Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KLARA DIERLOVÁ

Vzpomínka na učitelský ústav v Českých Budějovicích

Během posledního mého stěhování mi padlo do rukou vysvědčení státního učitelského ústavu v Českých Budějovicích (Budweis), v němž se "Fräulein Klara Foschum" (zde autorka sama v originále uvádí své dívčí příjmení - pozn. překl.), které bylo "s ohledem na výsledky maturitní zkoušky (die Reifeprüfung)" uděleno toto vysvědčení zralosti (das Zeugnis der Reife), "čímž se kandidátka prohlašuje způsobilou k provizornímu umístění (zur provisorischen Anstellung) do funkce učitelky na veřejných obecných školách s německým jazykem vyučovacím (mit deutscher Unterrichtssprache)".
Vyhotoven německy 16. června 1924, je dokument podepsán následujícími jmény:
Ed. Bechmann, člen zemské školní rady,
Dr. Ernst Raffelsberger, ředitel německého Státního učitelského ústavu v Českých Budějovicích,
R. Hoschek, třídní učitel (obor přírodní vědy),
W. Wonesch (němčina),
Ferd. Paul (dějepis a zeměpis),
Al. Gränz (matematika, kreslení, dílny),
D. Zenefels (vedoucí učitel cvičné školy),
Aug. Richter (tělocvik a těsnopis),
Rudolf Leberl (hudební výchova),
W. Eppstein (vedlejší předmět hygiena),
Dr. Niescher (náboženství).
Náhle mi bylo, jako by se rozplynula vniveč všechna ta léta, co od té dávné doby musela uběhnout, a já stála s houfcem ustrašených chlapců a děvčat v červnu 1920 někde tam, kde nám bylo podstoupit přijímací zkoušky do zdejšího učitelského ústavu. Nebylo to zrovna jednoduché poněvadž stát zrušil ústav pro vzdělání učitelek a omezil maximální počet možných kandidátek na budoucí učitelské místo číslem 30. Patřila jsem však k těm šťastným, které byly nakonec přijaty.
Ohlásil se život i ze své vážné stránky. Nejprve bylo nutno najít byt se stravou (v originále "ein Kosthaus zu finden" - pozn. překl.). Bylo jich v té době ve městě dost. Budějovice byly přece plné škol a příliv studentů sem plynul z celé jižní Šumavy. Úroveň ubytování se ovšem řídila především finančními možnostmi rodičů. Moje maminka jako vdova po učiteli s nízkým důchodem se přirozeně musila ohlížet po něčem levnějším. Nakonec se podobné místo našlo v Plachého ulici (Plachygasse, v originále omylem Phachygasse - pozn. překl.), kam jsme dne 1. září v pěti dorazily. Byla jsem tam po dva roky, pak jsem si ale našla jiný byt, poněvadž naše bytná, které jsme s oblibou říkávaly "škatule se stravou"(v originále "Kostschachtel" - pozn. překl.), nás opravdu v žádném případě nerozmazlovala a přesto požadovala za stravu 300,- Kčs. Panovaly tam velice přísné mravy a běda tomu, kdo nebyl přesně v 7 večer "doma". Hodinka pobytu denně na "německém korze" (am "Deutschen Bummel") budějovického náměstí musela podle jejího názoru k našemu osvěžení bohatě stačit.
Prvá tři léta jsme neustále jen "putovaly" ulicemi města za vyučovacími prostorami, jakoby stále na nohou. Češi používali krásnou budovu učitelského ústavu v Klaudiově ulici (Claudigasse /v originále omylem Chaudigasse/, dnes Jeronýmova ulice - pozn. překl.) stále ještě jako kasárna a nehodlali ji hned tak uvolnit. Museli jsme jako přístřeší z milosti přijmout gymnázium v České ulici (Böhmgasse), což ovšem znamenalo, že jsme často každou hodinu museli zakotvit jinde, kde právě bylo volné místo. Na kreslení jsme třeba nějaký čas chodili do obchodní školy v ulici Josefa Tascheka (Taschekgasse, dnes Dukelská ulice - pozn. překl.). To nebylo tak jednoduché, poněvadž jsme tam často museli s knížkami a rýsovacím prknem pod paží běhávat po docela krátké polední pauze přes celý střed města. Jednu příhodu si pamatuji dodneška. Bylo to někdy v prvých letech a vlny českého národního nadšení z "osvobození" se vzdouvaly ještě velice vysoko. Jednoho odpoledne vyděsil hlasitý křik a mohutné údery kladivem celou školu. Profesor Gränz nás chtěl spěšně evakuovat zadními dveřmi z budovy ven. Ve vestibulu stála horda výrostků, kteří rozbíjeli velkou mramorovou tabuli věnovanou zakladatelům a podporovatelům školy. Když po nás začali ještě házet kameny, dali jsme se opravdu na útěk. Takové výstupy se však už později neopakovaly.
Tahali jsme se s knihami, houslemi v pouzdře a rýsovacím prknem vlastně jen pár let, která až příliš rychle uběhla. Byli jsme veselá parta a drželi jsme spolu pevně pohromadě. Teprve v posledním roce jsme dostali vlastní svou školní budovu a jestli je mi něčeho líto, tak právě toho, že to přišlo tak pozdě. Učitelský ústav byl velice dobře vybaven, měl přírodovědné cvičebny, krásnou hudební síň s varhany a klavírem a i cvičná škola byla hned vedle a lehce dostupná. Od třetího ročníku jsme tam už měli hospitace a brzy nato jsme v samostatných výstupech měli pod přísným dohledem tamních pánů učitelů dokázat své pedagogické schopnosti. Každému "vyučovacímu pokusu" ("Lehrversuch") následoval pohovor, takže jsme v pedagogických oborech u ředitele Raffelsbergera mohli teorii bohatě doplňovat praktickou zkušeností.
Na cvičné škole vyučovali pánové Zenefels, Kraus, Hruby a Oppelt. Posledně jmenovaný působil po vyhnání ještě dlouhá léta v Rakousku jako školní rada.
Poslední rok školy byl jedním z nejkrásnějších za celá moje studia vůbec. A když jsme pak ústav opouštěli, bylo z toho mnoho slzí. Píseň na rozloučenou, kterou jsme se naučili u profesora Leberla zpívat jako prvou čtyřhlasně, zůstala pro nás dodnes jednou z našich zamilovaných. A při každém z našich setkání po letech, při nichž se bohužel počet dávných spolužáků po každé tenčí víc a víc, zpíváme:
"Es kann ja nicht immer so bleiben." (tj."Ba, nemůže to tak být napořád.")
Kdykoli se spolu uvidíme, jsou z nás zase ti mladí bláhovci, kteří si do omrzení znovu a znovu vyprávějí staré a přece věčně nové příběhy svého mládí, tak pevně spjatého s krásným městem našich studentských let, s našimi Budějovicemi.

Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s.230-232

Začínající učitelkou v Dolní Vltavici

Když se pro mě v červnu 1924 po závěrečné maturitní zkoušce zavřela vstupní vrata "státního učitelského ústavu" (Staatliche Lehrerbildunganstalt) v Českých Budějovicích, stála jsem před stejným problémem, jaký před nějakým časem popsal jeden bavorský kolega mé generace v časopise Oberbayerische Schulzeitung. Jen příčiny byly jiného druhu.
Ačkoli Čechy a s nimi i jiné země bývalé podunajské monarchie měly poměrně pokrokový systém školství, platily i za časů Československé republiky mnohé zákony, které pamatovaly ještě školské reformy císařovny Marie Terezie a byly například příčinou místy skutečně vysokých počtů žáků v jednotlivých třídách našich škol. Mnohdy ten počet obnášel až 80 dětí.
Teprve pokud bylo jejich číslo vyšší, mohla být třída rozdělena. Na školní úřady tu byl vykonáván nemalý tlak shora. Tak mohl být prvý ročník za určitých okolností přiřazen osmému, pokud to dovoloval předepsaný počet žáků ve třídě. To znamenalo, že mnoho tříd bylo slučováno, a tím i mnohý mladý učitel donucen čekat na vytoužené pracovní místo. Kde to jen šlo, pokoušeli se ředitelé škol zabránit alespoň tomu nejhoršímu. Přesto musili kolegové a kolegyně čekat často až čtyři roky na to, než se jim podařilo vůbec někde uchytit. Ti z učitelů, kteří částečně zvládali český jazyk ("die einigermaßen der tschechischen Sprache mächtig waren"), odcházeli na Slovensko či do Rakouska na tzv. "Komenského školy" ("Komenskyschulen"). Tam byla spíš možnost najít místo.
Já sama, jako sirotek z učitelské rodiny (Klařin zemřelý otec byl řídícím učitelem v šumavských Krejčovicích /Schneiderschlag/ na svazích boubínského masivu - pozn. překl.), jsem byla přirozeně také velice zainteresována na tom, abych se co možná nejdříve mohla věnovat školní praxi. Náhoda tomu chtěla, že jsem znala jednoho kolegu, který zamýšlel absolvovat jako přípravu ke zkouškám způsobilosti pro výuku na měšťanské škole vysokoškolský kurz v Praze. Takové studium se povolovalo s podmínkou, aby si dotyčný sám našel za sebe náhradu a také ji platil z vlastní kapsy ("aus der eigenen Tasche"). Dohodli jsme se na 200 korunách, které mi měl pravidelně poskytovat ze své měsíční mzdy. Bylo to velice málo, pro mě však bylo nezbytnou nutností dát především dohromady oněch 20 měsíců služby, které byly předpokladem složení zkoušky učitelské způsobilosti (Lehrbefähigungsprüfung), tj. po naší maturitě v pořadí druhé ze služebních zkoušek (Zweite Dienstprüfung).
Poněvadž jsem ze 200 korun žít nemohla, rozhodla se moje maminka jít se mnou. Usoudila, že pokud přidá část své vdovské penze - bratr v té době navštěvoval ještě gymnázium v Českém Krumlově (v originále Krummau, úředně tenkrát Böhmisch Krumau - pozn. překl.) - mohli bychom se ten rok nějak udržet nad vodou. Tak jsme 1. října 1924 s nejnutnější domácí výbavou dorazili do Dolní Vltavice, kde jsem měla vykázán maličký učitelský byt. Zpočátku mi připadalo těžké navyknout si na odlehlost místa mého nového působení, poněvadž jsem celé své dětství a mládí strávila ve městě. Nebylo tu prostě nic, co by mladému člověku z města nabízelo nějakou změnu. Poněvadž jsem se však do učitelování vrhla s opravdovým nadšením, brzy jsem se tu zabydlela. Na čtyřtřídní obecné škole jsem dostala vyšší vyučovací stupeň dívek, tj. 6. až 8. školní rok. Těch 64 děvčat jsem si záhy zamilovala. Ještě dnes je vidím před sebou, všechny ty Rézinky, Márinky a Nanynky (v originále "die Reserln, Marias und Nannerln" - pozn. překl.)! Měla jsem ráda své povolání a horlivě jsem se snažila předat co nejvíce ze znalostí, jež jsem stačila načerpat za čtyři léta svých studií na učitelském ústavu, všem svým žákům. Ukázalo se samozřejmě, že jsem si předsevzala až příliš. Teprve postupně se mi podařilo vysoká očekávání, kladená mnou na mé svěřenkyně, snížit na rozumnou míru. Větší část svého volného času jsem i tak trávívala ve školní třídě.
V té době dostal krumlovský školní okres nového šéfa. Profesor Emil Benatzky, jehož bratrem nebyl nikdo jiný než slavný hudební skladatel Ralph Benatzky, byl osobou velice přísnou a to nadělalo i mnoho zlého. Jeho novoty u starších učitelů nenacházely vždycky kladný ohlas. Byl obáván, poněvadž se dokázal objevovat ve školách v nejneočekávanější čas. Jakmile se po třídách roznesla rychlostí blesku zvěst o jeho příchodu, měla jsem vždycky obrovskou trému, neboť jeho ostrému zraku neušlo opravdu nic.
Šumavské vsi většinou neoplývaly pozemskými statky, zato byly skutečné bohaté na děti. A býval už takový mrav, že těm větším ze sourozenců, zejména pak děvčatům, náležela v čase žní či dobývání rašeliny (Torfstechen, na jihočeských Blatech se hovořívalo o "píchání borek" - pozn. překl.) péče o mladší bratříčky či sestřičky a do školy je nikdo nedostal. Tato skutečnost byla panu inspektorovi zvláště trnem v oku a s rodiči takových školních "ulejváků" (Schulschwänzer) šel tvrdě do křížku. Já ale zakrátko učinila zkušenost, že ta "moje" děvčata spíše nerady zůstávají doma a daleko raději chodily do školy, takže jsem v tomto ohledu mívala jen málo nepříjemností. Všechny děti se těšily na "naučné vycházky" ("Lehrausgänge"), malovali a kutili jsme ledacos ("wir bastelten und malten"), měli jsme už v té době tzv. výuku rukodělným pracem ("sogenannter Handfertigkeisunterricht") s hotovením výtvarných tisků z vlastnoručně vyrobených bramborových, korkových a papírových "razítek", což bylo pro děti něčím opravdu přitažlivým. V čas kolem Vánoc jsem často chodívala domů až za tmy.
Měšec školních peněz býval často prázdný, chyběly učební pomůcky. Musely jsme si vypomoci sami. Psala jsem prosebné dopisy na velké textilní firmy, na firmu Hardtmuth, různá nakladatelství apod.. Malovaly jsme kulisy, lepily andělská křídla a baletní sukýnky z papíru a já s děvčaty secvičovala lidové tance. Měla jsem při tom zpočátku určité potíže s rodiči, kteří neradi viděli, že jejich dcerky navlékají chlapecké kalhoty, když jdou k tanci v roli tanečních partnerů. I to se ale časem srovnalo. Naše vánoční besídky mívaly velký finanční úspěch. Mohli jsme si teď dovolit k darům od firem i občas něco sami pro školu přikoupit. To štěstí, když některé z dětí dostalo při takové příležitosti obyčejnou školní gumu, tužku, sešit nebo dokonce barevné pastelky! Když se vedle toho objevil darem ještě malý zbytek látky na zástěrku či dívčí sukničku, neznala radost mezí.
Poněvadž mnoho dětí mělo do školy daleko - často víc než hodinu cesty - bylo u našich venkovských škol celodenní vyučování něčím obvyklým. Proto byl také čtvrtek dnem školního volna. Toho dne jsme přirozeně začasté využívali k výjezdům do města. Často šlo o služební cesty na okresní školský úřad nebo se konala schůze učitelského spolku, na které jsme nemohli za žádnou cenu chybět, někdy to ovšem byl jen obyčejný "flám" ("Bummel") za městskými nákupy. Během hodinové pěší cesty k nejbližšímu nádraží člověk obvykle potkal spoustu známých a bývala to pokaždé nelíčení radost ze shledání.
Jako mžikem byl ten první rok pryč. I když bylo bytování jen opravdu jednoduché a polední stůl často skromný, jeví se mi ten čas jako nejkrásnější za celých třicet let mé školské služby. Zvykla jsem si na zádumčivě tesknou krásu údolí mladé Vltavy, měla jsem kolem sebe a před sebou temné lesní obrysy Smrčiny (Hochficht) a Plechého (Plöckenstein), na čáře obzoru se dala spatřit i silueta zříceniny Vítkova Kamene (Ruine Wittinghausen) - tolik známé ze Stifterova "Hvozdu" ("Hochwald"). Putovala jsem často dalekými rašelinnými slatěmi v celé jejich kráse, tak proměnlivé podle ročních dob.
Dnes je Dolní Vltavice s mnoha svými samotami a vesnicemi všude kolem zaplavena vysokou hladinou Lipenského jezera (v originále "Moldausee"), které vytvořili Češi a jež lze dobře spatřit ze sousedících výšin rakouského Mühlviertelu. Častěji tam teď přicházím a hledím dolů na tu širou vodu.

Glaube und Heimat, 1977, s. 720-722

Měl jsem tu možnost navštěvovat nejen onu budovu v Jeronýmově ulici (nad vchodem tam za našich studentských časů ovšem visíval nápis "Ještě tato generace bude žít v komunismu" a v prodejně norem naproti ní jsem byl za "normalizace" v letech "dočasného pobytu sovětských vojsk" nucen deset let prodávat technické normy, abych nemohl ke knihám), odkud kdysi mladá absolventka německého učitelského ústavu odešla do dnes více než způli zatopené Dolní Vltavice, ale i tu gymnaziální v ulici České, kde měl její ústav svůj azyl, když ho do původní jeho budovy nepustili čeští vojáci, a kam já nastoupil po vojně o téměř půl století později svou prvou budějovickou "štaci", takže vím něco o studentských snech i "učitelské duši" a vím také něco o realitě války, byť jen studené, a míru o to mrazivějšího. Paní Klara Dierlová pocházela z učitelské rodiny Foschumovy, v níž vyrostl i její bratr, vysoce nadaný architekt a grafik Hans Foschum (1906-1956, trvalým dokladem jeho neobyčejného talentu je například kostel v šumavském Větřní /Wettern/ z třicátých let minulého století), narozený v šumavských Krejčovicích a předčasně zemřelý v rakouském Linci, a dvacáté století bylo i jejím. Narodila se jako Klara Foschumová 27. září 1904 v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), kde s bratrem prožili krásná dětská léta. Od roku 1920 navštěvovala německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, kde složila všechny závěrečné zkoušky s vyznamenáním. První Klařiným učitelským působištěm byla, jak popisuje sama ve druhé své vzpomínce, Dolní Vltavice (Untermoldau), poté alespoň podle jejího posmrtného životopisu v Glaube und Heimat, kde se ovšem místo Dolní Vltavice objevuje zřejmě mylně Dolní Dvořiště (Unterhaid), prý Hyršov (Hirschau) na druhém konci Šumavy, brzy nato ji na starém snímku z jiného čísla téhož časopisu vidíme vedle kněze Siegmunda Auera jako učitelku pověřenou vedením školy (Schulleiterin) ve Slavkově (Lagau), o němž ovšem naopak v nekrologu vůbec nenacházíme zmínku. Když v roce 1996 nečekaně zemřel významný mnichovský zoolog Dr. Wolfgang Dierl krátce po smrti svého bratra Norberta, dověděl jsem se z jeho nekrologu v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat, že se narodil v lednu 1935 učitelům Klaře a Friedrichu Dierlovým v šumavské vsi Světlík (Kirchschlag), kde tehdy oba působili (podle nekrologu už od roku 1927), než roku 1937 odešli na školu do Chvalšin (Kalsching) a měli tam trvalé bydliště až do odsunu (však ji také později chvalšinští krajané vedli při připomínkách životních výročí vyhnanců mezi "svými"). Friedrich Dierl, za něhož se Klara provdala 1929, však zmizel jako nezvěstný kdesi ve Východním Prusku za druhé světové války, po níž Klara prchla s matkou a dvěma svými dětmi nejprve do rakouského Lince, odkud se v roce 1948 vystěhovala do Švédska. Vrátila se po třech letech do Spolkové republiky, kde pracovala už opět jako učitelka v bádensko-württemberském Schrambergu, později v letech 1953-1959 v Seebronnu. Její jméno v krajanské knize o Budějovicích i s jejím příspěvkem je doprovozeno roku 1979 rovněž údajem o místě bydliště, kterým byl tenkrát Siegertsbrunn u Mnichova, kde žili i oba její synové. Oba je také, v roce 1995 Norberta a rok nato Wolfganga, stačila oplakat a až od června 1997 (to už jí bylo málem 93 let) se uchýlila do domova důchodců (Altenheim Haus im Wald), než 15. června v Höhenkirchen skonala. Tak dlouhý a bohatý život! Vím jen, že vzpomínky mne s ní čímsi spojují a že to bude právě ten "genius loci" starých studentských Budějovic, právě jejich učitelským ústavem od šumavských obzorů tak navěky neodmyslitelný.
- - - - -
* Český Krumlov / Krejčovice / České Budějovice / Dolní Vltavice / Dolní Dvořiště / Hyršov / Slavkov / Světlík / Chvalšiny / † Höhenkirchen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko