Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HELMUT DOYSCHER

Gewitter am Schlossturm Bouřka nad zámeckou věží

Die Schönheit des Sonnenblumen,
das wilde Aufschäumen
der Petunien und Geranien
an den Balkonen,
dahinter die Kulisse eines heranziehenden Gewitters,
schwärzlich bewegte Wolken,
Augenblickstille der Zeit
in den träge fließenden Konturen.

Über dem Land wird es still
vor der Stimme des Donners,
manchmal
wird irgendwo in einem alte Haus
noch eine Kerze entzündet.

Manchmal,
erinnert man sich in solchen Augenblicken
auch noch der Wetter der Jugend
im Moldautal, wenn die Stadt sich duckte
vor dem Zorn der Blitze,
der Schlossturm oben auf dem Fels
umflammt war von giftigem Licht.

Manchmal
in das später verrauschende Rieseln
spüren wir plötzlich kühl
die nun schon so große Anzahl
der vergangenen Jahre.

Zlatá nádhera slunečnic,
pěnivá záplava
petunií a muškátů
na pavlačích,
za tím vším kulisa nadcházející bouře,
černavé kupící se mraky,
okamžik, kdy se čas zastaví
v líně plynoucích obrysech ticha.

Ticho nad zemí,
než uhodí blesk,
mnohde
v nějakém ze starých domů
postaru zapalují hromničku.

Často
se v takové chvíli rozpomenu
na krumlovskou bouři z mých dětských let,
město při Vltavě schoulené
před zlobou nebes
a věž zámku na skále
osvícené brzy nato jedovatou
klikatinou blesku.

Často
když pak došumí opožděné mžení,
pocítím náhle ten chladný
a závratně vzrostlý počet
let, které uplynuly.

Hoam!, 1988, č. 7, s. 380

Währung des Herzens Co v srdci platí

Das Glas,
aus dem ich trinke,
hat einer geschliffen im Böhmerwald, -
derschon lang' nicht mehr ist.
Ich kaufte es ihm ab
mit mir fremdem Geld.

Sein Sohn,
den ich Jahre später traf,
weiß schon fast nicht mehr
um unsere Sprache;
um die Währung des Herzens.

Sklenka,
ze které piju,
je broušena na Šumavě -
někým, kdo už dávno není.
Koupil jsem ji od něj tenkrát
za peníze měny docela mi cizí.

Jeho syn,
potkal jsem ho tam po letech,
neumí už ani slova
v naší řeči,
té měně, co v srdci platí.

Hoam!, 1993, č. 2, 2. str. obálky

Zeit der Kindheit Čas dětství

Stille des Waldes -
Blaubeergesträuch
bedeckt den Boden,
vereinzelt leuchten
Schwammerl hervor -
Lust des Entdeckens
lässt mich wieder
zur Kindheit finden.

Dunst schwebt zwischen den Stämmen -
ein Specht hämmert -
Böhmerwald
feenleicht
weben sich die Stunden
ins tiefere Atmen ein.

Fast wesenlos
erscheint mir die Zeit nun
in diesem Sein -
da das Licht zwischen den Stämmen,
Zeiger der unendlichen Sonnenuhr
mir wieder einen Teil
meines Lebens aufgezeigt.

Lesní ticho -
husté borůvčí
všude v rašelinné půdě,
občas v ní zasvítí
osamělý hřib -
radost z objevování
dá mi tu znovu
najít čas dětství.

Pára se vznáší mezi kmeny stromů,
slyším do nich bušit datla,
Šumava
jako pohádková víla
vpřádá míjení času
do hloubi mého dechu.

Téměř nehmotné
zdá se mi nyní
bytí i čas -
poněvadž právě to světlo mezi stromy
jak rafije nesmírných slunečních hodin
mi opět odměřily
kus mého života.

Glaube und Heimat, 1995, č. 5, s. 77

Als wir gehen mussten Když jsme museli jít

Die Schlossmauer entlang,
klotzig, droben,
darüber der Turm, wolkenbehangen,
immer noch von Dohlen umkrächzt.

Wie war es damals,
als wir gehen mußten,
da der Krieg geendet?

Die Brennesseln
fast mannshoch
den Abhang hinauf,
scheinen hier die Vergangenheit
überwuchern zu haben,
Hollunder wölbt sich darüber.

Licht glänzt auf -
Jahrzente werden eins
im Fallen der ersten Tropfen.

Podél zámecké zdi
klopýtavě nahoru,
nad tím věž, ověšená oblaky,
pořád dokola obkružovaná kavčím křikem.

Jak to bylo tenkrát,
když jsme museli jít,
protože skončila válka?

Kopřivy
snad do výšky dospělého muže,
po svahu vzhůru
zdají se tu mít
zarůstat minulost,
bez nad tím vším se klene.

Světlo se rozbřeská –
desetiletí se stanou rokem
s pádem prvých krůpějí deště

Hoam!, 1995, s. 431

Krummau Krumlov

I.

Vogel und Pferd,
die Rose.
Zerbröckelndes Wappen der Kindheit.

Das Dunkel der abendlichen
Höfe des Schlosses,
klirrend barg es das Tor.
Verblassend
die Sonnenuhren.

Unten die Moldau,
leer, ohne Flöße.
treibend, lautlos
im Steigen der Nacht.

II.

Hier oben,
über der Stadt,
leise wird der Wind,
keine Laute der Menschen.

Die Figuren des Schlossparks
in mittäglicher Stille,
einsam mir gegenüber,
kühl und erstarrt
vor der weiten Bläue
des böhmischen Himmels.

Neptuns Dreizack
ragt weiß in die Stille
einer wiedergefundenen Zeit.

I.

Pták a kůň s jezdcem
a růže.
Oprýskaný erb mého dětství.

Šero podvečerního
nádvoří zámku,
se skřípěním vrat, když se zavíralo.
Vybledlé
sluneční hodiny.

Dole Vltava,
prázdná, bez jediného voru,
žene se bez hlesu
do svahu noci.

II.

Tady nahoře
nad městem,
zmlká i vítr,
natož lidské hlasy.

Sochy v zámeckém parku
za poledního ticha,
samotné jen se mnou,
chladné a strnulé
v daleké modři
českého nebe.

Neptunův třízubec
ční bílý do ticha
ztraceného a znovunalezeného času.

Des Waldes Widerhall, s. 52

Deutsche Jahre im Böhmerwald Německá léta na Šumavě

Als die Zeit noch Holzschuhe trug
und mit festen Kinderfüßen
über das Pflaster alter Städte lief,
traumverlorene Brunnen ihre Wasser spendeten
zu jeglicher Stunde dem Mund,
dem Auge, dem tieferen Sein,
da kamen die Gänse an den Weihern
der Böhmerwalddörfer
geradewegs aus dem Märchen,
da waren die Fische in den Bächen
geheimnisvolle Edelsteine,
da schnarrte der Specht tief
die Dämmerstunde des Waldes,
von Eichörnchen bewacht,
von Häherrufen beschirmt
schratumgeben, moosweibleinumhuscht,
da waren Fichten und Tannenzapfen
die Währung der weit geöffneten Kindertage.

Es waren Mühlfenzls Jahre,
im Flug der Libellen,
im Kräuseln der Wellen über den Krebssteinen,
kaulquappenumsäumt
und moldauumrauscht, glänzend in den Nächten,
wenn das Mondlicht über die Wehre floß,
sommers, grillenlautbestickt.

Es waren deutsche Jahre,
als die Zeit noch Holzschuhe trug
und leise klappernd über das Pflaster
der alten Städte lief.

Když čas nosíval ještě dřeváky
a pevným dusotem dětských nohou
běhával po dlažbě starého města,
zasněné studny měly kdykoli dost vody
pro žíznivá ústa,
očím, tomu hlubšímu bytí,
vyplouvala husí hejna na rybníky
šumavských návsí
jako z pohádek,
ryby v potocích zářily
jak tajemné drahokamy,
datel odbíjel zhluboka
hodinu lesního šeření,
střeženou veverčími skoky
a sojčím křikem,
zaplavenou roji skřítků a lesních žínek,
kde smrkové a jedlové šišky
byly platnou měnou dokořán otevřených
dnů dětství.

Byla to léta mlýnských klapotů,
pod křídly vážek,
ve vlnách čeřených kameny, pod nimiž spali raci,
v nesmírném hemžení pulců.
v šumění Vltavy řeky, třpytící se za noci,
kdy měsíční svit proplouval jezy
za léta protkaného hlasy cvrčků.

Byla to německá léta,
kdy čas ještě nosíval dřeváky
a tiše klapaje v nich běhával
po kočičích hlavách dlažby starého města.

Hoam!, 1988, s. 253

Lied der Moldau* Píseň Vltavy

Es ist Nacht.
Dumpf zieht vom Fluss der Nebel herauf in das alte Städtchen,
frißt sich durch die Gassen der engbrüstigen Häuser,
zaubert ein ganzes Heer von Spukgestalten um die Brückenheiligen,
und schluckt jeden Laut.

Es ist Nacht über der Moldau.
Kein Wort ist zu vernehmen, nicht das geringste Geräusch.
Und doch erfüllt sich die Stille mit Leben.
Ein Lied, vom Winnd herbeigetragen,
nur mit den geschärften Sinnen eines sehenden Herzens spürbar,
hebt seine Stimme.

Es ist das Lied der Heimat.
Wenn es auchtotgeglaubt schien, unter fremden Hassgeschrei,
wennes auch schon für immer verloren galt,
es lebt dennoch.

Nun, da der Heilige Abend angebrochen ist,
klingt es wiedersehensfroh durch die Straßen der kleinen Stadt.
Wie ein milder Schauer weht es um die zerbröckelnden Mauern
der sterbenden Häuser,so dass sie sich enger aneinander lehnen,
und in der alten, beinahe vergessenen Sprache,
zu träumen beginnen.

Das Lied streicht am Schlossturm empor,
es breitet sich aus über Fluss, Wald und das geraubte Land.
Weit ist der Weg, den es zurücklegt,
hinweg über Grenzen und Länder.

Es ist nicht mehr das Lied, es ist die Heimat selbst,
die zu denen spricht, die der Heimat fast schon fremd geworden sind.
Vorbei, ausgelöscht sind plötzlich all die Jahre,
da das Licht in harten Gesichtern verblasste,
und das Schicksal als Unrecht empfunden wurde.
Heimat raunt es, Heimat, Weihnacht.

Weihnacht in der Heimat.

Da weicht der Nebel, der wie ein Fluch über dem Moldautal liegt,
und ein klarer, weiter Himmel wölbt sich über der Stadt.
Die Sterne spinnen ihre Silberfäden
über Dächer und Giebel der alten Häuser.

Dann beginnt in großen Kristallen der Schnee zu fallen,
und deckt das Leid der vergangenen Jahre zu.
Als zur Mitternacht die Glocken zu läuten beginnen,
ist die Heimat für eine Nacht zu uns zurückgekehrt.

Je noc.
Od řeky táhne mlha a proniká uličkami
starého města, podél tísnících se domů
vyčaruje zástup přízraků i kolem svatého na mostě
a tlumí každičký zvuk.

Je noc nad Vltavou.
Neslyšet ani slova, ani šramotu sebemenšího.
A přece je to ticho plné života.
Píseň, kterou nese sám vítr,
zachytitelná jen zjitřeným citem srdce, které prozřelo,
zvedá svůj hlas.

Je to píseň domova.
Jakkoli mrtvý zdá se pod halasným nánosem nenávisti,
jakkoli zdá se ztracený provždy,
přese všechno žije.

Nadešel nám všem Štědrý večer,
zní shledáním, rozezní hlasy uličky toho malého města.
Jako vlídný přelud vane kolem opadalých zdí
umírajících domů, které se teď shlukly ještě víc k sobě
a ve staré, málem zapomenuté řeči
začínají snít.

Píseň stoupá vzhůru až k zámecké věži,
rozestírá křídla nad řekou, lesy i zloupenou zemí.
Daleká je cesta, kterou urazila
přes hranice zemí a času.

To už není jen píseň, to je domov sám,
hovořící k těm, kdo už se mu snad odcizili.
Pryč jsou náhle všechna ta zmarněná léta,
vyhaslý svit těch tváří ztvrdlých steskem,
nelítostný osud a bezpráví jeho.
To domov zaříká je, domov, Vánoce.

Vánoce, Vánoce tam doma.

Tu ustoupí mlha, která jako kletba leží nad Vltavou v údolí
a jasné, vysoké zimní nebe se rozklene nad městem.
Hvězdy opředou stříbrem
střechy a štíty starých domů.

A potom začne sněžit vločkami křišťálovými
na všechnu tu bolest uplynulých let.
Než zvony ještě rozezní se na půlnoční,
domov se vrací na tu jedinou noc k nám.

Hoam!, 1974, s. 2

Krummau Starý Krumlov

Ferne schon,
Sage und Märchen,
wie es die anderen, wohlvertrauten
Gesichter nennen, die Alten -
Krummau.

Da ist der Wind,
und das Treiben der Flocken am Fluss,
Marktplatz und Latron,
die Stellen der Küfner,
und Holzschuhschnitzer,
Schmiede und Wagner.

Staunen der Kinder
vor dem Schellengeklingel
der Bauernschlitten.

Die Nächte:
sind sie nun anders?

Klingt noch ein Lied,
das so tief?

Daleko už,
jako pohádka a báje,
které vyvolávají jménem
tu jinou, důvěrně známou podobu
z dávných dob - starý Krumlov


Vítr v něm honí
sněhové vločky po zamrzlé řece,
nad ní náměstí a Latrán,
s místy, kde pracoval bednář,
řezbář dřeváků,
kovář i kolář.

To dětské vytržení
nad cinkotem rolniček
selských saní.

Ty noci:
jsou teď snad jiné?

A zní dosud, zvoní ta píseň,
ta přehluboká?

Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 7

An einen Sohn - An eine Tochter - An den jungen Menschen Synovi, dceři, mladým lidem vůbec

Geh heim mit mir, im Traum,
an unsern Wassern haust ein andrer Geist,
durch unserer Wälder Bäume
geht ein fremder Wind -
es ist so kalt in diesem Land,
und auch die jungen Stämme,
wie vergreist,
sind das nicht, was sie sind.

An manchen Stellen
dunkelt noch das Moos,
einst war es beerenschwer,
nun ist es ausgepresst,
und leer,
löst sich vom Boden los,
ein toter Rest.

Die Haselnuss
färbt viel zu zeitig sich,
die ist schon taub,
bevor die Blätter braun.
Und an der Grenze
fällt so oft ein Schuss.
Du kannst hier keinem traun.

Nichts gilt nun unsrem Volke mehr.
Wir sind zu lang schon fort.
Doch auch die Andren, die einst kamen,
und unsrer Väter Güter lachend übernahmen,
die finden es jetzt leer,
und möchten weg von jedem Ort.

Verlöscht ist auch
der letzten Märchen Schein.
Ein Irrlicht überm Moor?
Scheinwerfer, scharfes Schrein,
und Hundsgebell,
das sagt: "Hier müßt Ihr sein!"

Du fragst mich,
was ich dann verlor?
Das Menschsein,
das zutiefst verletzt.

Es kann die Hand,
die unbererchtigten Besitz ergreift,
das fremde Erbe einfach nicht verwalten.
Nur was vom Herzen her gereift,
hat auch Bestand.

Nun gut. Wir sind soweit zurück gereist,
und kamen in so fremder Heimat an,
mein Sohn. Vielleicht verstehst Du besser
mich jetzt,
diesen Alten.

Pojď se mnou domů, aspoň ve snu,
jiný duch obývá teď vody našich řek,
našimi lesy, vršky jejich stromů,
cizí vítr už mnohá léta vane
a je tak chladno od něho v té zemi,
že i ti mladí, věř či nevěř tomu,
jako by zestárli o celý věk,
co bylo, jak má být, tam jinačím se stane.

Na mnoha místech ještě
zelená se mech,
víš, plný borůvčí byl kdysi.
Teď vysátý je jako suchopár
a visí
na dutých pařezech
jen mrtvý cár.

V lískovém křoví
ořechů je plno,
jsou prázdné ale,
tlejí v hnědém listí.
A na hranici
střílí se. Ten, kdo ví,
vyhne se raděj zemi nenávisti.

Nic není naše v opuštěném kraji,
už jenom v stopě násilí lze číst.
I ti, co šli po nás a jenom brali,
co kdysi otcové nám zanechali,
skončili s prázdnou a teď utíkají,
jako by sami báli se těch míst.

Neuslyšíš tam
pohádkovou větu.
Světýlka v slatích dávno zašla už.
Kladou se po nich pásy světlometů,
vytí psů, výkřiky:
"Tenhle už zůstane tu!"

Ptáš se mne,
cože jsem vlastně ztratil.
Jen doma být jak člověk.
To, věř mi, nejhloub raní.

Ta ruka, kterou znám,
co vztáhla se tak chtivá
po kořisti, ji nezná spravovat.
Láska, ta prastará a trpělivá,
kéž zbude nám.

Dobře tedy. Vydali jsme se nazpět
a viděli, že domov ztratil tvář.
můj synu. Snad teď rozumíš
lépe už
otcovu slovu.

Hoam!, 1985, s. 707

1. května 1995 oslavil Helmut Doyscher své šedesátiny jako básnický a malířský samouk, který dnes žije v Moosburgu v bavorském okrese Freising. Vystupuje tam v roli nedělního malíře na výstavách svých obrazů i jako lyrik při autorských čteních spolků Auer Forum a Modern Studio. Svými krajinami a obrazy měst upoutal už pozoruhodný okruh zájemců. Z literárních prací vyšla tiskem vzpomínková próza Jugend in der Vertreibungszeit. Syn krumlovského čalouníka z Linecké ulice v ní zachytil rodné město a jeho šumavské okolí očima času vyhnání, kdy byl ještě dítětem. Po násilném odchodu z vlasti se vyučil truhlářskému řemeslu, působil i v roli osvětlovače a inspicienta při Schönbrunnských letních festivalech, jako malíř kulis i scénograf vídeňských divadel, nyní pak už více než dvacet let dává své výtvarné a múzické nadání do služeb jednoho z největších mnichovských sportovních zařízení. Jeho lyrická tvorba našla už dávno svůj osobitý výraz a spolu s verši Bärbl Gürster-Greiplové představuje jakési vyznění reprezentativní antologie šumavské lyriky Des Waldes Widerhall (1973).
- - - - -
* Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko