Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ KARL DIMTER

"Amerika"
Lesní idyla fichtenbašská

Hluboko pod horským vladařem severozápadního cípu Šumavy, starým Čerchovem (Schwarzkoppe), zařezávají se do lesních končin protáhlé údolní soutěsky. Jsou to vlastně boční výběžky poměrně plochého Všerubského průsmyku (Neumarker Senke), místa, které je zeměpisným i dějinným podložím významné bavorsko-české "zemské brány". V úzkých úvalech, které oživuje tok Chladné Bystřice (Kalt-Bastritz) z lesního pramene právě na jednom z čerchovských úbočí, stojí na zeleném palouce ještě mnohý dům německého rázu, mnohé rodné místo, kde budoucí muž slyšel prvá slova mateřštiny a prožil ty nejšťastnější dny svých dětských her.
Jednou se takřka přes noc těm lesům kolem doslova zastavil dech.
Přes noc ustal klapot vodních kol, která tu poháněla sklářské brusírny, poskytující práci a obživu tisícům pilných lidských rukou.
Trvalo nedlouhý čas a stanuly pusté všechny mlýny v okolí.
Přes noc vstoupila bouře a nečas rozbitými okny do nitra opuštěných stavení. Vrány se uhnízdily v chalupách, jejichž poklidný život býval roven posvátnosti oltáře.
A jak dny ubíhaly, zdi se zřítily, ohrady a komíny musely být násilně strženy. Fuchsovu Huť (Fuchshütte) stihla smrt.
Časy se mění. Jednoho dne vyrostly z trosek, mezitím porostlých mechem, domy svítící novotou, velké i malé, bílé zdi a červené střechy. S pyšnou svévolí vstoupily do zapadlého lesního kouta zvaného Fichtenbach (česky se používá výrazu Bystřice i Fuchsova Huť po zaniklé brusírně skla).
Ubozí pracovníci někdejší Fuchsovy Hutě se nezmohli na nový začátek. Tam vzadu v lesích Čerchova, kde bloudí lesní potoky mezi stromy, stojí sešlá stavení, v nichž našli útočiště a s nimi i ptáci, ticho lesa a odvěký, nepomíjivě německý živel dávné Šumavy.
Na stavidlech lesních rybníků tam dosud jakoby vládl kus dávného snu toho kmene o hlubokém míru hvozdů, snu o soběstačnosti lidí z lesa, který se s každou ranní rosou rozplývá do reality všedního dne.
Svůj nový domov nazvali Huťští "Amerikou".
V nespočetných srdcích probouzí však to slovo pocit stesku z odchodu a bolesti rozloučení.
"Amerika?" Má to snad být jakýsi pozdrav na rozchodnou s umírající Šumavou?
Je to, jakoby měli už všichni Šumavané snad skutečně odejít do země, kam už nedosáhne volání o pomoc, odkud už nebude moci přijít.
Srázy, propasti, vody a - strany nás dělí jedny od druhých, rozvanou do všech světa stran a svist toho větru přehluší všechno ostatní.
Kdo najde odvahu přebrodit bařiny, které nás odloučily, spojit ostrov s ostrovem, výspu s výspou, dům s domem a lid s lidem?
Je to věru na román, tahle Šumava!

Waldheimat,1927, s. 132

P.S. Jako by předehra něčeho daleko strašnějšího zní nejen ten nářek nad vylidňováním jednoho kraje, nýbrž i volání po někom, kdo by uspíšil řešení. Mělo se tak udát, všechna řešení měla přijít - i to konečné.

Heimat Domov

Du grüner Heimatflecken
in Licht, in kühler Ruh,
wer kann uns weicher decken
als teure Heimat du?

Uns weht ein wahres Leben,
ein Blick nur geht es ab:
die Wege zwischen Reben,
ein Feldrain führt zum Grab.

Da liegt des Himmels Bläue
in Blümleins Aeugelein
und meine Lieb und Treue
kann nah beim Himmel sein!

Zelený koute doma,
svítáš mně v ústrety,
nás měkce tišit kdo má
a hladit, když ne ty?

Odvál nás život jinam,
jen pohled míří zpět:
cestu nezapomínám
k hřbitovu samý květ.

Leží tu blízko nebe
pomněnek modrá říš
a připomíná tebe,
kraj, kde jsme Bohu blíž!

Waldheimat,1925, s. 78

P.S. U jména autora stojí i jméno místa, kde žije, totiž Folmava (Vollmau).

Wie dazumal… Jak onenkrát…

Wüste Berge, blaue Wälder
zäunen ein mein Heimattal,
lieblich winken Hütten, Felder
heute noch, wie dazumal…

Himmelsliebe lacht hernieder,
pflanzt ihr Mal in Angst und Qual,
dass uns wieder Friedens Lieder
Wege ziehn, wie dazumal…

Horské pláně, modré lesy
vidím domov objímat,
vsi i pole pod nebesy
ještě dnes, jak onenkrát…

Láska Boží usmívá se,
byť tu zem zří mukou lkát,
z písně kéž nám vzejde zase
klid a mír, jak onenkrát…

Waldheimat, 1924, s. 79

Autor se uvedl touto básní hned v prvém ročníku českobudějovického měsíčníku.

Lindenblüh! Květ lip

Liebwarme Morgenluft,
Bienentanz, Honigduft,
Vogelsang, wochenlang
freien um sie.
Lispelndes Liebeswort,
stiller Wunsch, trauter Ort,
süßer Mund, Freudenstund':
aus Lindenblüh!

Ten vlahý jitřní vzduch,
dech medu, včelí ruch,
ptačí zpěv a má krev
chtějí tvůj slib.
Těch láskyplných vět,
té touhy sdílet svět
s tebou jen, tvé rty, sen
pod květem lip!

Budweiser Zeitung, 1926, č. 57, s. 4

Waldheimat Lesní domov

Willst du ein Wunder sehen
von göttlicher Gestalt,
so komm auf meine Höhen
her in den Böhmerwald!

Da bist du fern der Erde
und nah beim Himmelstor,
wenn du auf irrer Fährte
steigst wie zum Thron empor.

Da knien vor dir nieder
die Türme und der Tann -
und ferne Orgellieder
flehen zu dir hinan - -

Chceš spatřit požehnání,
jímž zemi tvar dal Bůh?
Tak pojď do našich strání,
k nám na šumavský vzduch!

Daleko budeš světu
a o to nebi blíž,
jak u vrat ráje je tu,
trůn snů svých spatřit smíš.

Před tebou poklekají
vlny těch lesů všech
a na varhany hrají
píseň, co bere dech - -

Waldheimat, 1926, s. 133

U těchto veršů je pod čarou poznámka, že pocházejí ze sbírky "časových básní" (v originále "Zeitgedichte"), nazvané "Heimkehr" (Návrat domů) a datované "Ostern" (tj. Velikonoce) 1926.

Am Arber Na Javoru

Wie weit, wie weit darf heut ich schauen
umher in altes deutsches Land!
Der Wälder Wogen, wie sie blauen --
gelegt für uns von rechter Hand!

Ihr grünen, waldumzäunten Matten
mit mancher Hütte frohem Glück -
ruht unbesorgt: der Wolken Schatten
behütet eures Rechts Geschick!

Und wie die Wipfel aufwärts streben,
mit off'nen Blick stets aufrecht steh'n,
so gehen sie in ihrem Leben
auch offen, aufrecht zu den Höh'n!

Jak daleko dnes patřit je mi,
kde všude německý je kraj!
Jen těch vln lesů směry všemi,
té modři, právě jako ráj!

A zeleň luk v těch lesů klínu
těch vsí i samot šťastný dík –
samo právo na domovinu
střeží těch oblak stinný šik!

A jak ty lesy pnou se vzhůru,
jak každý kmen je zpříma sám,
tak i ty zrakem do azuru
miř, otevřený výšinám!

Waldheimat, 1926, s. 187

Weißt Du nicht mehr? Nevíš už?

Bist du nicht einmal auch du drinn
im Böhmerwald gesessen?
Kam Dir die Heimat aus dem Sinn?
Hast Du sie schon vergessen?

Macht es Dir denn gar nichts aus,
Was Du, was wir verloren?
Ist wertlos Dir das Vaterhaus
darinnen Du geboren?

Weißt Du nicht mehr, wie schwer es war,
daheim recht zu bestehen?
Und doch wie schön, wie wunderbar
es war, dort umzugehen?

Das Brot der Heimat, seinen Duft -
kannst Du ihn noch erfassen?
Folgt Dir nicht mehr die Heimatluft
noch nach auf allen Gassen?

Die Vögel fliegen heim im März
kein Mensch kann es verwehren.
Hat Flügel nicht ein Menschenherz
um schwebend heimzukehren?

Nebyls snad kdysi domovem
tam u nás, na Šumavě?
Z mysli ti sešla už ta zem?
Zapomněls na ni zdravě?

Nepřeješ nijak vývodům,
co všecko nám tím vzali?
Žes nepřišel snad jen o dům,
kde bývals jako malý?

Nevíš už, nelze bezmála
že je tam dojít práva?
A přec nám ta zem zpívala,
divukrásná a smavá.

Domácí chléb tam voníval,
což necítíš ho posud?
I tamní vzduch je s námi dál
provází i Tvůj osud.

Zjara tam ptáci letí zas,
nikdo jim nezabrání.
Proč u srdce, jež tepe v nás
pár křídel není k mání?

Bezirk Hostau : Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 4

O naše domovské právo v Čechách

Je známo, že ne všichni Češi si přáli zničení rakousko-uherské monarchie, natož aby se na něm podíleli, a že jen někteří Češi usilovali o vlastní český stát, určený ani ne tak k péči o vlastní soukmenovce jako k panování nad Němci, kterým "je třeba ukázat", kdože tu nyní opravdu vládne. Podle názoru českých nacionalistů se totiž dějiny až dosud odehrávaly hrubě nesprávně a je nutno bez odkladu je revidovat, přirozeně že ve prospěch oněch do té chvíle "utlačovaných".
Na první pohled tomu bylo skutečně tak. Stovky západočeských míst údajně slovanského původu, se staly posléze čistě jazykově německými, jakkoli nesly i nadále neklamně česky znějící jména. Rok co rok dnem i nocí poukazovali na to prý neklamné svědectví slovanského dávnověku země čeští národovečtí křiklouni: "Hleďte, germanizovali naši zemi! Němci jsou naši nepřátelé, vyhnali nás z domovů, vzali nám vlast!"
Bylo by klamné přecházet tento stav věcí mlčením. Mnoho míst širšího Chebska (Egerland) nese jména, která jim dali jejich čeští zakladatelé. Bylo by úsměvné, kdyby někdo z nás ve slepém patriotismu chtěl tvrdit, že Hassatitz (Hostětice) či Natschetin (Načetín) jsou slova vlastně německá. Prvým Němcům, kteří přišli třeba do míst jako Tschernahora (Černá Hora), Murchowa (Mrchojedy) či Mirkowitz (Mírkovice), byla jejich označení zprvu spíše záminkou k žertům a zněla jim bezpochyby jako nevyslovitelná přesmyčka. Časem si ovšem i jejich jazyk uvykl cizí výslovnosti a přestože si ho zprvu málem zlomili, to zapeklité slovo nakonec tak dlouho převalovali v ústech, až se obrousilo a německý jazykový úzus je přijal za své. Bez českých háčků a čárek nakonec na konečném výsledku sotva kdo ostatně poznal jeho vlastní původ. Místní jména jako Metzling (Meclov), Zemschen (Třemešné), Hostau (Hostouň) či Meßhals (Mezholezy) byla nakonec chápána jako německá, poněvadž si pod nimi původní slovní význam nedovedl už nikdo představit. Nebylo vždy radno, v německy hovořících vsích jako třeba Worowitz (Borovice) nebo Sirb (Srby) dokazovat, že jejich označení jsou vlastně česká a jak se to má s jejich českým slovním významem. Tak jsme si už uvykli na ten cizí zvukový háv, že jsme jej přijali jako vlastně německou jazykovou zvláštnost, jakousi místní folklorní odlišnost. Někdy šlo ztotožnění s českým místním jménem opravdu daleko a vznikl vlastně správně znějící německý výraz, který si zachoval už jen pouhou ozvěnu původního znění s naprosto už pozměněným smyslem. Škoda, že se takové zněmčení mohlo udát jen na úkor zkomolení původního významu. Pro znalce historie to jistě nebyl nijaký zločin, nýbrž jen důkaz prolnutí obou jazykových živlů. Mám tu na mysli třeba takový případ jako Muttersdorf (Mutěnín), Schüttarschen (Štítary), Roßhaupt (Rozvadov), Wassetrompeten (Ostromeč) a jiná plně už místní jména, která zněmčením nabyla zcela jiného obsahu.
Snad by bylo lépe nepřebírat česká místní jména, resp. neuchovávat je vlastně i ve zkomolené podobě, ale rovnou je nahradit novými a jazykově správnými německými označeními. V době, kdy německý živel vešel do západočeských českých sídel a postupně tu nabyl převahy, necítili se zdejší čeští usedlíci rozhodně nijak ohroženi přílivem "vetřelců". Neviděli v přistěhovalcích z Bavor či Frank nijaké nepřátele, nýbrž dokonce spojence v zápase o selská práva proti poddanství a robotě (i v originále "Robot" - pozn. překl.). Ten, kdo se v Čechách usadil, stal se českým krajanem, osudovým souputníkem a životním spolutrpitelem. Byl to napříště "náš člověk", jak se říkalo "jeden z nás" (v originále "einer wie wir" - pozn. překl.), "Böhm", tj. zemský Čech. Tehdy se nepočítal člověk za Čecha či Němce, lidi nedělil rozdílný jazyk, ale rozdílný společenský stav. Dějiny domažlických Chodů o tom svědčí nanejvýš výmluvně: nepřítelem českých stejně jako německých poddaných byl jejich společný utlačovatel, lhostejno, zda mluvil česky, německy či třeba latinsky, zda se přezdíval z Krasíkova ("von Schwannberg", tj. Švamberkové - pozn. překl.) či Lamingen (toho zase Češi přezvali na "Lomikara" - pozn. překl.).
Poněmčení západních Čech nebylo také zdejšími českými sedláky chápáno ani jako agresívní akt, ani jako "cizí vměšování". Němečtí přistěhovalci přece nepřišli do Čech někoho vyhánět či zapudit. Přicházeli sem krok za krokem ze šumavských hor a orali se svolením nebo přinejmenším se strpením vrchnosti pole za polem dál a dál do českého vnitrozemí; svou pílí a často za peníze dobývali si svou novou vlast, nové domovy Němců v Čechách. Jistě tak vešli do dějin českých zemí jako nabyvatelé zdejší půdy, nebrali ji však zdejším usedlíkům, nýbrž "obsazovali" jen dosud neobhospodařovanou zemi nikoho, mnohdy méně úrodnou půdu mezi usedlostmi svých českých sousedů. Češi, pokud kde byli dříve usazeni, by si jistě horší půdu nevzali. Společná nouze sbratřovala staré s novým, oči více než ústa stačily k dorozumění a když si jeden druhého pěkně prohlédl, podali si ruce a často se i ženili a vdávaly, domácí s nově přišlými. Integrace vyhrála takříkajíc na celé čáře. Je nasnadě, že se tehdy velmi řídce osídlené západní Čechy musely během pouhých několika desetiletí jazykově německými, když např. v místě se 4 českými chalupami vyrostlo v krátké době 15 i více německých statků, takže rychle ztratilo někdejší slovanskou tvářnost a nabylo trvale německého rázu. Svědky téhož vývoje v opačném směru jsme byli ostatně později svědky u měst jako třeba Plzeň (Pilsen) či České Budějovice (Budweis), která přistěhovalectvím z venkova postupně ztratila původní německou většinu. Samostatný český stát pak úředně prováděl takové "znovuzískání" údajně kdysi "poněmčelých území". Nasazoval do malých jazykově německých osad české úředníky s početnými rodinami, zřizoval tam státní podniky, v nichž měli být zaměstnáváni výlučně Češi a uváděl tak tu i tam uměle do pohybu jazykovou hranici v český prospěch. Provozoval tak paradoxně odnárodňovací politiku. Loajálními obyvateli Čech (v originále "loyale böhmische Bürger" - pozn. překl.), jinými slovy zemským národem mohli být podle oficiálního názoru toliko "čistí Češi", nouzově pak někdejší Němci, kteří se svému němectví "odnaučili". Jaká propast mezi počátkem a koncem německého bytí v Čechách!
Je prokázáno, že český živel neosídlil v Čechách nikdy hraniční pohoří země. Snad se někde slovanská vlna přehoupla přes šumavské hřebeny a místy se usadila až v Bavorsku a v Horní Falci, na větrných svazích samého pohoří Šumavy (rozuměj tu i Českého lesa - pozn. překl.) však nijaký Slovan nikdy trvale pobývat nezůstal. Jako v Čechách, tak i v Horní Falci a v Horních Frankách vyhledával vždy úrodnější nížiny. Až do údolí řek Nab, Schwarzach a Pfreim, až k Rednitz, Regnitz a k Regenu došly kdysi slovanské kmeny Vendů ("Windische", Wenden), hledající nový domov v dosud jen spoře Němci osídleném území. I německé kmeny ostatně tehdy hledaly teprve svá místa, dosud tak řečeno "facírovaly" (v originále "vazierend" - pozn. překl.), uchopeny vlnou velkého stěhování národů a hnány jí sem a tam. Jak víme, dostali se někteří z Germánů, okřídleni touhou po slunečných krajích, přes Itálii doslova až k africkým břehům. Bylo štěstí, že v honbě o střepy římského impéria přišli však většinou na řadu příliš pozdě a nakonec se ponejvíce sotva hnuli z místa. Kdyby to ten zadní voj stihl lépe a ve větší míře, slovanská záplava mohla proniknout možná až k Rýnu a slovanský klín by dnes dělil někde na čáře řeky Mohan (v originále "Mainlinie" - pozn. překl.) německý sever od jihoněmeckých končin. Něco podobného potkalo zásluhou maďarského průniku do střední Evropy přece právě západní Slovany (Čechy, Poláky a Lužické Srby), kteří tím byli odtrženi od jihoslovanských kmenů Srbů, Slovinců a Chorvatů.
Germánským Frankům, kteří se k tažení do plodnějších jižních luhů přidali ke svému politování až jako poslední, se musely věru protáhnout obličeje, když se jim náhle v zádech ocitl z východu příliv slovanských vyhnanců, hledajících nový domov tam, odkud se oni sotva vydali na cestu. Ten náhlý proud se řinul do Čech, právě vyklizených Markomany, kteří rovněž chtěli stanout mezi dědici vševládné římské říše. Přesto lze prokázat, že v historické chvíli vstupu slovanských kmenů na české území tu museli Němci zčásti ještě nadále zůstávat. Byli to právě oni, kdo předali slovanským přistěhovalcům jména českých řek, která se sami naučili znát od svých keltských předchůdců. Ten velký zmatek, vyvolaný po celé Evropě stěhováním národů, utišil se teprve, když už Řím skutečně ležel v troskách. O německé vystřízlivění a novou orientaci se však postaral právě příliv a průnik slovanských svazů. Domovská půda opět stoupla v kurzu. Znovu se zakousla sekera do divočiny, mýcené a vypalované, klučené a zúrodňované všude v dosahu, močál za močálem obděláván dál nazpět směrem do Čech. Stále víc franckých a hornofalckých sídel se zvedalo "větru z Čech vstříc" ("dem böhmischen Wind entgegen" v originále - pozn. překl.). Hluboko na srdci Šumavy a výš a výš na jejích zelených svazích slavil svůj vlastní prapůvod sám německý pocit domova. Láska k domovu není nikde silnější než tam, kde je třeba se o zemi a s ní utkat, aby se stala zdrojem života a šťastného lidského bytí (v originále "um satt und zufrieden zu werden" - pozn. překl.).

P.S. Jeden z Dimterových příspěvků do krajanského listu Heimatbote byl v něm otištěn 7. ledna 1966.

Böhmerwäldlerisch Po šumavsku

Glei ne(b)m a Distl und ne(b)m an Dorn
im Böhmerwold drinna, do bin i geborn,
bin g'rutscht af da Wiesn, bin krocha ins Korn,
am Baaman umkraxelt und ganz schön groß worn.

So wos gibts nur oamol, dös is net derlogn:
an Ossa, an Arwa und oan Hoha Bogn
I bin scho weit furt g'west, bin umadum zogn.
Dahoam is 's am bestn, dös kann i wohl sogn!

Is Prag net a sauberne, guldene Stood?
Weils unser gsunds Wossa vom Böhmerwold hot!
Dös rinnt durch gonz Deutschlond
und steigt aus'm Meer
und kimmt vo obm wieda in 'n Böhmerwold her.

Ač trní a hloží a všudy nečas
rodnej kout bejval vokolo nás,
já přec v lukách brousil i v strniskách zas,
po stromech šplhával – jářku, krása krás!

Mladý časy přešly. S kym vo to se přít?
Jen paměti nedá se zapovědít:
Javor a Vysokej Bogen kdo zhlíd,
či Vostrej – halt u srdce nemá už klid!

Nad Šumavu nejni! Praha, město měst,
až v naší Vltavě má korunu z hvězd!
Do Němec řeka teče,
zná až k moři se brát,
jak prší, s tou vodou myslim na návrat.

Böhmerwäldler Jahrbuch 2006, s. 81

Riesenberg Rýzmberk

Da liegen Steine wirr umher,
Höllwasser kocht in Höhlen -
Gemäuer stürzen ungefähr
und Innerirdische gröhlen.

Des Nachts, wenn alle Erde lauscht,
beginnt sich 's hier zu regen,
ein jeder Stein, jed's Löchlein plauscht,
es klingen ferne Degen.

Wehrufe fliehen durchs Geäst,
darüber Donars Raben,
Walhall sucht für das Totenfest
die edelst deutschen Knaben - - -

Herzfremder Jubel, wild und feind,
durchloht die Statt der Toten.
Vom Himmel ruft 's: "Volk! Sei geeint
und steh' auf deinem Boden!"

Heut klingen Gläser ringsumher
Und hundert Pärchen tanzen,
Ein weltfremd Lied – von Wildheit schwer
wälzt über Blut und Lanzen.

Co kolem změti kamení!
Vře voda jeskyněmi,
zdi řítí se na znamení
hukotu kdesi v zemi.

V noci, když všechno usnulo,
divné věci se dějí,
jak ožilo by minulo,
meče z tmy vyzvánějí.

Stony se ozvou z větvoví,
vraní křik boha hromu;
Valhala asi nepoví,
koho chce pozvat domů - - -

Mrtví jako by slavili
a varovali živé,
jež nebe volá, znají-li
bít se jak předci dříve.

Číší předivná ozvěna
se tě stem tónů chopí
v písni tvé krve, zježená
divá houšť temných kopí.

Waldheimat, 1927, s. 111

Waldlerischer Haussegen Šumavské domácí požehnání

Grüaß God und kemmts eina,
nehmt güatigli Rast,
a Rein voll is übri,
de glangt jedm Gast
und woarm habn mirs a,
und fürcht 's enk nix weg:
Da holzg'schnitze Herrgott
Schaut aus sein Vosteck!

Pozdrav Bůh, jen vejdi,
místa je tu dost,
taky v hrnci plno,
vítán každej host.
A i teplo máme,
kampak pryč se hnout:
sám dřevěnej Pán Kristus,
hleď, má u nás svůj kout!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 477

Slovníček: güatigli = vlídně, laskavě, Rein = hrnec, glangt = stačí, wegfürchten = odstrašit, enk = vás, Vosteck = skrýš.

Waldlerbeicht Vyznání Šumavanovo

Wou i hischau, lauta Bama,
wou i hitritt, Mous und Stoa(n),
soviel Straißla rumaduma
soviel Bleamla stehn am Roa(n).

Wou i hilang, lauta Arbat,
lauta Würz' und Stöck' und Äst',
wou i hilus, soviel Liada,
soviel Jodla im kloan Nest.

Wenn i ausgeh, jo, glei neimol
schau i zruck, wos d' Hüttn tuat,
denk dabei, wia is dös mögli,
so weng Plotz und so viel Guat?

Wou i hitritt, wou i hiwill,
wenn i weit vorn Wold draußt steh:
Zu man Stoanan, zu man Reiser,
zu man Hüttla möcht i geh'!

Kimm i oamol wirkli affa,
wouhi nejda kemma sollt
sog i: "Liaba Himmlvoda,
schick mi o(h)i in Böhmerwold!"

Kam pohlídnu, samý stromy,
kam šloupnu, kamen a mech,
tolik kvítí všudy kolem,
i mez celá ve květech.

Kam jen šahneš, práce samá,
samej kořen, větev, kmen,
kam doslechnu, v hnízdě malym
samej zpěv a hlahol jen.

Kam jen vyjdu, hned se mušim
na ty chyše vohlídnout,
pomyslim, jak možný je to,
malej, a tak pěknej kout?

Kam se vrtnu, kam mám vodtad,
jak daleko snad se brát:
k mym skalám a k mýmu lesu
k mejm chaloupkám bych tak rád!

Až vodejdu vopravdu pak,
kam je jít každýmu z nás,
řeknu: "Milej Pane Bože,
pusť mě tam na Šumavu zas!"

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 319

Slovníček: Bama = stromy, Mous = mech, Stoa = kámen, Straißla = kytička, Bleamla = kvítí, Roa = mez, hilang = dosáhnu, Arbat = práce, hilus = doslechnu, Liada = písně, Jodla = jódlování, halekání, hiwill = chci pryč, Reiser = proutí, affa = potom, Himmlvoda = nebeský Otec.

Erinnerung Vzpomínka

Über die Wiesen und Felder fliegt meine Sehnsucht hinaus
hinter die fernblauen Wälder! Weißt Du, dort bin ich zu Haus!

Dort lag ich einst in der Wiegen, sang ich zuerst einen Reim,
bin auf die Bäume gestiegen: Weißt Du, dort bin ich daheim.

Häuser und Straßen und Gärten sehn nur daheim so lieb aus;
bin ja bei meinem Gefährten: Weißt Du, dort bin ich zu Haus!

Přes pole a luka nese mne dávná touha až k nám,
k tobě, můj modravý lese! Víš, provždy tam domov mám!

Tam jsem kdys v kolíbce spával, našel tam první svůj rým,
ve větvích kdys vysedával: Víš, ten kout zůstává mým!

Domy a cesty i sady jen tady co říkají nám;
jsem se svými dohromady: Víš, provždy tam domov mám!

Bezirk Hostau : Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 400

Verlorene Heimat Ztracený domov

Überall auf fremden Wegen, wo ich einsam geh und steh,
kommst du leise mir entgegen und ich spüre deine Näh.
Möcht umarmend dich begrüßen, meine Mutter Erde du,
möchte liegen dir zu Füßen, meine Heimat, immerzu!

Alle Wege, alle Zäune in der Heimat weiß ich noch,
jede Hütte, jede Scheune, wo ich um die Ecke kroch.
Und ich höre noch die Lieder, die ich las von Mutters Mund,
und ich rieche noch die Flieder und den Klee im Wiesengrund.

Es blühn wunderbar die Hecken in der Fern, in aller Welt.
Es gibt viele schöne Flecken, wo es auch mir gut gefällt.
Aber noch im Paradiese schau ich immer nach dir aus:
auf die grüne Kinderwiese und mein altes Vaterhaus!

Kdekoli na cizích cestách samoten jsem šel i stál,
jak ten, kdo sám sebe trestá, tušil jsem tě opodál.
Rád jak matku přenebohou objal bych tě znovu zas,
rád bych padl u tvých nohou, domove, co trváš v nás!

Každou pěšinu tam doma ještě na paměti mám,
humna jsou mi povědomá, jak se tísní k chalupám.
Někdo u nás píseň zpívá, ten hlas býval maminčin,
jetel voní ode chlíva, šeřík klade vonný stín.

Snad i jinde keře kvetou, dálkami tě láká svět.
Těžko říci jednou větou, kam v něm chtělo by se jet.
Třeba ale byl bych v ráji, patří nejněžnějším snům
zeleň luk tam v našem kraji, kde stával můj rodný dům!

Bezirk Hostau : Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 621

Co vlastně víme o Franzi Karlu Dimterovi? Narodil se 6. února 1906 v Plassendorfu, dnes zaniklé osadě obce Starý Spálenec (Alt Prennet) v okrese Domažlice (Taus). Připomeňme, že rodný Plassendorf zašel po válce pod českým jménem Kubička, zvoleným nejspíš podle blízké České Kubice (Böhmisch Kubitzen). Psal z Folmavy do českobudějovického Waldheimatu o osudu Fuchsovy Huti, učil na měšťanské škole v Bělé nad Radbuzou (Weißensulz), roku 1932 tam vydal nákladem odbočky spolku Deutscher Böhmerwaldbund brožuru pod názvem Anregungen zu heimatbildendem Fremdenverkehr im Böhmerwalde a za války ve Folmavě vlastním nákladem dva svazky edice Volkstumpolitische Blätter für den Bereich der Further Senke (Všerubský průsmyk se začal zvát "z druhé strany" Furthským!). Ty svazky se jmenovaly Nächster deutscher Osten a Wald Königreich und Chodenland. To už byl ženat s Bertou roz. Schlegelovou z Hofu na řece Saale, bydleli v Horšovském Týně (Bischofteinitz) v ulici Hanse Knirsche. Po válce následoval odsun a se jménem Franze Dimtera se setkáváme při autorství knihy Further Grenzlandbuch, uvedené jako pramen jednoho z krajanských sborníků, v němž nacházíme i Dimterovy verše pozdní. Pronesl ostatně v roce 1957 slavnostní projev u příležitosti převzetí patronátu nad vyhnanci ze svého kraje právě bavorským městem Furth im Walde. Psal i do Heimatbote, hlavičkové mutace listu Sudetendeutsche Zeitung pro bývalé okresy Tachov a Horšovský Týn. Roku 1967 byl spolu s Franzem Lieblem, Josefem Bernklauem, Rudolfem Kiefnerem a jinými spolupořadatelem o spoluautorem podobného titulu Unser Heimatkreis Bischofteinitz mit den deutschen Siedlungen im Bezirk Taus (1982 vyšel ve čtvrtém vydání!) už proto, že s kruhem týchž editorů byl i členem "krajské rady" vyhnanců z Horšovskotýnska, z níž pak odstoupil roku 1971 ze zdravotních důvodů. Zemřel deset let nato, 11. března 1981, v Erdingu na severovýchod od Mnichova, jak mi sděluje jeho dlouholetý spolupracovník Josef Bernklau, pochován je však blízko rodných míst i věčných témat, totiž ve Furth im Walde, takřka doma z druhé strany české hranice. Tak se jako ze skleněných střepů skládá obraz osudu nezcela sice ucelený, nepostrádající však ve světle úvodní ukázky z jeho tvorby jisté logiky: je to věru na román, tihle lidé!
- - - - -
* Kubička / Fuchsova Huť, Folmava / Horšovský Týn / Bělá nad Radbuzou / hora Javor / † Erding (BY) /† † Furth im Walde (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko