JOHANN DOLEŽAL
Havran na uťaté hlavě Turkově
Už když jsem jako student na zámku v Českém Krumlově (v originále "im Schlosse Krummau" - pozn. překl.) a na jiných místech pozoroval erb rodu Schwarzenbergů, jedno z jeho polí vzbuzovalo vždycky můj obzvláštní zájem: na uťaté Turkově hlavě s vrkočem vlasů prostřed lysiny (ukrajinský výraz pro tuto vlasovou úpravu užívanou kozáky je "oseledec" - pozn. překl.) se usadil havran (někde se uvádí i krkavec - pozn. překl.) a zaráží své pařáty do jeho oka a krku (v originále "schlägt seine Krallen in dessen Auge und Hals", viz barevné vyobrazení schwarzenberského erbu, kde má havran hlavu vztyčenu, na rakouských webových stránkách Austria Lexikon, ačkoli na jiných častějších verzích erbu pařáty spočívají na Turkově bradě a jen ptačí zoban mu klove oko - pozn. překl.). Tento hrůzný obraz byl nápadný už mnoha lidem: má zvěčnit odvážný čin jednoho z příslušníků tohoto proslulého rodu, který je od roku 1719 vlastníkem krumlovského panství, z bojů proti Turkům.
Ti se z Asie přeplavili na evropskou pevninu, dobyli Balkánský poloostrov a pronikli v roce 1529 až k Vídni; nakonec jim náležely celé Uhry kromě pásu na severu a západě. Roku 1594 se zmocnili pevnosti Ráb (německy Raab, dnes maďarský Györ - pozn. překl.) Velitel tamní posádky hrabě Ferdinand Hardegg kladl zpočátku houževnatý odpor, ale když už nebylo lze hradby déle udržet, vydal dne 29. září pevnost Turkům. Byl obviněn, že vešel po ani ne 20 dnech obléhání s nepřítelem ve zrádnou dohodu a ortel stanovil, že má být potrestán utětím pravé ruky a hlavy. Ráb v nepřátelské moci totiž představoval pro Rakousko stálé ohrožení; turecký sultan přece přísahal, že "vyhladí všechno až k Vídni ohněm a mečem a Vídeň samu pak promění v hromadu sutin". Vojenské oddíly musily být proto ve stálé pohotovosti a sousední pevnosti, které měly zajišťovat obranu dosud nepodrobeného uherského území, byly svěřovány jen těm nejosvědčenějším velitelům. Tak byl pověřen velením nad pevností Komárno (německy Komorn, maďarsky Komárom - pozn. překl.) Adolf svobodný pán von Schwarzenberg.
Narodil se blízko Kolína nad Rýnem (v originále "zu Köln", přesněji 50 km na východ od města na zámku Gimborn roku 1551 - pozn. překl.). Jeho otec Wilhelm II. svobodný pán von Schwarzenberg (ten měl s Annou von der Harff jediného potomka, jímž byl právě Adolf - pozn. překl.) zemřel v roce 1557 na zranění, které utrpěl na bitevním poli (bylo to v bitvě u Saint-Quentin během války španělsko-anglické koalice proti Francii - pozn. překl.). Adolf se tak stal už v raném věku sirotkem. I on však dosáhl vysokých poct, stal se kurfiřtsko-kolínským tajným radou, místodržícím a maršálem, bojujícím na různých válečných dějištích. Po pádu rábské pevnosti naverboval dva tisíce valonských rejtarů, proslulých svou bezuzdnou divokostí a přivedl je císaři Rudolfu II. Po mnoha vítězných střetech byl jmenován "polním maršálem nad veškerým křesťanským vojskem" (v originále "Feldmarschall über das ganze christliche Heer" - pozn. překl.) a pokusil se Ráb dobýt nazpět. Sečkal v Komárně do konce velmi chladné zimy a vyrazil 27. března roku 1598 do boje spolu s Mikulášem hrabětem Pálffym (žil v letech 1552-1600, viz i slovenská webová adresa http://sk.wikipedia.org/wiki/Mikuláš_Pálfi_(1552_-_1600) - pozn. překl.). Ten od přeběhlíků zjistil, že Turci očekávají nějaký přísun od Budy (dnešní Budapešť - pozn. překl.). Pět husarů, kteří mluvili dobře turecky, se 28. března vydalo v přestrojení do Rábu, aby řádně ohlásilo přísun zásob. Uvěřili jim a bez jakéhokoli podezření spustili padací most. Na tu noc přichystal Schwarzenberg útok; sám ho vedl a užil k jeho překvapivému účinku petardy. Byl to kovový hmoždíř ve tvaru zvonu, naplněný asi čtyřmi kilogramy střelného prachu, připevněný na prkno. zavěšený či přišroubovaný na zeď či bránu a přivedený k výbuchu časovanou roznětkou. Instalace takové petardy vyžadovala velkou míru lsti a odvahy. Pod ochranou měsíčné, jen trochu mlhavé noci přišrouboval ji jeden smělý Valon na bránu, zatímco se Schwarzenberg a Pálffy ve vší tichosti blížili. Strašlivý výbuch petardy, který působil tak mocně, že jedno křídlo vrat odletělo z brány až na rábské náměstí, probudil Turky ze spaní. Císařští přitrhli, ale turecká posádka města se bránila se zoufalou zuřivostí jednotlivě i v houfech ve všech jeho ulicích. Měsíc ozařoval tu hrůzyplnou seč, v níž sám paša podlehl, zatímco Schwarzenberg rozohněn vždy znovu pobízel své vojáky k novému zápasu a Pálffy mu přispěchával na pomoc se svými uherskými rejtary. Tisíce bojovníků bylo pobito či zajato, 300 janičárů vyhodilo sebe sama do vzduchu, aby se nemuseli vzdát. Když slunko 29. března vyšlo, byla neděle, ozařovalo svými paprsky děsivou hromadu trosek a mrtvých těl. Obrovská kořist padla vítězům do rukou: Osmani, kteří se až dosud považovali za nepřemožitelné, byli poraženi a dalo se doufat, že budou zatlačeni ještě dál nazpět.
Nepopsatelný byl proto jásot nad dobytím tohoto místa, a to i daleko za hranicemi Rakouska.
Ještě dlouho byly kusy odpálených vrat a petardy, která výbuch způsobila, uchovávány v györské katedrále a výročí vítězné bitvy bylo každoročně slaveno na Velikonoční pondělí u Székesfehévárské brány (Székesfehérvár, latinsky Alba Regia, německy Stuhlweißenburg, česky Stoličný Bělehrad, nejstarší maďarské město na jihovýchod od Györu - pozn. překl.), na níž byly umístěny podobizny Schwarzenberga i Pálffyho. Byly raženy pamětní mince, z nichž se sedm ve Vídni až dosud uchovává; jedna z nich je i ve vlastnictví schwarzenberské knížecí rodiny, v jejíž galerii předků na zámku Hluboká nad Vltavou (Frauenberg) představuje portrét v nadživotní velikosti válečnický zjev statečného muže. Jedinečnou poctu připravil mu však zejména císař Rudolf II. Dne 25. dubna roku 1598 vydal patent, v němž stojí psáno (originální text je ovšem v starší němčině - pozn. překl.): " Poněvadž pevnost Ráb přešla znovu do našich rukou a jeden každý může nyní se svým jměním a statky, se svou ženou a dětmi žít, jednat a nakládat v mnohem větším klidu a bezpečí,... nařizujeme vám,... abyste Bohu ku cti a poděkování, též k důstojné památce na dobytí rábské pevnosti na jejích ulicích, průchodech a rozcestích během dvou měsíců ode data tohoto Našeho nejmilostivějšího nařízení (v originále " von dato dieser Unserer gnädigsten Verordnung inner zwey Monathen" - pozn. překl.) dali znovu vztyčit či obnovit kamenné či jiné kříže a boží muka s malbou Ukřižování, zejména však s následujícím nápisem v kameni či na kovovém plechu vysokými dobře čitelnými literami:
SAG GOTT DEM HERRN LOB UND DANCK,
DASS RAAB IST KOMMEN IN DER CHRISTEN HAND."
(tj. "Pověz tu: Pánu Bohu dík a Pánu Bohu chvála,
že pevnost Ráb se v ruce křesťanské dostala." - pozn. překl.)
Několik takových nápisů se na zašlých "rábských křížích" (v originále "Raabenkreuzen" - pozn. překl.) zachovalo až dodnes. Dne 2. června roku 1599 císař Schwarzenberga na Pražském hradě pasoval na rytíře, povýšil ho do hraběcího stavu a ozdobil jeho erb havranem, který má kolem krku zlatý prsten, pravou nohou vyloupává uťaté hlavě Turkově oko, levou pak zarývá drápy do zkrvaveného torza jeho šíje (v originále "einem abgehauenen Türkenkopf mit dem rechten Fuß das Auge auskratzt und dem linken den Hals umkrallt" - pozn. překl.).
Po slavném dobytí Rábu (v originále "der Ruhmestat von Raab" - pozn. překl.) následovaly v Uhrách další válečné zisky Schwarzenbergovy, takže byl Turky zván "vezír s dřevěnou puškou", než ovšem dne 29. července roku 1600 padl jako oběť vzpoury svých vlastních vojáků. Poněvadž zejména Francouzi a Valoni, posádka habsburské pevnosti Pápa, nedostávali po delší čas nijaký žold a trpěli nedostatkem potravin, zvedli se k odporu a nabídli svou pevnost pašovi ze Stoličného Bělehradu za jistý finanční obnos. Když jim hrabě Adolf Schwarzenberg chtěl připomenout jejich povinnosti, podnikli výpad a život vítěze od Rábu skoncovala kule do hlavy, jakoby mrtvý chtěl prokázat věrnost svému heslu: "Alles und selbst die Haut daran setzen!" (tj. "Nasadit vše i samotnou svou kůži!" - pozn. překl.) Vojevůdcovo mrtvé tělo bylo po pět měsíců vystaveno v Rábu; koncem prosince roku 1600 byla těžká cínová rakev pochována deseti urozenými muži na epištolní straně (v originále "Epistelseite", německy bývala zvána take "Männerseite" - pozn. překl.) hlavního oltáře augustiniánského kostela u vídeňského Hofburgu. Náhrobek z bílého mramoru, znázorňující Schwarzenberga klečícího před křížem, zmizel po stavebních úpravách kostela v následujících staletích a hrobka je uzavřena. Pozdější generace až příliš lehce zapomínají na zásluhy těch minulých. Havran (německy "der Rabe" - pozn. překl.) na uťaté hlavě Turkově, který připomíná znovudobytí Rábu dne 29. března 1598, zdraví nás však ze schwarzenberského erbu ještě dnes na Šumavě jako "mluvící" znamení na paměť hrdinů protitureckého boje před 340 lety (psáno v roce 1938, takže k datu překladu /2012/ činí ta časová vzdálenost už 414 let! - pozn. překl.).
Budweiser Zeitung, 1938, č. 25, s. 2-3
Johann Doležal, profesor jednoho vídeňského gymnasia, přispěl tímto textem do českobudějovického německého listu na jaře převratného roku 1938. Z konce toho předchozího pochází jeho vylíčení životních osudů Thomase Pöschla, který najdeme i v originále na webových stranách Kohoutího kříže. Nevíme zatím nic o osudech autora v letech následujících, z křestní matriky farní obce Horní Planá (Oberplan) však vysvítá, že se narodil 26. prosince, tedy "na Štěpána" roku 1884 v Dlouhém Mostě (Langenbruck, dnes Olšina) čp. 3 v rodině Franze Doležala, podruha na témže stavení a nemanželského syna Anny Doležalové z dnes zcela zaniklé osady Vitěšovičtí Uhlíři (Kriebaumkollern), a jeho ženy Marie Theresie, dcery Franze Mauritze z rovněž dnes zcela zaniklé Bozdovy Lhoty (Hundshaberstift) a jeho manželky Franzisky, roz. Tößové z taktéž zaniklého Ondřejova (Andreasberg). Záznam křestní matriky je doprovozen přípisem o svatbě Johanna Doležala ve vídeňské farnosti Rudolfsheim (Vídeň XV./1) 23. března 1916 s Annou Faschingbauerovou. Ještě že alespoň ta metropole na Dunaji i díky Schwarzenbergům nezanikla, nicht wahr? Johann Doležal zemřel ve Vídni dne 8. února roku 1949 a na snímku jeho hrobu lze číst i chronogram to dosvědčující, jak patrno z naší obrazové přílohy (deska prozrazuje i data narození a úmrtí jeho ženy Anny, tj. *20. května 1894, †1. října 1956).
- - - - -
* Olšina, Horní Planá / Český Krumlov / † † † Vídeň (A)
