Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

GÜNTHER BURKON

Vánoce vyhnanců*
Vzpomínky na Štědrý den roku 1946

Kamna
Náš byt o jedné místnosti se stal zase o něco obyvatelnějším. Třínohý ševcovský stolek, prožraný červotočem, který se dal postavit jen do rohu, ustoupil z hrubých prken sbitému stolu, který měl dokonce vlastní zásuvku. Z beden vznikly police pro našich skromných pět švestek.
To, že jsme neměli žádné elektrické světlo, mohli jsme do jisté míry oželet poté, co se nám podařilo sehnat starou petrolejku. Nějaké elektrické spotřebiče, které bychom mohli zapojit, jsme tak jako tak neměli.
Jen kamna nám nadále působila starost, poněvadž začínala být už opravdu dost nápadně studená. Hned po našem příchodu sem nám byla na poukaz přidělena malá plechová kamínka s horním plátem o rozměrech zhruba 25x40 centimetrů. Neměla ze strany nijaká dvířka, ale přikládalo se do nich shora po nadzdvižení plátu tenkými loučemi. Na plát se vešly nejvýš dva hrnce. Maminka naříkala každý den nad tím nemožným vařením.
Někdy v listopadu objevil otec na jedné hromadě suti stará kuchyňská kamna. Email na jejich povrchu na mnoha místech oprýskal a rezavé skvrny se od nich ošklivě šířily kolem. Oba dva, otec i syn (tehdy osmiletý - pozn. překl.) po jeho boku, zírali na ten vrak, jeho puklé horní pláty a rozviklané díly, které se snažili vyvléct ven z páchnoucího rumiště. Konečně se obludu podařilo naložit na ruční vozík a odvézt. Nemožné se stalo skutkem! Kovář se dal přemluvit, aby svařil některé mezery kovového povrchu, propálený kamnovec dostal plechovou záplatu z nějakého rozpadlého kanystru a vydrolený šamot byl vylepen hlínou. Zahnutá svodová roura jednoho střešního okapu už také čekala připravena, poněvadž na koupi obyčejné roury od kamen nemohlo být ani pomyšlení.
Jen ten puklý plát dělal těžkosti. Kruhové vložky v něm chyběly a přes několikeré pokusy vyhrabat je z rumiště nebyly k nalezení.
Zatím ještě pořád bojovala se zimou ta stará plechová kamínka. Konečně maminka řekla, že v krajním případě by namísto nich snad mohl stát rovnou hrnec s vodou. Už to tak dál nešlo.
Dovezená kamna zaujala místo. Dobře si vzpomínám na ten téměř slavnostní rituál, když v nich otec poprvé podpálil. Bez dechu jsem přihlížel, jak první plameny olizují papír a dřevěné špánky, jak oheň v kamnech začíná praskat a jak kamna temným zvukem ohlašují, že už mají tah. Začalo v nich nato rázem hučet a linout se z nich teplo.
Chybějící kruhové vložky ovšem byly nadále povážlivým nedostatkem. Nedalo se to úplně vyřešit hrncem plným vody, který by díru v plátech zakryl. Místnost se proměňovala v parní lázeň - výraz sauna by asi nebyl zcela přiléhavý - okenní skla se potila a všechno začalo brzy zatuchle páchnout. Ani tak už to nemohlo zůstat.
Všude jsme se ptali po plátových kroužcích, ale i když někde nějaké měli, nepasovaly do otvorů. Konečně nám sedlák ze sousedství, kterému jsme se také svěřili se svou nesnází, donesl litinový plát, který se prostě položil přes nekrytý otvor.
Byli jsme nyní téměř šťastni, přesto, že dvířka u kamen byla jaksi vzpříčená a při zatopení to škvírami kolem pěkně hvízdalo. Měli jsme kamna. Dalo se na ně těšit cestou domů. Večer mohl mít člověk při nich pocit bezpečí.
Dřevo, nezbytné k tomu, abychom přestáli zimní čas, jsme si chtěli nosit z lesa. Dokud to počasí dovolovalo, tahali jsme odtud k našim kamnům šišky a chrastí. S tu a tam zapůjčeným ručním vozíkem jsme si mohli poradit i se silnějšími sušinkami. Zejména kůly oplocení lesních školek byly oblíbenou kořistí těchto výprav. Sníh jim ovšem brzy udělal konec.

Staniolová hvězda
Doba byla zlá, ale sníh všude kolem navozoval přece jen předvánoční náladu, i když o nějaké naději na štědré svátky nemohla být řeč.
Tatínek se snažil vysvětlit svému osmiletému synovi, tedy mně, že Ježíšek asi letos nijaké dárky nepřinese, už se stromkem že to bude nesnáz. Nedá se vůbec nikde nic koupit. Jestli máme vůbec slavit Vánoce, mínil, bude třeba Ježíškovi nějak přispět ku pomoci a popřemýšlet, kde sehnat alespoň něco jako vánoční ozdoby.
To byla ovšem skličující zpráva, poněvadž přes osm let svého věku věřil chlapec stále ještě - možná právě pro bezútěšnost okolních poměrů - že Ježíšek umí dělat zázraky a že nadělí přinejmenším něco z těch nedosažitelných věcí, které znal člověk vlastně jen z pohádek a z doslechu.
A hle - jednoho odpoledne, když tak s ostatními kluky šmejdil za vesnickými humny, našel ve větvích jednoho křoví zapletený chumel matně se třpytících aluminiových proužků (podle různých kronikářských záznamů byly prý asi 3 centimetry široké a 50 centimetrů dlouhé - pozn. překl.) jak je shazovaly nepřátelské bombardovací letky (česky by se dnes řeklo spíše "spojenečtí piloti", v němčině by to v této souvislosti znělo věru až nesrozumitelně - pozn. překl.), aby oklamaly německou protileteckou obranu. Tu vyvstala před jeho očima vzpomínka na šťastnější dny tam doma na Šumavě, na vánoční stromek od hlavy k patě ověšený stříbrolesklou nádherou lamet, staniolových řetězů a třásní. "Jasně, to jsou přece třásně na stromeček!" Horečně prolézal křovinami a měl brzy plnou náruč těch pozůstatků války.
Večer, když se otec vrátil z práce, ukázal mu svůj úlovek a prohlásil nadšeně, že teď už víme, čím ozdobit Ježíškův stromek.
Tatínek vzal zamyšleně několik těch proužků mezi prsty a dlouho mlčel. Asi mu hlavou táhly obrazy a vzpomínky zcela nevánoční: jekot sirén, světelné pásy protiletadlových reflektorů, prohledávající noční oblohu, třaskavý rachot baterií protiletadlových kanonů, dunění výbuchů leteckých bomb. Jako by chtěl zahnat chmury z čela, řekl náhle: "Máš pravdu! Donutíme válku, aby se dala do mírových služeb!"
Počátek byl učiněn, zakletí bylo prolomeno. Začalo se plánovat, jak na to s vánočními ozdobami. O třpytivé skleněné koule a podobný přepych samozřejmě jít nemohlo. Ani staniolové papíry zlatého, stříbrného či alespoň bronzového lesku se koupit nikde nedaly.
Vprostřed rozhovoru se tatínek zvedl ze židle, začal se hrabat u našich kamen v krabici na popel a vylovil odtud zmačkaný staniolový obal od trojúhelníčku taveného sýra, odhozený tam po večeři. "Musí to jít," mumlal si přitom. Žena a syn nechápavě přihlíželi a ptali se v duchu, oč otci jde. Ten nereagoval na jejich tázavé pohledy, vyhrabal odněkud tužku, kus kartonu a lepidlo a začal na tuhý papír kreslit obrys hvězdy. Když ji pak nůžkami vystřihl a pečlivě kolem dokola polepoval staniolem, bylo už jasné, co má za lubem. To bylo nadšení, když se čerstvě zhotovená vánoční hvězda poprvé jasně zatřpytila ve světle petrolejky! Její původ z hromádky popela už nikomu z nás nic nepřipomínalo.
Bylo štěstí, že tatínek našel zaměstnání zrovna jako pomocný dělník na znovuvýstavbě jedné sýrárny. Snad aby se příliš nekradlo, dostávali dělníci od firmy každý den jeden trojúhelníček desetiprocentního taveného sýra a na konci týdne pak bochník limburského (v originále "Limburger", v Čechách se mu říká spíše "romadur" - pozn. překl.), který měl nejen ostře výraznou chuť, ale také řádně zapáchal. O stříbrný staniol už nebyla nouze. Teď už byl spíše problém sehnat dost kartonu pro všechny ty další hvězdy, půlměsíce, kruhy a prsteny. I to se podařilo a nádhera za všeobecné radosti každým adventním večerem rostla.
Takřka nemožné se ovšem zdálo sehnat svíčky. Vydávaly se jen výměnou za stejné množství vosku starého nebo na černém trhu za potraviny. Kde bychom ale my vyhnanci k něčemu z obojího přišli. Tady nepomohl nijaký nápad a nijaká schopnost improvizace. Vosk prostě nebyl k mání.

"Stinkadores"
Otcovo kouření bylo naší mamince vždycky trnem v oku. V těsné místnůstce, ve které jsme ostatně musili i spát, bylo to pro ni něco strašného. Dokud to počasí dovolovalo, prosadila striktně, že kouřit otec smí jen venku. Teď v zimě mu tím nechtěla něco přivodit, ale požadovala na něm alespoň, aby seděl na stoličce před kamny a kouř pouštěl otevřenými dvířky do nich. Tah v kamnech všechno rychle vstřebal.
Jak se začalo s vánočními přípravami, bylo maminčino rozčilování nad otcovými "Stinkadores", jak se nejen u nás říkalo "smradlavým" cigaretám, i přes ta otevřená dvířka u kamen stále častějším jevem. "Stinkadores" byly vlastnoručně balené cigarety z tabáku rovněž "vlastní výroby", tj. z jemně nakrájeného suchého spadalého listí ze stromů s příměsí listového odpadu ze zahrádky jednoho souseda, který pěstoval po domácku pár tabákových keřů. Byl to "knastr" opravdu odporný. Na maminčino láteření však existovala jediná odpověď, totiž že nic jiného prostě není a asi hned tak nebude.
Teprve asi týden před Vánocemi vyšlo najevo, proč tatínek kouří už jen to páchnoucí listí. Jednoho večera položil s tajuplným výrazem ve tváři na stůl cosi zabaleného v novinovém papíře a poznamenal stejně tajuplně, že by to pro Ježíška mohla být taky nějaká pomoc.
Jaký úžas pro celou rodinu, když byl obal odstraněn. "Vánoční svíčky!" vykřikla maminka "odkuds to vzal?"
"To jsou moje 'Stinkadores'," významně opáčil otec. Za dobré cigarety a pořádný tabák se dalo na černém trhu obstarat téměř cokoli, včetně vánočních svíček. A že to věru nebyly svíce jen tak ledajaké! Ležely tu před námi rudé, bílé, žluté a modré; hladké vedle spirálovitě točených a vrcholem všeho toho divu byla bílá svíce, na které byly nalepeny plastické reliéfy jetelových čtyřlístků, srdíček a siluet vánočních stromků ze zeleného a červeného vosku. V chudobě a strohé nenáročnosti těch poválečných Vánoc se něco podobného muselo malému chlapci jevit jako zázrak. S veškerou silou přesvědčení svých osmi let prohlásil, že ta svíčka sice může zdobit vánoční strom, nesmí se však v žádném případě zapalovat. To se také po celá léta i dělo a teprve jeho vlastní děti dostaly o celá desetiletí později svolení tu zásadu porušit.
Všechno, čeho člověk nabude, způsobuje mu nové problémy. Jen ten, kdo nic nemá, nemusí se také o nic starat (v češtině o tom hovoří známé verše "Český Diogenes" z Kytice z českých národních písní Antonína Dvořáka (1841-1904): Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová, směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne. - pozn. překl.). Hned po první radosti ze svíček se zjistilo, že nejsou nikde k dostání pérové svorky s držáky, nezbytné k jejich umístění na stromek. Cigaretová měna otci došla, takže na černém trhu nemělo smysl se o něco pokoušet.
Nouze ale probouzí tvůrčí nápady (i na to existuje české úsloví, že "nouze naučila Dalibora housti" - pozn. překl.). Po několika nevydařených pokusech se u nás rozeběhla i výroba držáků na svíčky. Nejprve se omotal silnější drát kolem dřívka o tlouštce svíčky, aby tak získal spirálovitý tvar k jejímu uchycení, načež se dolním koncem drátu propíchlo dno tuhého víčka obráceného okrajem nahoru (to k zadržení vosku, odkapávajícího z hořící svíčky) a drát se omotal kolem větve stromku.
Teď už chyběl opravdu jen ten stromek. Lesy ale byly velké a lesníci povětšinou ještě ve válečném zajetí. Nikdo si nemyslel, že krade, když si došel pro jeden stromek. Tak se i otec se synem vydali pár dní před Vánocemi do lesa, aby si v jednom blízkém hájenství uřízli nějaký stejnoměrně rostlý smrček. Jedle jako doma na Šumavě se tu ve Švábsku prostě nevyskytovaly.
Podstavec ke stromku v podobě dvou zkřížených prkének s otvorem uprostřed byl brzy hotov a tak jsme mohli odpoledne na Štědrý den přistoupit ke zdobení stromku už zmíněnými ozdobami ze staniolu od sýra, lametami z bombardérů a svícemi za cigarety.
Byl to nádherný vánoční strom! Člověka se málem zmocňovalo pokušení nazvat ho tím nejkrásnějším vůbec. Nijaká fotografie jeho skutečný obraz nezachytila - kdo by měl tenkrát nějaký fotoaparát. Snad je to tak ale dobře. Trvá díky tomu jen zjasněná iluze láskyplné vzpomínky. Skutečná podoba tehdejší nouze by ovšem vedle sváteční pompy dnešních Vánoc asi v žádném ohledu neobstála.

Štědrovečerní div
Štědrý večer byl divem sám o sobě, divem lásky a radosti z darů. Jaká jen netušená překvapení ležela pod vánočním stromem! Každý z těch předmětů měl svůj vlastní příběh, jak sotva uvěřitelně byl získán, a už to mu dodávalo na jedinečné ceně.
Jak třeba užasl chlapec, když dostal od otce pohádkovou knihu a krabičku "Schoka-Kola" ze železných zásob wehrmachtu (hořká čokoláda ve tvaru trojújhelníčků v kulaté plechové krabičce, poprvé vyrobená v roce 1935, se rok nato stala atrakcí Olympijských her v Berlíně, za války v hovorové řeči označovaná jako "letecká čokoláda" byla součástí výbavy německých vojáků, zejména letců a ponorkových námořníků, po válce "železné zásoby" rozděleny okupačními vojsky civilnímu obyvatelstvu, jinak výroba ovšem pokračuje až dodnes, viz webová adresa e.wikipedia.org/wiki/Scho-Ka-Kola - pozn. překl.). Od maminky to byly nové kalhoty, ušité z ještě použitelných částí otcova rozedraného vojenského pláště, ve kterém se vrátil ze zajetí.
Maminka dostala krásnou měkkou americkou deku. Měl z ní vzejít dámský plášť. Tatínek našel pod stromkem pletená chránítka na uši a teplé pracovní rukavice, uvnitř pletené, navrch pošité plachtovinou z maskovací celty. Byly to tenkrát všechno ryzí poklady. Vrcholem svátků byla ovšem opravdová vánočka a také několik kousků vánočního cukroví, které maminka upekla v troubě našich přezázračných kamen. Kde jen na to všechno sehnala mouku a další náležitosti? Po počátečním zdráhání prozradila nakonec své tajemství. Vyměnila ty věci u jednoho sedláka za svou jedinou snad cennost, lišku kolem krku a rukávník, který k ní materiálem patřil (v originále "einen Fuchs und den dazu passenden Muff", v hovorové češtině se užíval pro rukávník i výraz "štucl" - pozn. překl.). Teď, když si z té darované deky bude moci ušít zimní plášť, nebude ty kožešinové věci stejně potřebovat, mínila omluvně. To ještě nevěděla, že látka na opravdový zimník ji v dárcích teprve čeká.
Když jsme tak seděli u našeho stromečku, uslyšeli jsme zvenku vrzat schody. Hned nás napadlo, že by to mohli být zloději, kteří nás chtějí obrat o to poslední, co máme. Tatínek popadl těžký pohrabáč od kamen a prudce otevřel dveře dokořán.
Stál v nich hluchoněmý Jakob, příštipkář, bratr selky, u které jsme v přístavku bydleli. V ruce držel kus uzeného a několik jablek. Strčil to našemu tatínkovi a dával nejasnými zvuky a němými posunky najevo, jen abychom nic neprozradili jeho nadmíru lakotné sestře Theres. Potom zase těžkopádně sešel schody a zmizel ve tmě, než jsme se z toho všeho stačili vůbec vzpamatovat.
Kdo by si byl pomyslel, že v "prosťáčku" Jakobovi přebývá tak citlivá duše. On, právě on a také jedině on, si toho Štědrého večera vzpomněl na ty "zkurvené utečence", jak obyvatelé Švábska všeobecně přezdívali vyhnancům, nuceně přiděleným k pobytu do jejich domů.
Jaká jen srovnání se tu nabízejí! Právě této noci se přede dvěma tisíci lety narodil v nuzném chlévě malý Kristus. I jemu přinesli k jeslím dary nejprve pastýři prosté mysli, z chudých ti nejchudší. Copak to asi pohnulo "prosťáčka" Jakuba k tomu daru vánočního svatvečera?

Glaube und Heimat, 1987, č. 12, s. 20-22

Významné šumavské osobnosti rodiny Schreinerovy

Před 70 lety, dne 14. června 1922 (psáno v roce 1992 - pozn. překl.), zemřel v Horním Staňkově (Oberstankau) u Sušice (Schüttenhofen) statkář, c.k. říšský rada a c.k. ministr v.v. JUDr. Gustav Schreiner.
Pocházel z rodiny, která dala Šumavě překvapující počet významných osobností. Podle genealogického soupisu uchovaného v písemné pozůstalosti JUDr. Schreinera z fondu klatovského státního archivu byli Schreinerové v česko-bavorské hraniční oblasti rodem opravdu široce rozvětveným. Odvozuje se od jistého Hanse Schreinera, který dne 24. února 1408 získal koupí usedlost Pograd (také Pograth, česky Podhrad, zmiňovaný mj. Johannem Wolfgangem Goethem - pozn. překl.) u Chebu (Eger). Odtud přišli Schreinerovi do Summerau u Lamu v bavorské Horní Falci, kde se objevují roku 1526 a 1584 v tamních soupisech sedláků (Bauernregistern). Odtud pochází i opat Johannes Schreiner v rakouském Kremsmünsteru (†1524), jistý Hans Schreiner, kolem roku 1570 správce a tajemník jednoho z Rožmberků (v originále "Verwalter und Sekretär eines Grafen Rosenberg"/!/ - pozn.překl., v neposlední řadě pak pověstný Michael Schreiner z Girgelhofu v Železné Rudě (Eisenstein), který kolem roku 1680 organizoval z pověření hraběte Nothafta z Wernbergu a na Rundingu jako lokátor osídlování železnorudské kotliny (v originálen "die Besiedlung des Eisensteiner Hochtales" - pozn. překl.) a sám si rezervoval největší místo právě pro svůj statek Girgelhof pod Špičákem (Spitzberg). K tajemníkovi rožmberskému (není možná od věci dodat, že na vnější zdi českokrumlovského muzea je v současné době umístěn náhrobní kámen někdejšího důchodního na panství Rožmberk nad Vltavou Josepha Schreinera z Rosenecku, pozdějšího (v letech 1620-1630) vrchního hejtmana nade všemi buquoyskými statky v Čechách s letopočtem jeho úmrtí 1630 - pozn. překl.) je třeba dodat, že po něm má jméno hora Schreinerberg (česky Bobík) sousedící s Boubínem (Kubani) a také osada Skříněřov (Schreinetschlag) blízko Zbytin (Oberhaid) a Chrobol (Chrobold) (obě ta tvrzení včetně podivného odkazu na "rožmberského hraběcího tajemníka" jsou těžko udržitelná, podle Profousových Místních jmen v Čechách např. je jméno osady Skříněřov sice opravdu odvozeno od příjmení "Schreiner", jenže je v německé své verzi zmiňováno jako zboží kláštera Zlatá Koruna /Goldenkron/ už v letech 1393 a 1395 - pozn. překl.). Peter Schreiner, bratr děda JUDr. Gustava Schreinera, byl tajemníkem proslulého rakouského kancléře Metternicha.
Přímá otcovská linie JUDr. Schreinera se odvozuje od jistého Hanse Schreinera, který přichází někdy v rozmezí let 1655 a 1670 do Brůdku (Fürthel či také Viertel nebo Viertl německy) u Všerub (Neumark) na Šumavě a usazuje se tam. Jeho syn Jakob Schreiner byl už v Brůdku rolníkem a měl ze svých dvou manželství šest synů, všechny s křestním jménem Martin. Zůstal z nich ovšem naživu jen ten poslední a nejmladší z nich, narozený dne 30. září 1727 v Brůdku. V matrikách se objevuje jako "rusticus et caupo novus" (sedlák a nový hostinský). Měl se svou ženou Margaretou, roz. Feilovou, jediného syna Martina Bartoloměje (Martin Bartholomäus), který se narodil 24. srpna 1762 v Brůdku. I ten byl zpočátku v rodné vsi sedlákem a hostinským, za ženu pak pojal Reginu, dceru všerubského měšťana Petera Greissingera. Martin Bartholomäus Schreiner byl zřejmě velice obchodně zdatný, neboť dokázal koupit statek Nemilkov (Nemelkau) u Velhartic (Welhartitz). Kromě toho nabyl i statku Köhlenhof u Čachrova (Tschachrau) a statku (vlastně od 17. století spíše zámečku - pozn. překl.) Dolejší Krušec (Unterkörnsalz) blízko Hartmanic (Hartmanitz).
Jeho nejstarší syn Martin, narozený 9. listopadu 1795 v Brůdku, byl majitelem statku v Nemilkově. Syn Georg, narozený v roce 1775, získal statek Jiřičná (Köhlendorf). Ignaz, jeden z jeho synů, se stal farářem v kostele sv. Vintíře (v originále "St. Günther" - pozn. překl.) v Dobré Vodě (Gutwasser) a zůstal po něm světcův životopis pod titulem "Kurze Lebensbeschreibung des heiligen Günther", vytištěný roku 1859 v Klatovech (Klattau). Další ze synů zmíněného Martina Bartoloměje, rovněž jménem Ignaz, zdědil statek Dolejší Krušec a dcera Anna se vdala za majitele statku Palvínov (Pawinow) Müllera. Martin Bartoloměj Schreiner tedy dobře rozuměl tomu, jak co nejlépe zajistit své děti.
Nazpět však k Martinu Schreinerovi, narozenému jak už zmíněno v roce 1795, pozdějšímu dědici statku Nemilkov. Ačkoli už pevně v Nemilkově zakořenil, přivedl si sem svou ženu ze starého domova u Všerub. Oženil se totiž dne 15. ledna 1839 ve Všerubech s Barbarou Forsterovou, narozenou 20. dubna 1821 rovněž zde v domě čp. 6 a pocházející ze staré všerubské měšťanské rodiny, která se dá sledovat v místní matrice už od jejího prvopočátečního zápisu z roku 1643. Rodina Forsterova musila být hojně obdařena pozemskými statky, poněvadž bratr nynější choti nemilkovského majitele Emanuel byl později povýšen do šlechtického stavu s titulem "rytíř von Forster". S největší pravděpodobností šlo o titul koupený. Mezi předky Barbary Forsterové najdeme zcestovalé obchodníky a také vědce, jakým byl např. pražský astronom Anton Strnad, v roce 1798 dokonce rektor pražské univerzity.
Martin Schreiner, narozený 1795, byl podobně jako jeho otec muž až neskutečně činorodý. Získal v roce 1829 jeden z nejvýše položených statků v Čechách, jímž je Horní Staňkov u Velhartic, jehož hospodářský stav byl ve zcela žalostném stavu. S typickou houževnatostí šumavského sedláka rozšířil ho stavebně o nové budovy, zřizoval cesty a zavlažovací zařízení, zlepšoval a zušlechťoval stavy hovězího dobytka a staral se o jakostní osivo, které by zaručovalo vyšší výnosy. Teprve v roce 1838 zdědil po bezdětném bratru Josefovi rodový statek Nemilkov.
Z manželství Martina Schreinera s Barbarou Forsterovou se jako čtvrté z jejich dětí narodil 11. června 1847 v Nemilkově i syn Gustav. Vyrůstal na otcovském statku, jeho výchova však po předčasné smrti hlavy rodiny zůstala zcela na matce, ženě povahy velice živé a rázné. Po absolvování gymnázia odešel Gustav na studia do Prahy, kde získal na Karlově univerzitě roku 1870 titul doktora práv. Působil následně v kanceláři svého strýce, dvorního rady Emanuela rytíře von Forstera jako notářský kandidát. V letech 1876-1897 vedl už vlastní notářskou kancelář v Nýrsku (Neuern) a pak v Plzni (Pilsen). Od roku 1890 žil na svém statku v Horním Staňkově, k němuž získal i svobodné královácké dvorce (v originále "die Königliche Freibauernhöfe" - pozn. překl.) Keply (Köppeln) a Starou Huť (Althütten) u Hartmanic. Tady měl zcela v duchu otcově široké pole pro své selské snahy, které měl takříkajíc v krvi a které směřovaly k tomu, vyvzdorovat na zdejší přírodě opravdové maximum užitku.
Na svých statcích se však podivínsky "nezahrabal". Už jako notář v Nýrsku hluboce srostl s veřejnými zájmy a jejich naplňováním. Zejména se věnoval německému školství na jazykové hranici a podněcoval obecní i okresní správu, aby vzhled města Nýrska obohacovala veřejnými budovami a zařízeními, alejemi, parky a sady. Nikoli náhodou připomínala v někdejším Nýrsku i jedna ulice, po něm pojmenovaná, na tyto jeho ušlechtilé iniciativy. Z nýrska se podílel na založení německého Schulvereinu (Deutscher Schulverein / DSchV), Böhmerwaldbundu (DBB) i Ústředního německého zemědělského svazu (Deutscher landwirtschaftlicher Zentralverband für Böhmen). Těmito třemi sdruženími bylo vytyčeno i budoucí pole jeho politické působnosti.
JUDr. Gustav Schreiner byl spoluzakladatelem a spolupracovníkem všech velkých zemědělských organizací své doby pro jazykově německé oblasti Čech, byl expertem v oboru půdoznalství, rostlinné výroby i chovu dobytka a staral se o odbyt, nákup, finance, zemědělský tisk i rolnické doplňovací vzdělání. Stejnou měrou byl zainteresován také v oblasti kulturní jako člen spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (VGDB) a jiných spolků, pracujících pro osvětu a blaho lidu. Zejména je třeba vyzdvihnout při této příležitosti fakt, že nezištně podporoval mnoho nemajetných německých studentů.
Průměr doby vysoce přečnívající a Šumavu daleko přesahující význam si Schreiner získal svou činností politickou. Nejprve jako poslanec českého zemského sněmu a od roku 1907 pak jako poslanec c.k. říšské rady zasazoval se vždy a především o potřeby Němectva v Čechách. Patřil sice k německé agrární straně, nebyl však jejím stranickým zastáncem, nýbrž důvěrníkem německého "staroliberálního" (deutschfreiheitlicher) a nacionálního bloku. Dne 15. listopadu 1908 stal se pak ministrem krajanem (býval v rakouské vládě český, polský a také německý - pozn. překl.) jako reprezentant zájmů "německého Rakouska" (jak se samy označovaly jazykově německé oblasti českých zemí - pozn. překl.).
Je známo, že právě v této době před první světovou válkou "neněmecké" a "neuherské" národnosti c.k. monarchie nacházely se ve stavu nacionálního kvasu. V Čechách stejně jako na Balkáně rozvinuli panslavisté vysoce agresivní národnostní zápas. Na tomto pozadí není těžko uhodnout, že ministr Schreiner měl ve vídeňském kabinetě pro svůj nekompromisní postoj v otázce německých nároků v Čechách velice nesnadnou pozici. Byl snad nejnenáviděnějším z německých ministrů c.k. monarchie té doby. Obzvláštní záští pronásledoval ho český poslanec Dr. Karel Kramář (1860-1937, pozdější první ministerský předseda nové Československé republiky, zastával už "za Rakouska" politický program tzv. neoslavismu s výraznou orientací české politiky na carské Rusko /včetně možnosti dosazení ruského cara na český královský trůn/, měl od roku 1900 ruskou manželku - pozn. překl.). Mezi oběma protivníky došlo tehdy málem k souboji. Není divu, že se Schreiner už 21. února 1910 musil svého ministerského úřadu vzdát.
Je ze všech zmíněných důvodů zcela přirozené, že si u německého obyvatelstva v Čechách si získal Dr. Schreiner legendární ohlas. Jeho podobiznu bývala nalepena obrázků svatých ve skříních a truhlách služebných osob a mnohý z dnešních politiků by se mohl cítit šťastným, kdyby měl tak příznivé ohlasy jako tehdy Schreiner v dobovém tisku - samozřejmě jen v tom německy psaném.
Za první světové války převzal ten neúnavný muž obtížný úřad viceprezidenta tzv. Vyživovací rady (Ernährungsrat) ve Vídni. Nebylo určitě jednoduchoým úkolem zajistit výživu obyvatel monarchie v těch časech.
Rozpadem Rakouska-Uherska a přivtělením německy mluvících oblastí českých zemí, tzv. "Deutschböhmen" k nově vytvořenému Československu byl zasažen opravdu hluboce. Bylo by asi pro něho osobně výhodnější přesídlit tenkrát do Vídně a vyhnout se tak nesnázím s Čechy u sebe doma, ale neučinil tak. Chtěl stejně jako předtím brát podíl na osudu své národní skupiny, kterou povzbuzoval a podporoval, seč mohl, než dne 14. června 1922 po krátké nemoci v Horním Staňkově vydechl naposled.
Kdybychom měli shrnout význam této výjimečné životní pouti a životního díla, stály by snad v popředí rysů Schreinerova charakteru jeho spartánský způsob života, jeho duševní čilost a jeho pověstná přímo paměť. Z toho čerpal, to mu umožňovalo být kompetentní v tolika oblastech zároveň. Bez jeho šumavských kořenů by však ony právě zmíněné přednosti zformovaly z něho člověka bezesporu naprosto odlišného. Nejlépe to snad vystihuje věta nýrského historika Šumavy Josefa Blaua: "Vom heimatlichen Boden aus, den er aufs treueste bebaut hatte, war er der ganzen Volksgemeinschaft dienstbar geworden und er wird in der Geschichte seines Volkes stets einen Ehrenplatz unter den Besten seiner Zeitgenossen einnehmen." (tj.: "Z domovské půdy, kterou s nejvěrnější příchylností vzdělával, vzešla jeho služba platící celému jeho šumavskému společenství, v jehož dějinách zaujme čestné místo mezi těmi nejlepšími ze svých současníků." - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1992, č. 6, s. 11-13

Dne 17. března 2008 oslavil v Neuestingu (adresa zněla i na Olching/Neu-Esting) své sedmdesátiny a je tedy "nýrský" ročník 1938. Světlo světa však kupodivu spatřil poprvé v Ledči nad Sázavou uprostřed Českomoravské vrchoviny v dnešním okrese Havlíčkův Brod (dříve ovšem se to nynější okresní město zvalo Německý Brod /Deutschbrod/ a jazykově česká Ledeč byla okresem samostatným). Povoláním učitel, maturoval předtím Günther Burkon na "Donau-Gymnasium" v Kelheimu roku 1959. Už téměř padesátiletý vydal v přelomovém roce 1989 spolu s Ekkehardem Burkonem jako prvý vůbec svazek ediční řady "Quellen- und Namensnachweis für die sudetendeutsche Familiengeschichtsforschung", vydávané Sudetoněmeckým genealogickým archivem (Sudetendeutsches Genealogisches Archiv / SGA), titul "Die 2. Geburtsmatrik von Neuern im Böhmerwald von 1706-1759" o 230 stranách, k padesátému julileu vyhnání pak více než šestisetstránkovou knihu pod názvem "Odsunut/Abgeschoben - eine Dokumentation zum 50. Jahr der Ausweisung aus dem Böhmerwald-Kreis Neuern-Eisenstein", v obojím případě historický pramen jistě i do budoucna poskytující sotva docenitelné svědectví z dějin jednoho evropského regionu. Günther Burkon zemřel v Neu-Estingu po dlouhé těžké nemoci šestasemdesátiletý dne 23. července roku 2014 a byl pochován 4 dny nato v Estingu, což je stejně jako Neu-Esting od roku 1978 dnes jen část Olchingu, který se stal v roce 2011 z obce městem.
- - - - -
* Ledeč nad Sázavou / Nýrsko / †Neu-Esting, Olching (BY) / † † Esting, Olching (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko