranné zájmy učinily v četných oblastech z učitele toho, kdo se sám víc a víc učí. Tím je vysvětlitelné i jeho členství ve vídeňských sdružení jako je Schubert-Bund, Grillparzer-Gesellschaft a ovšem Adalbert Stifter-Gesellschaft. Z toho, kdo se učí, se stal ten zkoumající a bádající, ten vědoucí.
Dík za všechno jeho úsilí se projevil v četných vyznamenáních, jichž se mu dostalo. Rakouský Čestný kříž pro vědu a umění mu nebyl jen odměnou za vykonanou práci, nikoli, pobídl ho jen k dalším činům.
Kéž je pozůstalým útěchou, nakolik to nějakou útěchou být může, že nejsou rozhodně sami, kdo truchlí za zesnulým. Jméno Buchowiecki zůstane s Institutem Adalberta Stifter spojeno natrvalo. Ctít jeho odkaz a vděčně oň pečovat - ten slib kéž dnes zazní na místě jeho posledního spočinutí.

Bibliografie viz obrazová příloha.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1977, č. 3-4, s. 81-83

- - - - -
* Vídeň (A) / Horní Planá / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko