Johann Endt
Charakteristická rodová jména z Dlouhé Stropnice
podle záznamů z let 1650-1850
Ves Dlouhá Stropnice (Langstrobnitz) se prvými svými staveními dotýká ještě městečka Horní Stropnice (Strobnitz) a táhne se pak při potoce podél silnice mířící do Šejb (Scheiben). Chalupy a statky stojí však ve své většině nikoli při silnici, nýbrž jsou buď vystavěny na vyvýšených místech či v paloucích trochu opodál. Co do počtu domů se může ta ves pokojně měřit s Horní Stropnicí. Je proto pochopitelné, že značný počet rodů tu žijících vtiskl během desetiletí a staletí obci určitý ráz. Výčet by už podle abecedy mohl začít u příjmení Antoni. Veit Antoni získal roku 1683 stavení čp. 4 a zanechal je 1708 pozůstalé vdově Sophii, po níž přešlo 1721 na syna Martina Antoniho. Veit Antoni měl ještě druhého syna Jakoba. Ten koupil roku 1722 stavení čp. 34. Po jeho smrti bylo svěřeno vdově Regině. Jejich syn Philipp koupil někdy mezi rokem 1741 a 1756 čp. 49, 1756 pak ale čp. 64. Ten dům posledně jmenovaný přešel 1780 dál na jeho syna Johanna Antoniho, který ho roku 1828 přenechal svému synu Albertovi. Před rokem 1679 seděl Georg Antoni na gruntě čp. 20. Ve zmíněném roce předal statek svému synovi Georgu mladšímu, ten pak 1701 zase svému synovi Simonu Antonimu. Simonův bratr jménem Gregor Antoni koupil roku 1691 dům čp. 30. Třetí ze synů onoho Georga mladšího pokřtěný na jméno Urban Antoni převedl 1703 na sebe čp. 60. To po něm se tam pak "po chalupě" říkalo Uwein. Stavení zůstalo už v držení rodu, neboť 1734 následoval jako dědic syn Thomas Antoni, v řadě pokračoval 1770 syn téhož Martin, 1795 toho jeho syn Franz, 1827 Franzův pak syn Thomas. Čp. 43 získal 1731 Josef Antoni, předal je 1757 svému synu Albertovi, od něhož převzal statek zase jeho syn Johann, 1811 následoval syn posledně jmenovaného Adalbert a (1863) jeho syn Albert Antoni. Andreas Antoni přišel z Lužnice (Luschnitz) do Pasek (Schlagles, do r. 1980 i "česky" Šlágles! - pozn. překl.), znovu tam koupený dům prodal a stal se 1729 majitelem dvorce čp. 49 v Dlouhé Stropnici. Jeho syn Josef Antoni získal 1766 č. 35 a přenechal ten majetek 1793 svému synovi Matthiasu Antonimu. Po smrti Matthiasově v roce 1799 přešel 1801 statek na jeho matku Magdalenu, která ho už téhož roku odevzdala do rukou svého druhého syna Bernharda Antoniho.
Nositeli jiného příznačného rodového jména jsou dlouhostropničtí Fröstlové, dříve psaní i Fröschl či Frössl. Georg Fröstl koupil 1685 stavení čp. 47. Jeho syn Simon je převzal 1705 a určil je věnem své dceři Marii 1732. Ta však 1736 dům přenechala svému bratru Jakobu Fröstlovi a ten zas ho 1750 vyměnil za čp. 31. Jeho syn Johann Fröstl se stal majitelem statku l779. Roku 1805 přešel majetek na Galla (Gallus=Havel, tedy Havla) Fröstla, od něhož se dostal 1810 jeho pozůstalé vdově Rosině, po ní pak 1828 synu Josefovi, 1871 vdově po něm Elisabeth. Čp. 26 koupil 1662 Jakob Fröstl ze Šejb. Jeho křestní jméno dosud žije v označení "po chalupě" Jogei, které se na tom místě udrželo. Po mnoha majitelích stavení mezitím je držících dostalo se konečně 1746 Josefu Fröstlovi, který je předal 1788 synu Matthiasovi. V kupní listině je jmenován Matthias Pichler, podepsal se však Matthias Fröstl. 1815 statek předal synu Martinovi, jenž ho posledním pořízením svěřil 1849 svému synovi Josefu Fröstlovi. Na čp. 11 seděl před rokem 1658 Ambros Fröstl. Téhož roku pak dům předal synu Georgovi, ten 1719 svému synu Jakobovi, který jej vyměnil 1735 za statek čp. 9. Po chalupě se tam odtud říkalo Jagl. Následovali Jakobův syn Matthias od roku 1746, vdova po něm Magdalena l757. Ta se téhož roku znovu vdala, a to za Alberta Kopplhubera, kterému byl při té příležitosti statek připsán. 1777 ho předal svému nevlastnímu synovi, tj. synovi zmíněného Matthiase Fröstla, který se jmenoval stejně jako jeho zesnulý otec. 1820 byl svěřen statek Matthiasově pozůstalé vdově Marii, která ho ještě téhož roku předala do rukou synu Johannovi. 1850 následoval syn téhož Anton Fröstl. Léta Páně 1913 byl majitelem Johann Herzog. Po čtyři generace byli Fröstlovi vlastníky čp. 53: Josef 1753, jeho syn Johann 1788, vdova po něm 1807, její syn Matthias 1819, toho syn Bernhard 1843.
Rodina Glaserova pocházela ze Šejb. Tam vlastnil Albrecht Glaser stavení čp. 2. Jeho syn Jakob koupil 1658 v Dolní Stropnici dům čp. 30. Poněvadž ale převzal v Šejbech zmíněný statek po otci, přenechal hornostropnický dům svému bratru Adamu Glaserovi. Syn posledně jmenovaného Matthias Glaser koupil v Chlupaté Vsi (Rauhenschlag) statek čp. 1. Měl dva syny: Matthiase a Andrease. Prvý z nich získal 1735 v Bedřichově (Friedrichschlag) čp. 16, kde se pak i rod udržel, Andreas Glaser se ale zakoupil v Pasekách, kde vlastnil od roku 1756 čp. 8. S Paulem Glaserem (kupoval 1851) vyhasla pak i tato rodová linie Glaserů. Ze Šejb pocházel také Melchior (česky také Melichar - pozn. překl.) Glaser. Byl to syn Hanse Glasera z tamějšího čp. 2. Roku 1729 nabyl čp. 20 v Dlouhé Stropnici. Následoval ho syn Bernhard 1762, toho syn Jakob 1803, vdova po Jakobovi Katharina 1837 a syn Johann 1843. Od čp. 20 se 1838 vydělil nový statek čp. 107, přičemž polovina pozemků byla připsána tomuto novému stavení. Majitelem se stal Jakobův syn Matthias Glaser.
U Grimusů lze rovněž hovořit o dvou liniích. Christoph Grimus měl 1655 zcela splaceno čp. 45. 1659 je předal svému synu Franzovi, ten pak 1694 zase svému synu Georgovi, po němž následoval jeho syn Simon 1739, který dům předal 1771 svému synu Jakobovi. Se synem téhož Simonem rod na čp. 45 vyhasl. Jeho kupní smlouva pochází z 2. ledna 1804. Zemřel 13. února 1806 a zanechal jmění své pozůstalé vdově Anně Grimusové. Ta se vdala za Lorenze Herzoga, mlynáře v Šejbách. Gregor (tj. česky Řehoř - pozn. překl.) Grimus nabyl 1682 čp. 35 v Dlouhé Stropnici, prodal je 1686, odešel do Šejb, získal jeden z tamních statků, vyměnil ho ale 1699 za čp. 38 v Dlouhé Stropnici. Na tom stavení čp. 38 ho pak následoval jeho syn Jakob, toho syn Gregor 1729, vdova po něm Maria 1743. Gregorův syn Wenzel (česky Václav - pozn. překl.) koupil 1773 čp. 65 a další ze synů Friedrich získal ženitbou čp. 9 v roce 1722, vyměnil je však 1735 za čp. 11. Jeho syn Bartel (česky asi to co Bartoš - pozn. překl.) Grimus se 1757 oženil s vdovou Evou Schrederovou a stal se tím majitelem čp. 76.
Rodové jméno Grossinger či Grössinger nebo také Grasinger bylo společné Dlouhé jakož i Horní Stropnici. Adam Grossinger koupil 1692 čp. 67, předal statek 1743 svému synu Martinovi, ten 1765 pak zase svému synu Antonovi, který ho 1809 přenechal svému synu Johannovi. Ten už 1818 zemřel a zůstavil majetek své svobodné nejstarší sestře Anně Grossingerové, která se poté provdala za Ignaze Völderla ze Starých Hutí (Althütten). Michael Grossinger měl 1655 zcela splaceno stavení čp. 54. Šest let nato předal je svému synu Veitovi (česky Vítovi - pozn. překl.), ten pak 1705 zase svému synovi Valentinu. Jiný ze synů Michaela Groseingera Reichard koupil 1707 čp. 77; od něho převzal ten dům 1743 jeho syn Georg a vdova téhož roku 1751.
Simon Haberl se stal 1686 koupí majitelem čp. 35. Jeho syn Johann získal 1729 čp. 75, přenechal ten dům 1752 svému synu Lorenzovi (česky Vavřincovi - pozn. překl.), který ho předal 1780 svému synu Matthiasovi. Od toho přešel 1837 na jeho vnuka Johanna Haberla, od něho zas 1862 na jeho syna Leopolda Haberla, který v té době nebyl ještě plnoletý.
Dům Thomase Pergera stál více než 40 let pustý, než koupil ten pozemek s domem 1673 Simon Gröbl a stavení zbudoval znova. Jeho syn Reichard je převzal 1703. Od něho přešlo na jeho syna Andrease 1743, pak 1770 na Andreasova syna Jakoba, 1806 na Jakobova syna Johanna, 1843 posléze na Johannova syna Matthiase. Druhý ze synů Reicharda Gröbla jménem Johann koupil 1737 čp. 17 v Bedřichově, třetí pak jeho syn Adam Gröbl 1747 čp. 13 v Dobré Vodě (Gutenbrunn) blízko Chlupaté Vsi.
Gregor Hartl koupil 1656 čp. 27 a předal je 1701 svému synu Lorenzovi. Druhý Gregorův syn Ambrosius Hartl získal 1676 čp. 64, vyměnil však 1703 ten dům za čp. 62 a odkázal je Ursule (česky Voršile - pozn. překl.), dceři jeho bratra Urbana, která se 1717 provdala za Matthiase Kopplhubera. Urban Hartl koupil 1681 čp. 65, prodal ale ten majetek deset let nato. Gregor Hartl měl ještě jednoho syna rovněž jménem Gregor. Ten koupil 1696 v Pasekách čp. 11. Jeho nástupci v držení toho statku byli: jeho syn Albert 1743, toho syn Matthias 1774, Matthiasův syn Andreas 1814, toho syn Paul, Paulův adoptivní syn Paul Hartl-Reiter, jeho syn Wenzel Hartl od roku 1928. Hartlovi měli i čp. 81. Paul Hartl byl od roku 1736 jeho prvým majitelem to příjmení nosícím. Následoval jeho syn Martin 1780, syn téhož Johann 1807 (nejprve podle otcovy závěti, 1811 pak koupí), posléze jeho syn Johann Hartl mladší 1842.
Široce rozvětvená byla rodina Herzogova. Ve druhé polovině 17. století byli v Dlouhé Stropnici usedlí hned tři Herzogové: Gallus, Matthias a Urban. Gallus Herzog vlastnil čp. 26 od roku 1678, po jeho smrti dům přešel 1693 do vlastnictví jeho vdovy Ursuly, od ní na syna Josefa 1720 a 1743 na vdovu po něm Susanne. Matthias Herzog koupil 1660 čp. 31 a 1688 čp. 32. Roku 1679 tento dům ve vlastnictví Galla Seidla vyhořel. Oba statky přešly 1694 na Matthiasovu pozůstalou vdovu Elisabeth. Ta prodala 1707 čp. 32 Wenzelu Stockenhöferovi, zatímco čp. 31 přenechala synu Gregorovi, ten pak 1706 svému bratru Dionysiu Herzogovi. Gregorův syn Wenzel Herzog získal pro sebe nejprve čp. 1, statek však vyměnil 1738 za čp. 33. Ten majetek rodina po léta uhájila. Po Wenzelovi na něm následoval 1757 jeho syn, 1813 pak syn téhož Gregor, 1835 Gregorův syn Matthias, 1853 Matthiasův syn Jakob. 1913 vlastnil ten statek Philipp Herzog. Čp. 33 získal už 1690 Michael Herzog, 1702 přešlo na Philippa Herzoga a ten je prodal Veitu Eibensteinerovi, od něhož ho nabyl výměnou 1738 výměnou Wenzel Herzog. Michaela a Philippa Herzogovy mohl pojit příbuzenský svazek, který přiměl Wenzela, aby statek vrátil nazpět do rodového vlastnictví. Syn Philippa Herzoga Valentin nabyl 1729 čp. 30 ženitbou. Jeho syn Franz převzal ten dům roku 1764, nezanechal však žádných vlastních potomků, snad jen dva schovance. Urban Herzog koupil 1681 čp. 72 a přenechal je 1705 svému synu Urbanovi. Jako jeho synové se uvádějí Paul, Josef a Georg. Paul Herzog získal 1740 čp. 72. Jeho syn Gregor je převzal 1779, toho syn Johann 1819, Johannova vdova Agnes 1822, syn Johann mladší 1843. Vdova Maria Herzogová vlastnila ten statek i roku 1913. Druhý syn Paula Herzoga jménem Johann koupil v Dobré Vodě 1778 čp. 13, které dal dědictvím svému synu Martinovi (1806), ten pak zase svému synu Ferdinandovi. Čp. 11 v Dlouhé Stropnici koupil 1737 Josef Herzog. Jeho následovníky v rodové posloupnosti držení statku byli jeho syn Matthias 1771, toho syn Josef 1811, Josefův syn Jakob 1849 a Jakobův syn Matthias 1869. Po něm následovali 1882 už jako vlastníci Johann a Maria Frößlovi. Georg Herzog získal 1736 čp. 70. Z jeho rodové větve následovali ho na tom statku syn Anton od roku 1770, Antonův syn Lorenz 1823, Lorenzův syn Josef 1870 (do roku 1872). Jiný ze synů Georga Herzoga Lorenz koupil 1778 čp. 26 v Bedřichově. Předtím zmíněný Anton Herzog měl vedle syna Lorenze ještě jednoho syna Matthiase, který nabyl v Bedřichově čp. 26, brzy však zemřel: vdově po něm Maria připadl majetek 1798. Kromě Galla, Matthiase a Urbana Herzoga dokládá se v 17. století ve Dlouhé Stropnici také Adam Herzog, který vlastnil před rokem 1655 čp. 71 a přenechal je 1661 synu Matthiasovi. Dále pak Georg Herzog, který měl před rokem 1660 v držení čp. 50 a téhož roku předal je svému synu Urbanovi, který je zase 1718 prodal vlastnímu synu Martinu Herzogovi. Konečně tu byl Lorenz Herzog, který 1691 koupil čp. 76. Poněvadž neměl syna, předal statek 1729 své dceři Ursule. Čp. 15 vlastnil před rokem 1665 Ambros Herzog. 1659 předal svému synu Hansovi statek, který šest let nato připadl vdově po něm Heleně. Adam, Ambros, Georg a Lorenz Herzogovi neměli tedy pro pozdější čas nijakého většího významu.
Starým selským rodem jsou i Höckerovi (psali se dříve také Hacker a pak Häcker). Před rokem 1655 vlastnil Nikolaus Höcker čp. 46. Jeho syn Michael převzal statek 1693, Michaelův syn Bernard 1725, po jeho smrti vdova po něm Regina 1743, která ho předala synu Heinrichu Höckerovi. Po tom následoval v držení majetku jeho syn Philipp 1779, syn téhož Albert 1789, Albertův syn Jakob 1827 (do roku 1836). Nikolaus Höcker měl ještě druhého syna jménem Lorenze, který koupil 1692 čp. 61, 1721 je předal svému synu Michaelovi, ten pak 1762 zase svému synu Antonovi a ten 1794 synu vlastnímu. Dalším majitelem statku byl zeť Albert Reiter. Urban Höcker si nechal na sebe 1673 připsat čp. 59. Jeho syn Albert koupil 1720 čp. 52. Zmíněný už Bernard Höcker měl vedle syna Heinricha ještě druhého mužského potomka jménem Jakob, který 1757 koupil čp. 39. Ten dům měl ve vlastnictví i jeho syn Paul od roku 1790, synova vdova Maria od roku 1824. 1862 byl o majetku pořízen totální výpis. Albert Höcker koupil čp. 69. Jeho syn Thomas se stal duchovním, takže statek převzal jeho bratr Urban. U něho jsou doloženi čtyři synové: Matthias byl pověřen vedením sirotčích účtů na panství Nové Hrady, tj. pozemkových knih novohradských. Syn Josef Höcker koupil 1764 čp. 3 v Pasekách (jeho nástupci tam byli syn Matthias 1801, syn téhož Florian 1819, konečně Florianův syn Florian mladší 1868, jehož dcera Barbara vlastní statek podnes - rozuměj 1938 - zatímco její bratr hospodaří na jednom statku v Dobré Vodě). Čp. 69 v Dlouhé Stropnici převzal 1784 třetí syn Urbana Höckera jménem Albert, po něm je vlastnila od roku 1823 vdova po něm Sophia (česky Žofie - pozn. překl.), od roku 1831 její syn Matthias, toho syn Wenzel pak od roku 1876. V roce 1913 vlastnil to stavení Lorenz Sommer. Urbanův čtvrtý syn Johann koupil 1773 čp. 57, předal je 1816 svému synu Adalbertovi, ten zase 1849 svému synu Johannovi. Roku 1869 přešel majetek na Johannovu nezletilou dceru Marii Höckerovou, po její smrti pak na její matku Katharinu Höckerovou, znovu provdanou Herzogovou.
Michael Kaindl se stal 1679 majitelem čp. 71. Z jeho rodu ho tam následovali syn Bartel 1718, jeho syn Josef 1757, Josefův syn Franz 1801, vdova po něm Maria a její syn Paul 1821, syn téhož Bernhard 1842, konečně Bernhardův syn Paul 1882. Jméno Paul Höcker má i majitel z roku 1913. Bartel Kaindl měl vedle Josefa i druhého syna Andrease, který koupil 1755 čp. 16. Následujícími majiteli z jeho rodu byli syn Albert 1793, jeho syn Matthias 1826 a Matthiasův syn Michael 1866.
Georg König byl majitelem čp. 7 před rokem 1673, kdy ho předal svému bratru Urbanovi. Toho následovala v držení statku jeho vdova Maria 1708, ji zase syn Matthias 1718, dále jeho syn Andreas 1748, toho syn Albert 1790, Albertův syn Paul 1827 a toho posléze jeho nezletilý syn Paul König. Z dětí Urbanových lze doložit Bartela Königa, který koupil 1705 čp. 65. Následoval ho tam syn Albert 1745. On a jeho žena zemřeli na horečnatou nemoc a byli spolu i pochováni. Podle Albertova testamentu měl dostat statek jeho syn Anton. I ten však skonal na horečnatou nemoc a majetek připadl tak jeho sestře Sophii. Ta si vzala 1772 Wenzela Grimuse. Ten se oženil podruhé a zanechal po sobě vdovu Elisabeth. Poněvadž se vdala 1784 za Jakoba Standfesta, mohla Maria, dcera Wenzela Grimuse, hospodářství na čp. 65 podržet. Marii pojal za ženu 1802 Bernard König, kterého ve vlastnictví následoval 1827 syn Matthias. Matthiasův syn Johann König koupil 1769 čp. 9 v Pasekách, kde ho v držení statku následoval 1801 jeho syn Albert. Wenzel König získal 1735 v Dlouhé Stropnici čp. 52. Jeho syn Florian je převzal 1771, Florianův syn Anton 1809, vdova po témž Barbara 1834, syn Franz 1839 a posléze jeho dcera Genoveva (česky Jenovéfa, Jenůfa - pozn. překl.) Königová 1868.
Hans (česky to co Hanuš, Honza - pozn. překl.) Kopplhuber (to příjmení se psalo i Caplhuber či Gaplhuber) koupil 1656 čp. 5. Z jeho rodu tu následovali: syn Simon 1683, Simonův syn Philipp 1709, Philippův syn Matthias 1737, Matthiasův syn Andreas 1743, Andreasův syn Anton 1767, Antonova dcera Katharina 1784. Ta se provdala za Alberta Höckera, zůstali však bez dětí. Abraham Kopplhuber nabyl 1687 čp. 10. Syn Urban je převzal 1728, jeho syn Urban mladší 1752, toho syn Albert 1777, Albertův syn Gregor 1824, toho syn Matthias pak 1849. Vdova po Matthiasovi Magdalena statek prodala 1872. Georg Kopplhuber se stal 1689 majitelem čp. 16. Ten statek vlastnil i jeho syn Matthias od roku 1706 a toho syn Reichard v letech 1734-1755. Vedle Reicharda měl Matthias Kopplhuber ještě syna Melchiora, který koupil 1719 čp. 19. Jeho syn Albert koupil 1752 čp. 9, zatímco čp. 19 přešlo 1753 na dalšího syna Josefa, od něho pak na vlastního syna Kaspara. Tomu bylo čekatelství na statek zaručeno svatební smlouvou z roku 1795. Kasparova nevěsta měla křestní jméno Magdalena. Právo hospodařit na statku vyhradil si však nadále otec Josef Kopplhuber. Když pak 1808 Kaspar zemřel, byl sice statek připsán jeho vdově Magdaleně, právo hospodařit si podržel přesto i nadále otec Josef Kopplhuber. 1814 je posléze prodal vdově Magdaleně Kopplhuberové. Ta předala 1819 svému synu Jakobovi, od něhož přešel po třiceti letech na vlastního syna Kaspara Kopplhubera. Jeho bratr Florian získal čp. 68. Už zmíněný Matthias Kopplhuber vlastnil od roku 1677 čp. 37 a přenechal je 1722 svému synu Tobiasovi. Poněvadž ten se však podílel na vzpouře proti novohradskému hraběti Buquoyovi, byl jeho statek 1729 prodán Wenzelu Porschovi. Gregor Kopplhuber vlastnil od roku 1666 čp. 62, kde ho 1717 následoval syn Matthias, toho syn Andreas 1745, Andreasův syn Albert 1798, toho syn Jakob 1808, jakobův syn Franz, nad jehož majetkem byl 1865 pořízen totální výpis. 1738 koupil Andreas Kopplhuber čp. 2 a předal je 1779 svému synu Simonovi, ten pak 1806 zase svému synu Albertovi. Po Albertově smrti směla tu vdova po něm Rosalia hospodařit, jak dlouho chtěla, poté pak předat statek jednomu z obou synů, Johannu či Franzovi. 1848 byl posléze majetek připsán Franzi Kopplhuberovi a jeho manželce Franzisce Wolfové 1852 zajištěno právo spoluvlastnictví.
Příjmení, psané dnes Köstner, znělo dříve Köstler, alespoň v Dlouhé Stropnici asi tak mezi lety 1665 a 1700. Ještě starší je ovšem tvar Keßler, který zřetelně vyjadřuje původní význam slova, tj. výrobce kotlů, kotlář. Poněvadž však v místním dialektu se kotli říkalo nejinak než Kestl, vyšlo z toho i označení řemesla Kestler či Köstler. Vyskytují se i tvary psané Kastl či Kästl. Matthias Köstler stal se 1665 majitelem čp. 15. 1688 je předal svému synu Melchiorovi, ten pak 1737 zase vlastnímu synu Urbanovi a ten 1764 svému synu Albertovi. Od něho přešel 1815 majetek na syna Lorenze, který už se psal Köstner, 1839 na vdovu po něm Theresii, 1843 na syna Johanna, 1868 na vdovu po něm Marii, která dům téhož ještě roku prodala synu Johannovi mladšímu. Majitel v roce 1913 uvádí totéž jméno Johann Köstner. Melchior Köstler měl ještě jednoho syna Antona, který 1725 koupil čp. 78. Nikolaus Köstler se 1682 ujal vlastnictví čp. 68. Také jeho syn Adam měl ten dům od roku 1703, jakož i Adamův syn Valentin (1739-1780).
Veit Pischinger získal 1673 čp. 44 a předal je 1704 svému synu Gallu Pischingerovi, ten zase 1743 vlastnímu synu Josefovi, ten 1788 synu Matthiasovi, ten 1815 svému opět synu Simonovi, nad jehož majetkem byl 1854 pořízen totální výpis. Gallus Pischinger měl ještě jednoho syna Antona. Ten koupil 1747 čp. 30 a předal majetek 1794 svému synu Gallovi, od něhož 1808 přešel na jeho vlastního syna Paula. Druhý Antonův syn jménem Adalbert získal 1779 čp. 27. Syn Galla Pischingera staršího Albert se stal 1757 majitelem čp. 50.
Georg Pöcher (Pecher, Böcher, Becher) koupil 1660 čp. 7 v Šejbách, následujícího roku ten dům prodal a získal v Dlouhé Stropnici čp. 34. 1691 předal je svému synu Valentinovi. Christoph Pöcher byl už před rokem 1656 majitelem stavení čp. 53, předal je ale už téhož roku svému synu Georgovi a koupil v Šejbách 1661 čp. 5, hned nato je zase prodal, nabyl rovněž v Šejbách čp. 7 a zbavil se toho domu opět 1663. Čp. 53 v Dolní Stropnici vlastnil ještě Georgův syn Aegid (česky Jiljí - pozn. překl.) od roku 1693. Jeho syn Bartel koupil ale 1753 čp. 59. Přešlo 1779 na jeho syna Adalberta, 1807 na vdovu po témž Ursulu, 1818 na syna Adalberta a 1832 na syna Matthiase. 1878 bylo stavení prodáno. Měl je od Bartela Pöchera získat vlastně jeho syn Matthias. Ten koupil však 1788 čp. 34. Jeho syn Franz je převzal 1825, od něho ten majetek přešel na pozůstalou vdovu po něm Sophii. Oba bratři Adalbert (z čp. 59) a Matthias (z čp. 34) zanesli 1788 do pozemkové knihy své podpisy. První se zapsal příjmením Poecher, ten druhý Boecher (pokaždé však s malým e nad o). 1836 koupil Adalbert Pöcher čp. 46 a předal je 1841 svému synu Franzovi. Roku 1913 byl majitelem domu Paul Pöcher. To, že se tam po chalupě i nadále říkalo Bartler-Franz svědčí výmluvně o tom, že Bartel Pöcher z roku 1753 byl předkem Franze Pöchera.
Gregor Prein vlastnil před rokem 1655 dům čp. 43. Platby měl konat na Paula a Christinu Preinovy. 1663 předal majetek synu Urbanovi. Ten učinil před svou smrtí poslední pořízení, jímž dům připadl 1670 synovi Urbanu Pöcherovi mladšímu. Toho syn Paul převzal stavení 1691, ale 1731 vyměnil je s Josefem Antonim v Pasekách, kde získal tamější jeho čp. 19. Předal je ihned svému synu Albertovi, ten 1764 svému synu Josefovi, Josef 1806 vlastnímu synu Bernardovi, ten synu Matthiasovi, zatímco druhý jeho syn Philipp koupil 1832 dům čp. 8 a jeho syn Anton pak 1870 čp. 20. 1670 obdržel Veit Prein od svého otce Urbana Preina staršího 8 kop (?) podle posledního pořízení zesnulého. 1660 koupil čp. 44, vyměnil je 1673 za čp. 41, které 1690 předal svému zeti Josefu Grimusovi.
Prinzové přišli do Dlouhé Stropnice z Byňova (Böhmdorf). Jakob Prinz, syn Paula Prinze z Byňova, koupil 1715 čp. 49, kde se oženil s Annou, dcerou Martina Seidla. 1718 prodal dům svému bratru Matthiasi Prinzovi. Gregor Prinz koupil 1741 čp. 34, vyměnil je téhož roku za čp. 31 a 1750 získal novou výměnou čp. 47. Po jeho smrti - byl v lese zasažen padajícím stromem a zemřel dvě hodiny nato - byl majetek přiřčen vdově po něm Klaře. Ta se znovu provdala za Antona Sieße. Ten směl na čp. 47 hospodařit 24 let a měl je pak předat Prinzových synu Franzovi. 1806 byl statek témuž skutečně připsán. Podle Franzova ustanovení měl být předán jeho jedinému synu Bernardovi, který byl 1826 skutečně zapsán jako majitel s dodatkem, že jeho matka Sophia smí tu ještě 18 let hospodařit. Když pak ale Bernard zemřel, prodala vdova 1830 statek Paulu Frösslovi.
Matthias Reiter, který pojal za ženu vdovu Marii Grimusovou a získal tím i čp. 38, byl syn Melchiora Reitera z Bedřichova čp. 11. Jeho děd Georg Reiter koupil stavení čp. 11 v Bedřichově roku 1695. Matthiase následoval 1779 na čp. 38 v Dlouhé Stropnici jeho syn Jakob, toho syn Albert Reiter 1812. Ten zemřel už rok nato 1813 ustanovil před smrtí, že statek připadne jeho dceři Barbaře, vdova po něm že však může ještě po 24 let vést hospodářství. Vdova Katharina se 1814 vdala za Matthiase Höckera. Ten zesnul 1820 a dcera Barbara rok předtím 1819. Tím se stala vdova vlastnicí majetku a vdala se poté znovu za Floriana Sieße z Bedřichova. Simon Reiter byl syn Gregora Reitera v Šejbách čp. 6. Otcovský statek převzal jeho bratr Karl. Další bratr Simonův jménem Urban Reiter se stal duchovním, byl 1735 kaplanem v Benešově nad Černou (Deutsch-Beneschau) a odešel na věčnost v Praze 1743. Simon Reiter se oženil s dcerou Martina Raidla (též Saidla) a získal tím čp. 55 v roce 1710. Vdova po něm se ujala majetku 1729 a předala jej 1739 synu Gregoru Reiterovi. Od něho přešel 1777 na jeho syna Thomase a od toho pak zase 1821 na jeho vlastního syna Josefa Reitera.
Kaspar Scheibner (psal se i Scheimber podle vsi Šejby, v nářečí i písemnostech objevující se někdy ve tvaru Scheimb) vlastnil před rokem 1663 čp. 29. V tomto roce předal je svému synu Gallovi, ten 1704 zase svému synu Georgovi, ten 1746 synu Lorenzovi, ten 1788 svému synu Matthiasovi, tento synu Lorenzovi 1808, ten zase svému synu Ignazovi (česky Hynkovi - pozn. překl.), po němž následovala jeho pozůstalá vdova Barbara 1841. V dražbě nabyl toho majetku 1848 Simon Scheibner, po něm v jeho držení od roku 1882 následoval Johann Scheibner, pravděpodobně Simonův syn. Syn Galla Scheibnera Lukas koupil 1724 čp. 41 a předal je 1745 svému synu Andreasovi. Od něho přešel statek 1789 na jeho syna Galla, od toho zas 1819 na vlastního syna Thomase. Ten roku 1845 vyměnil dům za jiný v Jedlici (Göllitz) a odešel tam. Třetí syn Galla Scheibnera Paul koupil 1701 čp. 8 v Pasekách, 1715 je převzala vdova po něm Margareta a předala je 1750 synu Bartelovi. Druhý syn Georgův koupil 1746 čp. 64, vyměnil je pak 1756 za čp. 49. Jmenoval se Anton. Jeho syn Josef získal statek roku 1779, Josefův syn Matthias 1808, Matthiasův syn Gallus 1819, až byl dům posléze 1836 prodán Andreasi Fasslovi ze Šejb.
Roku 1677 koupil Martin Raidl ze Svéboh (Zweiendorf) čp. 55 v Dlouhé Stropnici. Ve své závěti je však kupodivu psán Saidl. Ve Svébohách se v té době vyskytují Raidlovi jako majitelé usedlostí, nářečně bylo příjmení psáno Roadl. 1710 bylo čp. 55 připsáno Martinově dceři Anně Saidlové. Její otec měl ještě dva syny, Wilhelm Seidl získal 1697 čp. 25 v Chlupaté Vsi. Jeho potomci v držení toho statku následovali takto: syn Aegid 1735 - od něho se tam po chalupě říkalo Jidei (viz podoba s českým Jiljí - pozn. překl.), toho syn Nikolaus, Nikolausův syn Peter 1811, toho syn Adalbert 1852, Adalbertův syn Josef 1894. Peterův druhý syn Josef Seidl stal se 1850 majitelem čp. 11, jeho syn Ignaz 1889, toho syn Josef následoval pak. Druhý syn Martina Seidla koupil 1721 v Dobré Vodě čp. 4, statek držel po něm i jeho syn Urban v letech 1753-1793. Odtud se příjmení Seidl z Dlouhé Stropnice nadlouho ztrácí.
Paul Standfest se 1695 oženil s vdovou Elisabeth Herzogovou a získal tím čp. 78, které 1740 vyměnil za čp. 80. Ten statek přešel 1730 na jeho syna Veita Standfesta, poté na Veitova syna Petera 1765, od něho připadl 1799 synu Adalbertovi. Zeť Matthias Sieß z Bedřichova získal jej 1825, zemřel však už následujícího roku. Benedikt Standfest z Veveří (Piberschlag) - nebyl to selský syn - oženil se 1669 s vdovou Evou Scheibnerovou, čímž mu bylo v roce 1670 připsáno čp. 12. Jeho nástupci tam byli syn Lorenz 1716, toho syn Andreas 1729, Andreasův syn Franz 1759; podle jeho vůle měl převzít hospodářství syn Andreas, ten je nechal ale na 9 let přepsat na svou matku Marii Standfestovou. Táž mu statek předala 1795. Jeho syn Johann Standfest vlastnil jej v letech 1829-1834.
Anton Süß (příjmení se dříve psalo Sieß) byl syn Matthiase Süße z Bedřichova čp. 22. Koupil 1785 v Dlouhé Stropnici čp. 47. Florian Süß z Bedřichova se stal podobně jako jiní majitelem statku ženitbou (Anton Süß tak učinil, jak už výše uvedeno ještě se starší podobou jeho příjmení, sňatkem s vdovou Klarou Prinzovou - viz odstavec o rodu Prinzových!). Roku 1821 uzavřel totiž manželství s vdovou Katharinou Höckerovou a získal tak čp. 38. Matthias Süß z Bedřichova si vzal za ženu dceru Adalberta Standfesta Katharinu a byl mu 1825 na základě toho připsáno čp. 80. Odešel však na věčnost už následujícícho roku a vdova Katharina držela statek 1827 s podmínkou, že ho předá nejstaršímu synovi anebo, zemře-li tento předčasně, druhému ze synů Jakobovi po dovršení 24 let jeho věku. K tomu ovšem nedošlo. Katharina Süßová, znovu provdaná Herzogová, prodala 1839 statek Matthiasi Herzogovi poté, co jí byl v témže roce připsán.
Rod Tauschů má pro Dlouhou Stropnici jen nepatrný význam. Thomas Tausch tu prodal 1655 čp. 27 a Jakob Tausch se zbavil 1673 rovněž prodejem čp. 59. Jeho syn Martin odešel do Pasek a získal tam 1668 čp. 6. Z jeho rodu drželi ten statek Tauschové ještě po čtyři genrace. Poslední z Tauschů byl Anton, který se stal v Dlouhé Stropnici majitelem čp. 6. Zanechal dceru Katharinu, které byl dům připsán roku 1856.
Gallus Trillsam neměl 1655 ještě zcela splacen svůj dům čp. 57. 1670 přenechal jej svému synu Urbanovi, ten 1716 zase vlastnímu synu Matthiasovi, ten svému synu Bernardovi 1761. Bernard Trillsam zemřel ve věku 44 let. Vdova po něm Regina se znovu oženila s Johannem Höckerem, který 1773 vykonal prvou splátku na čp. 57. Urban Trillsam měl ještě jednoho syna Lorenze. Ten se stal 1704 majitelem čp. 39, předal je pak 1736 svému synu Antonovi. V textu smlouvy stojí ovšem psáno Thomas namísto Anton, přepis je nicméně opraven na správnou podobu jména. Vdova po Antonovi Maria oženila se 1757 znovu s Jakobem Höckerem, Antonův a její syn Thomas koupil 1761 čp. 32.
Andreas Wögerbauer z Jedlice koupil 1725 čp. 27. Jeho syn Andreas se stal 1759 jeho nástupcem. Po jeho smrti měla převzít statek vdova Elisabeth, která se však 1779 znovu vdala za Adalberta Pischingera a čp. 27 získal 1818 Andreasův a její syn Thomas Wögerbauer. Ten majetek po otci předal 1835 svému synu Johannovi. Majitel roku 1913 se uvádí téhož jména Johann Wögerbauer. Další syn prvého Andrease, jménem Jakob. získal 1772 čp. 17. Jeho syn Martin převzal dům 1796 a 1835 jej předal svému synu Bernardovi. Pět let nato bylo do listin zaneseno spoluvlastnické právo pro jeho ženu Annu, selskou dceru z Mýtin (Kropfschlag). Třetí syn Andrease staršího, jménem Michael, zakoupil se v Pasekách.
Sudetendeutsche Familienforschung, 11, 1938-1939, s. 87-95
Nemohu si pomoci, zní mi jako skutečná báseň či osudový příběh ta dlouhá řada jmen předků i našich z té opravdu tak táhle nekonečné Dlouhé Stropnice, kde se ne o tolik dalších desetiletí narodil v domě čp. 62 významný sociálně demokratický politik Wenzel Jaksch, který měl sehrát klíčovou poměrně, byť nijak úspěšnou roli v dějinách Československa. Ta houšť osudů, která se za nimi všemi tmí tam u zemských hranic s Dolními už Rakousy, předznamenává také budoucí osudy naše. Rodopisná vášeň musela vést ruku autorovu, jímž nebyl nikdo jiný než někdejší ředitel německého státního reálného gymnázia v Českých Budějovicích Johann Endt. Byl rodákem z Perninku (Bärringen) v Krušnohoří na Karlovarsku, kde spatřil světlo světa 16. května 1869. Navštěvoval gymnázium v Chomutově, na pražské univerzitě studoval pak staré jazyky u profesorů Holzingera, Rzacha, Kellera a Kleina. Roku 1896 složil státní zkoušky a stal se suplentem c.k. státního gymnázia na Smíchově a zároveň i asistentem Archeologického ústavu pražské univerzity, vedeného tehdy zmíněným už profesorem Kleinem. Na základě své disertace o předkorintských vázách byl rok nato "sub auspiciis imperatoris" promován na doktora filosofie. Působil poté mj. v Karlových Varech, ve Stříbře (Mies), odkud podnikl na zvláštní stipendium cestu po antických památkách v Itálii i v Řecku, než na samém sklonku existence monarchie převzal ředitelský post na státním gymnáziu a reálce budějovické, dvou ústavech už za nové republiky sloučených roku 1923 do německého Státního vyššího reálného gymnázia. Kolik Šumavanů bylo jen svěřeno péči tohoto humanistického vědce, jehož oblíbeným námětem bylo prý zvláště učení Aristotelovo! Nesčetnými články přispíval nejen do výročních zpráv svého ústavu a historických i rodopisných revuí (v Českých Budějovicích tehdy začala vycházet nezapomenutelná vlastivědná Waldheimat), ale i do místního tisku, zejména pak do Budweiser Zeitung, kde zanechal mnohé vzpomínky na "své" gymnázium pro budoucího čtenáře. Zajímal ho i šumavský německý venkov, jak patrno z naší ukázky. Tu už roku 1938 pan doktor nadepsal svou pražskou adresou Praha XVI., Na skalce 11. Víme o něm, že neušel ve svých 77 letech věku hanebnému odsunu a zemřel pět let po něm 28. července roku 1951 kdesi v bavorském Dachau. Copak tím ale, že se mi přesného data úmrtí dostalo až roku 2006, padesát let po vyhnání také zásluhou pražské kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení (jmenovitě pana Petera Bartona), může v řetězu rodů byť sebeosamělejší lidská stopa zaniknout? Právě on se tomu jistě bránil jako bájný Odysseus až do konce.
- - - - -
* Pernink / České Budějovice / Dlouhá Stropnice / † Dachau (BY)
