Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HERBERT EISENREICH

Vyznání Mühlviertelu

Ačkoli jsem zrozen nad Dunajem (Donau), v Linci (Linz), pociťoval jsem jako svůj vlastní domov přesto vždy a desetiletí po desetiletí uvědoměleji Mühlviertel: bydlil jsem jako dítě v Dürnbergu u Ottensheimu, jako školák v Pregarten, jako mladý spisovatel v Oberneukirchen, pokaždé mezi pobyty v mém rodném městě nebo v Enži (Enns), ve Vídni, v zahraničí. Cesty, ať už dobrovolné či nedobrovolné, zavedly mě na mnohá krásná místa. (…)
Byl jsem však - zjistil jsem to ovšem vždycky až teprve zpětně - všude jen pouhým hostem a doma jsem se s plnou samozřejmostí cítil jen v Mühlviertelu. Tady, jen tady mají vnější věci přesně onu míru, která souhlasí s tou v mém nitru; tady, jen tady pohybuje se moje duše zcela v jejich živlu: to, co jsem vnitřně cítil, stálo venku na dosah. Kdybych kdy svedl ten kraj popsat, měl bych už hotov i ten nejvěrnější svůj autoportrét - jenže nechtělo se mi podařit tu tak přirozenou mi podívanou přetlumočit slovy: jsou si navzájem příliš blízko, země a duše, jedno a celek zároveň, rovný těm ještě neodloučeným polovinám z Platonovy slavné rozpravy o lásce (podle Aristofanova podání v Platonově Symposiu existovalo kdysi pokolení obojpohlavních androgynů, které považoval Zeus za příliš silné a proto rozetnul každou z těch bytostí na dvě poloviny, jež se od té doby stále hledají a v lásce nacházejí - pozn. překl.).

Adalbert Stifter Institut Vierteljahrsschrift, 1988, č. 1-2, s. 28

Narodil se 7. února 1925 v Linci jako syn bankovního úředníka Josefa Eisenreicha a jeho ženy Elisabeth, roz. Wurzové z Kalten u dnes italského Bolzana (Bozen). Sestry Mechthilde a Brigitta (ta se stala později milenkou proslulého německého básníka Paula Celana /vl.jm. Paul Antschel, rodák z dnes ukrajinských Černovic/, s nímž ji bratr seznámil v Paříži roku 1952, a napsala o něm vzpomínkovou knihu Celans Kreidestern /2010/) přišly na svět rok po sobě v letech 1927 a 1928. V roce 1929 přesídlila Eisenreichova rodina do Enže a dva roky nato umírá Herbertovi otec, takže se o chlapcovu výchovu dělí matka a teta. Po vychození obecné školy v Enži a v Pregarten se pro své nadání dostává do spolkového výchovného ústavu (Bundeserziehungsanstalt) ve Vídni-Breitensee, který ovšem po "anšlusu" mění přívlastek "Bundes-" na "Nationalpolitische" a přísně katolicky, starorakousky a antinacisticky založená matka syna z učiliště vezme pryč. Herbert se pak v lineckém reálném gymnáziu Khevenhüllerschule setkává v osobě lyrika Ernsta Jirgala (1905-1956), svého učitele němčiny, i se svým literárním mentorem, který ho přivedl ještě za gymnaziálních studií ke psaní. V roce 1943 byl povolán k tzv. Říšské pracovní službě (RAD) a předposlední rok války stačil ještě absolvovat jako svobodník tankové jednotky na ústupu z Francie před spojeneckou invazí, než byl v lednu 1945 u Saarbrückenu těžce raněn do ramene a následky nesl po celý život. Teprve v roce 1946 dokončil Eisenreich v Linci s vyznamenáním střední školu a studoval následně na vídeňské univerzitě několik semestrů germanistiky a klasické filologie. Přivydělával si na denní obživu jako portýr, poslíček, úřední pomocná síla u americké Information Service Branch (ISB) a v enžském cukrovaru. Od roku 1952 žil už jako spisovatel na volné noze. V témže roce se při sněmování Skupiny 47 (viz Wikipedia) v Niendorfu sešel mj. poprvé s Paulem Celanem (1920-1970), jinak ovšem náležel jako mladý autor k užšímu kruhu tak významných rakouských spisovatelů jako byli Heimito von Doderer (1896-1966) či Albert Paris Gütersloh (vl.j. Albert Conrad Kiehtreiber /1887-1973/, jako malíř byl spolu s Egonem Schielem /ten je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně/ žákem Gustava Klimta), kteří ho podporovali a názorově ovlivňovali. Kromě vlastních literárních výkonů, které se řadí v poválečné rakouské literatuře k těm vůbec nejlepším (česky vyšel, pokud vím, jen v roce 1967 soubor povídek Zlý krásný svět v překladu Jitky Fučíkové), rozčeřil Eisenreich hladinu nejen rakouského kulturního svět svou knihou Kleines Stifterbuch (1967), kde se snaží dovodit, že teprve s lidskými slabostmi Stifterovými lze šumavského klasika plněji zvážit a ocenit. Týdeník "Der Spiegel" ve svém 27. čísle ročníku 1967 shrnuje několik bodů, o kterých se v souvislosti s Adalbertem Stifterem zrovna příliš nehovořilo. Citujeme v překladu tuto bilanci: "Tohoto šoku jsem nemohl puritány ušetřit," vyjádřil se prý Eisenreich. Materiály pro knihu o Stifterovi shromažďoval právě v Sandlu, kde žil v letech 1958-1967, tedy do roku jejího vydání. Pražská Národní knihovna, která opatruje velkou část Stifterovy pozůstalosti, prý odpověděla záporně na Eisenreichovu prosbu o zapůjčení obrazového materiálu k jeho knize, poněvadž je prý má u sebe jiný rakouský žadatel. Zřejmě se to shoduje s pravdou, poněvadž právě v té době připravoval Alois Großschopf (zastoupený rovněž osobně na webových stranách Kohoutího kříže podobně jako velký Stifter sám), od 1. ledna 1967 ředitel lineckého Institutu Adalberta Stiftera, svou obrazovou monografii "Adalbert Stifter - Leben, Werk, Landschaft". která v roce 1967 pak skutečně také vyšla stejně jako kniha Eisenreichova. Ta by nás měla prostřednictvím velkého moderního autora německého jazyka Herberta Eisenreicha učit především tomu, že láska se nevylučuje s ironií, natož s pravdou.
- - - - -
* Linec (A) / Sandl (A) / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko