Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BARBARA COUDENHOVE-KALERGIOVÁ

Kamna strýce Hansiho

Ronsperg je německé jméno šumavského městečka Poběžovice, rodiště mého otce (byl jím Gerolf Coudenhove-Kalergi - pozn. překl.) a pozdější rezidence jeho excentrického staršího bratra, našeho strýce Hansiho (Johannes Evangelist Virgilio Coudenhove-Kalergi von Ronspergheim je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Strýc Hansi přestavěl ve dvacátých letech minulého (rozuměj dvacátého - pozn. překl.) století rodový zámek podle svého vlastního vkusu a v knihovně dal instalovat kamna v podobě keramické skulptury, zachycující v nadživotní velikosti jeho samého v kožichu po kotníky (v originále mylně "im Schlafrock" - pozn. překl.). Přikládalo se do nich zezadu a šlo o dílo pop-artu z dob, kdy tento umělecký směr nebyl dosud na světě. Kamna strýce Hansiho byla v naší rodině opravdovou legendou.
Dnes má městečko české jméno Poběžovice (zavedeno podle první zmínky o osadě z roku 1359 - jen městský znak uchovává v motivu beraní hlavy německé oikonymum, mající i českou podobu Ronšperk - pozn. překl.). Němečtí obyvatelé, tvořící tu kdysi jasnou většinu, byli odsud vyhnáni. Strýc Hansi je mrtev, zámek se rozpadá. A ty kamna jsou jistě také dávno kaput.
Byla jsem v Bavorsku cestou za autorským čtením, když mi můj průvodce a cicerone navrhl, udělat přece jen zajížďku přes hranice a blízké Poběžovice navštívit.
Mělo mne tu potkat překvapení. Na nádvoří zdejšího zámku stojí, z Bavorska předem varována, skupinka mladých lidí, vedená jednou promovanou archeoložkou rodným jménem Jana (celým jménem Jana Podskalská - pozn. překl.), malou blondýnkou v džínsech. Srdečně se zdravíme. Tahle partička, vysvětluje mi Jana, si nevzala do hlavy nic menšího, než dát zámek znovu do pořádku a navíc zmapovat osud rodiny, která tu kdysi žila. Jana, která má s sebou své bejby, malého synka v kočárku, mi ukazuje malou informační kancelář pro turisty, která je zřízena v malé místnosti v přízemí. Přijdou do této Bohem opuštěné končiny vůbec kdy nějací turisté? ptám se v duchu a potají. Jana a její přátelé však už sem snesli celou spoustu historických předmětů a upomínek, které láskyplně vystavili návštěvníku na odiv.
Jsem trošičku dojata, když vidím pečlivě zarámované rodinné fotografie, které mám ještě z domova v paměti. Páni s knírem v c.k. uniformách, svatební sešlosti. Krásná babička v módním odění z přelomu předminulého a minulého století. Poníci, děti v námořnických oblečcích. Pro dnešní mladé Čechy jsou všichni ti lidé čímsi exotickým, ty snímky pak svědectvím o nějaké vzdálené, takřka zapomenuté už minulosti. Radovali se jako děti (v originále nepřeložitelný výraz "sie freuen sich wie die Schneekönige", tj. doslova "jako ptáčci střízlíčci" - pozn. překl.), když jsem se tu vynořila na způsob živoucího suvenýru. Po celý poslední rok, vyprávěli, se zabývali ve svém volném čase odvozem odpadu a smetí, který po desítky let plnil zámecké nádvoří. Bez jakékoli finanční podpory, zpočátku jen s lopatou a žebřiňákem, než se nad nimi slitoval jeden místní stavební podnikatel a dal jim k dispozici bagr.
Proč to všechno děláte, chci vědět. Odpověď zní: poněvadž tu žijeme. To je teď naše město a my za ně máme odpovědnost. To je něco nového. V letech po vyhnání Němců z Československa bylo pohraničí, tak řečené Sudety, krajinou značně bezútěšnou. Jako korespondentka rakouské televize jsem tu v devadesátých letech často pobývala s doprovodem kameramanského týmu. Viděli jsme před sebou liduprázdné rozpadlé vesnice, neobdělávaná pole, chátrající městečka. V domech opuštěných Němci žily romské rodiny ze Slovenska. Pohraničí bylo doménou vykořeněných jedinců všeho druhu, dobrodruhů a zlatokopů, kteří tu hledali své štěstí.
Poběžovice nečinily nijakou výjimku. Po politickém obratu (rozuměj listopad roku 1989 - pozn. překl.) se japonští investoři pokusili zámek znovu opravit jako atrakci pro japonské turisty. Moje babička pocházela z Japonska. Byla to první Japonka, která na sklonku 19. století poté, co se Japonsko otevřelo západnímu světu, odešla jako žena jednoho rakousko-uherského diplomata sem do Evropy. Ve své domovině je až dodnes známou romantickou figurou, hrdinkou televizního seriálu, mnoha knih a kreslených komiksů. Japonci to však brzy vzdali. Dali do renovace zámku mnoho peněz, nedostali však nikdy k náhledu nějaké řádné vyúčtování. Jednoho dne ztratili nervy a hodili ručník do ringu. Naši papaláši ty peníze prostě rozkradli, říká Jana bez okolků.
Teď vzali mladí z Poběžovic, dlouho po vyhnání původních obyvatel, věc sami do vlastních rukou. Jana nás vede dál a tu se nás zmocňuje opravdu nelíčený údiv. Do prázdných otvorů po oknech zasadili renovátoři dřevěné desky a dali je pomalovat ambiciózními místními výtvarníky. Máme před očima babičku a děda, jak na nás hledí z oken, pečlivě vyvedeni na malbách podle fotografií. Je to něco jako výtvarná soutěž, vyprávějí Janini kamarádi a kamarádky. Také děti se jí účastní, malují samy sebe, kočky a jabloňové stromy na výtvorech, zdobících také okna zámku. Je teď řada na tom, zabránit pronikání deště a vlhkosti do čerstvě renovovaných prostor. Všude je, alespoň zatím, sucho.
Mladý fotograf z Bavorska se také podílí na našem výletu do Čech. Posledního léta pomáhal Poběžovickým v jejich práci a dal se nakazit atmosférou celé akce. Večer se griluje, zpívá se a hraje. Denně se sem ten mladík přes hranice vydává.
Musím myslet na čas ještě ne tak dávný, kdy byly tyto hranice železnou oponou neprodyšně uzavřeny. Kdo by se pokusil je překonat, byl na nich zastřelen. A nyní přes ně další generace bezstarostně putuje obojím směrem, aby společně pracovala i slavila.
Mezitím se k nám přidružily dvě staré německé "Ronsperčanky" (v originále "Ronspergerinnen" - pozn. překl.). Jedna z nich, jak se ukazuje, je dcerou někdejšího šoféra strýce Hansiho. Dokáže si na to auto ztřeštěného hraběte ještě dobře upamatovat. Bylo na jedné straně lakováno žlutě a na druhé červeně, v barvách rodového erbu. Eva, šoférova dcera, vypráví, jak se děti nemohly tenkrát od toho auta ani odtrhnout. Skákaly pořád z jedné strany na druhou, aby jednou měly před očima žluté a po druhé červené auto. Eva ušla odsunu, poněvadž se tak jako její přítelkyně provdala za Čecha. Jezdívají sem staří Ronšperští hodně na návštěvu? ptám se. Dovídám se, že ano, ale spíš vzácně. Hodně jich už umřelo a mnozí své domovské městečko raději vidět nechtějí. Raději si uchovávají v paměti všechno tak, jak to bývalo kdysi.
Tak jako kdysi to tu ovšem není. Starý kostel ještě stojí a radnice také, mezitím ale přibylo pár ošklivých panelových staveb z komunistických časů. Celé ulice úplně zmizely, mezi nimi i stará židovská čtvrť. Rabín byl učený muž, který byl u mého dědečka na zámku častým hostem. Ronšperští Židé si zámeckého pána cenili a dodávali mu každým rokem k Vánocům báječná husí játra.
Synagoga už je dávno zničena (vypálila ji nacisty zfanatizovaná místní spodina hned 9. října roku 1938 po záboru pohraničních československých území "Třetí říší" spolu s vypleněním židovského hřbitova - pozn. překl.), hřbitov jsme ještě našli. Leží trochu mimo obec, tiché místo pod starými lipami. Je na něm dosud hodně náhrobních kamenů, byť zpola zapadlých v zemi, s hebrejskými nápisy. Už dlouho tu nebyl nikdo pochován. Poslední Židé z Ronšperka nalezli smrt v lágrech (rozuměj nacistických - pozn. překl.) na Východě nebo skončili jako utečenci (rozuměj před nacismem - pozn. překl.) někde v dalekém exilu.
Hned za hřbitovem začíná les, hustý, obrovitý, tajemný šumavský les (v originále "Böhmerwald" - pozn. překl.). To není nějaký úpravně domestikovaný les pro nedělní procházky, to je opravdový les ze starých pohádek, při vší své kráse trochu hrozivý už proto, že se v něm dá snadno zbloudit. Pomyslíš na Jeníčka a Mařenku (v originále "Hänsel und Gretel" - pozn. překl.). Smíšený porost, malinové keře, balvany a skaliska. Hledáme Pivoň (Stockau) s dlouho opuštěným augustiniánským klášterem, který sloužil mé babičce a jejím mladším dětem za vdovské sídlo poté, co její nejstarší (rozuměj "Hansi" - pozn. překl.) převzal Ronšperk. Prastará budova, zcela rozpadlá. Odtud před staletími vyšlo pokřesťanštění západních Čech. Vstup zakázán pro hrozící nebezpečí zřícení. Chce to snad někdo zachránit před úplným zánikem? Zřejmě nikoli. Nejsou peníze a asi ani žádný zvláštní zájem.
Jedeme zpátky zpola zarostlou kostrbatou silnicí. Tady nablízku existovaly dvě vsi, Lísková (Haselbach) a Lučina (Grafenried), vypráví náš místa znalý průvodce. Zmizely, pohltil je les. Skutečnost, že tu kdysi byla lidská sídla, pochopí poutník podle toho, že mezi lesními stromy je náhle možno spatřit zplanělé ovocnáče. Místy se najde i nějaký pozůstatek někdejší osady, přitesaný kámen či zrezivělý pluh. Ze selských dvorců zbyly jen základy, pokryté travou metr vysokou. Tento les, přichází mi na mysl, stojí tu teď tak jako před tisíci lety, než do něho vstoupili prví osídlenci. Tisíc let lidské práce v této končině je prostě vymazáno, jako by nikdy neexistovalo. Příroda si vzala nazpět to, co na ní bylo kdysi vyvzdorováno. Namísto zahrad a polí znovu neproniknutelný les.
Jedeme do hospody v Poběžovicích, kam jsem Janu a její přátele pozvala. Alespoň jedna hospoda je zase v místě. Objednáváme si vepřové s knedlíky a se zelím, tradiční české národní jídlo, které ve vybraných pražských restaurantech už není k dostání, poněvadž je příliš tučné a obyčejné. Česká klasika, říká hostinský spokojeně a překládá do němčiny: "der tschechische Klassiker".
A teď Jana prozrazuje vlastní senzaci dne: nalezla kamna strýce Hansiho! V jednom depu plzeňského nádraží, vyprávěl jí někdo, jsou ještě bedny s věcmi z poběžovického zámku. Jana tam jela a bedny otevřela. A tady, pod starými vytrhanými dřevěnými parketami, našla hromadu střepů. Jana je archeoložka a ve střepech se vyzná. Kamna! Kaput sice, ale nikoli neodvratně ztracena. Celé díly chybějí, ale kusy, které se zachovaly, by se přece daly znovu sestavit a zbytek doplnit. A nebyla by to snad Jana, kdyby si ten záměr okamžitě nevzala za svůj.
Byl to docela veselý oběd, Češi, Bavoři a Rakušané se bavili navzájem přes veškeré jazykové bariéry.
Ronšperk už neexistuje, pomyslím si při návratu domů. Existují však Poběžovice, a to je místo, které teď znovu začíná žít. Je tu nová generace, která se tu narodila a zapustila kořeny. Ti mladí jsou tady doma. A když mladí občané převezmou odpovědnost za své město, když chtějí obnovit jeho historickou substanci, pak v této zpustošené a vylidněné končině, po desetiletí cosi jako jímka pro všelijakou lidskou "náplavu", vzniká znovu něco jako civilizovaná společnost.
Ať už Jana a její přátelé jakkoli zvládnou svůj projekt, jedno se jim podařilo už nyní: vrátili svému městu jeho duši.

Die Presse, 6. 9. 2014, s. 43

Minulost se navrací

Benešovy dekrety a vyhnání Němců z Československa jsou především v Rakousku, ale také v Německu, v Česku i v Bruselu náhle námětem všech hovorů poté, co po celá desetiletí nijakým tématem nebyly. Nikdo nechtěl o této bolestné kapitole nic vědět a slyšet. Panovalo přesvědčení, že se jednoho dne všechno samo od sebe vyřeší takříkajíc "biologicky" poté, co postižení budou mrtvi a jejich potomci dávno integrováni ve svém novém domově.
Jak to, že všechno dopadá jinak? Proč se minulost znovu navrací a s ní diskuse, která místy připomíná národnostní spory v Rakousku nejen dvacátého, nýbrž až devatenáctého století? Právě v době, kdy se evropské sjednocení ve znamení nového evropanství blíží svému naplnění, zažíváme znovuvzkříšení starých, dávno překonaných nacionalismů a populismů. Všechna dílem přímo zhoubná klišé o "oněch Češích" a "oněch Rakušácích" (a ovšem "oněch Němcích") znovu přicházejí ke cti.
Příčinou tohoto jevu je samozřejmě rozšíření Evropské unie, které v členských státech stejně jako v kandidátských zemích (psáno v roce 2002, dva roky před vstupem České republiky do EU - pozn. překl.) u mnoha částí obyvatelstva vyvolává obavy a rozpaky. Národní identity, které mají mnozí za ohrožené, nabývají opět na důležitosti. Konjunktura pravicově populistických partají, které umějí těchto nálad využívat, s tím souvisí. Protičeské a protiněmecké resentimenty se skvěle hodí jako zbraně proti rozšíření. V Rakousku hraje roli i skutečnost, že země před nedávnem vyplatila restituční náhrady někdejším osobám nasazeným na nucené či otrocké práce a přeživším židovským obětem národního socialismu. Alespoň formálně se tak vyřídil jeden starý dluh a teď se naskýtá otázka: A co s "našimi" obětmi? Co se zločiny té "druhé strany"? Po mučivých debatách o Waldheimovi, Haiderovi a o vládní účasti FPÖ (rozuměj tehdejší Haiderovu stranu "Svobodných" - pozn. překl.) dělá mnoha Rakušanům dobře nebýt jednou v roli obžalovaného, nýbrž žalobce.
To je změna paradigmat (tj. vzorců myšlení - pozn. překl.) opravdu velkého rozsahu. Po celá desetiletí bylo vyhnání Němců tabuizovaným tématem, o němž se kromě úzkých kruhů sudetoněmeckého krajanstva nemluvilo. Téma zavánělo podezřením z nacistických resentimentů, bylo nepohodlné a jaksi trapné. Po válce byla v Rakousku snaha vydávat se za první oběť nacismu a mít s Německem pokud možno co nejméně společného. V Rakousku usídlení sudetoněmečtí vyhnanci byli nepříjemnou vzpomínkou na někdejší územní pospolitost (rozuměj s nacistickou "Říší" - pozn. překl.).
Sama jsem to zažila, když jsem na jaře 1989 k překvapení mnoha kolegů a přátel připravila o sudetských Němcích televizní dokument. Hovořila jsem tehdy s mnoha vyhnanci, bývalými nacisty i bývalými odpůrci nacismu a setkala jsem se vždy se stejnou reakcí: konečně. Konečně někdo, kdo nám naslouchá.
Jeden rozhovor s mezitím zesnulou starou dámou mi zvlášť utkvěl v paměti. Měla v roce 1945, tehdy školačka, vytáhnout z hromady hnoje ošklivě zohavenou mrtvolu svého velice milovaného otce, správce statku někde na jihu Čech. Byl to traumatický zážitek, o kterém do té doby s nikým nemluvila, ani s vlastními dětmi. Proč ne? Ach víte, zněla její odpověď, to by vypadalo, jako že jsem zrovna nějaká nacistka. A neporozuměl by mi tak jako tak stejně nikdo.
Z dokumentu nebylo ostatně nic. Ještě během jeho natáčení padly komunistické režimy východní a střední Evropy a my všichni jsme měli jiné starosti. Jak se dá mlčet o vyhnání, zažila jsem však brzy na druhé straně, té české. Natáčeli jsme počátkem devadesátých let jeden televizní příspěvek o kdysi německém městečku Lanškroun (podle sčítání lidu z roku 1930 tu bylo ani ne 15 procent Čechů - pozn. překl.), které se stalo v roce 1945 dějištěm jednoho z nejhorších masakrů německých obyvatel. Tzv. "Revoluční gardy" sehnaly tenkrát místní Němce, jichž tu žilo asi 4 a půl tisíce, na staré náměstí, po dva dny je týralo před improvizovaným "revolučním tribunálem", mučilo a ponižovalo a konečně asi čtyřicet z nich veřejně popravilo. Chtěli jsme vědět, zda a jak se v Lanškrouně dnes na tuto událost vzpomíná.
Nevzpomíná se. Děti ve škole říkaly: Ano, v našem domě bydlili dříve Němci. Přestěhovali se ale. Učitelka řekla: Nevím, co mám dětem vykládat. V učebnicích o tom nic není. Na hřbitově byly německé náhrobky vytrhány ze země a hrob tehdejších německých obětí jsme našli až po dlouhém vyptávání: byl to kopřivami zarostlý neoznačený pahrbek v jednom roku Božího pole. V místním vlastivědném muzeu bylo sice spousta fotografií, předmětů a upomínek na někdejší obyvatele, nijaký nápis však nepřipomínal, co se se všemi těmi lidmi stalo a proč tu najednou už nejsou.
Mezitím je s časy mlčení konec. Čeští historikové především té mladší generace zveřejnili v posledních letech hodně prací o odsunu, tedy vysídlení, a nic přitom nepřikrašlují a nezamlčují. Skupiny českých studentů pátrají po historické pravdě, vznášejí problémy a žádají jejich zpracování. Široká veřejnost však z toho ještě nijak mnoho nepochytila. V české veřejnosti převažuje odpor vůči tlaku z Rakouska a z Německa, zejména proti vyhrožování ze strany rakouské FPÖ, že bude prostřednictvím svého veta blokovat český vstup do EU. A v rakouské veřejnosti, zejména v deníku "Kronen-Zeitung", se sice nedávno hojně diskutovalo o hrůzách vyhnání, méně však už o tom, co mu předcházelo: o časech Protektorátu a o činech nacistů na území okupovaných Čech a Moravy.
Ukazuje se, že k porozumění a pokud možno i řešení rakousko-českého konfliktu je zapotřebí víc než jen popis toho, co se v roce 1945 a 1948 a předtím v letech 1938-1945 událo. Ten konflikt sahá ještě hlouběji do minulosti. Až dodnes chovají Rakušané a Češi diametrálně odlišný obraz o tak často tíživých společných dějinách, které se zdají oba ty sousední národy stejně tak dělit jako spojovat. Jsou to dvě odlišná narativa, dva příběhy, které sotva mohou být vyprávěny rozdílněji.
Ten, kdo dnes poprosí nějakého Čecha a nějakého sudetského Němce, aby mu vylíčil, co se u něho doma ve 20. století stalo, uslyší dvě naprosto odlišné historie, přičemž Rakušané více či méně přijímají sudetoněmeckou verzi. V určitém smyslu k tomu přistupuje ještě třetí narativum, totiž příběh Němců z národnostně smíšených oblastí - Pražanů, Brňanů, Jihomoravanů. Ti mají k české obyvatelské většině trochu jiný vztah nežli Němci z vlastních, čistě německých Sudet. Byli totiž alespoň rudimentárně obeznámeni s českým jazykem, ve městech hrál židovský element významnou roli a hlavní tužba "pravých" sudetských Němců, "návrat" jejich kusu země "domů" do Německé říše, nebyl pro ně přirozeně nijakým tématem. Především tato skupina nalezla po válce cestu právě do Rakouska. Lidé z německých oblastí na západě Čech odešli většinově do Bavorska.
Oblížný rakousko-český vztah byl vždy určován ještě další komplikací: totiž skutečností, že většina obyvatel Vídně má české předky. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století proudily desetitisíce Čechů, většinou chudých lidí, do hlavního města c.k. monarchie; tvrdě pracovali, rychle se asimilovali a postarali se ve dvou, třech generacích o vzestup od údělu českého zedníka, řečeného "Ziegelböhm", až k postavení dvorního rady či velkopodnikatele. Tři rakouští spolkoví prezidenti "druhé republiky" (tj. po roce 1945 - pozn. překl.), Jonas, Waldheim (Watzlawik) a Klestil, vyšli z rodin českého původu (Franz Jonas viz blíže Wikipedia, jehož otec učitel si změnil příjmení z původního "Václavík" viz blíže opět Wikipedia, konečně Klestil viz např. webové stránky Českého rozhlasu - pozn. překl.).
Tato integrace byla příběhem úspěchu, bylo však třeba zaň i zaplatit jistou cenu (v originále "aber sie hatte ihren Preis" - pozn. překl.). Být Čechem a česky mluvit bylo a je dodnes považováno (v originále "galt und gilt bis heute" - pozn. překl.) za cosi lehce méněcenného. Následkem byly mnohočetné komplexy. Za proslulého starosty Karla Luegera se musili čeští přistěhovalci zavázat, že budou zachovávat německý charakter Vídně, hovořit česky bylo zakázáno. "Ich weiß, dass es Tschechen gibt, die sich um keinen Preis beugen wollen" (tj. "Vím, že to jsou Češi, kteří se nechtějí sklonit za žádnou cenu" - pozn. překl.), řekl Lueger roku 1909 v jednom svém projevu. "Die sich nicht beugen wollen, die müssen halt gebrochen werden." (tj. "Ti, kdo se sklonit nechtějí, musejí být inu zlomeni." - pozn. překl.) Nijaký div, že se v Rakousku - třeba ve sporu o atomovou elektrárnu Temelín - hovoří o Češích jiným, podstatně povýšenečtějším tónem než o jiných národech.
Toto povýšenectví na jedné straně a zkušenost s jednáním, kdy není člověk brán vážně, na straně druhé zabarvují i rozdílná hlediska sudetských Němců (a Rakušanů) a Čechů na společné dějiny. Rozdílnost narativů má svůj počátek už v šerém dávnověku. Z českého pohledu přišli Němci do země jako kolonisté a dobyvatelé, z toho německého jako průkopníci, nositelé rozvoje a pokroku. Husitství je Čechy nazíráno jako zdroj hrdých plebejsko-demokratických zemských tradic, Němci jako hrůzné barbarství.
Pro Němce a Rakušany je baroko epochou kulturního rozkvětu, pro Čechy je - zní tak i titul jednoho proslulého českého historického románu - dobou temna (v originále "die Zeit des temno, der Finsternis" - pozn. překl.), v níž po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře triumfovala katolická protireformace Habsburků a protestantské české elity byly buď ze země vyhnány nebo byly donuceny konvertovat ke katolické církvi. Může se říci, že tak vzdálené historické epochy už nemají pro naši přítomnost nijaký význam. Nahlédnutí do početných obrazových publikací o Praze ten názor koriguje: v německých publikacích, turisty velice žádaných, vidíme především krásné pražské barokní kostely a paláce, svědectví rakouské dominace. V těch českých převažují stavby z gründerských časů secese, klasické moderny, památníky vzestupu české společnosti.
Devatenácté století je z české perspektivy dobou pracné emancipace a v posledku úspěšného národního obrození, z té rakouské časem ochromujících jazykových střetů a politických blokád.
První republika: pro Čechy oáza demokracie uprostřed pouště diktatur, ovoce boje o nezávislost a naplnění staleté touhy po samostatnosti a svobodě - s Němci jako věčnými kazimíry. Pro sudetské Němce období jejich diskriminace jako národnostní menšiny a vnucené existence druhořadých občanů nového státu.
Nikde nevystupuje diskrepance mezi českým a německým chápáním věci tak zřetelně na povrch jako při posuzování mnichovské dohody z roku 1938. Pro mnohé Němce a Rakušany není tato historická událost ani dnes nejhorším Hitlerovým prohřeškem. Tady přece konečně bylo území osídlené Němci se souhlasem evropských demokracií vráceno nazpět "domů do Říše". Obyvatelstvo si to nejtoužebněji přálo a už v roce 1918 prostřednictvím svých volených zástupců - s odvoláním na princip sebeurčení národů - dalo najevo, že v novém státě Čechů a Slováků nechce žít. I mnozí z těch, kdo ještě před nedávnem volili demokratické strany, byli tehdy, navzdory výhradám vůči nacismu, pro "anšlus" (v originále "für den ,Anschluss'" , tj. pro "připojení" - pozn. překl.). Pro četné Němce a Rakušany bylo také tím vlastním zločinem nacistů až obsazení tzv. "Resttschechei" (tj. "zbytku Česka" - pozn. překl.); prvý případ, kdy si Hitlerovo Německo přisvojilo nějaké území s neněmeckými obyvateli, a to proti jejich vůli.
Zcela jiný je český pohled na to, co se v Mnichově stalo. "Mnichov" byl a je pro Čechy naprostým traumatem, obrovskou zradou, zničením nezávislého a demokratického československého státu, zrozeného s tolikerým úsilím a láskou. Tehdy byla celá země připravena bojovat. Nebylo jí to dopřáno. (v originále "Es durfte nicht." - pozn. překl.) A byli to sudetští Němci, krajané, českoslovenští státní občané, kteří sem přivolali smrtelného nepřítele, aby zničil vlastní domov. To měl na mysli bývalý český předseda vlády (a od roku 2014 prezident České republiky - pozn. překl.) Miloš Zeman, když řekl, že se sudetští Němci tehdy dopustili velezrady, tj. zločinu, který se trestá smrtí. I pro mnoho Čechů to zní pošetile a nediplomaticky, avšak celkem přesvědčivě (v originále "nachvollziehbar'" - pozn. překl.). Zato pro sudetské Němce a Rakušany byl ten výrok nejasný, naprosto nepřijatelný a nepochopitelný.
Pokračujme ještě dále v kronice rozdílů německého a českého vnímání dějin. Protektorát: éra nejděsivějšího útlaku pro Čechy - v očích Němců a Rakušanů doba, kdy se těm Čechům "až tak špatně nevedlo" (v originále "in der es den Tschechen ,eh nicht so schlecht' ging"'" - pozn. překl.). Koneckonců nemuseli narukovat, nebyli bombardováni a jídla bylo taky poměrně dost. Málo známé je vyhánění českých občanů po připojení Sudet, kruté pronásledování české inteligence s jejími mnoha mrtvými, zavření vysokých škol, teror po atentátu na Heydricha, mnohostranná ponižování a především osud, který byl Čechům přisouzen po německém "konečném vítězství": poněmčení "rasově hodnotných" a "dobře smýšlejících" (v originále "Gutgesinnten" - pozn. překl.), deportace "rasově méně hodnotných" na Východ a smrt "rasově hodnotných", ale špatně smýšlejících" (v originále "Schlechtgesinnten" - pozn. překl.). Nějaký vlastní stát neměl být už Čechům dopřán.
A konečně ta poslední kapitola, vyhnání Němců z Československa. Pro Němce to byla bepodmínečná ultimativní katastrofa a zločin všech zločinů, pro mnoho Čechů, při všem odsouzení krutostí a excesů nakonec nezbytný základ pro stabilitu poválečného uspořádání Evropy. Skutečně by se dalo žít v jednom státě s lidmi, kteří předtím učinili všechno pro to, aby právě tento stát zničili? (v originále "um eben diesen Staat kaputtzumachen?" - pozn. překl.)
Bude trvat dlouho, než dvě skupiny s tak zásadně rozdílnými náhledy dokážou uvést své dějiny na společného jmenovatele. Společná školní učebnice o společné historii leží ještě v nesmírné dálce. Existují však na obou stranách lidé, usilující druhé straně alespoň porozumět, když už nelze sdílet její názory. To, že na tytéž věci existují přinejmenším dvě rozdílná narativa, je nutno vědět předtím, než se dá hovořit o porozumění a kompromisu. Tato kniha je k tomu jakýmsi prvým krokem.

P.S. Jde o knihu "Die Beneš-Dekrete", vyšlou ve vídeňském nakladatelství Czernin-Verlag (založeném v roce 1999) v říjnu a v prosinci roku 2002 hned ve dvou rychle po sobě jdoucích vydáních a obsahující vedle tohoto textu Barbary Coudenhove-Kalergi (můj český překlad ho reprodukuje v úplnosti) i texty Edvarda Beneše (z jeho "Pamětí"), Václava Havla (jeho článek, publikovaný 19. dubna 2002 na stránkách švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung a přetištěný v této knize s jeho "přátelským svolením"), Petera Bechera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), Bohumila Doležala a dalších, zejména pak účastníků sněmování s názvem "Sudetenfrage und Beneš-Dekrete im aktuellen und historischen Kontext", pořádaném ve vídeňském Centru demokracie (Demokratiezentrum) dne 21. června 2002, první den léta, které 6.-16. srpna přineslo Česku ničivé povodně, jejichž "tisíciletá voda" přitekla z potoků a řek jižní Šumavy. I o nich a o ní, vracející se do starých řečišť, by se dalo říci: to minulost se vrací.

Temnější stránky své minulosti si Rakousko jen velmi nerado připomíná

Po pětačtyřicátém Rakušané budili dojem, jako by s obdobím 1938-1945 neměli nic společného. Zatímco Němci převzali po válce zodpovědnost za zločiny nacismu, Rakousko se k temným stránkám své minulosti postavilo jinak, a to oficiální verzí, že Rakousko bylo první obětí nacismu.
Přitom v Rakousku roku 1938 vzplálo 42 synagog v rámci "křišťálové noci", zahynulo tu 27 Židů, tedy třetina všech obětí pogromu ve "velkém Německu" a 88 jich bylo těžce zraněno. 6547 Židů ve Vídni bylo tehdy uvězněno a 3700 posláno do koncentračních táborů. Výzev Hitlera a Goebbelse se tehdy Rakušané chytli obzvlášť přičinlivě… Hasiči měli zákaz při požáru zakročit, lůza začala plundrovat, při tzv. arizaci byli Židé zbaveni majetku, který představoval jedenapůlnásobek dnešního státního rozpočtu Rakouska. Židům bylo zakázáno jezdit tramvají, sedět v parku, chovat psy a kočky… A co se s nimi dělo v Mauthausenu, to bylo veřejně popsáno až v minulých letech. 65 000 rakouských Židů v koncentračních táborech zahynulo, 125 000 se zachránilo útěkem ze země.
Po válce byly stopy "anšlusu" v celé zemi rychle odstraňovány, Rakušané si vsugerovávali představu "hodiny nula", rozepsané čisté stránky. Náhle byli všichni odbojáři. Členové nacistické strany v Rakousku ztratili po válce občanská práva, byli vyloučeni z výkonu některých povolání, desetitisíce zločinců stanuly před lidovými soudy, bylo vyneseno hodně trestů smrti, pojem "němectví" byl vnímán tak negativně, že se ani ve škole nehovořilo o němčině, nýbrž pouze o vyučovacím jazyku - vznikal prostě dojem, jako by období 1938-1945 byl jen nějaký zlý sen, se kterým Rakousko nemělo vlastně nic společného… Jak tehdy v březnu 1938 vítaly statisíce lidí Hitlera, kolik Rakušanů se dalo do SS a kolik jich působilo jako dozorci v koncentračních táborech, o tom se už nemluvilo.
Pak přišla studená válka, hned první volby vymetly komunisty jako zapřisáhlé antinacisty z rakouského parlamentu a "rudí" se stali hlavním politickým a sociálním nepřítelem. V roce 1949 dostali bývalí členové NSDAP zpátky volební právo (třeba dodat, že mnozí byli ovšem v této straně asi tak jako Češi u komunistů). Platil nepsaný zákon, že kdo se připojil k některé demokratické straně, byl pasován na demokrata. Dělala se prostě "tlustá čára" za minulostí, všichni se teď měli soustředit na znovuvybudování země.
Teze o Rakousku jako první oběti nacismu vedla i k tomu, že Židy se žádostmi o odškodnění stát odkázal na Německo jako právního nástupce "třetí říše". Tehdy na to řekl jeden z představitelů rakouské Židovské obce při jednání: "Chápu: kolik my Židé vám tedy dlužíme?"
Rakušany "probudil" až případ Waldheim v roce 1986. Židovský světový kongres tehdy upozornil na to, že Kurt Waldheim (žil v letech 1918-2007, jako generální tajemník OSN převzal v dubnu 1975 v Husákem "znormalizované" ČSSR od Karlovy univerzity čestný doktorát práv, jeho otec, školní inspektor českého původu, německé příjmení Waldheim brzy po synově narození zvolil pro celou rodinu namísto původního "Václavík" /Watzlawick psáno německy, aby výslovnost odpovídala/ - pozn. překl.) byl jako mladý důstojník wehrmachtu na Balkáně a ve své autobiografii o tom pomlčel, ač o akcích proti tamnímu civilnímu obyvatelstvu přinejmenším musel vědět. Přímá účast na genocidě se mu nedokázala, nicméně v USA byl zapsán na listinu nežádoucích osob. Kampaň rozdělila Rakousko do dvou táborů. Kritika ze zahraničí byla vnímána jako vměšování a někteří lidé rádi tvrdili, že Waldheim přece nedělal nic jiného než tisíce jiných Rakušanů. Přesto ale aféra přinesla katarzi, vyvolala pro mnohé první opravdovou konfrontaci s vlastními dějinami. Vyšla řada knih, studií, velký zájem vznikl u mladé generace, a Vranitzky (Franz Vranitzky, sociálně demokratický politik a rakouský spolkový kancléř v letech 1988-1997 - pozn. překl.) tehdy konečně při návštěvě Izraele veřejně prohlásil, že Rakušané byli za války obětí, ale i pachatelem, a že tuto odpovědnost musejí přijmout…
V celonárodní diskusi byla probírána i minulost církve. Mohla právem říkat, že byla pronásledována nacisty, mnoho kněží bylo zavřeno, ale také nemohla zamlčet dlouhou tradici antisemitismu. Nejdrsněji ji připomněla stará latinská tabulka, která se našla při vykopávkách zbytků vypálené synagogy z patnáctého století na Židovském náměstí ve Vídni a na které se hovořilo o "čistícím účinku ohně" a o "hebrejských psech". Vídeňský arcibiskup nechal zhotovit tabulku novou s prosbou o odpuštění za to, že křesťané tyto věci dopustili. Text musel být ale pro odpor veřejnosti změněn: ne že takové jednání (jen) dopustili, ale že se jím provinili...
Šedesát let po "arizaci" židovského majetku se s iniciativou zejména amerických právníků otevírá i "materiální" kapitola vyrovnávání se s minulostí. Také rakouské banky možná čeká lavina procesů za to, že si ponechaly majetek, ke kterému se po válce nikdo nehlásil. Přidávají se s požadavky na odškodné i nuceně nasazení dělníci, kteří za války pracovali v Rakousku za minimální mzdu (Österreichischer Fonds für Versöhnung, Frieden und Zusammenarbeit /Fond pro smíření, mír a spolupráci/ existoval pak v letech 2000-2005 a na základě zákona Versöhnungsfond-Gesetz vyplatil v těch letech asi 132 tisícům kdysi v Rakousku nuceně nasazených na celém světě více než 352 milionů eur - pozn. překl.).
Rakouský parlament nedávno přijal zákon o navrácení kulturních památek Židům. Mnoho ukradených uměleckých děl viselo po léta v galeriích a muzeích. Teprve když při výstavě v New Yorku nechala jedna z návštěvnic zabavit obraz Egona Schieleho (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s tím, že patřil jejímu otci, pustili se novináři do rešerší a ukázalo se, že takových případů je daleko víc… Podle zákona se má původním majitelům navrátit asi 500 uměleckých předmětů.
Jako "pražská Němka" bych chtěla zdůraznit, že vyhnání sudetských Němců z českých zemí není možné srovnávat s osudem Židů. Tato otázka ani nikdy nebyla v Rakousku takovým tématem jako třeba v Bavorsku. V případě Rakouska šlo o několik desítek tisíc lidí, českých Němců většinou z Moravy, kde atmosféra odsunu nebyla tak divoká jako v Čechách. Tito lidé mají ale dodnes pocit, že se s nimi nezachází spravedlivě, že mají právo, aby okolí vzalo na vědomí jejich osud…
Před rokem 1989 jsem chtěla o této neznámé části dějin natočit dokument. Seznámila jsem se s mnoha sudetskými Němci a vyslechla někdy vskutku otřesné příběhy. Mluvila jsem s paní, která mi řekla, že o těchto událostech mluví poprvé po padesáti letech; bála se vyprávět o zohavené mrtvole svého otce, protože by prý lidé mohli mít podezření, že šlo o nacistickou rodinu (srovnej autorčino podání téže výpovědi v předchozí textové ukázce Minulost se navrací - pozn. překl.) … Film jsem nakonec nedotočila, poněvadž přišla revoluce a všichni jsme už měli jiné starosti. Sudetští Němci ostatně možná měli smůlu, že na rozdíl od holocaustu jejich osudy nikdo nezpracoval literárně. Nejde jim o majetek. Jak jsem je poznala, jde jim o to, aby je někdo vyslechl a bral vážně…

Českobudějovické listy, 17. 11. 1998, s. 11

P.S. Zásluhou šifry (vm), tj. Vladimíra Majera, někdejšího šéfredaktora popřevratové Jihočeské pravdy, transformující se v letech 1990-1997 pod jeho vedením na Českobudějovické listy, bylo takto zkratkovitě zachyceno vystoupení Barbary Coudenhove-Kalergiové na semináři "Zločin a lítost ve střední Evropě", který na podzim roku 1998 uspořádalo v klášteře servitů v Nových Hradech sdružení Antikomplex-Hnutí proti xenofobii ve spolupráci s Unií pro dobré sousedství. Omlouvám se za některé své dodatečné poznámky "překladatele", jímž v tomto případě nejsem a považuji ten Majerův záznam za cenné svědectví hraběnčina poctivého a odvážného, především však poučeného postoje "padni komu padni", který by mohl být každému žurnalistovi i historikovi vzorem.

Její otec Gerolf Josef Benedikt Maria Valentin Franz Coudenhove-Kalergi (tak je psán v poběžovické křestní matrice) se narodil v tehdejším Ronšperku 17. prosince roku 1896 (zemřel dvaaosmdesátiletý dne 30. prosince 1978 v londýnské městské části Chelsea) hraběti Heinrichu von Coudehove a jeho choti Marii-Thekle (Mitsu), roz. Aoyama, jako jedno z jejich 7 dětí rok poté, co se do Čech vrátili z Japonska. Jeho sourozenci byli mj. ještě v Tokiu narození bratři Johann Evangelist a Richard Nikolas (japonsky Kentaro a Ejiro), jakož i sestra Ida Friederike, provd. Görresová (všichni tři i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Původně nizozemský rod Coudenhove ze severního Brabantska změnil sňatkem Gerolfova děda Franze Karla s Marií Kalergi, rodem Řekyni, příjmení na Coudenhove-Kalergi, rozšířené v roce 1918 o predikát "von Ronspergheim", vížící ho i do budoucna k šumavskému okolí. Brzy nato ovšem byly v novém československém státě šlechtické tituly tak jako tak zakázány. Dne 9. října 1925 se Gerolf Coudenhove-Kalergi v jihočeské Březnici oženil se Žofií Marií Pálffy-Erdöd a 15. ledna 1932 se jim v Praze, kde byl hrabě se zákazem užívat svého titulu, mající však po promoci na Karlově univerzitě akademický titul doktora práv, soukromým tajemníkem a tiskovým šéfem japonského vyslanectví a lektorem japonského jazyka a dějin při univerzitě, na níž promoval, narodila dcera Barbara. V sedmi letech zažila vstup wehrmachtu a zřízení Protektorátu Čechy a Morava (pro prvého protektora Konstantina von Neuratha pracoval otec krátce jako překladatel), ve třinácti letech vyhnání Němců z Prahy. Po odchodu z Československa chodila do školy v Salcburku a pak pracovala jako pomocnice u dětí v Anglii. V roce 1951 začala na vídeňské univerzitě studovat tlumočnictví, změnila však obor a studia přerušila. Věnovala se pak už jen novinářství, nejprve v deníku "Die Presse" (od roku 1956 v jeho lokální redakci), pak v listu "Neues Österreich" až do jeho zastavení a v roce 1967 ji Bruno Kreisky přijal do orgánu SPÖ "Arbeiter-Zeitung" (říkalo se jí odtud i "rote Gräfin", tj. "rudá hraběnka"). Pracovala pak i pro vídeňský deník "Kurier" a zpravodajský magazin "profil". Po léta je "sloupkařkou" ("Kolumnistin") deníku "Der Standard" (ten se odlišuje od ostatních svým papírem růžové barvy). V půli sedmdesátých let dvacátého století ji Gerd Bacher přivedl do redakce pro východní Evropu v rakouské televizi ORF. V letech 1991-1995 byla Barbara Coudenhove-Kalergi korespondentkou ze své rodné Prahy, odkud už předtím referovala o politických změnách ve své rodné zemi. Myslím, že měla určité iluze o "třetí cestě", kterou by se Československo mohlo ubírat v tradici "pražského jara" 1968. Jejím manželem byl od šedesátých let Franz Marek (1913-1979), židovský rodák z haličského Przemyślu, člen politbyra rakouské komunistické strany (z níž později vystoupil), spolu s Ernstem Fischerem představitel myšlenkového proudu, který bývá označován za "eurokomunismus". "Rudá hraběnka", nazývaná i "liberální aristokratkou" a "první dámou rakouské žurnalistiky", má i jiná přízviska, která svědčí o její výjimečnosti: totiž "svědomí dobrého Rakouska" či také "neohrožená zastánkyně nebezpečných a podezřelých názorů". Je spoluzakladatelkou (horno)rakouské občanské iniciativy "Land der Menschen", tj. "Země lidí" ve prospěch "respektuplného soužití domácích obyvatel a cizinců". V každém případě se ve "šťastném Rakousku" ("Felix Austria") dočkala mnoha zasloužených ocenění. V roce 1981 to byla Cena Karla Rennera, rok nato Cena města Vídně za publicistickou činnost, 1990 se stala Ženou roku udělením stejnojmenné ceny rakouských novinářek, 2005 ji Cena Concordia vyznamenala za životní dílo, téhož roku Cena Axela Cortiho za zásluhy "o rakouské lidové vzdělání", roku 2012 získala pak Cenu Pelikán časopisu Listy (pojmenovanou po jeho vydavateli Jiřím Pelikánovi /1923-1999/, kterého znala a obdivovala, viz Listy.cz) a roku 2013 Čestnou cenu rakouského knižního obchodu za "toleranci v myšlení a jednání". V roce 2001 jí Václav Havel propůjčil Řád TGM IV. třídy "za přínos k rozvoji demokracie, humanity a lidských práv". S Hansem Benedictem se stala spoluvydavatelkou knihy "Revolution: Die Befreiung Osteuropas vom kommunistischen Absolutismus" (1990), vedle už zmíněné knihy o Benešových dekretech, jejíž byla spoluautorkou i spoluvydavatelkou s Oliverem Rathkolbem, vydala v Czernin-Verlag roku 2002 i titul "Meine Wurzeln sind anderswo. Österreichische Identitäten", tj. "Mé kořeny jsou jinde. Rakouské identity" a v roce 2013 pak v nakladatelství Zsolnay své vlastní paměti pod názvem "Zuhause ist überall. Erinnerungen", tj. "Domov je všude. Vzpomínky". Jako bychom slyšeli českou hymnu.
- - - - -
* Praha / Poběžovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko