Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

CAMILL EBEN

Doslov překladatelův

Tento překlad (jde o německé přetlumočení románu Boženy Němcové "Babička - Obrazy venkovského života" (1855) pod titulem "Die Großmütterchen - Bilder aus dem tschechischen Leben", vydané v olomouckém nakladatelství Rudolf Promberger v roce 1924 a znovu pak v pražském nakladatelství Vitalis jako svazek edice Bibliotheca Bohemica roku 1998, 2006 a 2008 sice v téže textové podob, ale se změněným názvem "Die Großmutter /Babička/" - třeba asi hned úvodem dodat, že existuje i překlad Hanny a Petera Demetzových s titulem "Die Großmutter - Eine Erzählung aus dem alten Böhmen, vydaný roku 1957 v Curychu švýcarským nakladatelstvím Manesse - pozn. překl.) vděčí za svůj zrod dvěma různým pohnutkám: té vnější a té vnitřní. Ta vnější spočívá v tom, že se na mne obrátilo vážené nakladatelství s tím, abych se postaral o náhradu za dobré Smítalovo přetlumočení, které kdysi u Reclama vyšlo (Antonín Smital /Anton Smital/, rodák ze severomoravského Palonína /Pöllein/, žil v letech 1863-1897 a vedle překladu Babičky Boženy Němcové do němčiny, vydaného roku 1885 pod titulem "Die Großmutter - Bilder aus dem böhmischen Landleben" jako svazek proslulé Reclams Universal-Bibliothek č. 2057-2059, psal do vídeňského listu Arbeiter-Zeitung črty, které prý budily nadšení Alfreda Polgara i Petera Altenberga, rozvoj ojedinělého talentu přervala ovšem předčasná autorova smrt, viz Wikipedia - pozn. překl.) a je nyní zcela rozebráno, takže mi dalo nekonečnou námahu pořídit si alespoň jeden jeho exemplář. Samo Reclamovo nakladatelství má dnes jeden kus a exemplář pražské Univerzitní knihovny se ztratil. Přesto se podařilo panu nakladateli Rudolfu Prombergerovi, jemuž především vděčím za živé účastenství a krásné vydání, jednu předlohu sehnat a tak jsem mohl v soutěži se starší Smitalovou vytvořit novou německou podobu tohoto mistrovského českého díla. Nakolik se mi to podařilo a já se alespoň přiblížil vnitřní formě, slovnímu a obrazovému bohatství Němcové, jejímu uměleckému využití dialektu, musím přenechat k posouzení jiným. Jen to chci poznamenat, že jsem měl příležitost doplnit velké množství chybějících míst se zmíněném (rozuměj Smitalově - pozn. překl.): jako podklad svého textu jsem použil původní vydání díla z roku 1855 a úpravy, které Božena Němcová pořídila ve vydání z roku 1862. Mé úsilí samozřejmě směřovalo k tomu, abych pokud možno a aniž bych činil němčině nějaké násilí, jak ve slově, tak v jednotlivých formálních spojeních, ve způsobu výrazu a celkovém tónu následoval český originál - což jsem u Smitala začasté postrádal - vyvaroval se všech selhání svého předchůdce a přiblížil se tak o krůček Herderovu ideálu "Weltliteratur in deutscher Sprache" (tj. "světové literatury v německé řeči" - pozn. překl.). Neboť to byla ona moje vnitřní pohnutka (vedle té vnější shora popsané - poz. překl.). ¨
Babička, dílo té nejvýznamnější z českých spisovatelek, je prací tak velké poetické tvůrčí síly, takového bohatství vhledu do světa českých pohádek a pověstí, českých lidových obyčejů a života lidu vůbec, prací, uvádějící zároveň do významné periody českého literárního a sociálního vývoje, že patří, nehledě už vůbec na její obsahovou krásu, právě k oněm dílům, jež musíme přičítat k pokladu "světové literatury v německé řeči".
Byly ovšem i jiné důvody, a to vnitřní povahy, které spolupůsobily k tomu, že jsem přistupoval s takovou radostí ke svému úkolu. Velká kapitola literárních vztahů mezi německou a českou literaturou, která vyvolává tolik otázek a je v tolika bodech nejasná, která je o to spletitější, že odráží jen velmi nedokonale historické pozadí významných svých epoch a že četné styčné body zůstávají nadále neprozkoumány, nabízí i pro dobu Boženy Němcové nevyřešené problémy, které mne už dříve zaměstnávaly. Celé období "Mladého Německa" (hnutí zvané "Junges Deutschland", viz k tomu blíže německá Wikipedia bylo literární odezvou liberálně smýšlejících mladých autorů na červencovou revoluci ve Francii roku 1830 a německé povstání 1830-1831 - pozn. překl.) v jeho působení na českou literaturu nebylo nikdy podrobněji zpracováno a přece právě na vznik tohoto díla a jeho autorku mělo rozhodující vliv. Neprávem je v nynějších nových českých vydáních "Babičky" vynecháváno německé motto, které stálo v záhlaví originálního vydání z roku 1855:
"Daraus siehst du, dass die Armen nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns einbilden und selbst besitzen!"
(tj. "Z toho vidíš, že chudí nejsou tak zcela ubozí, jak si myslíme; mají skutečně větší ráj, než si představujeme a než máme sami!")
Tato slova převzala autorka z velkého románu "Ritter vom Geiste" (tj. "Rytíř z Ducha") Karla Gutzkowa (žil v letech 1811-1878, viz blíže Wikipedia, mluvčího "Mladého Německa". Dají se o to méně potlačit, že jsou zřetelným ukazatelem cesty k porozumění literárním vazbám autorčiným, k základním myšlenkám a četným motivům v tvorbě a modelování postav a dějů jejího románu.
Tato myšlenka o ráji, který chudí - často ve vyšší míře - mají se jako červená nit táhne celým dílem Němcové. Především vždy znovu zaznívá, že nouze venkovských lidí je toliko zdánlivá, že se těší většímu štěstí, než si vůbec umíme představit a než sami máme. Jednotlivě román na tu myšlenku odkazovat úvodní motto nežádá a ani toho není zapotřebí. Ten slunečný životní pocit prozařuje však celé části knihy, v níž Božena Němcová líčí četné zimní i letní zábavy a radosti malého od světa odlehlého údolíčka u Ratibořic.
Uvádí-li nás takto už úvodní motto "Babičky" do myšlenkového okruhu "Mladého Německa", dá se zcela přirozeně z románu samého odvodit množství autorčiných myšlenek, nalézajících v něm výmluvný a živoucí výraz. Tak to byla třeba idea "Mladého Německa" pozvednout význam ženy a uctít ji jako milenku, matku, základní součást rodiny, v jejímž smyslu činí i Němcová svou babičku rádkyní ve všech obtížných životních situacích: v nemoci a nouzi, v otázkách lásky; vychovatelkou vnoučat, dobrotivou matkou svých dětí. Vnučka Barunka - sama Božena Němcová - byla pak zcela v duchu "Mladého Německa" povolána literárně vystoupit v obraně myšlenkového světa své vychovatelky, zjednat jí přístup do nejširších lidových vrstev, působit pro její ideje ve velkém okruhu, který dokázala svými spisy zasáhnout, tak jako to činila její babička v okruhu malém.
Němcová bojovala stejně jako Gutzkow a Laube (žil v letech 1806-1884, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) za svobodu individua, za práva srdce, za posvátný nárok ženy žít tak, jak jí to předepisuje její vnitřní hlas, beze strachu před zákony konvence a úzkoprsého bosáckého mravu. Není tedy žádného divu, že toto právo na svobodnou volbu srdce hájí i v postavách své "Babičky"; tak lze porozumět šťastnému milostnému příběhu hospodského dcery Kristly, tak i vlastnímu milostnému příběhu babiččinu, tak i romantickému manželství komtesy Hortensie.
Nijak menšího prostoru než tyto otázky svobodné volby srdce se dostává v díle ideám humanitním a demokratickým. Můžeme v pracích Němcové vysledovat dodatečné myšlenkové ohlasy francouzské revoluce a zejména pak roku 1848. Naléhavě zdůrazňuje babička svým vnukům myšlenku rovnosti všech lidí a všech národů. Je dobrou Češkou a lituje proto, že si žádná z jejích dcer nezvolila za muže nějakého Čecha, přesto však píše své dceři Johance: "Myslila jsem si ovšem, že alespoň ty Čecha vyvolíš, svůj k svému nejlépe se hodí, ale (…) Jsme všickni děti jednoho otce, jedna matka nás živí a mám se tedy milovati, bysme i krajané nebyli." Kdo by v takových slovech nepostřehl kosmopolitismus "Mladého Německa", který se v něm přes niterné německé vlastenectví stále hlásí o slovo. A když babička chválí zdvořilost vlašského kupce či srdečně zdraví slovenského dráteníka i Žida ("To je zdvořilý človíček, ten Vlach…" a "Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností…" obojí viz 3. kapitola "Babičky" - pozn. překl.), jde o jevy, odkazující na týž společný kořen.
O tom, že protiklad vyšších a nižších stavů existuje, ba že musí zůstat, věděla ovšem jak babička, tak její geniální vnučka. Jak alespoň přemostit propast mezi dobrými lidmi, aby lidskost dokázala přemoci všechny rozdíly, to nejvýmluvněji ukazuje hrdinčina postava sama, když jako chudá selka a vdova po obyčejném vojákovi dává rady mocné a vlivné kněžně (je jí vévodkyně ze Zaháně /v originále "Herzogin von Sagan" - pozn. překl./), která ji při návštěvě vítá a úctyplně naslouchá.
Toto přece jen postupně počínající vyrovnání existujících rozdílů se bez rozmíšek a třenic nijak neobejde: v knize vylíčená nedůvěra, ba přímo antipatie mezi vrchnostenskými úředníky a rolníky, mezi lokaji a myslivcem má v nich svůj původ. Zvlášť výrazný je tento přímý protiklad starých a nových časů patrný za přijetí babičky "panem komorníkem", A zcela v duchu "demokratického realismu" "Mladého Německa" patří samozřejmě celé srdce spisovatelčino měšťanskému a selskému stavu. Je si dobře vědoma, že těžiště budoucího státu, který už nemůže být nadále státem vrchnostenským, je třeba hledat v nich. To opět zřetelně vyjevuje patrná láska, s níž zobrazuje maloměstské figurky "pana otce" mlynáře, myslivce a těch několik málo lidí z městečka (Němcová je líčí třeba v cestě na "hrubou" mši ve 4. kapitole - pozn. překl.). V tomto přesvědčení a ve své příchylnosti k malým a utlačeným se stává babička, ta prostá stará žena původem z drobné tkalcovské rodiny na východočeské horské vsi rádkyní kněžninou, řidičkou osudů mnoha rodin, andělem strážným těch, kdož se milují a zářivým mravním vzorem celého údolí. Bezpříkladný úspěch díla učinil pak "Babičku" mravním vzorem pro celý národ.
Přes tuto odpustitelnou a potřebnou idealizaci hlavní postavy řídí se Božena Němcová zcela v duchu shora zmíněného literárního směru ve svém líčení principy realismu. Nijak se neostýchá nazvat věci pravým jménem: i v maličkostech lze tu vystopovat bezohlednou pravdivost, s níž autorka sleduje život, vykresluje bez příkras lidskou slabost, lidské chyby a provinění, zároveň je však dokáže pochopit a odpustit. Tak nezamlčí u babičky, jakkoli pozvedá a zušlechťuje její osobnost, její selskou nemotornost na hladkém parketu kněžniných zámeckých komnat či třeba její ostych před moderním nábytkem dceřiným.
Z tohoto realistického názoru pramení i revolučně-pokroková, ostře vůči reakci namířená bojovnost, odsuzující zvrácené sociální pořádky, které spisovatelka nazírá jako falešné, bezprávné a zkázonosné: tento odpor směřoval zejména proti útlaku sociálně slabších, proti robotě, proti verbování vojáků, proti délce povinné vojenské služby a proti vykupování bohatších z této povinnosti, která na chudé dopadala plnou vahou, jakož proti výstřelkům vrchnostenské moci.
Samo dědictví romantiky, které Němcová nepopírá a jímž byli zatíženi i Gutzkow, Laube a Heine (žil v letech 1797-1856, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), hovoří dost důrazně pro to, že pokyn, daný nám úvodním mottem knihy, byl správný. Romantická je postava šílené Viktorky, která na několika rozličných místech vyprávění odvrací pozornost od hlavní postavy, romantické je manželství mezi příslušníky dvou zcela navzájem nerovných stavů, tedy mezi kněžninou schovankou Hortensií a malířem, zcela v romantickém duchu je záliba ve všech lidových uměleckých projevech: v lidové písni a pohádce, v lidových obyčejích a pověrách.
Stejně jako však tvoří "Mladé Německo" rozhraní mezi skomírající romantikou a moderní literaturou, tak stojí i Němcová ve své vlasti - nejen snad jen tímto svým dílem - na zlomu mezi literaturou předbřeznovou a literaturou doby novější (v originále "zwischen der Literatur des Vormärz und der neuen Zeit" - pozn. překl.). Je však také první opravdu závažnou ženskou osobností, která ohlašuje, že znovuvzkříšení českého národa je dokonáno, osobností, jejíž dílo nám dává nahlédnout do významného období vývoje starého národa, který byl - v neposlední řadě právě zásluhou Němcové - probuzen a povzbuzen (v originále "erweckt und erwacht" - pozn. překl.) k novému životu.
Bylo by přesto zcela falešné domnívat se, že by "Babička" mohla být chápána jako nějaký historický pramen pro poznání autorčiny mladosti. Je mnohem více "básní" nežli "pravdou" (v originále "viel mehr ,Dichtung' als ,Wahrheit'" - pozn. překl.); přibližuje však čtenáři ráj jejího dětství a mládí, jak si ho vyvolala před svým duchovním zrakem v čase nejhlubší tísně a nouze. Její vlastní osobní štěstí tehdy už dávno nenávratně minulo.
*
Vypravěčka Božena (Beatrix) Němcová (* 4. února roku 1820 ve Vídni) vzešla z manželství vídeňského Němce Johanna Pankla s Češkou Terezou Novotnou, která, původem z chudé tkalcovské rodiny české národnosti z Orlických hor (Adlergebirge), strávila sice své mládí v německém Kladsku (Glatz), přesto však tak jako její vlastní děti pod vlivem její matky Magdaleny Novotné, pravzoru "Babičky", Češkou i zůstala. Terezin choť byl podkoním bohaté, krásné a učené Kathariny kněžny Zaháňské, manželky hraběte Schulenberga. Pankl se mohl následkem svého postavení, které ho nutilo být stále na cestách, své velké rodině jen málo věnovat. Výchova četných dětí byla tak na matce, vyhýbající se ovšem trvale svým mateřským úkolům a zaměstnané spíše povinnostmi kněžniny komorné a později i kastelánky na zámku Ratibořice u České Skalice (v originále "Ratibořitz bei Böhm.-Skalitz'" - pozn. překl.). Úlohy vychovatelky převzala tedy zmíněná už Magdalena Novotná, babička dětí, která oproti vrůstání jejich rodičů do panských vrstev probouzela a pěstovala v dětech lásku k prostému lidu, k přírodě a k domovu, k české řeči.
Autorka "Babičky", prvorozené dítě rodiny Panklovy, románová Barunka, se po krásném mládí v Ratibořicích a pobytu u příbuzných na zámku ve Chvalkovicích (v originále "Chwalkowitz", zámek patřil k náchodskému panství a ležel asi dvě a půl hodiny pěší cesty od Ratibořic na samém národnostním rozhraní - pozn. překl.), plném romantického blouznění - užívala si tam jako dospívající kráska obdivu úřednictva - vrátila roku 1833 do Ratibořic zpátky a rozohněna četbou, propadla osudovému snění o muži, jehož potká. Manžela jí ovšem vybírali rodiče. Stal se jím mnohem starší respicient finanční stráže, který se s ní oženil v Červeném Kostelci (Rot-Kosteletz) roku 1837. Byl to energický, národně cítící Čech, stojící však hluboko pod duchovním nivó své choti a až příliš rád jí později přenechavší všechnu starost o rodinu.
S ním prodělala dlouhou dobu putování, vedoucího z Červeného Kostelce, kde koncipovala svůj román "Chudí lidé", do malého městečka ve východních Čechách (Němec byl přeložen z Červeného Kostelce nejprve do Josefova a pak do Litomyšle - pozn. překl.) a na delší dobu pak do Polné. Nejšťastnější čas prožila v Praze roku 1841, kde svou krásou a duchaplností okouzlila celou pražskou českou společnost. Obzvláštní vliv měl tu na ni oslavovaný lékař a profesor mediciny Josef Rodomil Čejka, sám spisovatel, krasoduch a rozhodný přívrženec "Mladého Německa". Tady v Praze se stala Němcová známou spisovatelkou zejména svou knihou "Národní báchorky a pověsti". V roce 1845 přichází se svým mužem do Domažlic (Taus), kde se zaměstnávala sbíráním a zaznamenáváním lidových zvyků a slovesnosti, než její spisovatelská činnost vyvolala nepřátelské útoky, proti nimž jí stál věrně po boku Karel Havlíček. Roku 1846 byl její muž přeložen za trest do Všerub (v originále mylně "nach Deutsch-Wscherau", správně by mělo být "nach Neumark" - pozn. překl.), zčásti pro vlastní vlastenecké působení, zčásti pro ženiny literární aktivity, které mu byly přičítány k tíži. S blížícím se revolučním rokem 1848 nedůvěra k Němcovým rostla. Tak se v roce 1848 dostali do Nymburka, stále trýzněni podezíráním a pronásledováním.
Němec proto požádal o nějaké místo v Uhrách a působil pak v Egeru a jiných uherských městech, zatímco se Němcová rozhodla zůstat s dětmi v Praze. Tento pražský pobyt, trvající 12 let, byl přerušován jen několika cestami na Slovensko a do Uher, kde opět ostrým zrakem pozorovala, zaznamenávala a umělecky zhodnocovala mravy, pohádky, obyčeje a svéráz slovenského lidu.
Její pražskou domácnost prosvětlovala nyní jen láska vlastních dětí, které ji zbožňovaly, jinak se ovšem s prvým pražským pobytem porovnat nijak nedala. Starost o denní chléb, vlastní nemoc, stále hlubší odcizení vůči manželovi, nátlak reakce, strach před policií, to vše ji způsobovalo nepřetržitou mučivou trýzeň. Když byl muž posléze úplně propuštěn ze státní služby, ležela všechna starost a domácnost a rodinu na ní - a tak byla donucena i u toho mála zbylých přátel, kteří jí zbyli, ucházet se o často ponižující půjčky.
Její jedinou radostí v těchto truchlivých časech byl styk s přáteli duchem vznešenými a umějícími ocenit její význam, kteří ji ovšem bohužel často dokázali i krutě zklamat, tak zejména profesor filosofie Jan Hanuš a významná spisovatelka Karolina Světlá. Nad všednodenní muka a starosti jí i nadále dokázala povznést její poetická tvůrčí síla, která trpitelku vedla ke světlým výšinám, kde na všechno zapomínala a kde z ní spadalo všechno, co ulpělo na její bytosti z pozemského prachu a nedokonalosti.
V této době - hluboce zdrcena ztrátou svého syna Hynka - pracuje nad "Babičkou", nejdokonalejším svým dílem, na němž měl shora zmíněný Jan Hanuš podíl svým návrhem, aby shromáždila všechny lidové obyčeje a slavnosti v rámci jednoho kalendářního roku v řadě "obrazů venkovského života". Nakolik se to vůbec dalo výsostně umělecky učinit, vyšla Božena Němcová tomuto přání vstříc.
Předčasně zestárla a zešedivěla také vinou státu, který věrné služby svého vlastního úředníka nejenže nedokázal uznat, ale národní smýšlení trestal navíc jeho propuštěním z úřadu.
V posledku se na ni zdálo přece jen usmát štěstí. Knihkupec a nakladatel Augusta ji povolal do Litomyšle, poněvadž chtěl pořídit souborné vydání jejích spisů. Při práci na jeho přípravě trpěla ovšem zase jen nedostatkem a nouzí. Po návratu do Prahy podlehla novému návalu své choroby a zemřela 20. ledna roku 1862. Pohřeb, který se konal na Vyšehradě, byl hoden pravé kněžny. Až dodnes tam vyhledává velký zástup ctitelů jejího génia hrob, který kryje básnířku "Babičky".
Je to právě toto dílo, které zejména založilo její slávu a věhlas v české i světové literatuře, jakkoli vedle námi už zmíněných prací vyšlo z jejího pera velké množství novel a pohádkových souborů, záznamů lidových zvyků, pověstí, zábav venkovského lidu atd..
Z těch prvých jmenujme jen prózy "Baruška", "Rozárka", "Karla" a "Divá Bára", jakož i rozkošný idylický milostný příběh "Chýše pod horami", která je plodem jejího druhého slovenského pobytu.
Z pohádkových souborů stojí za zvláštní připomínku v téže době jako tato novela vzniklá práce "Slovenské pohádky a pověsti".
Jejím hlavním dílem však je a zůstává "Babička". A to v každém ohledu: esteticky, filosoficky. národně i jazykově.
Sir John Lubbock lord Avebury (žil v letech 1834-1913, anglický politik, bankéř a přírodovědec, časopis Vesmír ho roku 2013 v titulu článku ke 100. jubileu jeho úmrtí nazval "posledním renesančním mužem viktoriánské Anglie", blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) říká ve svém díle "Radosti života" (česky vyšlo roku 1897 v nakladatelství J.R. Vilímek - pozn. překl.), že básnické umění lze přiléhavě nazvat vzpomínkou na nejlepší a nejšťastnější okamžiky nejlepších a nejšťastnějších duší; že je to světlo života, věrný, v jeho věčné pravdě zachycený obraz života, zvěčňující to nejlepší a nejkrásnější na světě; že snímá z našeho vnitřního zraku závoj návyku, zatemňující nám zázrak našeho bytí; že je zároveň středobodem a obvodovou čarou vědění a že básníci jsou zrcadlem gigantických stínů, jež vrhá budoucnost na to, co je naší současností.
Tato slova by mohla být Lubbockem vyslovena právě s ohledem na toto dílo, o němž byla shora řeč. Platí o něm písmeno za písmenem, slovo od slova.

Existují studie srovnávající Němcovou s Adalbertem Stifterem, samozřejmě i samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže, jméno Stifterovo se však v Ebenově doslovu k německému překladu "Babičky" nevyskytuje ani jednou jedinkrát. Přitom právě Kamill Eben byl vedle Franze Hüllera (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) editorem šestého a sedmého a osmého svazku Stifterových sebraných spisů s obsáhlou Hüllerovou předmluvou ke třem dílům Pozdního léta (Nachsommer), vydaného nákladem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft für Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen) roku 1916 (1. dvojdílné vydání) a 1920 a 1921 (2. vydání trojdílné) jako 31.-33. svazek edice Bibliothek deutscher Schriftssteller aus Böhmen. Zemřel po těžkém utrpení v pátek 13. listopadu roku 1925 ve 42. roce svého života, bohatého prací, praví se v německém smutečním oznámení na zadní straně renomovaného listu Prager Tagblatt (pohřeb žehem se měl konat podle zprávy uvnitř téhož vydání deníku ze 14. listopadu v pondělí 16. listopadu ve 3 hodiny na Olšanských hřbitovech), podepsaném matkou Annou Ebenovou, manželkou Ellou a tchyní Katharinou Schönovou, synem Leem a sourozenci, což byli tři bratři Leo, Wilhelm a Karl, jakož sestra Mizzi, provdaná Schwarzová a její muž Gustav, ředitel pražské firmy "Jute" s. s r.o. Otec Nathan Eben, řekněme rovnou, že i děd skladatele Petra Ebena (prý byl na křestním listě budoucího proslulého hudebníka psán Nathan Bedřich Eben), zastoupeného rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, a praděd herce Marka Ebena, jehož děd a jiný z Nathanových synů Wilhelm Eben byl nějaký čas českokrumlovským německým školním inspektorem, už nežil. Podle pražské policejní přihlášky z roku 1887 se narodil v roce 1859 v Širokých Třebčicích (Weitentrebetitsch, česky se jim prý říkalo i Třebčice Rozlezlé /z roku 1463 je zápis "in villa Rozlezlych Trzebeziczich"/) sedm kilometrů na severozápad od Podbořan (Podersam), kde bylo už od 18. století židovské ghetto, soustřeďující obyvatelstvo "mojžíšské" víry ze širokého okolí. Poněvadž se Nathanu Ebenovi a Anně Ebenové, roz. Freundové, narodila nejmladší dcera Marie, řečená Mizzi, v roce 1891, zemřel otec Eben zřejmě už v osudném dvacátém století. Rasových zákonů se však, jak patrno, nedožil ani jeho syn Kamill (na parte psán Camill Eben). V letech 1905-1909 učil němčinu a češtinu na německém státním gymnáziu v Českých Budějovicích, jak jsem se dověděl ze zajímavých vzpomínek Franze Josefa Umlaufta, také samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, jehož byl kolegou už za studií na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. V těch nacionálně laděných vzpomínkách ovšem padne Ebenovo jméno toliko jednou na samém počátku budějovické jejich pasáže. Z toho, co po Kamillu Ebenovi zůstalo, dá se shledat, že on přepjatým nacionalismem (jakkoli jeho "mladoněmecké" filiace "Babičky" leckterému českému uchu zvlášť pěkně neznějí) rozhodně netrpěl. Vedle už zmíněného editorství několika svazků Stifterových sebraných spisů (jistě neopomněl z Budějovic vykonat pouť do spisovatelovy rodné Horní Plané, nad níž byla právě roku 1906 vztyčena na Dobrovodském vrchu Stifterova socha), stal se autorem několika učebnic češtiny pro Němce a české literatuře vzdal upřímný hold nejen dodnes ceněným překladem "Babičky" (kdyby už nic jiného neučinil, stalo by se mnoho), ale i dvojdílným výborem svých německých překladů z díla Jana Nerudy v edici Slavische Lektüre für Schulgebrauch und Übungszwecke svazek 3 a 4, vydaným ovšem Státním nakladatelstvím až rok po Ebenově smrti. Ještě za jeho života (byl naposledy lektorem pražské německé univerzity) vyšel v jeho překladech nákladem pražské firmy Heinrich Mercy Sohn (to její zakladatel Heinrich Mercy /1826-1912/ v ní začal roku 1877 vydávat deník Prager Tagblatt) i výbor T.G. Masaryks Gedanken und Worte - Zitate aus Masaryks Schriften und Reden, sestavený F.O. Bartonem. Masaryk, ač o 33 let starší, svého překladatele ještě o téměř 12 let přežil. Byli však věru všichni jen zrcadlem gigantických stínů, které vrhá budoucnost na místa, kudy prošli, Stifterem v tomto případě časově počínaje.
- - - - -
* Praha / České Budějovice / Horní Planá / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko