Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ERNST EMMERIG

Furth im Walde a Domažlice - dvě sousední města při hranici

Hranice mezi dvěma sousedícími prostory může být buď mostem mezi nimi, anebo hradební baštou je navzájem dělící (v originále "Brücke oder Bollwerk" - pozn. překl.). Mnohdy je jednou tím, jednou zas oním. To se na východní hranici německé říše, na hranici mezi bavorskou Horní Falcí a Čechami prokazovalo stále znovu. Ta hranice byla mostem, po němž chodili poslové víry (v originále "Glaubensboten", česky i věrozvěsti - pozn. překl.), příslušníci vysoké šlechty, učenci a diplomaté, poutníci, umělci a muzikanti, obchodníci a honáci dobytka, pašeráci a pytláci, ovšemže oběma směry. Byla však také vždy i hradbou k záštitě před válečnými či loupežnými přepady jako třeba za časů husitských válek, za války třicetileté, naposledy pak v době studené války, kdy "železná opona" dělila svobodný svět od sovětské mocenské sféry a lidé žili jakoby zády ke zdi, odtrženi ode všech hospodářských, kulturních a lidských krajin, s nimiž je dříve pojilo tolik dávných mostů.
Také mezi bavorským Brodem nad Lesy (tak se dříve česky označovalo město Furth im Walde /v originále "Furth im Wald", my volíme starší německou podobu jména/ nazývalo - pozn. překl.) a sousedními českými Domažlicemi (v originále "Taus/Domažlice" - pozn. překl.), které "wir beiden zusammensehen müssen" (tj. "musíme vidět obě pohromadě" - pozn. překl.), jak napsal Karl Bosl (německý historik, rodák z bavorského Chamu, žil v letech 1908-1993 - pozn. překl.), je v platnosti toto základní dějinné pravidlo.
Počátek jejich vztahu je poznamenán protikladem. Když se hraniční prostor mezi Bavorskem a Čechami scvrkl na pomezní čáru, probíhající Šumavou a Českým lesem (v originále "im Böhmerwald" - pozn. překl.), byli kolem roku 1000 před Všerubským průsmykem (v originále "vor der Further Senke", což je v němčině výraz odpovídající, byť odlišný - pojem "Brodská sníženina", který by zdánlivě slovním významem odpovídal německému "Further Senke", je mimochodem v "českém" kontextu vyhrazen pro oblast jižní Moravy - pozn. překl.), českou "zemskou branou" (podle Hrašeho cenné práce "Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách" /1898/ se jí říkalo i "zemská brána Všerubsko-Brodská" - pozn. překl.) u Domažlic, osazeni slovanští hraničáři (v originále "slawische Wehrbauern" - pozn. překl.), sídlící na dědičných selských dvorcích (v originále "auf erblichen Höfen" - pozn. překl.) a mající za úkol zajistit stálou ochranu pomezí. Poněvadž chodili po hranici, říkalo se jim Chodové, a byli provázeni psy. Proto také nesou Domažlice, jejichž purkrabí vykonával nad nimi vojenskou a velitelskou výkonnou moc a kolem jejichž hradu leželo dvanáct chodských vesnic, psí hlavu ve svém znaku. Přístup k Domažlicím byl uzavřen mocným opevněním v horském lese s posádkou lučištníků, kteří v roce 1040 zabránili polnímu tažení císaře Jindřicha III. (v originále "Feldzug Kaiser Heinrichs III." - pozn. překl.), které tu díky nim ztroskotalo. Jako protilehlá hraniční bašta tu byl na německé straně zřízen říšský hrad Cham uprostřed agilolfinského a karolinského královského zboží ("Champriche") nad říčním soutokem Kouby (Chamb) a Řezné (Regen) a starým městem jako jádro "marcha Champie", Chamské marky. Zřídil ji roku 1055 Jindřich III. jako vojenskou pozici, z níž by držel Čechy v šachu. Patřila k ní "Further Senke" jako východisko polních tažení a ohrožená zóna zároveň. Když se kolem říšského hradu jako svého středobodu od 12. století jako nový prostředek obrany rozvinul hustý pás hradů, osazených ministeriály, náležel k nim i Furth im Walde.
Bavorský "Brod nad Lesy" měl od té doby postavení hraniční pevnosti. Jeho vévodský správce byl roku 1472 pověřen jako "Hauptmann vor dem Wald" (tj. "hejtman před lesem" - pozn. překl.) úkolem zemské obrany. Podléhali mu správcové v Eschlkamu a Neukirchenu. Ještě před rokem 1500 byl ve Furthu stavěn z rolníků a měšťanů "hraniční prapor" (v originále "Grenzfahne" - pozn. překl.) o síle 550 pěších a 50 jezdců, rozpuštěný teprve v roce 1771 ve prospěch stávajícího vojska.
Tyto historické momenty, v nichž hranice byla obrannou hradbou, by neměly zakrýt skutečnost, že "Further Senke", útvar předurčený k tomu samou přírodou, byl především prastarou obchodní a dopravní spojnicí Šumavou či Českým lesem (v originále "durch Böhmerwald" - pozn. překl.) a funkci jakéhosi spojovacího mostu má v sobě až dodnes.
Hospodářský vztah k Domažlicím počíná už tím, že obyvatelé Furthu byli nejprve rolníky, žijícími z chovu dobytka, a poněvadž přitom přicházeli se stády i na území Čech, musili z pastvy odvádět Domažlickým poplatek. Ekonomické vazby mezi oběma městy byly následně stále zřetelnější. Domažlice byly už roku 993 mýtným místem pro obchod v hraničním území. Kolem roku 1300 jsou doloženy jako místo pro výběr cla a jako zboží z Čech se v té době uvádí mj. dobytek, obilí, vosk, olej, fíky, kůže, usně, víno, lněné plátno, koně, prasata a ovoce. Podle obchodní knihy významné řezenské obchodnické rodiny Runtingerů zasílali roku 1383 přes domažlickou celnici, kde ovšem nezřídka docházelo k incidentům a ztrátám, luxusní zboží na pražský královský dvůr. To zesíleně trvalo až do 18. století, kdy víno a likéry, vzácné vydělané kůže a cizozemská sukna, jakož i cukr, káva a čaj patřily k předmětům dálkového obchodu, načež ještě v 16. století byla sůl hlavním produktem bavorského exportu vedle plochého železa (česky také šínového železa, v originále "Schieneisen" - pozn. překl.) z hornofalckých hamrů, pro které byly Domažlice sběrným centrem. Pro bližší obchodní provoz uzavřely Domažlice a Furth roku 1767 vypořádání, jímž byly dodávky dřeva městu Domažlice a právo vyhánět dobytek na jeho území za úhradu sjednoceny a chudým lidem z Furthu dovoleno sbírat klestí na domažlickém území, kteréžto ustanovení ostatně platilo až do roku 1859.
Silný vzájemný obchod předpokládal odpovídající dopravní možnosti. Proto byla roku 1819 z Domažlic namísto staré polní cesty zbudována na pevném podkladu silnice k hranici z české strany, která se roku 1824 dočkala pokračování na straně německé. Další rozmach přinesla výstavba bavorské Východní dráhy ze Schwandorfu do Furthu a její pokračování v podobě české Západní dráhy přes Domažlice do Plzně, kterážto železniční trať byla v roce 1861 otevřena velkou česko-bavorskou slavností. Železnice přivážela z Čech uhlí, pivovarský ječmen, chmel a dřevo, z Bavor naopak sůl a průmyslové výrobky.
Zavedení živnostenské svobody a svobody pohybu pracovních sil v Bavorsku roku 1868 a vítězná válka (rozuměj Německa s Francií - pozn. překl.) 1870/1871 vedly k dalšímu hospodářskému rozkvětu, k němuž ve Furthu přispělo i mnoho podnikatelů z Čech. Hojně se praktikovala vyhánění dobytčích stád na pastvu přes hranice a hojné byly i dodávky uherské mouky z Čech vedle neméně rozšířeného pašeráctví a podloudnictví (v originále "der Schmuggel der Schwirzer" - pozn. překl.) všeho druhu.
Furth im Walde bylo až do mnichovské "dohody" v roce 1938 společným německo-českým nádražím. Po násilném odsunu Čechů (v originále "nach dem erzwungenen Abzug der Tschechen" - pozn. překl.) přeprava zboží pokračovala přese všechno i nadále, než došlo 3. srpna 1945 k obnově Československých státních drah. Tak byla trať Cham-Furth-Domažlice-Plzeň za časů "železné opony" jediným hornofalckým železničním spojením do Čech. Roku 1964 bylo pak doplněno znovuotevřením v roce 1949 uzavřeného silničního hraničního přechodu Schafberg-Folmava. Až pád "železné opony" hospodářskou a dopravní situaci podstatně mění.
Takové do hloubi dějin zasahující obchodní a dopravní spojení přes "Further Senke" samozřejmě souvisejí zejména s rostoucím osídlením Šumavy a Českého lesa z obou stran hranice (v originále "Besiedlung des Böhmerwalds von beiden Seiten" - pozn. překl.). Dá se přitom hovořit o příchodu Slovanů v 8. a 9. století i do oblasti královského zboží "Champriche", která byla ovšem během času pokojně "bajuwarizována" (tj. "pobavorštěna" - pozn. překl.). Na druhé straně docházelo na českém území od 13. století následkem královských pozvání k zesílené německé kolonizaci, která se po třicetileté válce obnovila ve své druhé vlně. Domažlice ovšem zůstaly jako nejzápadnější výspa čistě českého osídlení vždy mocnou oporou české národnosti a jsou asi i starší nežli Furth, zmiňovaný poprvé až roku 1086 (Domažlice jako celní osada údajně už koncem 10. století - pozn. překl.) v jedné listině císaře Jindřicha IV. (v originále "in einer Urkunde Kaiser Heinrichs IV." a městská práva nabyvší až v letech 1331/1332, tj. 100 let po Domažlicích - pozn. překl.).
Státní, jazykové a národnostní hranice hrály i v církevní oblasti stálou roli.
Čechy náležely od říšského sněmu v Řezně (v originále "seit der Regensburger Reichsversammlung" - pozn. překl.) roku 895, kde se česká knížata odtrhla od Velkomoravské říše a podřídila se německému panovníkovi, k řezenskému biskupství. Odtud počínaje byla národnostně slovanská území během tří lidských generací pokřesťanštěna, což považuje Schwaiger (Georg Schwaiger /*1925/ německý církevní historik, vydavatel edice "Beiträge zur Geschichte des Bistums Regensburg" - pozn. překl.) za jeden z největších výkonů bavorské církve raného středověku. Když však byl v roce 973 se souhlasem biskupa Wolfganga, který jej vydal přes odpor svých kanovníků, zřízen pro české knížectví v Praze vlastní biskupský stolec, vyčleněný z pravomoci řezenského biskupství, probíhala ovšemže jeho západní hranice při Domažlicích, poněvadž byly národnostně české, takže hranice biskupství a hranice jazyková spadaly na tomto území vjedno.
Uvnitř řezenského biskupství byl kolem roku 740 založený benediktinský klášter Chammünster nejprve i původní farností území, sahajícího až k dnešní zemské hranici. Od poloviny 13. století patřil Furth k nově zřízené farnosti Arnschwang. Když se stal Arnschwang protestantským, poněvadž byl částí s Rýnskou Falcí spojené "Horní Falce" (v originále "mit der Rheinpfalz verbundenen ,Oberen Pfalz'", přičemž Rýnské Falci se říkalo i "Dolní Falc", případně toliko "Falc" - pozn. překl.), stal se Furth, který trval na svém bavorském katolictví, farností samostatnou.
Dnes už je si sotva kdo vědom přechodné změny, k níž došlo roku 1938 na základě Hitlerem vyvolané "sudetské krize" a mnichovské "dohody", kterou byla sudetoněmecká pohraniční území Československa přičleněna k Německé říši, a čeští kněží opouštěli útěkem své pohraniční německé farnosti, takže jen naproti Furthu osiřelo na druhé straně hned osm farností, náležejících k českobudějovické diecézi. Nouzový stav tím vzniklý vedl v duchovní péči k velkým těžkostem, zejména když se právě v této oblasti začaly obzvláštní měrou citelně projevovat protináboženské aktivity národního socialismu. Řezenské biskupství důrazně usilovalo o nápravu a získalo nejprve 7. září 1939 od českobudějovického biskupa a 22. listopadu pak i od Vatikánu pravomoci pro sudetoněmecká příhraniční území, která jako "administrační okrsek" (v originále "Administrationsbezirk" - pozn. překl.) náležela sice právně nadále k Českým Budějovicím, co do skutečného výkonu správy však k Řeznu, které mělo zajistit svěřenou mu nyní duchovní péči. Z děkanátu Hostouň (Hostau), ležícího také v tomto území, byla dne 1. ledna 1942 přičleněna děkanátu Furth im Walde farnost Obervollmau (tj. Horní Folmava - pozn. překl.). To brzy všechno skončilo porážkou Německé říše. Hned 11. června 1945 bylo území spravované řezenským ordinariátem znovu převzato biskupstvím v Českých Budějovicích - akt, který byl teprve 10. ledna 1946 z Říma schválen a nato oficiálně dokonán.
Tak jako je hranice vždy i dělicí čarou mezi dvěma pomezními prostory, stávala se často sama předmětem sporů, v nichž na sebe narážely protichůdné nároky a opakované střety a násilné vpády nutily ke vzájemným vyjednáváním. To platilo po staletí v obzvláštní míře právě pro německo-českou hranici.
O první obchůzce k jejímu stanovení a zajištění mám zprávu z roku 1462. Další jednání proběhla mezi Domažlicemi a Furthem v letech 1510 -1514 a pak zejména po roce 1551, kdy se zástupci císaře Ferdinanda jako českého krále, mezi nimi i zástupce Domažlic, setkali v Domažlicích vícekrát s poradci bavorského vévody Albrechta. Nijaké smírčí návrhy, mezi nimi i tzv. "řezenský kompromis" (v originále "Regensburger Kompromiß" - pozn. překl.) z říšského sněmu, konaného v Řezně roku 1557, nebyly však přijaty ani jednou ze stran, takže v následujících desetiletích a rovněž po válce o španělské dědictví roku 1703 docházelo jen k neplodným obchůzkám a jednáním. Teprve roku 1764 byla v Praze smlouvou mezi císařovnou Marií Terezií a kurfiřtem Maxem III. Josefem hranice stanovena s konečnou platností. Ještě v roce 1841 musela být nařízeními měst Domažlice a Furth ve vzájemné shodě znovu vyznačena (v originále "einvernehmlich neu markiert" - pozn. překl.).
Ke hraničním střetům docházelo nejednou následkem válečných událostí. S nejhoršími útrapami pro Němce byly spojeny husitské války v letech 1420-1434, kdy přívrženci náboženského reformátora Jana Husa, jejichž hnutí se postupně z náboženského stalo nacionálně česky zaměřeným, po jeho smrti upálením na kostnické hranici roku 1415 (v originále "auf dem Scheiterhaufen in Konstanz 1415" - pozn. překl.) z pomsty napadali ohněm a mečem sousední země a mj. u Domažlic v roce 1431 obraceli na útěk proti nim vyslaná křižácká vojska. Zda přitom vpádem postihli a vypálili i Furth im Walde, je sporné. Listinně doložitelné to, zdá se, oproti dřívějším hypotézám není. Poněvadž ale města a vesnice dál ve vnitrozemí, jako např. Nittenau, měly husitskými vpády velice trpět, jeví se věcí sotva představitelnou, že by Furth jako první osada před zemskou branou měl zůstat tohoto osudu ušetřen. Také skutečnost, že vévoda Albrecht roku 1450 současným i budoucím furthským občanům udělil svobodu od daní a zaručil jim právo trhu a celní svobodu (v originále "Marktzollfreiheit" - pozn. překl.), hovoří pro nezbytnost znovuvýstavby postiženého města.
Za třicetileté války se roku 1631 Chodové opět aktivně projevili jako čeští zemští obránci a Valdštejn pobral s sebou dva roky nato při svém ústupu do Čech ve Furthu koně i rohatý skot. V prosinci 1633 byl Furth vypálen od Švédů a v roce 1641 vydrancován. Město tak vzalo podíl na strašlivých škodách, které Horní Falc utrpěla touto zhoubnou válkou.
Ve válce o španělské dědictví roku 1703 se furthský hraničářský prapor za značných ztrát postavil císařským husarům a dragounům, kteří sem vpadli z Čech, dobytí a vyplenění města však zabránit nedokázal.
Konečně je nutno zmínit hrůzy druhé světové války a její následky. Poté, co byly roku 1939 ze sudetoněmeckých území přičleněny vládnímu obvodu Dolní Bavorsko/Horní Falc (Niederbayern/Oberpfalz) tři zemské okresy, mezi nimi i Landkreis Markt Eisenstein (rozuměj "česká" Železná Ruda - pozn. překl.) a z tohoto okresu v roce 1940 ještě sedm chodských obcí s českými obyvateli, mezi nimi Babylon a Česká Kubice (Böhmisch-Kubizen) zemskému okresu Waldmünchen, skončilo to všechno vyhnáním Němců z Československa. Přes 700 tisíc uprchlíků prošlo v letech 1946-1952 tranzitním táborem Furth im Walde.
Při všech těchto tísnivých vzpomínkách nelze přehlédnout, že mezi oběma stranami hranice a jejich lidmi existovalo i množství velkých i drobných aktů smíření a harmonické vzájemné výměny.
Už roku 1318 zprostředkoval Ludvík Bavor (v originále "Ludwid der Bayer" - pozn. překl.) v Domažlicích smír v jednom sporu mezi českou šlechtou a lantkrabětem Ulrichem von Leuchtenberg. Za třicetileté války varoval jeden člověk z Horšovského Týna (Bischofteinitz) furthského hraničářského hejtmana před plánovaným vpádem Švédů. Když se v roce 1848 po okrese Cham začaly šířit fámy o nepokojích v Čechách a obavy z českého přepadení, vyslalo město Domažlice posla s psaním od magistrátu, v němž se vyjadřuje politování nad šířením podobných pověstí a furthské radnici je adresováno pozvání, aby se prostřednictvím nějakého svého vyslance přesvědčila v Domažlicích o naprosto převažujících přátelských náladách vůči Bavorsku a také o energických zdejších zákrocích proti narušitelům klidu. Obzvláště výrazným projevem sousedské blízkosti bylo, když se za velkého požáru Furthu roku 1863 vydali domažličtí hasiči vlakem po nově zbudované trati na účinnou pomoc ohroženému městu. Furthský magistrát vyjádřil své poděkování dopisem, v němž se mj. praví: "Wir haben mit der Stadt Taus immer in nachbarlicher Harmonie gelebt und mit ihr mehr Verkehr gehabt als mit anderen nachbarlichen bayerischen Städten." (tj. "Žili jsme s městem Domažlice vždy v sousedské harmonii a měli jsme s ním více styku nežli se sousedními bavorskými městy." - pozn. překl.)
Teprve po ustavení samostatného československého státu v roce 1918 došlo k podstatnému zhoršení vzájemných vztahů, které vyvrcholilo připojením Sudet k Německé říši, vyhnáním Němců z Československa a téměř naprostým přerušením styku za časů "železné opony". Železniční spojení přesto zůstalo v tomto případě zachováno. Velkou úlevou bylo i otevření silničního přechodu Schafberg-Folmava roku 1964.
Po velkém politickém obratu v roce 1989 a oběma stranami radostně uvítaném otevření nových přechodů nastala pro město Furth zcela nová situace, které je mu třeba zvládnout a využít. V květnu roku 1991 došlo k uzavření oficiálního partnerství s Domažlicemi, které následně vedlo k mnoha společným aktivitám.
Právem píše Josef Pongratz na závěr svých dějin města Furth im Walde (kniha nese název "Furth im Walde", v citaci se však objevuje jen "zkrácená" podoba místního jména - pozn. překl.): "daß die Stadt Furth im Wald auf Gedeih und Verderb mit dem Schicksal der bayerisch-böhmischen Grenze verbunden ist... Furth im Wald soll eine Furt sein, ein Übergang von einem Ufer zu andern, von einem Land zum andern, von einem Volk zum andern." (tj. "že město Furth im Wald je ve zdaru i zmaru spjato s osudem bavorsko-české hranice… Brod nad Lesy má být opravdu brodem, přechodem z jednoho břehu na ten druhý, z jedné země do té druhé, od jednoho národa k tomu druhému." - pozn. překl.) A Karl Bosl hovoří o tom, že příhraniční města Furth a Domažlice mají "osud dvojčat" (v originále "ein 'Doppelschicksal'" - pozn. překl.). Tomuto osudu kéž je přán dobrý zdar.

Literatura:
Karl BOSL: Die Markengründungen Kaiser Heinrichs III. aus bayerisch-österreichischen Boden, in: Oberpfalz und Oberpfälzer, Kallmünz 1978, s. 47nn.
Karl BOSL: Stadt an der Grenze. In: Reinhold MACHO (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Siegi WILD, Furth im Wald 1332-1982, Furth im Wald 1982.
Josef HÜTTL (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Bischof Michael Buchberger und der neue Administrationsbezirk in Westböhmen 1939-1946. In: Beiträge zur Geschichte des Bistums Regensburg, sv. 6 "Regensburg und Böhmen", s. 309nn.
Robert KOHL: 120 Jahre Grenzbahnhof Furth im Wald.
Max PIENDL: Das Landgericht Cham, Historischer Atlas von Bayern, Teil Altbayern, seš. 8, München 1955.
Max PIENDL: Das Landgericht Kötzting, Historischer Atlas von Bayern, Teil Altbayern, seš. 5, München 1953.
Alois WEISSTHANNER (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) : Der Kampf um die bayerisch-böhmischen Grenze von Furth bis Eisenstein von den Hussitenkriegen bis zum Dreißigjährigen Krieg. In: Verhandlungen des Historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg, seš. 98 (1957). s. 187nn.
Karl WILD: Baiern und Böhmen. In: Verhandlungen des Historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg, seš. 88 (1938). s. 3nn.

E. Emmering, Furth im Wald und Taus/Domažlice - Zwei Nachbarstädte an der Grenze (NGT-Festschriften, č. 32, s 147-152)

Narodil se 9. března roku 1916 v Mnichově (München) jako syn rodičů původem z Brennbergu (zemský okres Řezno) a z Waldershofu (zemský okres Tirschenreuth). Vystudoval práva na univerzitách ve Würzburgu a v Mnichově, léta 1939-1946 strávil jako voják wehrmachtu ve Francii, v Rusku a v severní Africe, pak jako válečný zajatec i v USA. V letech 1950-1960 působil na bavorském ministerstvu vnitra, od roku 1962 až do roku 1981 byl pak hornofalckým vládním prezidentem (Regierungspräsident). Od roku 1978 byl Dr. Emmerig honorárním profesorem správního práva (Verwaltungsrecht) na řezenské univerzitě, vedle svého politického angažmá předsedal v letech 1965-1977 dolnobavorsko-hornofalckému sdružení Bavorského Červeného kříže, aby byl poté poctěn jeho čestným předsednictvím. V letech 1964-1993 byl pro Horní Falc předsedou Lidového spolku pro péči o německé válečné hroby a v letech 1974-1982 předsedou Sdružení přátel univerzity v Řezně. Od roku 1981 po 9 let předsedal výboru Východobavorského institutu pro transfer technologií (Ostbayerische Technologie-Transfer-Institut/OTTI). Vedle početných vlastních historických knižních titulů se podstatnou měrou zasloužil o vydávání ročenky "Regensburger Almanach". Stal se nositelem Bavorského řádu za zásluhy (1965), Velkého Spolkového záslužného kříže (1981), medaile Alberta Velikého (1978), kulturní ceny města Řezna (1984) a tzv. Ceny Severní župy (Nordgaupreis) v roce 1994. Figuruje na webových stránkách městyse Eschlkam (Hraše v už citované knize "Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách" /1898/ píše: "kdež bývalo někdy české město Osí /Eschelkamm/, jež nám nepříznivá doba a vůle odňala a Bavorům přidala") mezi nositeli Waldschmidtovy ceny vedle Friedl Thorwarda, Raimunda Schustera, Johanny von Herzogenbergové, Reinharda Hallera či Josefa Fendla, všech i s Waldschmidtem samostatně zastoupených i na stranách Kohoutího kříže. Mám ostatně jako kdysi Maxmilian Schmidt, zvaný Waldschmidt, k Domažlicím (pamatuji se na nápis na městské bráně znějící: "Domažlice, pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas") zvláštní vztah, poněvadž po matčině smrti si ze zdejší fary, jejíž kněze rozehnali v té době (psal se rok 1951!) pro napomáhání ilegálním přechodům hranic, odvedl otec hospodyni jako naši "macechu" (vezl nás siroty na Chodsko se na ni podívat). Jeden z těch zmíněných kněží, byl to Václav Dvořák, je tehdy i oddal. Ta hranice se tak vlastně přímo zapsala do mého života. Prof.Dr. Ernst Emmerig zemřel 9. května roku 1999 v Řezně. I odtud věděl, že osud hranice je především osudem lidí.
- - - - -
* Mnichov (BY) / Furth im Walde (BY) / Domažlice / † † † Řezno (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko