Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MILA CZASTKAOVÁ

Der Herr im Dornbusch Bůh v trnovém keři

Die Sonne ging zur Rüste,
Doch ehe sie noch schied
Rotdornstrauch sie küßte,
Dass purpurn er erglüht.

Vom Wipfel bis zum Stamme –
So blütenübersät –
In rotlodernde Flamme
Der Busch dort brennend steht.

Verzückt seh ich das Leuchten,
Der Blüten lohend Licht,
Die Augen sich mir feuchten,
Ich fühl', der Herr jetzt spricht

Zu mir dort aus dem Glühen
In seines Wesens Art:
In jenem flammend Blühen
Er sich mir offenbart.

Slunko šlo usnout v šeři,
však než ulehlo spat,
pocel rudému keři
zažhne ten z trnů šat.

Od vršku ke kořeni
je květy poset jen –
plamen v nich šlehá, pění,
sám vzňatý žhoucí kmen.

Užaslá zřím tu záři,
ten plápolavý svit,
oči mi zvlhly v tváři,
to Pán chce promluvit

ke mně v tom žáru žhavém
je tu se mnou On sám:
Bůh v květu plápolavém
zjevuje se mi tam.

Waldheimat, 1927, s.127

Die Uhr Hodiny

Leblos – Menschenwerk nur bist du,
Deine Stimme klingend Erz,
Fühllos, unerbittlich bist du,
Dennoch hast auch du ein Herz

Seines Schlages stilles Ticken
Macht uns unser Heim erst traut,
Oft des Tags wir nach dir blicken,
Lauschen deiner Stimme laut.

Jetzt im sehnenden Verlangen:
Eil', dass, was ich wünsch, schon sei!
- Dann im namenlosen Bangen:
Sprachst du, dann ist es vorbei.

Nimmst in uns'rem Erdenwalle
Teil an jeder Spanne Zeit
Und ein Freund bist du uns allen,
Bis uns nimmt die Ewigkeit.

Neživé jste lidské dílo,
váš hlas zvonící jen kov
bez citu. Přec srdci milo
s čímsi ve vás beze slov.

I vám srdce tiše tiká,
domov činí domovem,
přes den o pohled si říká
váš zvuk, platící nám všem.

Jak má touha čas se žene:
spěchá splnit, co chci mít!
- Nato v tísni bezejmenné
úder váš a mrtvo, klid.

Máte v naší cestě tady
podíl na každičké z chvil.
Druh jste nás všech dohromady,
než nám Věčnost udá cíl.

Waldheimat, 1926, s. 28

Waldandacht Lesní pobožnost

Es ragt ein Dom, nicht dämmen
Rings Mauern seinen Bau,
Es lugt durch seine Hallen
Des Himmels klares Blau.

Dort – unter einer Kuppel
Grün schattendem Gespinst -
Begehe ich am liebsten
Still meinen Gottesdienst.

Der Priester bin ich selber
Brauch‘ Buch nicht, noch Ornat,
Die Weih‘ hab ich empfangen,
So ich den Wald betrat.

Kein Kredo ist mein Beten
In starrer Formel Zwang
Im Frohgenuss des Schönen
Dem Herzen es entsprang.

Es ist ein dankbar Wissen,
Die Schönheit der Natur
ist uns geoffenbarte
Allgüte Gottes nur.

Tyčí se dóm a nemá
kol sebe ze zdí hráz,
prosvítá jeho klenbou
nebeský modrojas.

Tam v zelenavém stínu
konám co tichý host
ze všeho nejraději
svou lesní pobožnost.

To já sama jsem knězem,
bez knih a ornátů,
vysvěcena tou chvílí,
kdy jsem se octla tu.

Ani nijaké krédo
nemusím vyslovit,
to v opojení krásou
vytryskl v srdci cit.

Je to vědomí díku
za to, že potkávám
samu dobrotu Boží,
jež zjevila se nám.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 166

Windbruch Polom

Da liegt er – ein Riese fürwahr an Gestalt,
Noch frisch ist das Mark, noch grün ist das Laub,
Entwurzelt, gefällt von des Sturmes Gewalt,
Verfallen dem Tod, der Verwesung zum Raub.

Es ragen die Wurzeln gespenstig empor.
Zu Klumpen geballtes erdreich sie hüllt,
Viel tausender Fäserchen feinfädig Flor
Das Lückennetz ihres Geästes noch füllt.

Den Wipfel hat tief in den Boden gedrängt
Des Falles gewaltige plötzliche Wucht.
Ein Vogelnest in dem Gezweige noch hängt,
Doch leer ist 's – die Vögelein ergriffen die Flucht.

So liegt nun da, an des Hochwaldes Saum,
Nur Leiche mehr – bald nur mehr moderndes Holz;
Noch gestern ein frischer lebendiger Baum,
Der aufwärts sich regte in trotzigem Stolz.

Du Armer, du Bruder, der erde auch Kind,
Ohnmächtig wie wir, wenn des Schicksals Spruch fällt,
Wir alle mitsammen wie Spreu vor dem Wind,
So 's höheren Mächten nicht anders gefällt.

Svým trupem obr věru, leží tady,
čerstvá je dřeň, i zeleň svěží dosud,
bouře a smrt, lup zkázy ve všem všady,
z kořenů vyrván, jak mu kázal osud.

Jejich spleť trčí strašidelně vzhůru,
na nich v spečených kusech vazká zem,
tisíci tenkých nití ještě živí kůru,
flór koruny, zřícené s rachotem.

Vrchol zaryt je pádem v rodném lese,
jak jinak mohl skončit vahou svou.
Hnízdečko ptačí větev dosud nese,
je prázdné – ptáci bouři ulétnou.

Leží tu kmen teď hvozdu na pokraji,
jen mrtvé tělo, které ztrouchniví;
ještě včera, jak jen to stromy znají,
se vzdorně pnul v sám oblak bouřlivý.

Ty ubohý, bratře, mé země dítě,
bezmocný jako my, když čas svůj vyřkne soud,
plevy jen na pospas větru, co vezme si tě
vyšší mocí, jíž nelze uniknout.

Waldheimat, 1925, s. 174

Báseň Hodiny je provázena v měsíčníku Waldheimat poznámkou, že pochází od téže autorky, podepsané tu Mila Czastka, jako v předchozím ročníku verše o lesním polomu, jejichž autor je udán prý mylně jménem Oswald Peterlik, Obermoldau, tj. z Horní Vltavice. Nahlédneme-li však do 24. výroční zprávy soukromého německého ženského učitelského ústavu v Českých Budějovicích (Budweis), vydaného na závěr školního roku 1916-1917, objevíme tam v seznamu studentek čtvrtého ročníku i jméno Emilie Czastka, Obermoldau. A to je zatím vše, co se dá ke jménu pisatelčinu věrohodného uvést. Doba byla dramatická a nemělo tomu být jinak ani nadále. Až roku 2010 jsem v indexu hornovltavické farní matriky našel porušený zápis o jejím narození dne 6. dubna roku 1898 v učitelské rodině Hugona a Johanny Czastkaových bez přípisů v kolonce svateb a úmrtí, které, alespoň ta "poslední rubrika" bez jakékoli pochyby, čekají na své vyplnění.
- - - - -
* Horní Vltavice / České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko