Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF BÜRGER

Vítkův Hrádek

Když jsem byl ještě učitelem v Německém Rychnově u Frymburka (zanikl po druhé světové válce pod názvem Rychnůvek - pozn. překl.), bylo to asi tak v roce 1910, zmocnil se mě jednoho dne záchvat romantismu. Měl jsem zrovna školní volno a tak jsem popadl tlumok, zabalil do něj jídlo a vybavení na denní výlet a vydal jsem se cestou k Svatému Tomáši. Po asi hodinovém putování lesy nahoru uviděl jsem před sebou ves s malými domky dřevorubců, se starým kostelem a s hradní zříceninou na temeni vrchu, která byla cílem mé cesty. Majitel panství, kníže Schwarzenberg, dal nějaký čas předtím uvnitř hradní věže zřídit kamenné schodiště, po němž se dalo vystoupit až k hornímu okraji věžního zdiva. Měl jsem v úmyslu strávit tu celý den, prožít ho v duchu Stifterova vyprávění z jeho slavné povídky Hvozd. Nalézal jsem se v samém středu jednoho z obou z dějišť příběhu a chtěl jsem následovat básníka, který kdysi napsal tato slova:
Často jsem v uplynulých dnech sedával v tom starém zdivu, četl v oblíbené knize nebo jen naslouchal milým klíčícím květům mládí, hleděl vydrolenými okny k modré obloze nebo pozoroval zlatá zvířátka, která vedle mne běhala mezi stébly, nebo místo toho všeho jen líně a tiše vnímal němé sluneční paprsky opírající se do zdi a do kamenů - - často a rád jsem tam pobýval, i když jsem ještě neznal osud těch, kteří nakonec obývali toto truchlivé místo.
Jak viděl Stifter hradní zříceninu za svých časů? K tomu dvě místa z jeho Hvozdu - to první z nich zní, jak následuje:
Na zelené šťavnaté trávě stojí šedivá čtyřhranná věž v kruhu mlčelivého, rozpadajícího se okolního zdiva, nádvoří skrývá tisíce travin a krásných lesních květin a bílé kameny, a zvenku je obklopeno spoustou desek, hrud, balvanů a jiných podivných žulových útvarů rozsetých po trávníku. Ani jedna světnice, ani jedna komnata se už nedá obývat, jen jejich zdi zbavené posledního zbytku malty a omítky ční k jasné obloze a mají vysoko nahoře nejedny osamělé dveře nebo nepřístupnou pavlač vedle řady oken, která se teď už nikdy nerozsvítí v záři večerních červánků, nýbrž na římsách jsou ozdobena divokým houštím lesních rostlin. - Na klenbách zdiva nevisejí už žádné zbraně kromě stovky zlatých šípů šikmo sem dopadajících slunečních paprsků; z výklenků zámecké klenotnice se už netřpytí žádné drahokamy kromě černé dvojice oček červenky sedící na vejcích; žádný trám už nenazvedá od okraje zdi svou střechu kromě nějakého smrčku, jenž se pokouší vysoko na okapu začít v temné modři svůj zelený život.- Sklepy, chodby, pokoje - všechno v kopcích sutě, jež si vyhlédla a zamilovala nejedna temnooká květinka. Jedna hromada sutin sahá zevnitř až k oknu druhého poschodí. Tomu, kdo na ni vyšplhá, naskytne se podívaná, která, třebaže je v přímém rozporu s okolními smutečními pomníky, přece jen okamžitě vzbudí pocit, že právě ona dovršuje vznikající tušení, neboť nad vrcholky tmavých jedlí otevře se ti všemi směry nesmírná vyhlídka, řítí se ti do očí a bezmála je rozdrtí svým leskem.
A zdola od Frymburku na jiném místě knihy:
Zřícenina rytířského hradu z údolí vypadá jako oblačně modrá kostka, vznášející se nad nejvyšším okrajem širokého pásu lesa. Z oken Frymburka je jihozápadním směrem vidět zříceninu a jeho obyvatelé jí říkají Tomášův vrch nebo Tomášova věž nabo krátce Svatý Tomáš, a vypravují, že je to prastarý panský zámek, jejž kdysi obývali krutí rytíři, pročež je nyní zakletý a nebude se moci po tisíc let rozpadnout, třebaže povětří a slunce o to usilují.
Než jsem však počal číst dále, chtěl jsem vychutnat nádherný rozhled shora, o němž znovu udělíme slovo samotnému básníkovi:
Tvůj užaslý a zmatený pohled se kochá nesčíslnými zelenými horskými vrcholy, jež se vznášejí v pavučině slunečního oparu, a za nimi se potom octne v modravě zacloněném pruhu - to je ta požehnaná země na druhém břehu Dunaje se svými obilnatými svahy a ovocnými sady -, až konečně narazí na onen obrovský půlměsíc, jenž vroubí obzor, na Norické Alpy.
Stifter tu přehlédá "hrbolatý svět" hornorakouského Mühlviertelu, který se táhne od Šumavy až k samému Dunaji. Na sever je pak vidět česká země, náš domov:
V údolí, jež je rozlehlé a úrodné, jsou roztroušeny vesnice, a uprostřed mezi nimi je malá osada Horní Planá. Je to lesknoucí se stuha Vltavy, jak se jeví, díváme-li se na ni z vrcholu téhož lesního pásma...Mlhavě modrými lesními hřbety ještě zářivější, vine se tu sevřená zákruty údolí, zdaleka viditelná, zprvu jako světelná nitka, potom jako vlající stužka, a nakonec jako široký stříbrný pás kolem vykroužených lesních zákoutí - potom, než znovu svlaží černé kořeny jedlí a borovic, vytryskne na chviličku do rozjasněného údolí, jež se jako něžné oko otvírá v temnotě kolem dokola truchlících lesů. - Údolí přináší spěchající lesní vodě v ústrety pohostinná pole a zelené louky, a na jedné z nich jako na sametové podušce malou osadu s krásným jménem Frymburk.
Na sever je ovšem vidět ještě mnohem víc, Boubín (Kubany), Bobík (Schreiner), Špičák (Spitzwald), Chlum (Chum), Kleť (Schöninger). To všechno Stifter nepřipomíná zřejmě proto, že zmíněné už nespadá do vlastního rámce jeho příběhu. Teď jsem se teprve do knihy mohl začíst a jak jsem se hlouběji a hlouběji zabíral do jejího děje, mísila se mi v něm báseň a skutečnost. To jsem jen následoval rady Stifterovy:
A teď, milý poutníku, když ses do sytosti vynadíval, doprovoď mě o dvě století nazpět, odmysli si ze zdiva modré zvonky a chudobky a pampelišky a tisíc jiných rostlinek; nasyp zato bílý písek až k přední zdi, zasaď pořádná buková vrata do brány a střechu odolávající bouřím na věž, zrcadlící okna do zdí, rozděl komnaty a vyzdob je vším tím milým domácím nářadím a cetkami útulnosti - a pak, až všechno bude jako za dnů štěstí, až bude všechno zářit, jako by to vyšlo právě z rukou zlatníka - - pak se mnou vystup prostředním schodištěm do prvního poschodí, dveře se rozletí - -
Zřícenina se proměnila v obývaný hrad. V jeho patře jsem před sebou uviděl Johanku a Klarisu, spanilou dvojici dcer hradního pána Jindřicha Vítkovce a vyslechl jsem, jak jedna z nich zahrála na harfu:
... z níž se už delší chvíli linou jako ve snu jednotlivé tóny, které nemají souvislost, nebo jsou to jen vyčnívající ostrůvky nějaké potopené melodie.
Vstoupí otec obou dívek a říká, že jim musí sdělit naléhavou zprávu. Podle jeho podání Švédové, kteří právě vprostřed třicetileté války vpadli s oddíly Bavorů do Čech, hrozí při svém postupu oblehnout i Vítkův Hrádek. Poněvadž se to nebezpečí nedá vyloučit, rozhodl se dát své dcery převézt na nepřístupné místo v lese při jednom temném jezeře, nad nímž se zvedá strmá skalní stěna. Tam jim nechal zbudovat dřevěný dům, ve kterém by pod ochranou jeho přítele, starého Řehoře, mohly obě přečkat nepříhodný čas. Dívky opustí Vítkův Hrádek a vydají se se svým doprovodem na dlouhou cestu lesy k "Plekenštejnu" (Blockenstein, Plöckenstein), tj. Plechému, kde pak u Plešného jezera vedou osamělý život v "domě v lese". Často vystupují na skalní stěnu a sledují dalekohledem, cože se děje na jejich hradě. Jednoho dne spatří v úděsu, že opuštěný Vítkův Hrádek už nemá střechu, že byl zničen:
... léta přicházela a míjela a hrad stále vypadal jako zřícenina. Málo lidí navštěvovalo ten podivně zchátralý hrad, jen občas přijížděl a odjížděl jediný rytíř. Jednoho dne nepřijel ani on - zemřel. Že sestry dosáhly velmi vysokého věku, vědělo se až dodnes, a pastýř ukazoval komnatu, v níž bydlely, ale nikdo neví, kde jsou pohřbeny; je jejich hrob v rozpadlém kostelíku svatého Tomáše, nebo jej kryje na hradě některý z šedivých kamenů, po němž teď lezou kozy? - Po jejich smrti zůstal hrad už neobydlen. Na západ se rozkládají nekonečné mlčelivé lesy, líbezně divoké jako tenkrát. Řehoř zapálil dům v lese a nasypal na to místo lesní semena: javory, buky, smrky a jiné stromy, které rostly na lesní louce, měly četné potomstvo a pokryly celé to místo, takže tam všude byla zase hluboká panenská divoká příroda, jaká tam bývala vždycky a jaká tam je i dnes. Ještě občas někdo uviděl procházet lesem starce jako přízrak, ale nikdo nedovede říci dobu, kdy tam ještě chodil a kdy už nechodil.
Mezitím nadešel večer, dočetl jsem příběh až k samému konci a zavřel jsem knihu. Postavy, které v mém snění oživily Vítkův Hrádek, zmizely, skutečnost byla znovu tady. Poté, co jsem se ještě jednou dal opojit nádherným rozhledem, sestoupil jsem z věže k cestě nazpět domů. Byl to tenkrát den plný krásy.
V roce 1669 vydal kartograf Georg Matthäus Vischer v Augšpurku velkou mapu Horního Rakouska, která dnes visí v lineckém Zemském muzeu a nese tento dlouhý název: ARCHIDUCATUS AUSTRIAE SUPERIORIS GEOGRAPHICA DESCRIPTIO FACTA ANNO 1667. Je na ní zachycen i příhraniční kus jižních Čech až k Frymburku. Tehdy se na mapách místa ještě neznačila kroužkem rozdílné velikosti podle počtu obyvatel, ale charakteristickou stavbou (kostelem, hradem). Na zmíněné mapě jsou tímto způsobem zachycena i místa jako Aigen, Schlägl, Haslach a Vítkův Hrádek (Wittinghausen) a dá se předpokládat, že Vischer, který žil nějaký čas právě v klášteře Schlägl (ačkoli leží už na rakouském území, v Čechách se pro něj užívalo českého místního jména Drkolná či Drkolín - pozn. překl.), znal uvedená místa z vlastní zkušenosti. Připojená zvětšená kresba podle Vischerovy rytiny se tedy pokouší věrně zachytit tehdejší podobu "Vítkova hradu v lesích".

Hoam!, 1977, s. 372-373

Narodil se 24. listopadu 1887 v osadě Žlábek (Rindles) u Horní Plané jako selský syn. Do školy chodil nejprve v Hodňově (Honetschlag) a pak do hornoplánské měšťanky. Poněvadž neměl být dědicem rodného statku, mohl zamířit na vyšší studia dokonce přímo do Prahy. Jeho první štace byly venkovské školy v Benešově nad Černou (Deutsch-Beneschau), Dolním Dvořišti (Unterhaid), Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) a Rychnůvku (Deutsch-Reichenau bei Friedberg). Právě ze vzpomínky na tehdejší mladá léta vznikl i článek o Vítkově Kameni, kterým se dostal do našeho souboru. Jako "Lehrer in Deutsch-Reichenau bei Friedberg" je ještě v roce 1924 jmenován v nepřekonatelné Jungbauerově knize šumavských pověstí "Böhmerwald-Sagen" mezi těmi, kdo se jejímu sestavovateli přihlásili 1922 na výzvu v tisku s nějakým bájným vyprávěním, které znají z míst svého působení. Když roku 1914 absolvoval doslova na prahu i pro Šumavu tak světodějně osudných událostí odborné zkoušky učitelské způsobilosti pro měšťanskou školu, musel ovšem místo toho narukovat a teprve po válce mohl nastoupit znovu školní praxi nejprve na severu v Hodkovicích (Liebenau) u Liberce, kde učil deset let, aby se teprve poté vrátil na rodnou Šumavu a prožil ve Volarech "svůj nejkrásnější životní čas". Za války byl už po padesátce jmenován školním radou pro celý prachatický okres a po odsunu ukončil svou učitelskou dráhu v Büchlbergu u Pasova. Kupodivu teprve v letech, kdy by mohl pomýšlet na odpočinek, zúročil své hluboké znalosti, jimž už kdysi dal výraz ve své nevelké práci Die Entwicklung des Bauernhauses im Böhmerwalde, vydané roku 1938 nákladem Šumavského muzea v Horní Plané (Oberplan). V obrazové příloze tam najdeme i snímek Bürgerova rodného stavení v Žlábku. To on se stal jedním z těch, kdo se podjali úkolu zřídit v patronátním městě vyhnaných německých Šumavanů trvalý kulturní stánek v podobě krajanského muzea na pasovském Horním hradě. Vedle spolkové práce - byl jmenován čestným předsedou Böhmerwaldbundu - stal se duší tzv. šumavské selské školy s jejím každoročními kurzy v Lackenhäuser pod Třístoličníkem. Vydal sborník Unser Böhmerwald, přispíval především do měsíčníku Hoam! a roku 1964 získal Kulturní cenu města Pasova. Dožil se 93 let, než 15. března 1981 skonal v hornorakouském Attnangu. Na lineckém hřbitově svaté Barbory je pochován "jeden z nejcennějších mezi námi", jak o něm kdysi napsal Erich Hans.
- - - - -
* Žlábek, Horní Planá / Hodňov/ Benešov nad Černou / Dolní Dvořiště / Rožmberk nad Vltavou / Rychnůvek / Vítkův Kámen / Volary/ † Attnang
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko