Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ ENGLERT

Úvod k hostouňské kronice

Pisatel této pamětní knihy se narodil 30. října 1907 v Hostouni (Hostau). Navštěvoval obecnou školu v Hostouni, měšťanku v Horšovském Týně (Bischofteinitz) a státní učitelský ústav ve Stříbře (Mies), na němž 14. května roku 1926 také maturoval.
Kéž případné chyby omlouvá jeho nepatrná zkušenost na poli vlastivědy (v originále "in der Heimatforschung" - pozn. překl.).
Prameny:
Tato pamětní kniha byla založena podle příkladného vzoru Pamětní knihy obce Mutěnín (Muttersdorf), jak ji sepsal pan ředitel Micko (rozuměj Johann Micko /1861-1945/, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a využito něco i z následujících pramenů: 1. archiv obce Hostouň
2. popis okresu od okresního školního inspektora Liebschera (rozuměj knihu "Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz" /1913/ od Karla Liebschera, rovněž i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
3. kronika děkanského úřadu
4. školní kronika
K popisu polohy města:
Hostouň leží ve vlídném údolí mezi mírnými pahorky. Výběžky severní Šumavy ohraničují město ze všech stran. Zeměpisné určení polohy zní na 30°25'30'' východní délky a 49°34'2'' severní šířky "nach Ferro" (dříve se jako základní poledník užíval ostrov El Hierro /součást Kanárských ostrovů/, i v české literatuře označovaný jako "Ferro", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Čas je proti středoevropskému (Praha) o 7 minut nazpět. Na východě je město Hostouň obklopeno vrchy Mühlberg (470 m) a hřebenem Hochschlag (572 m), na jihu vrchem Kunst (481 m), na západě 517-591 m vysokým hřebenem vrchu Schwarzenberg (na staré mapě "Schwarzer Berg", dnes např. na webu Mapy.cz beze jména, na mapě Český les - jih "Černý vrch" - pozn. překl.) a 568 vysokou "Gibou" Horkou (i v originále "Giba horka", také na staré německé mapě opravdu "Giba horka Berg", dnes na mapě "Lískovecká hůrka" - pozn. překl.), na severu pak vrchem Kirchenberg (480 m).
Nejvyšším bodem obce je na Hochschlagu Althüttherberg s 527 metry (dnes na mapách Hostouňský vrch - pozn. překl.), nejnižší pak bod leží při řece Radbuza v nadmořské výši 417 metrů.

Kronika města Hostouň 1907–1937 (Porta fontium)

P.S. Vzhledem k tomu, že prvý letopočet v kronice po ukončení vzdělání jejího pisatele zní na rok 1928, začal na ní Franz Englert pracovat pouhých pět let před svou předčasnou smrtí. Nedožil se toho, že po pádu Hitlerovy říše zašla i německá jména jeho rodných míst.

Z prózy "Anna-Maria"

Smuten a nerozhodnut, kam se vydat a kam se vlastně uchýlit, šel jsem jednoho dne ulicemi a procházel pak i jedním parkem, ve kterém se nacházelo dětské hřiště. Rojil se tam velký houf dětí a užíval si toho mála volnosti, které se jim tam dostávalo. Na okraji plácku, kolem něhož vedla moje cesta, stáli dva hoši asi tak stejného stáří. Jak jsem se k nim pomalu blížil, mohl jsem si všimnout, že jeden z nich, čistě a pěkně oblečený, má v rukou zářivě se lesknoucí dětskou kovovou trumpetu. Šlo zřejmě o dítě dobře postavených rodičů, zatímco oděv druhého hocha byl sice také čistý, ovšem značně sepraný a obnošený. Ošumělý kabát byl navíc vyrudlý od slunce. V očích toho chudého chlapce byla jasně patrná žádostivost. jeho pohled přímo visel na trumpetce, s níž si jeho kamarád nedbale pohrával. Zůstal jsem stá trochu stranou obou a mohl jsem vyslechnout jejich následující rozhovor.
"Půjč mi ji na chvilku!" žebronil ten jeden.
"Ne! A vůbec, když někdo něco chce, tak má poprosit!" opáčil druhý povýšeným tónem.
Krev se nahrnula napomenutému do tváře. Už se chtěl zaražen obrátit k odchodu, ale jeho touha byla silnější než pocit hanby. Zůstal. Napolo vzdorně, napolo prosebně se z něho vydralo:
"Prosím, nech mě jednou zatroubit!"
"Když prosíš, tak dobře. Ale jen jednou!"
Ruce toho chudého se přímo chvěly, ale jeho přání ještě jen tak vyhověno být nemělo.
"Musíš mně slíbit, že zatroubíš opravdu jen jednou!"
"Dobře!"
"Řekni: slibuju, nebo ještě líp: přísahám!"
"Přísahám!"
"To neplatí! Musíš zvednout pravou ruku. Podívej, jak se to dělá!" A předvedl to hned. "Řekni tedy: Přísahám! a zvedni ruku, jak jsem ti to ukázal!"
"Přísahám!"
"Dobře, ale jestli zatroubíš víckrát než jednou, tak jsi…"
Hledal marně na jazyku slovo křivopřísežník. Najednou vykřikl, celý šťastný nad tím, jaké slovo mezitím našel ve svém repertoáru.
"Tak jsi mizera!"
"Dobře, tak jsem mizera!" ujišťoval ten malý, co by ve své toužebné dychtivosti konečně si zatroubit slíbil či přísahal ještě všechno možné.
"Tu máš, zatrub si!" podal mu s těmi slovy trumpetu její majitel.
Tak, jako se dravec vrhá na kořist, popadl chlapec vyprošenou hračku. Uměl ten požitek zplna vychutnat. Mazlivě hladil rukama lesknoucí se kov trumpetky. Přiložil ji konečně ke rtům, ne však ještě aby snad zatroubil, ale aby prostě jen ústy vychutnal pocit chladného plechu. Znovu točil hračkou v rukách a znalecky po ní přejížděl prsty.
"Tak trub už!" naléhal ten druhý.
Malý si olízl rty, jako by si chtěl užít sladkost dosud nikdy nepoznanou, a zatroubil pak s takovou vehemencí, že se tón rozlehl daleko nad drobným pláckem a zalehl svou neomalenou silou i přilehlé ulice. Ten tón udržel chlapec bez nejmenšího ztišení tak dlouho, co mu jen plíce stačily. S úlevným vzdechem a hlubokými zdvihy hrudníčku odložil trumpetu od úst. Její majitel stál klidně před ním a nežádal o vrácení hračky jediným slovem. Zřejmě chtěl vyzkoušet, zda ten druhý dodrží svou přísahu. Viděl jsem, že chudý hoch s vrácením věru otálí.
"Budu fakt mizera, když si ještě jednou zatroubím?"
"To se rozumí, když jsi přísahal!"
"Tak tady tu trumpetu máš!" a zas zrudl ve tváři, jak pomyslil na tu výtku. Pak dodal: "A dík i tak!"
Otočil se na patě a pomalu, plný dětské důstojnosti, odkráčel pláckem u hřiště, právě tak sebevědomý a sám se sebou spokojený jako nějaký dospělý.

Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 611-612

P.S. Hovor obou chlapců se samozřejmě odehrává v němčině. "Mizera" se v ní řekne "ein Schuft", přísaha "ein Schwur"…

To základní o sobě vlastně pověděl v úvodu k hostouňské kronice sám. Poté, co absolvoval učitelský ústav ve Stříbře, působil jako výpomocný učitel na živnostenské pokračovací škole v Bělé nad Radbuzou (Weißensulz) a jako "vandrovní" učitel (Wanderlehrer) sdružení Bund der Deutschen in Böhmen. Roku 1928 učil v obci Švedlár (Schwedler) na slovenské Spiši, onemocněl tam a skončil svou pedagogickou kariéru na škole v Mutěníně (Muttersdorf). Své vlastivědné články publikoval v měsíčníku "Deutsche Heimat" (vycházel s podtitulem "Sudetendeutsche Monatshefte für Literatur, Kunst, Heimat- und Volkskunde" v Plané /Plan/ u Mariánských Lázní /Marienbad/ a redigoval ho Hans Zirwick, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), v týdeníku Spišské německé strany Karpathen-Post (místem, kde v letech 1880-1942 vycházel, bylo slovenské město Kežmarok /Käsmark/) a také v měsíčníku Altvaterbote, vydávaném v Zábřehu na Moravě (Hohenstadt). Větší jeho práce "Nächte der Erkenntnis", "Die Weberlena" a "Anna-Maria" zůstaly jen v rukopise. Autorský talent nemohl zcela dozrát: datum Englertova skonu 10. listopad 1928 nám říká, že však stačil dosáhnout alespoň věku Máchova.
- - - - -
* Hostouň / Horšovský Týn / Stříbro / Bělá nad Radbuzou / Mutěnín / † † † Hostouň
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko