Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN DOLEJSCH

Když si pomyslím, že kvůli jednomu nepochopení …

Když si pomyslím, že kvůli jednomu nepochopení práva musel jsem na sebe vzít několikaleté omezení a bolestnou starost, pak se nemohu z obratu k lepšímu opravdu těšit. Abych pravdu řekl, můj životní standard byl od května 1955 až dodnes horší, než bylo těch posledních dva a půl roku v českém vězení. Je dobře, že nemám tu moc, abych poslal ty z ministerstva vnitra na zkoušku dva a půl roku dlouho k nucené práci v českých uhelných dolech. Zasloužili by si to!

Hoam!, 1958, č. 2, s. 21

Citace vlastních slov posledního prachatického "důchodního", tedy "Rentmeistera" Johanna Dolejsche pochází z článku, který o něm pod titulem "Ein Spätheimkehrer gebraucht sehr sehr bittere Worte" (tj. "Pozdní navrátilec volí hořká slova") zveřejnil v roce 1958 Adolf Webinger, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, na stránkách krajanského měsíčníku, který řídil. Podle něho byl Dolejsch odsouzen k 8 letům nucených prací za to, že byl příslušníkem prachatické hudby SA (Sturmabteilung, doslova "úderný oddíl", paramilitární organizace NSDAP, zvaná také podle svých uniforem "hnědé košile"). Prachatická česká kronika a cenná magisterská práce Vladislavy Lehečkové na Masarykově univerzitě v Brně "Okres Prachatice po roce 1945" ovšem jednak uvádějí, že tato hudba mj. vyhrávala při odchodu prachatických německých branců na fronty druhé světové války, jednak že Dolejsch jako příslušník sdružení zvaného "Volkssturm", ve které se "úderné oddíly" SA na samém konci války přeměnily, byl odveden k ochraně Soumarského mostu (Säumerbrücke) a k cestě do Volar (Wallern). Po výsleších v Prachaticích (30 místních Němců už předtím uvrženo partyzány do vězení okresního soudu), které prý se značnou krutostí vedl "soudce doktor" Hibschmann, sám později souzený za spolupráci s gestapem za války, bylo 21 mužů posláno k dalším ostrým výslechům do Českých Budějovic a po další vlně zatýkání na Prachaticku, vztahujících se i na německé ženy, byla většina zatčených dopravena k mimořádnému lidovému soudu do Písku, kde byli i ti z prachatického "Volkssturmu" odsouzeni v březnu roku 1946 k poměrně vysokým trestům (Dolejsch 8 let, Forst, Kreipl a Langl po 5 letech, abychom uvedli jen jména, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), někteří až k pětadvacetiletým. V letech 1946-1952 byl Dolejsch donucen k vykonávání těch nejtěžších prací a teprve v březnu 1954 byl po osmi a třech čtvrtích roku propuštěn. "Pozdní navrátilec" (říkalo se i "Heimkehrer" jako by šlo o návrat "domů") se mohl konečně setkat se svou rodinou v Bavorsku. Tam mu příslušela po vysídlení tzv. "přemosťovací pomoc" (v originále "die Überbrückungshilfe") podle článku 131 ústavy (Grundgesetz/GG) Spolkové republiky Německo (viz Wikipedia), kterou dostávali všichni úředníci, vyhnaní z po válce z východních "říšských" území. V dubnu roku 1955 však náhle bavorské ministerstvo vnitra došlo ke zjištění, že Dolejsch, který byl v Prachaticích "městským inspektorem" (Stadtinspektor) s úřednickou definitivou (Beamter auf Lebenszeit), nemá složenu tzv. "inspektorskou zkoušku" (Inspektorenprüfung). Dolejschovi však byla přiznána doma proto, že měl složenu maturitní zkoušku na prachatickém gymnáziu a už dlouho před připojením Prachatic k "Říši" zastával různá úřednická místa při městské správě. Nyní mu byla škrtem pera oduznána všechna dávno nabytá práva a odňata "přemosťovací pomoc". Navíc měl vrátit se zpětnou platností všechny příjmy, plynoucí z ní až doposud jemu a jeho ženě. Od května 1955 dostával jen podporu v nezaměstnanosti (Arbeitslosenunterstützung) a od listopadu 1955 podstatně nižší "pomoc v nezaměstnanosti" (Arbeitslosenhilfe). Jeden z jeho synů musil přerušit studia a sloužil od té doby u pohotovostní policie. Aby nic nepromeškal, podal si Dolejsch ještě v roce 1955 u spolkové pojišťovny pro zaměstnance (Bundesversicherungsanstalt für Angestellte) v Berlíně-Wilmersdorfu žádost o důchod. Zmíněný úřad potřeboval dva roky k vyřízení věci, ačkoli měl k dispozici všechny potřebné doklady. Ke dni 1. prosince 1957 mu byla zaměstnanecká penze konečně přiznána. Přiznám se, že tato drobnost byla hlavním důvodem zařazení Johanna Dolejsche mezi šumavské autory. Když jsem hledal v prachatických digitálně přístupných matrikách jméno Dolejsch (Dolejš), nalezl jsem jen ke dni 25. srpna 1891 záznam o svatbě dvaačtyřicetiletého volarského soudního kancelisty Johanna Dolejše (psáno v německém jinak záznamu i s tím háčkem takto), vdovce po Augustině, roz. Riegerové z Dolní Rokytnice (Unter-Rokytnic), dnešní městské části Rokytnice nad Jizerou v okrese Semily, syna ševcovského mistra Johanna Dolejše z Horní Liboce (dnes součást Prahy 6) a Kathariny, roz. Aunicky z Bílé Hory (dnes rovněž Praha 6), s Aloisií Lentesovou, dcerou prachatického měšťana Karla Lentese a Kathariny, roz. Langové rovněž z Prachatic. Jiného Dolejsche tu v rozmezí let 1881-1905 prostěnenajdete. Až o nějaký čas později jsem objevil ve strakonické křestní matrice česky psaný záznam o jeho zdejším narození 30. prosince roku 1894 a následném křtu 6. ledna 1895 - jeho otec Jan Dolejš byl tehdy ve Strakonicích, kde bydlil v synově rodném domě čp. 52, soudním kancelistou a chlapcovými kmotry se stali matčin otec Karel Lentes, majitel domu v Prachaticích čp. 71, a také strážmistr z Horní Cerekve Václav Dolejš. Pozdější přípis nás zpravuje o prachatické svatbě tehdy už bez tří dnů třicetiletého Jana Arnošta Dolejše (tak byl podle českého záznamu pokřtěn) s Johannou Částkovou z Horní Vltavice dne 27. prosince roku 1924. Já bych řekl, že spolkové Německo mělo v letech 1954-1957 starosti se synem těch dvou roku 1891 v Prachaticích sezdaných "Šumavanů". Rodná zem od roku 1954 už nikoli. Johann Dolejsch podle zprávy v krajanském měsíčníku "Hoam!", kde jsem ji v rubrice s romantickým titulem "In der Fremde sind gestorben" (tj. "V cizině zemřeli") objevil teprve počátkem roku 2016, zemřel 26. srpna roku 1962 v bavorské obci Böbrach. Nedožil se 68 let - bobr evropský, kterého má Böbrach ve znaku, se podle některých pramenů dožívá až 50 let, podle jiných ani ne poloviny, a nám rodu lidského, třeba uznat, dalo to dvacáté století nejen v Evropě opravdu zabrat.
- - - - -
* Strakonice / Prachatice / České Budějovice / † † † Böbrach (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko