Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ ESSL

Rozpor

Dá se snadno pochopit, že všichni krajané, kteří ze srozumitelných důvodů podniknou cestu domů (dalo by se vlastně česky povědět i "do vlasti", je-li jako tady v originále "in die Heimat" - pozn. překl.), vracejí se do svých nových míst pobytu hluboce sklíčeni, mnohdy bez sebe samým zoufalstvím a zklamáním (tief enttäuscht, ja manchmal fassungslos). Přitom jim je zvláště nápadné, jak lidé, kteří tam bydlí nyní, budí tísnivý dojem kohosi, kdo tu vlastně žije jen ze dne na den a z hodiny na hodinu, neschopen pomyslet na nějaký dalekosáhlejší plán do budoucna. Dále musí napadnout každého návštěvníka, jenž zná Šumavu z dřívějška, že tady vzniká vlastně nová divočina a pole zanikají všude kolem, ba jsou už vlastně k nepoznání pod novým stromovým náletem, který je pokryl už vzrostlými porosty. A co se zdá skličující vůbec nejvíc, je prázdno po domech, po vratech statků, které tu kdysi stály a do nichž a z nichž se těmi vraty vcházelo a vycházelo.
Zcela zvláštní příklad tu nabízí osada Záhliní (Eisengrub) blízko Hořic na Šumavě (Höritz).
Byla to kdysi bohatá selská ves s krásnými statky a rozlehlými plochami polí a lesů kolem. Důkaz, že tomu tak bylo, poskytuje ostatně starý snímek (viz obrazová příloha - pozn. překl.) Záhliní.
Dnes? Dnes tam neuvidíte nic z toho. Namísto domů tam bují keře a stromový podrost (dnes už se dá hovořit o lese - pozn. překl.), pokrývající celý prostor někdejší vesnice. Právě jen staré stromy, které v ní stály už v době, kdy ještě existovala, dávají tušit, kde se tenkrát rozkládala.
To je možné právě v tomto století, kdy se z Východu ozývá tolik řečí o míru, o sociální spravedlnosti a o svobodě. To je možné v době, kdy čteme v dobrozdáních Organizace spojených národů o přelidnění naší zeměkoule. Je třeba opravdu značné naivity a drzosti k tomu psát právě tady ve Spolkové republice do novin a pořadů vysílaných rozhlasem či televizí v tom smyslu, jako by všechno bylo v tom nejlepším pořádku a hovory vyhnanců o ničení jejich domovských území jako by nebyly ničím než čirou zlovůlí a nenapravitelnou omezeností.
Ovšem také ti z krajanů, kteří pod dojmem zkázy míst, kde byli předtím doma, docházejí k názoru, že o té zpustlé a zchudlé zemi už nechtějí nic vědět, si dali falešně poradit. Právo na nějaký majetek, na nějaké pole, na nějakou zemi je věcí, které se pro budoucnost dětí nelze nikdy vzdát. Tato země je právoplatným dědictvím našich dětí. Až dosud nikdy nebyl za počestného muže považován někdo, kdo promarnil dědictví svých potomků. Moderními prostředky se dá rychle napravit podobná zkáza, jsou-li ovšem k dispozici lidé, kteří mají vůli a také schopnost se té nápravy ujmout. Nejméně 250 000 lidí by mohlo nalézt na Šumavě samostatnou a nezávislou existenci. A proč by neměla být poskytnuta také jednou rozvojová pomoc zpustlému koutu Evropy, když existují lidé, kteří by jej chtěli uvést do pořádku?

Hoam!, 1965, s. 326

Bylo by opravdu snadno označit tón tohoto nepodepsaného příspěvku v krajanském měsíčníku Hoam! necelých dvacet let po odsunu za revanšistický. Právě proto má význam přiřadit jej k medailonu muže, k jehož sedmdesátinám je o několik stránek téhož čísla zveřejněn rovněž nepodepsaný příspěvek a s jehož osudem příběh té vsi, o níž je v obou těch článcích řeč, souvisí tak úzce. Franz Essl se v ní narodil 6. října 1895 v mohutném statku čp. 3, kde se "po chalupě" říkalo u Weberů. Po vychození obecné školy, absolvování zemědělské školy a po skončení prvé světové války, jíž se účastnil v řadách rakouských "horských myslivců" (Gebirgsjäger), převzal roku 1920 v Záhliní rodný grunt, který byl v majetku Esslových už po dvě staletí. Přikoupením dalších pozemků rozšířil jejich celkovou rozlohu na padesát hektarů. V roce 1937 byl zvolen starostou domovské obce Mýto (Mauthstadt), k níž Záhliní patřilo, při čemž svou funkci konal až do konce války 1945 právě na starém rodovém statku. Německá monografie Johanna Mugrauera o Hořicích a jejich okolí uvádí, že kolem připojení k Říši na podzim 1938 došlo v obci k nepokojům, poněvadž "mnoho dělníků bylo jiného smýšlení" (doslova "viele Arbeiter hatten eine andere Gesinnung"). Esslova úloha nebyla lehká. Podle téhož pramene za války, která ani ne rok nato nastala, musil už téměř pětapadesátiletý "často konat kondolenční návštěvy, slibovat pozůstalým pomoc a až do hořkého konce sdílet s nimi vše, co mělo přijít." Když dorazily do Mýta americké jednotky, byl starosta ponechán ve svém úřadě, jakmile však předaly moc do českých rukou, ocitl se rázem v krumlovském vězení, odkud šel už v červenci 1946 rovnou do odsunu, provázen manželkou i dětmi, totiž třemi syny a dvěma dcerami. Na snímku z oslavy jeho sedmdesátin v onom už zmíněném čísle Hoam!, z něhož pochází i textová ukázka, vidíme ho už obklopeného vedle nich všech i deseti vnuky. Do toho životního jubilea i pracoval a byl i spolkově činný. Smrt jej zastihla po pouhých dvou nedělích churavění 21. června 1971 v Kirchheim unter Teck a s ním jako by vzala za své i myšlenka na návrat do rodných míst, kudy prý někdy už kolem roku 1268 podle zlatokorunského listináře měla vést obchodní cesta z rakouského Lince přes Haslach, zatopenou dnes Dolní Vltavici a Boletice až do jihočeských Netolic. Staré české označení místa zní U hlini (1400 také německy už Eysnargrub) a dnes téměř navlas kolem míří k lipenskému jezeru kolem šumavských Hořic nová silniční přeložka. Jak vozy do vrchu k Mokré (Mugrau) přece jen zpomalí, mohla by někoho uvnitř nich potkat vzpomínka a ohlédnutí do minula. Žádat zamyšlení do budoucna by bylo asi příliš. Míříme do ní ale všichni.
- - - - -
* Záhliní / Mýto / † † † Kirchheim unterTeck-Ötlingen (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko