Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES EVANGELIST VIRGILIO COUDENHOVE-KALERGI
VON RONSPERGHEIM

Z "lidožroutského" románu

Také choť a rodina guvernérova byly domorodými ženami představeny ve zvláštně působících maškarních oděvech a za podivných němých gestikulací. Pak musil Prospero tančit v kole s muži; přátelsky mu připíjeli a nezdálo se, že by k němu chovali nějakou zášť. Každý ho vyzýval napít se právě z té své misky, a když během tance si jeden muž tiše stoupl za něj a palicí ho praštil do zátylku, nevšiml si předtím ničeho. Padl jen dopředu rovnou jako špalek.
Teď teprve směly ženy přistoupit. Obrovité tělo bylo zbaveno hlavy a ponecháno vykrvácet, ženy je vyvrhly a zručně rozporcovaly, vnitřnosti a kusy údů byly vařeny spolu se zeleninou - neboť lidské maso je těžko stravitelné a působí zácpu, takže se vždycky jídá se zeleninovou přílohou - a brzy se rozpoutalo veselé hodování. Prosperův malý bastard byl usmrcen už den předtím; byl teď míchán v témže vývaru; matka dostala přidělenu hlavu dítěte jako zaslouženou lahůdku.

P.S. Úryvek pochází z anonce nakladatelství Rowohlt k vydání v jeho paperbackové edici RO-RO-RO (Rowohlts Rotations Romane) roku 1979, tedy 24 let po smrti autora (který je tu kryt pseudonymem Duca di Centigloria) kuriózního díla, zaneseného i v seznamech významných děl literatury erotické, psaného z perspektivy dvou kanibalů a vykreslujícího kulturní dějiny celého fenoménu.

Johannes Evangelist Virgilio Coudenhove-Kalergi se narodil jako syn vlastníka panství Ronšperk (dnes Poběžovice) a rakousko-uherského vyslance v Japonsku Heinricha Coudenhove-Kalergiho a jeho japonské ženy Mitsuko, roz. Aoyama (ti jsou oba i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) v Tokiu 15. září roku 1893. Rok nato se mu v Japonsku narodil bratr Richard (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Oběma bratřím se v rodině říkalo "Japonci" (Johannesovi japonsky Kontaro, Richardovi Ejiro). Po dosažení plnoletosti převzal Johannes jako prvorozený syn poběžovický majetek po otci, který zemřel v roce 1906. Dne 27. července 1915 se pak ve Vídni oženil s Lilly (Helene) Steinschneider-Wenckheimovou, 13. ledna 1891 narozenou dcerou židovského podnikatele v Uhrách, údajně první letkyní habsburského mocnářství. Ještě 24. dubna 1918 hrabě stačil před pádem monarchie získat predikát "von Ronspergheim". Ten získala i jediná dcera hraběte "Hansiho", vzešlá z jeho prvního manželství, 22. června 1927 narozená Maria-Electa Thekla Elisabeth Christine Helene Sophie Coudenhove-Kalergi von Ronspergheim (jejím manželem se stal Raymond Witham Daum, narozený 6. července 1923). Johannes Evangelist měl sice árijský původ prokázaný až do 13. století, ale Lilly a Maria-Electa se po záboru československého pohraničí ocitly v ohrožení kvůli obludným norimberským rasovým zákonům. Snad z obavy o ně dvě se stal hrabě v roce 1938 členem Henleinova sudetoněmeckého "Freikorpsu". Sháněl i nadále na základě svých konexí potvrzení o árijském původu i pro ně a když roku 1943 důkazy "o čistotě rasy" získal, vycestovala Lilly okamžitě do Itálie. Po válce byl poběžovický hrabě Čechy ponižován ve sběrném táboře v Chrastavicích a mohl mluvit o štěstí, že s dcerou Marií vyvázl holým životem. Po propuštění (či útěku?) se ocitl v bavorském Řezně /Regensburg/, kde údajně našel podporu ze strany knížete Thurn-Taxise (v podobě ubytování v jeho tamním zámeckém hotelu). Po rozvodu s Lilly se stala druhou ženou hraběte dva roky před jeho skonem Ursula Groshová, narozená 14. září 1909 v Berlíně (zemřela 28. dubna 1989). "Hansi" Coudenhove-Kalergi sám zemřel v Řezně (zpráva o jeho úmrtí v týdeníku Der Spiegel ho označuje za tamního spisovatele) 29. ledna roku 1965. Byl pochován na tamním evangelickém hřbitově do hrobu, který už dnes neexistuje, jeho prvá žena Lilly našla o deset let později místo posledního odpočinku v Římě. Hrabě byl pod pseudonymem "Duca di Centigloria" dokonce literárně činný a jeho skurilní lidožroutský román "Ich fraß die weiße Chinesin" /tj. "Sežral jsem bílou Číňanku"/, označovaný v recenzích jako jedno z nejpodivnějších děl světové literatury vůbec, vyšel dokonce ve čtyřech hned vydáních, všech ovšem posmrtných (to první v hamburském nakladatelství Merlin Verlag hned roku 1967, tj. dva roky po autorově skonu, druhé a třetí v roce 1979 v proslulé německé nakladatelské firmě Rowohlt, viz k tomu blíže blog Welten in Welten, čtvrté opět v hamburském nakladatelství Merlin Verlag roku 1994, viz záznam na webu Amazon.de). V "ronšperské" zámecké knihovně měl prý hrabě i mnoho knih o marxismu-leninismu a trockismu, včetně spisů Leninových. Barevný sádrový model kamen, které Ladislav Stehlík v knize "Země zamyšlená" (díl 3., s. 11) označil za "kuriozitu, jistě nemající obdoby ve sluneční soustavě", po válce roztřískaných československými vojáky, ubytovanými v poběžovickém zámku, existuje údajně v moravském Kunštátu. Hrabě (Stehlík v "Zemi zamyšlené" píše "jeden z Coudenhovů, nevím už který") model rozesílal příbuzným a přátelům (jeho barevný snímek, jakož i portrét "Hansiho" lze najít na webové adrese www.npu.cz/news/7393-n/). Ta kamna jsou ostatně i titulním námětem textu hraběcí neteře Barbary Coudenhove-Kalergi, dostupného na webových stránkách Kohoutího kříže.

Podivínský hrabě Hansi
Franz Bauer

Před nedávnem mne navštívil synovec našeho faráře Johanna Huberta Themy (má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Luis Thema. To od něho jsem se dověděl, že česká televize vysílala dokumentární pořad o Šitboři (Schüttwa) u Poběžovic (Ronsperg). V tomto pořadu (šlo zřejmě o část seriálu Mizející místa domova, kterou moderoval v roce 2011 Ondřej Vaculík - pozn. překl.) byla řeč také o jednom i kamerou zachyceném náhrobku v ruině zdejšího kostela. Moderátor poznamenal, že náhrobek není ani gotický, ani renesanční, nýbrž vznikl z iniciativy posledního zámeckého pána na Poběžovicích, Johanna hraběte Coudenhove-Kalergi. Ten měl prý smysl pro takové bizarnosti.
I pro nás někdejší "Ronšperské" (v originále "für uns Ronsperger" - pozn. překl.) platil hrabě Hansi za něco zvláštního, za milovníka nejrůznějších kuriozit. Toho fantastického památníku se tedy lze u něho veskrze nadít. Tak dal třeba v roce 1936 na zámku přistavět věž. Rovněž na střechu hostince Maa, který získal ve třicátých letech a který byl později přezván na hotel Hubertus, dal vsadit věžičku. Tím získaly Poběžovice (úředně nabyl Ronšperk toho českého jména v roce 1921 - pozn. překl.) novou celkovou siluetu, na níž zámecká věž značně převyšovala tu kostelní (původně měl kostel Nanebevzetí Panny Marie věže dvě, v roce 1900 byla však jedna z věží snesena - pozn. překl.).
K narozeninám si jednou nechal zhotovit kachlová kamna, která ho zpodobovala v nadživotní velikosti. Ta práce nedošla posměšného ohlasu toliko v Poběžovicích, nýbrž i v kruzích české šlechty, jak mi jednou vypravoval tepelský premonstrát páter Filip Zdeněk Lobkowicz (* 1954, od roku 2011 opat kláštera v Teplé u Mariánských Lázní - pozn. překl.). Mohli jsme se těšívat i z kanonů, které vystavil na zámeckém nádvoří. Měl v oblibě i na svých podobiznách překvapovat něčím zvláštním co do vnějšího vzhledu a oblečení. Krátce před zánikem habsburské monarchie se mu podařilo rozšířit vlastní jméno o přídomek "zu Ronspergheim" (za německé okupace v letech 1938-1945 se ovšem Poběžovice i se zámkem vrátily k německému místnímu jménu "Ronsperg" - pozn. překl.).
Hrabě měl u nás sice pověst podivína, ale jeho povaha měla i jiné stránky. O své zdejší spoluobčany jevil výsostný zájem. Městský tajemník Neumann mu měl každý týden referovat, co je nového. Hrabě se angažoval i o místní spolkový život. Byl třeba velkým mecenášem německého fotbalového klubu. Starou Mysliveckou louku (Jägerwiese) poskytl klubu k dispozici jako první fotbalové hřiště, později pak i pro to druhé jinou louku řečenou Häuslwiese. Daroval mužstvu cenné poháry, financoval vybavení klubu a byl v prvých letech často přítomen zápasům jako divák. Za všechna svá přispění měl jen jedinou podmínku: barvy jeho hraběcího domu (v originále "seine Hausfarben" - pozn. překl.), tj. červená a žlutá (heraldická zlatá - pozn. překl.), musily být i těmi klubovými. Během války zůstal sám, jeho žena Lilly byla nucena opustit Německo. Hrabě Hansi měl být v Berlíně vybombardován (v originále "soll in Berlin ausgebombt worden sein" - pozn. překl.) a zachránil jen to, co měl na sobě. Proto mu údajně zůstal už jen jediný padnoucí oblek. S obutím to muselo být stejné. Polská služka přinesla mému otci pár bot od hraběte k opravě. Otec konstatoval, že ty dvě boty k sobě nepatří. Opáčila nato: "Der Herr Graf hat keine anderen." (tj. "Pan hrabě jiné nemá." - pozn. překl.)
Jak skurilní ovšem mohl být, jsme tenkráte netušili. To se stalo zřejmým teprve po vyhnání, ky žil v Řezně. Tehdy vyprávěl, že musil na pražském Pankráci "odřezávat mrtvé pro kata" (v originále "für den Henker die Toten abschneiden" - pozn. překl.), ačkoli byl internován v Chrastavicích a pak nějaký čas na Borech u Plzně. Snad se po nějakém podobném vyjádření přišlo na myšlenku, že není úplně normální, když prý hrabě na svých cestách s sebou vždy vozívá nějakou mumii.
Bernhard Setzwein (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) píše v jednom článku pro přílohu listu Bayerische Staatszeitung o hraběti Hansim pod titulem "Böhmischer Samurai" (citujeme česky z německého originálu - pozn. překl.): "Jeden zpropadený kousek si ovšem ponechal na svůj posmrtný výstup. V roce 1967 vyšel v jednom spíše levicově orientovaném a měšťanskou morálku šokujícím vydavatelství Merlin poměrně rabiátský titul "Ich fraß die weiße Chinesin". Nejde snad jen o znění názvu, poněvadž román opravdu pojednává o lidožroutství a přestože je právě proto těžko stravitelný, těší se o to větší úctě sběratelů kuriozit. Jeho autor se prezentuje jménem Duca di Centigloria. Jen zasvěcení věděli, že se pod tím pseudonymem skrývá hrabě Johannes. Už první věta knihy ovšem prozrazuje leccos o člověku, který ji napsal, víme-li, jaký životní příběh mu byl přisouzen rodem a místem:
"Sie wissen, dass nur wenig in meinem Leben mit dem Maßstäben gewöhnlicher Menschen zu messen ist." (tj. "Vy víte, že jen málo věcí v mém životě lze hodnotit měřítky obyčejných lidí." - pozn. překl.)

Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č. 22, s. 18

- - - - -
* Tokio (J) / Poběžovice / † † † Řezno (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko