Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MITSUKO MARIA-THEKLA VON COUDENHOVE-KALERGIOVÁ

Olejomalba, kterou jsem vlastní rukou kopírovala pro lesní kapli sv. Huberta

Bylo to v létě 1913, tedy rok předtím, než vypukla světová válka, o prázdninách na našem majetku v Čechách, kdy jsem kopírovala velmi známý obraz od proslulého malíře. Mé děti studovaly přes zimu ve Vídni. Obraz představuje hluboký les v pozadí. Je zcela temný, jen dva malé paprsky slunečního svitu pronikají větvemi stromů. Vlevo je na obraze patrný v mlze stojící bílý jelen, vprostřed paroží s planoucím křížem. Vpravo na obraze vidíme klečícího svatého Huberta v šedém starém loveckém kroji, lemovaném temně rudými pruhy látky, a dva psy vedle, jednoho bílého a jednoho hnědého. Vepředu obrazu roste tráva a divoké květiny, stromek z pařezí atd. Obraz se jmenuje "Svatý Hubertus" (jde patrně o obraz bavorského malíře Wilhelma Carla Räubera /1849-1926/, rodáka z Marienwerder /dnes polské město Kwidzyn/, nazvaný "Vision des heiligen Hubertus", tj. "Vidění sv. Huberta" z roku 1896 - pozn. překl.).
Tento obraz jsem kopírovala olejovými barvami, poněvadž si můj nejstarší syn Hans (Johannes Evangelist Virgilio Coudenhove-Kalergi von Ronspergheim je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) přál a vyprosil si na mně tu kopii, asi 2 metry širokou a něco přes 2 metry vysokou, jako oltářní obraz pro lesní kapli.
Svatý Hubert je na ní tedy v životní velikosti. Přijala jsem tu práci za svou a věnovala jsem se kopírování s veškerou pílí, obraz byl ale tak vysoký, že jsem musila často vystoupat na žebřík, abych mohla v malbě pokračovat. Léto bylo parné a já malovala v kimonu. Každý den v určenou hodinu, kdy měly všechny děti volno ve svém denním rozvrhu - nejstaršímu synovi bylo tenkrát 19 let a nejmladšímu bylo 10 let (byl to syn Karl Heinrich /1903-1987/, řečený "Ery" - pozn. překl.), tedy sedm zpola dospělých dětí, 4 synové a 3 dcery, stálo za mnou a pozorovalo obraz napůl domalovaný, který každý z nich kritizoval podle svého vlastního názoru, daného stářím a osobním vkusem. Bylo to rámusu, jako když ptáčci v lese štěbetají, ale čas dosud pokojný, pravý mír ve všem všudy, jako ticho před bouří. Byl to ještě docela jiný svět (v originále "Da war so viel Lärm, wie im Wald Vögel zwitschern, es war noch so friedliche Zeit, echte Friede in allem, wie Stille vor dem Sturm, Welt war ganz anders." - pozn. překl.).

V německy psaném záznamu poběžovické křestní matriky o zdejším narození a křtu jednoho z jejích synů je uvedena jako "vysoce urozená paní hraběnka Maria Thecla, manželská dcera pana Aoyama Kihachi, soukromníka ve městě Tokio, země Japan, a jeho manželky Aoyama, roz. Jone, z města Tokio, země Japan." Používalo se tehdy v češtině i tvarů Žapan, Žaponsko, Žaponci. Mitsuko či Mitsu (Micu) Aoyama se narodila v Tokiu dne 7. července roku 1874 v rodině obchodníka se starožitnostmi a olejem. Heinrich Hans Maria von Coudenhove-Kalergi (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), který působil v diplomatických službách rakousko-uherského mocnářství v Athénách, Buenos Aires, Istanbulu, Rio de Janeiru a od roku 1892 právě v Japonsku, si tu v Tokiu dne 16. března 1892 vzal tehdy osmnáctiletou dívku, která před svatbou přijala křest, za manželku. Svatba se konala v tokijské rezidenci tamního římsko-katolického arcibiskupa. I v období Meidži (1868-1912), kdy se říše vycházejícího slunce počala otevírat západnímu světu, byl ovšem tento sňatek nepochybným průlomem do starých japonských tradic a představ, jak píše Ladislava Váňová v předmluvě k vydání hraběnčiných pamětí v německém originále i českém překladu v roce 2006, z níž přebírám i některé další informace o autorce naší textové ukázky z téže knihy. V roce 1896 manželé odpluli do Evropy a Heinrich von Coudenhove-Kalergi poté, co vystoupil z diplomatických služeb, usadil se i se svou ženou a dvěma ještě v Tokiu narozenými syny Johannem (japonsky Kentaro) a Richardem (japonsky Ejiro), pozdějším zakladatelem panevropského hnutí (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) v poběžovickém rodovém sídle. Po nich se manželům narodilo ještě pět dalších dětí: syn Gerolf (1896-1978),dcery Elisabeth Maria Anna (Elsa, 1898-1936), Olga Marietta Henriette Maria (Olga, 1900-1976) a Ida Friederike Maria Anna, provd. Görresová (zastoupená rovněž na webových stranách Kohoutího kříže), posléze nejmladší syn Karl Heinrich (Ery, 1903-1987). Po náhlé smrti svého manžela v roce 1906 spravovala Mitsu až do zletilosti nejstaršího syna sama poběžovické panství a žila převážně na své oblíbené nedaleké Pivoni (Stockau), kterou dal pro ni manžel přestavět na letní sídlo. O tomto jejím období vypovídají zejména poetické vzpomínky jejího syna Richarda "Aus meinem Leben" (1966), které podle slov Ladislavy Váňové byly použity i v úvodu českého vydání matčina textu. Hraběnka měla ovšem i vídeňskou adresu blízko zámeckého parku v Schönbrunnu a k stáru se odstěhovala natrvalo k dceři Olze (1900-1976) do Mödlingu u Vídně, kde 28. srpna roku 1941 také zemřela. V Japonsku vzbuzuje její osobnost stálý zájem, vyšlo o ní hned několik knih a natočeno několik filmů. Vernisáži velké tokijské výstavy s prostým názvem "Mitsuko" byl v roce 2002 přítomen i hraběnčin vnuk a stejně jako proslulá rakouská publicistka Barbara Coudenhove-Kalergi pražský rodák, převážně dnes v Japonsku žijící akademický malíř Michael Coudenhove-Kalergi (svým dílem náleží ovšem vídeňské škole tzv. fantastického realismu a v roce 1980 mu byl udělen rakouský Čestný kříž pro vědu a umění) i se svou půvabnou japonskou chotí. Tomu říkám také šumavská historie.

Na hrob babičky Mitsu
Barbara Coudenhove-Kalergiová

V její domovině ji zná prakticky každý: Mitsuko Coudenhove-Kalergi, jedna z prvých Japonek, co odešly do Evropy. Průkopnice nebo oběť? Japonská Sissi nebo předchůdkyně moderny? Toto je vzpomínka na mou babičku.

Moje babička Mitsuko Coudenhove-Kalergiová leží pochována v naší rodinné hrobce na hietzingském hřbitově ve Vídni. Mnohdy nacházíme na náhrobní desce lahvičku se sójovou omáčkou. To už víme: byl tu nějaký japonský turista a chtěl tak své krajance prokázat úctu. Tak jako Židé pokládají na hroby kamínky, bylo nám vysvětleno, dělají to Japonci s lahvičkami sójové omáčky. Mnoho Japonců navštěvují hrob, kde je pochována Mitsuko. Příběh mladé Mitsuko Aoyamové, která se v roce 1892 provdala za rakouského diplomata a odešla s ním jako jedna z prvních - mnozí říkají, že prvá ze všech - do Evropy, zná v zemi prakticky každý.
Mitsu je něco jako japonská Sissi, figura romantická, nostalgická, maličko kýčovitá. Existuje o ní film, dva televizní seriály, divadelní hra, množství knih a několik comics. O Mitsu vzniká jeden muzikál. Co činí její osud pro její krajany tak fascinující? Když jsem byla před lety v Japonsku na pozvání japonské televizní společnosti NHK u příležitosti startu jednoho vícedílného dokumentárního cyklu, poskytla jsem interview mnoha mladým novinářkám. Viděly v Mitsu příkladnou osobnost - ženu, která se dokázala přenést přes konvence své doby a následovat svou lásku, nechat za sebou svůj domov a svou výchovu v duchu domácích tradic a odvážně se vydat někam daleko na cizí kontinent. Mitsu, pochopila jsem, se stala symbolem otevření Japonska v 19. století světu a v jistém smyslu také předchůdkyní Japonska moderního věku.
Mám dát tomu obrazu za pravdu? Nejsem si tak docela jistá. Z vlastní zkušenosti jsem nedokázala svým partnerkám v rozhovoru nic sdělit. Svou babičku jsem nepoznala. Vím ale z vyprávění, že se dá její životní příběh nazírat také jinak: totiž jako příběh integrace, která v posledku ztroskotala, jako nezdařený pokus o přesazení jedné mladé ženy do zcela jiné kultury, v níž zůstala, a to i ve vlastní své rodině, po celý svůj život cizinkou.
Můj dědeček Heinrich Coudenhove-Kalergi udělal jako mladý c.k. diplomat rychlou kariéru a po větším počtu diplomatických zastupitelství v Evropě, Latinské Americe a Ásii, kde všude působil, se ocitl na tom v japonském Tokiu, které po léta pro vyslancovu nemoc samostatně řídil. Vyslanců bylo tehdy vlastně jen málo. Rakouský vyslanec v Japonsku byl oprávněn zastupovat mocnářství nejen u tamějšího císaře, nýbrž i u císaře velké čínské říše a u králů Siamu a Koreje.
Heinrich byl jako mnozí z jeho současníků fascinován kulturou Dálného Východu, hovořil brzy japonsky a cenil si japonského umění. Když u svého obchodníka s uměleckými díly posuzoval staré rytiny, servírovala sedmnáctiletá obchodníkova dcera čaj. Jako zdvořilý člověk se diplomat zvedl ze židle, na níž seděl. Mitsu si později zapsala do deníku, že se tenkrát domnívala, že si host vzal příliš těsné boty a vstává, aby se z nich vyzul a ulevil nohám. Brzy se stala jeho přítelkyní či, jak se tehdy říkalo, jeho konkubínou, a porodila mu krátce po sobě dvě děti. Heinrich dal svým sourozencům v dalekých Čechách vědět, že nepomýšlí na to se jednoho dne vrátit a jako nejstarší z nich převzít rodový majetek. Zamiloval se nejen do malé Mitsu, nýbrž i do její země.
Osud však rozhodl jinak. Heinrichův otec zemřel, a když došlo k otevření závěti, ukázalo se, že svůj majetek neodkázal, jak všichni očekávali, svému nejstaršímu synovi, nýbrž, cituji: "nejstaršímu synovi mého nejstaršího syna". Ten však, malý poloviční Japoneček, žil v Tokiu. Nezbylo nic jiného, než radikálně změnit životní plány. Mitsu byla tokijským katolickým biskupem v jednom dni pokřtěna i biřmována a vzala si po katolickém obřadu svého přítele za manžela. Heinrich opustil diplomatickou službu a vrátil se se ženou a s dětmi zpátky do Evropy. Ještě předtím byla Mitsu přijata japonskou císařovnou. Velká pocta, na níž mladá žena, odtud už nadále Rakušanka, nikdy nezapomněla. Má v cizině dělat své domovině čest, poučila ji císařovna.
Mitsu se snažila této výzvě vyhovět. Narodilo se jí dalších pět dětí po oněch dvou nejstarších synech, kterým se v rodině říkalo "die Japaner" (tj. "Japonci" - pozn. překl.). Měli se všichni stát dobrými Rakušany a Mitsu si zakázala se svými ratolestmi hovořit svou mateřštinou. Její komická němčina, prokládaná množstvím japanismů, vyvolávala dobromyslnou veselost. Věta "Hansi schweigt wie Ei" (tj. "Hansi mlčí jako vejce" - pozn. překl.) se stala okřídlenou. Prarodiče v Tokiu posílali odtud někdy japonské hračky dětem, tradiční figurky samurajů pro chlapce, panenky v kimonech pro děvčata. Na jednu obrázkovou knihu s ilustrovaným příběhem o japonském hrdinovi jménem Momotaro, který se narodil z broskve, si ještě pamatuji ze svého vlastního dětství.
Skutečně doma se ovšem v nové vlasti Mitsu, zdá se, necítila nikdy. Byla produktem staré japonské feudální společnosti, vychována k tomu být krásná a poslušná, neprojevovat za žádných okolností své city. Uměla kaligrafovat, vázat květiny a hrát na japonskou mandolínu. Po sedmi porodech vážila 48 kilogramů a mohla svůj pas obejmout oběma rukama. Vůči svým dětem udržovala jistý odstup, jejich výchovu přenechávala guvernantkám a domácím učitelům. Něha byla pro ni čímsi neznámým. V roce 1906 přišla osudová rána: Heinrich Coudenhove-Kalergi, její jediný evropský intimus (v originále "ihr einziger Vertrauter in Europa" - pozn. překl.) a také jediný člověk, s nímž se dokázala domluvit ve své rodné řeči, zemřel v pouhých 46 letech na srdeční infarkt. Sedmadvacetiletá Mitsu zůstala tu jako mladá vdova sama se sedmi dětmi. "Dieser Umsturz im Leben meiner Mutter hatte einen Umsturz ihres Charakters zu Folge" (tj. "tento zvrat v životě mé matky měl za následek zvrat v její povaze" - pozn. překl.), napsal její syn Richard v knize svých vzpomínek. "Sie, einst so sanftmütig und geduldig, wurde hart und und despotisch. Als Familienchef war sie von allen gefürchtet - von ihren Kindern, Angestellten, Beamten und Dienern. Ihr ganzes Leben hatte sie gehorcht, jetzt verstand sie es meisterhaft, zu befehlen und ihren Befehlen Nachdruck zu verleihen." (tj. "Ona, kdysi tak mírná a trpělivá, stala se teď tvrdou a despotickou. Jako hlava rodiny byla všemi obávána - dětmi, zaměstnanci, úředníky i služebnými. Po celý svůj život byla zvyklá jen poslušnosti, teď dokázala mistrovsky udílet příkazy a propůjčovat jim i náležitý důraz." - pozn. překl.) Po jejím nejmladším, když dostal za první světové války dovolenku z fronty domů, se dochoval památný výrok: "Lieber ein Monat Schützengraben als ein Krach von der Mama." (tj. "Lepší měsíc v zákopech než jeden rámus od mamá." - pozn. překl.) Mitsu trvala po smrti svého muže na tom, že majetek v Čechách povede sama proti vůli rodiny a sama bude organizovat výchovu svých dětí. Ty byly poslány do internátních škol v Rakousku, chlapci do vídeňského ústavu Theresianum, děvčata do tamního gymnázia Sacre Coeur. Brzy se bez ní vydaly svou vlastní cestou, jen dcera Olga při matce zůstala a pečovala o ni až do její smrti. Mitsu musila být na sklonku života opravdu značně osamělá.
Stesk po jejím milovaném Japonsku ji nikdy neopustil. Znovu cituji syna Richarda: "In diesen Stunden muss sie sich wie eine Verbannte gefühlt haben. Der Reichtum, der sie umgab, war ihr wie eine goldene Kette, die sie an diesen kalten und fremden Erdteil band, an diesen merkwürdigen Mann, der sie nie verstand, an diese Kinder, mit denen sie nicht einmal ihre Muttersprach sprechen konnte." (tj. "V takových chvílích se musila cítit jako psanec. Bohatství, kterým byla obklopena, bylo pro ni čímsi na způsob zlatých okovů, poutajících ji v tomto chladném a cizím světadílu k onomu pozoruhodnému muži, který ji nikdy nerozuměl, k dětem, s nimiž nemohla ani jedinkrát promluvit svou mateřštinou." - pozn. překl.)
Když lidé z japonské televizní společnosti NHK pátrali po životních osudech hrdinky svého dokumentárního seriálu. nalezli v rodinném archivu z poběžovickém zámku (v originále "im böhmischen Ronsperg", ve skutečnosti byly ovšem uloženy ve Státním oblastním archivu v Plzni /SOA Plzeň, RA Coudenhove Poběžovice/ - pozn. překl.) Mitsuin deník. Rodina byla mezitím vysídlena (v originále "die Familie war inzwischen vertrieben worden" - pozn. překl.), zámek a pozemky patřily už dávno českému státu. Ten deník se stal základem divadelní hry, uvedené před lety i ve Vídni (o českém uvedení monodramatu Mitsuko viz Mitsu Aoyama - monodrama /popis projektu/ - pozn. překl.). Je to monolog, ve kterém zestárlá Mitsu vypráví dceři Olze o svém životě. Viděla jsem kdysi tu inscenaci v divadle na zámku Schönbrunn (v originále "im Schönbrunner Schlosstheater" - pozn. překl.) a dotklo se mě tenkrát, když jsem ve sluchátcích uslyšela německý překlad slov, která na jevišti japonsky pronášela herečka - ostatně vynikající - podle deníkového textu, který moje babička před lety německy psala. Byla to jiná historie než ta sladkobolná legenda (v originále "die Herz-Schmerz-Legende" - pozn. překl.) o lotosové květince, která se měla stát evropskou zámeckou paní.
Je tu scéna, v níž mladá Mitsu poprvé překračuje práh ronšperského zámku. Jde dlouhou chodbou, z níž vedou dveře nalevo i napravo. Ty dveře se za ní otevírají, neznámí lidé ji sledují zvědavými pohledy. Domnívala se, že nepřátelskými. Je tu scéna, ve které se jí její malý syn na něco ptá. Ptá se německy na cosi, co ona neví. Je zděšena a hluboce zahanbena. Chce tu v cizí zemi všechno dělat co nejsprávněji a naráží neustále na nějaké zábrany. A potom smrt Heinricha, říkala mu "mein Gentleman". Bez něho se cítila úplně osamocená a opuštěná. Milovala ho? Ano, svým způsobem. A miloval on ji? Ano, svým způsobem. "Wie einen kostbaren Gegenstand" (tj. "jako nějaký vzácný předmět" - pozn. překl.), řeklo později jedno z jejích dětí. Jako krásnou a dekorativní loutku.
Nejraději si Mitsu vzpomíná na večery, za nichž její muž seděl při lampě ve své pracovně a ona mu přinášela čaj. Ráda ho sledovala, jak čte a píše a jak se mezitím napije z přineseného šálku. O nějaké výměně myšlenek mezi nimi nepadne u ní slovo. Na její vlastní názor asi nijak často tázána nebyla.
Mitsuko Aoyama se narodila roku 1874, nedlouho poté (přesněji dvacet let poté - pozn. překl.), co americký komodor Matthew Perry (viz k němu blíže Wikipedia - pozn. překl.) přistál v Japonsku se svými loděmi a zemi do té doby zcela izolovanou od světa otevřel mezinárodnímu obchodu. Ze středověké feudální společnosti se rychlým tempem stala moderní industriální společnost, ze samurajů obchodníci. Když Heinrich Coudenhove-Kalergi přijel v roce 1892 do Tokia, udržovalo Rakousko-Uhersko právě 23 let diplomatické vztahy s Japonskem. Heinrich, který se cítil jako světoobčan, hnusil si nacionalismus a napsal jednu z prvých standardních prací o antisemitismu, byl postavou přechodu k rakouské moderně, stejně jako Mitsu k té japonské.
O nějaké integraci či multikulturalismu tehdy ještě nebyla řeč a osud Mitsu není také vlastně nějakým příběhem úspěchu ohledně setkání kultur. Byla průkopnicí, ale také obětí. Pronikla sem do jiného světa, ale opravdu nedošla a nebyla přijata nikdy (v originále "sie war aufgebrochen, aber nicht wirklich angekommen" - pozn. překl.).
"Bewundern Sie Ihre Großmutter?" (tj. "Obdivujete svou babičku?" - pozn. překl.), zeptala se mě svého času v Tokiu reportérka, elegantní mladá žena v kostýmu do práce s minisukní. Ne, ne neomezeně. Když se dívám na její fotografii, cítím spíš něco jako směs uznání a soucitu. Odvahu měla každopádně, ta malá Mitsu z Tokia. Šťastnou se ale asi nestala.

Die Presse, 25.7. 2008, s. 43

P.S. Text lze najít zpracován i na webových stránkách CS Magazín, text neuvádí ovšem výslovně pramen a je podepsaný jménem Věra Pokorný-Scheufler.
- - - - -
* Tokio (J) / Poběžovice / Pivoň / † Mödling (A) / † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko