Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

CARL GUSTAV CARUS

Na krumlovském zámku

Český Krumlov (v originále jen "Krumau" - v němčině je přívlastek v někdy užívané podobě místního jména "Böhmisch-Krumau" nadbytečný proto, že Moravský Krumlov byl zdávna německy zván "Kromau"! - pozn. překl.), 19. srpna 1837. Jak zázračně se proměňují lidské životní situace, k tomu na cestách a k tomu ještě, když jste na cestách s nějakou královskou osobou! Předevčírem ještě v nejprudší bouři do Steyru, včera krásný večer plný měsíčné záře v hostinci U Stucka v Linci se zvláštně znějící písní ponocného, která připomíná spíš litánii pronášenou knězem, dnes v poledne slavnostní diner s duchovními pány v jednom opatství a dnes večer tady na knížecím schwarzenberském zámku v Krumlově, přijati se vší nádherou jezdců s pochodněmi a teď mohu po opulentním souper už jen ležet a psát v komnatě s gobelíny na stěnách na posteli s nebesy z rudého, zlatem vyšívaného damašku.
Bylo to dnešního rána o sedmé hodině, než se vznešená knížata mohla rozloučit a my se, v jiném pořádku tentokrát, mohli vydat na cestu z Lince. Ráno bylo skvostné a my vjeli nejprve do půvabného údolí bohatě lemovaného zelení stromů a jím dál kolem zámku Wildberg, sídla to hraběte Starhemberga, stále nahoru přes Leonfelden krajem stále v samých kopcích a pod nebem vždy víc a víc mraky zachmuřeným až k opatství v místě zvaném Vyšší Brod (Hohenfurth), cisterciáckému klášteru dávného založení a statky bohatě obdařenému, ležícímu už na Horní Vltavě.
Byli jsme přijati velice vybraně a co mně se týče, byla mi za komnaty vykázána takzvaná obrazová galerie, v níž opravdu viselo na zdech množství zaprášených maleb podobných spíše tapetám, které by si nejspíš po právu zasloužily být odsouzeny k smrti ohněm, jako to v dřívějších dobách činili duchovní páni kacířům! Daleko více mému vkusu přišel vhod už zmíněný slavnostní oběd a vína, předložená nám v přítomnosti pana opata, jemuž královna vykázala místo hned vedle sebe. Opat byl vlídně přátelský, blahobytně tělnatý pán a přes stůl mi vyprávěl, že mu kromě církevního úřadu náleží i vedení filosofických studií v celých Čechách a tím i související obsazování příslušných učebních stolců na gymnáziu v Českých Budějovicích (i zde v originále ovšem jen "Budweis", poněvadž Moravské Budějovice se německy řeknou "Budwitz"! - pozn. překl.) a univerzitě v Praze, což mne ovšem podnítilo k několika mefistofelským vyjádřením o filosofii takto hájené. Hned po jídle se královna vzdálila, já však ještě poseděl s panem opatem u šálku kávy, a když jsem pak poprosil o vodu a velebil blahodárné účinky jejího pití před i po kávě, navrhl pan opat docela mile a důvěrně: "Kann 's nit auch ä Bier sein?" (A co takhle jedno pivíčko?). Trval jsem však na té vodě!
Bylo už přes čtyři hodiny odpoledne, když jsme s koňmi duchovních pánů zase odjeli, nejprve sledovali kus cesty tok Vltavy (který asi půl hodiny nad klášterem má prý tvořit přes žulový práh krásný vodopád), potom však nás promoklá blátivá silnice (během našeho hodování se totiž rozpoutala bouřka) vedla přes hory a doly až ke Krumlovu.
Dokud ty kopce nebyly přece jen tak příkré, šlo to ještě celkem znamenitě, na prvním význačnějším vrchu však napadlo vykrmeného klášterního oře, že už táhnout nebude a vůz králův zůstal vězet v půli stoupání. Královský pár musel zmoci návrší pěší chůzí a teprve s novým zápřahem mohla jízda pokračovat dál. Na druhém, ještě vyšším stoupání se ovšem scéna opakovala ; křik ani bič kočího nijak nepomáhaly a my konečně nabídli panstvu, aby se posadilo do mého malého vozu, taženého dvěma snaživými selskými koníky. Tak mohli dál a von Minkwitz je kus provázel, aby vyhlížel schwarzenberskou přípřež, která tu měla každou chvíli být. Tak jsem teď stál s letitou paní vrchní hofmistrovou vedle obou velkých kočárů a svéhlavých ořů v té hluboké úvozové cestě za sklánějícího se soumraku a přemítal o jisté komičnosti celé situace. Aby toho nebylo dost, pokopal kůň jednoho z králových lidí tak, že zraněnému museli tišit krvácení, prostě zmatek nebral konce. Naštěstí v pravou chvíli opravdu dorazila přípřež, my nasedli do králova cestovního kočáru, před nímž nyní stanuli čtyři statní tahouni, do chodu byl dobrými koňmi uveden i vůz paní vrchní hofmistrové a tak jsme tím skalnatým údolím Vltavy plným mlhy k deváté hodině dorazili sem do Krumlova, kde už všechno tonulo ve slavnostním osvětlení, nastoupený útvar knížecích granátníků vzdával poctu, jakkoli nikdo ze samotného knížecího rodu tu osobně nebyl a celé to nádherné sídlo bývá jimi ostatně prý navštěvováno jen zřídka. Zámek se tyčí na skále nad Vltavou a nad městem při ní se shluknuvším, majícím asi tak mezi 6 a 7 tisíci obyvatelů.
O něco později jsem hleděl dolů z balkonu jídelny do temného údolí řeky pod sebou ve svitu hvězdné noci a právě vzcházející luny. Pak jsem se odebral do své komnaty. Jak jsem tu bloudil očima po starých rodových portrétech a gobelínech na stěnách, zdála se mi náhle celá má existence čímsi pohádkovým! Zdálo se mi, jako bychom vstoupili do sféry snů a zázraků!

České Budějovice, 20. srpna v poledne. Dnešní ráno na krumlovském zámku poskytlo nám ještě mnohou půvabnou scenerii! Nejprve chci vyprávět, jak jsem užasl, když jsem ve svém pokoji snídal v tom nádherném jitřním povětří u otevřeného okna a poté, co jsem se potěšil rozlohou širého údolí, vyklonil jsem se trochu a hluboko rovnou pod mým oknem se na zelení obrostlých svazích hradního vrchu poklidně páslo šest až osm daňků s bohatým parožím. Drobty jemného bílého chleba shozené z okna té zdobné zvěři minuly se cíle, tak strmě tu spadala skála k řece. Rozlehlými sály putovali jsme pak k východnímu zámeckému křídlu, kde mě výhled z jiného z balkonů pohnul snad nejmocněji! Stojí se tu vlastně přímo nad tokem Vltavy dole, vinoucím se kolem kamenných srázů a půlkruhem svírajícím městečko ve svém objetí, po obou stranách se vypíná nad ním mohutná stavba zámku s vysokou strážní věží pokrytou vznosnou kupolí, pod sebou mosty, shluky středověkých domů s vysokými štíty a gotickým kostelem a všude kolem městečka skalnatá návrší, to vše vzdušně stínováno hrou širokých oblaků v oslepivém až jasu jitřního slunce; byl to opravdu vzrušující pohled!

LeseReise Krummau, s. 65-69

Vždycky když slyším o krumlovském zámku, vytanou mi bohužel neodbytně slova obludného textu z dob posrpnové "normalizace", kde se v souvislosti s ním zpívá, že tady "chodská skála na hranici stála". Předchozí textový doklad naopak svědčí o tom, jak hluboko v německém literárním povědomí tkví obraz té nádherné stavby nad vltavskou vodou, jak v goethovském jasu zrovna do něho vstupuje v cestopisné črtě drážďanského lékaře, malíře a přírodovědce, překladatele Dantova, důvěrného přítele nejen výmarského klasika, nýbrž i samotného krále Jana Saského (Johann von Sachsen, 1801-1873). Narodil se v Lipsku (Leipzig) 3. ledna 1789, tedy v roce Velké francouzské revoluce. Vystudoval na lipské univerzitě medicinu, filosofii a přírodní vědy, už ve svých 22 letech měl dva doktorské tituly a přednášel srovnávací anatomii. V roce 1814 byl povolán do Drážďan (Dresden) jako profesor v oboru porodnictví a šéf královské školy pro porodní asistentky. Byl osobním lékařem krále Antona a těšil se titulu dvorního lékařského rady. Od roku 1832 mu patřil venkovský dům v Pillnitz u Drážďan (dnes je v něm kavárna zámeckého parku (nemohu zamlčet, že tam do saské metropole a jejího okolí kdysi mířila v roce 1959, tedy 170 let od Carusova narození, má první cesta za hranice vůbec). Už od mládí platil jeho zájem malířskému umění. Pojilo ho přátelství s Casparem Davidem Friedrichem (je to můj malíř z nejmilovanějších) a Johannem Christianem Dahlem. Jeho obrazy jsou ceněny dodnes a nelze nezaznamenat, že vidí i náš Krumlov a Šumavu kolem především očima malíře. Goethe si ho však cenil i jako myslitele a vůbec tvořivého člověka. Carus je autorem mnoha knih, z těch nejvýznamnějších je to titul "Grundzüge der vergleichbaren Anatomie und Physiologie" (1828), "Symbolik der menschlichen Gestalt" (1853), jakož i "Neue Briefe über Landschaftsmalerei", dílo o krajinomalbě, psané v letech 1819-1831 na základě teoretických poznatků a názorů. Cesta s královským párem do Rakouska a Čech patřila zřejmě do sféry zkušenosti praktické a její popis nepostrádá ani humoru, ani smyslu pro specifiku krajiny. Dnes nese Carusovo jméno významný německý ústav pro výzkum rakoviny, zabývající se zejména pokusům s léčebnými prostředky proti zhoubným nádorům ze jmelí (Viscum album L.). Carl Gustav Carus zemřel v Drážďanech 26. července 1869.
- - - - -
* Lipsko (SA) / Český Krumlov / České Budějovice / † † † Drážďany (SA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko