Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

DALIMIL

Dy veste an einer ayngecht Pověst o Přimdě

Wan dy veste an einer ayngecht
Waz gelegin vnd gemacht.
Dar vmb liez man sie wuste bliebin,
Daz der weg czu ir nicht mocht getrebin. (…)
Die teusche kronike han ich vberlesin.
Ein grebe von Altinburg waz gewesin,
Er stund vf des keisirs hof zcu pflege.
Er begunde des kaisirs tochtir alle wege
Vnde si kunt im offenbar,
Daz si in widir lib het zcwar.
Der grebe torste se by dem vater nit bitin,
Wan si im weder an gepord noch an sitin
Glich waz dy vil schone vnd vsirkorn.
Er muste von rechtir libe dorin.
Des keisirs tochtir quam vor angistin dort
Ouch von er selbin drot.
Ein starke libe twank si dar czu,
Daz si hette iamer spat vnd fru.
Dy suchte an sulchin gern ist,
Wan lange heimlich lib seltin gut ist. (…)
Der grebe virkouft dy grafschaft,
Als schir als er mit dem gut was behaft.
Er begunde zcu wandern alein
Vnde suchte, wo ein porchstal schein.
Einen perch er im vant,
Do pauwit er eine burg czu hant.
Do er dy purk gebouwit hette,
Er gwan gnuk kost zcu stete,
Do von er mochte hundirt iar gelebin.
Do er alle dem ein ende het gegebin,
Er hiez alle arbeidir virderbin
Vnd daz gesinde virsperrin.
Er virgillit si al in ein gemach
Vnd virprante si al dar nach,
Daz teid er durch den rat,
Daz dy porg wuste nimant.
Dar nach entphurte er des keisirs tochtir
Vf sin vil heimlich huz mit vollir ger,
Do si peid alein sazin wol funf ganczir iar,
Da ir ny kein mensche wart gwar.
Es geschach, daz der keisir czu Reginsporch waz mit hof.
Er gink vz geiagit vnd verirte sich doch.
Er wuste nit, wy er in dem walde tun solde.
Er begerte, daz er etiswo mochte gehaldin
Vnd ein dorf gesehin bi dem tage
Vnde begunde ritin nach einem pach
Auf zcu der pork, vf ein schon weidin.
Do waz sin tochtir vnd der eidin.
Do er dy borg hette gesehin,
Czu hant begunde er sich der bork czu nehin
Vnd bat, daz si in geruchtin in lazin,
Wan er muste den drittin tag vastin
Vnd ein kaltir rein gink vf en.
Also kam er do hin in. (…)
Si lizsin den gast vf dy vestin
Vnd ertin, wy si kundin all peste.
In waz ein genemir gast komen,
Wan si lange keinen menschin nomen.
Si woltin gar gern
Nue mer horn.
Si vragtin von dem keisir.
Als von einem andirn antwurtit er
Velslich von em selbir.
Wizsit er daz nicht, sprach er,
Daz er von werlt vervarn ist?
Do antwurtet em dy tochtir sust:
Eya, wy gerne ich daz weiz!
Dar vmb gan ich em sin allir meist,
Daz minem lybin icht vbels von em gesche
Vnd vns nimer hy gesehe.
Dez gunde ich ouch minem geslecht,
Daz ich minem libe ein vride gemachte. (…)
Du der keisir heim karte,
Czu hant gebot er ein hervart.
Den fürstin sagit er mit leidin
von sinem virebeln eidin.
Si irfundin einen weg mit erbeit,
Do dy burk waz geleit.
Sie legtin sich vor dy vestin.
Der keisir dem eiden sagin liz,
Er sprach: dich zcimpt wiszin,
Daz ich din brod han gebizzin,
Sundir wan du bist
Min virebeler eidin zcu diszir vrist,
Ich entsage der vf daz lebin,
Vmb dy tochtir sal mich vnhoch habin. (…)
Du dem grefin not waz sich zu mern.
Er het nit zcu wer sich zcu kern,
Wan aller snuor vaul worin
Vnd hettin nicht andir garn.
Daz hauz do ez iczund verlorn waz
Hette dez keisirs tochtir nit irdocht daz,
Czu sten vf der zcinne
Vnd also geschrein in grimme:
Wizt, daz ich nach minem libin,
Minem lebin will ich nit vfschribin.
Ob ich nimmt trost muotin,
Ich will mich selbir totin.
Di furstin warbin vm gnadin
Czu dem keisir vf der stad,
Di in baidin wart gegebin,
Wan si lengir soldin lebin.
Der grebe gin kmit sinir husfrowen
Czu dem keisir schauwin.
Ez liez dy pruckin nider
Vnde liez dy purk mit allin dingen sider.
Er wolde sin besitz alliz besorgin
Vnd vor dem palast het e rez verborgin,
Alein daz si sich gabin
Dem keisir zcu gnadin.

Proč postaven byl hrad v oné poušti,,
proč pak zůstal prázdný vprostřed houští,
kam nevede ani jedna stezka,
to z německé kroniky vím dneska.

Mladý hrabě z Aldnburka v dvoře
císařově žil prý. Na své hoře
láskou vzplanul k jeho sličné dceři
a jí jedno nebylo to zrovna.

Otci ovšem těžko se s tím svěří,
ctitel se jí rodem nevyrovná.
A tak oba dobu velmi dlouhou
Trápí se a umírají touhou.


Ona milost – a to není zvláštní –
roznítila jejich těla vášní.
Je povaha lidská žádostivá
a dobrého k dobru neužívá.
Hrabě prodal císaři svá léna,
sám se vydal v místa oddálená
neboť v lesích někde neblízko,
vybudovat chtěl si hradisko.


Vystavěl hrad a na kopec strmý
počal svážet spoustu různých krmí,
že ze zásob sto let živ moh být.
Pak dělníky kázal zahubit.
Zahnal všechnu čeleď do chlíva,
zamkl ji a spálil zaživa
a ten zločin spáchal proto jen
aby hrad byl navždy utajen.
Málo věřil lidem v podhradí
A měl strach, že úkryt prozradí.
Pak císařskou dceru pokradí
unesl a po pět dlouhých let
nestaral se o okolní svět.

Jednou císař vyjel do Řezna.
Myslel si, že cestu dobře zná,
Při lovu však zbloudil v polesí,
marně pátral po nějaké vsi.

Proti proudu potoka se dal,
prodíral se dlouho v rokytí,
Až ten tajný hradec uhlídal,
kde milenci žili ukryti.

I zabušil císař na bránu
s nadějí, že najde ochranu.
Tři dny nejed, veliký měl hlad,
od lijavců promáčený šat.

Dostal jídla, dostal pití dost.
Zeť nepoznal, jaký je to host,
nudil se už a byl z duše rád,
že navštívil někdo jeho hrad.
Pět let s ženou žijí v zátiší.
teď novinky aspoň uslyší.
Moudrý host se poznat nedává
a když hrabě se ho vyptává,
Jak se vede v dvoře císaři,
udiveně vzhlédne na zetě,
jak když radost má, se zatváří:
"Ten už přece není na světě!"
Dcera vzkřikne: "Dobrou neseš zvěst.
Nebude se mezi nás už plést.
A přiznám se, bylo by mi vhod,
kdyby vymřel celý jeho rod.
Pak teprve měli bychom klid.
Za tu zprávu chci tě odměnit." (…)
Po návratu císař plný chmur
Seznámil s tou věcí všecek dvůr.


S knížaty se k hradu vydali,
rozložili vojsko před valy.
Císař poslu velel přes násep
nechtěnému zeti donést vzkaz:
"Já jsem sice v nouzi jed tvůj chléb,
tvůj čin ale stále dělí nás,
proto chci se bít a neberu
žádný ohled ani na dceru."
Pak vyrazil císař s vojskem zprudka,
že se v boji se svým zetěm utká.
Ten starostmi málem šediví,
za léta mu všechny tětivy
zteřely a v jeho cejkhausu
není pevný kousek provazu.
Když už hrad byl ztracen bezmála,
císařovna z hradeb zvolala:

"Když zeť bude zabit od tchána,
na světě žít dál už nemám chuť.
Následovat budu kochana,
probodnu si sama dýkou hruď."
Tou statečnou řečí dojata
přemluvila všechna knížata
císaře, ať dceři promine,
milence k svým prsům přivine.
Mladý hrabě s ženou v objetí
opustili hrad svůj vzápětí,
císaři se vzdali na milost.
Nežli to však udělali,
klenoty své zakopali
a za sebou zvedli most.
Pustl potom dlouhé roky
ten hrad v hloží za vodou (…)

Wikisource.org

Vlastně by tu místo novočeského básnického převodu Hany Vrbové (1977) měl stát staročeský originál (viz Wikisource.org) neznámého autora, řečeného "Dalimil" podle původního mylného přiřčení autorství rýmované kroniky Dalimilu Meziříčskému. Dodnes se pohybují úvahy o autorovi českého "originálu", natož jeho německého a latinského překladu (jeho pařížský zlomek, zakoupený pražskou Národní knihovnou, byl objeven až v roce 2005!) ve sféře pouhých dohadů. Pasáž o Přimdě se odvolává na rovněž zatím neidentifikovatelnou německou předlohu. Když Profousova Místní jména v Čechách rekapitulují řadu výkladů samotného názvu hradu v lesích, hned v prvním vědeckém pokuse Pettersově (1869) dochází na německého Dalimila a jeho Pfrimburch, zřejmě od Pfrieme, sthn. Pfrimma, tj. "Genista, kručinka", Pfrimmida pak je sthn. Dativ od Pfrimmidi, tj. "místo s hojnou kručinkou". Víme, že už Kosmas (tedy jeho latinsky psaná "kronika boleslavská"), který byl "Dalimilovi" hlavním pramenem, o Přimdě zřejmě píše (citujeme ze Sedláčkových Hradů a zámků): "Téhož léta (1121) jakýsi Němec uvnitř hranic českých v lese, k němuž se jde vsí Bělou, na příkré skále hrad vystavěl. Uslyšev to kníže Vladislav, sebral tři hluky statečného vojska a znenadání přikvačiv dobyl hradu, kdežto při prvním útoku střelami z hradeb vyslanými raněni jsou, nikoli však smrtelně, dva vojínové knížete, Oldřich, syn Vacemilův, a Olen, syn Boršův. Němce však na hradu chycené byl by již kníže všecky v témže lese zvěsti dal, kdyby je byl právě k tomu se nahodilý hrabě Albert mnohými prosbami a vrozenou chytrostí neochránil." "Alberta" považuje kritické vydání Dalimila z roku 1957 nejspíše za Alberta z Bogenu. Politické hledisko cítíme už v tomto podání a hypotéza, kterou Radko Šťastný podrobně rozvedl ve své knize Tajemství jména Dalimil (vydal Melantrich roku 1991), dokonce dává údajnému "Dalimilovi", jímž není podle něho nikdo jiný než Petr I. z Rožmberka (1282-1347), vytvořit veršovanou kroniku jako úvodní informaci, určenou kruhy vysoké české šlechty pro Jana Lucemburského (českého krále v letech 1310-1346), aby věděl, jaké zemi má z jejich vůle vládnout. Ve stati Staročeská Dalimilova kronika a její překlady jako kanonická díla evropské literatury, otištěné ve sborníku příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Otázky českého kánonu, vydaném Ústavem pro českou literaturu roku 2006, předkládá pak na základě své hypotézy i možnost, že Petr z Rožmberka (na sklonku života vyšebrodský mnich "Petr Kajícník") iluminovaný latinský překlad své kroniky (možná rovněž jím vytvořený), o jehož nově nalezeném pařížském zlomku byla řeč, předal králevici Karlu 1333 v Meranu, aby ho přesvědčil k návratu do Čech. Třeba poznamenat, že podrobný rozbor německého veršovaného překladu Dalimilovy kroniky (Vlastimil Brom: Der deutsche Dalimil - Untersuchungen zur gereimten deutschen Übersetzung der alttschechischen Dalimil-Chronik /Masarykova univerzita Brno 2006/) jméno Radko Šťastný v přehledu dosavadní literatury o Dalimilovi vůbec nezmiňuje. Sám Šťastný ve zmíněné stati ze sborníku Otázky českého kánonu ovšem na to téma píše: "Německý veršovaný překlad, toto ,Unikum der deutschen Geschichtschreibung' (Glier 1987) s názvem Di tutsch kronik von Behem lant vznikl, jak se všichni čeští i němečtí badatelé shodují, mezi lety 1342 a 1346. (…) Je zachován v jediném papírovém opise z roku 1389 a uložen v pražské metropolitní knihovně pod signaturou G 45. Na rozdíl od českého textu s 5569 verši (Daňhelka a kol. 1988) obsahuje 7515 veršů (Jireček 1882). Podrobný popis rukopisu podal Antonín Tomsa (1913), moderní kritická edice ale neexistuje. Autor této německé verze byl nejpravděpodobněji členem řádu křižovníků s červenou hvězdou v Praze (Hilsch 1991; Mezník 1993). Překlad byl zřejmě určen jednak pro členy řádu, jednak pro německy mluvící obyvatele měst v Čechách. Hledá se i souvislost s potenciálním šlechtickým autorem českého originálu Dalimila, na jehož statcích žili Němci (Hebert 1952). Bývá také zdůrazňováno, že v té době byly Čechy dvojjazyčnou zemí a že i na českém královském dvoře se v podstatě mluvilo německy (Hilsch 1991), jak o tom svědčí i Zbraslavská kronika (Emler 1884). Možno dodat, že vlastně šlo o trilingvismus, neboť pro duchovenstvo a diplomacii či pro vzdělance vůbec byla běžná latina. Pro německý překlad Josef Jireček "předpokládal, že překladatel měl k ruce pomocný překlad do latiny (usuzuje tak z uvádění vlastních jmen v latinské podobě). Je to dost pochybné (je víc než pravděpodobné, že tak gramotný člověk byl zběhlý v latině), jisté je, že uměl dobře česky" (Daňhelka 1981; Jireček 1882). Pochybnost, že překladatel ,Teile des Textes erst ins Lateinische übersetzte, ist ganz aus der Luft gegriffen' (tj. ,části textu nejprve přeložil do latiny, je zcela vymyšlena'), kterou vyslovil i německý badatel Peter Hilsch, je nyní, víme-li o existenci latinského překladu Dalimila z téže doby, velmi oslabena. (…) Zajímavý je jeho postoj k nacionálnímu, protiněmeckému zahrocení české kroniky. Překladatel dělá dost ostrý rozdíl mezi Němci v Čechách už usedlými, popřípadě i rodilými (ty nazývá ,Tutschin' a chová se k nim jako k obyvatelům společné vlasti) a mezi Němci do Čech přicházejícími nebo se deroucími (ty označuje jako ,fremd, fremdgeboren' a jejich pronikání do Čech odmítá, ba je za jejich počínání kárá). Tím se ztotožnil s obecnou zásadou odporu autora kroniky proti cizincům. Vlastenectví obou je víc teritoriálně než národnostně založené" (Daňhelka 1981). A své vývody končí obhájce "rožmberského" autorství Dalimila tímto zásadním závěrem: "Dalimilova kronika jako epické básnické literární dílo ztvárněné ve třech evropských jazycích v každém případě patří k evropskému kánonu. Samostatnou oblast tvoří jeho význam pro posuzování vývoje vztahů dvou sousedních národů, Čechů a Němců, po sedm století až do současnosti."
- - - - -
Přimda
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko