Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL ESSL

Selství Adalberta Stiftera

Stifter jistě není nijakým pisálkem venkovských příběhů, který by vycházel z líčení dobrého či špatného příkladu sedlákova, z pokusů o charakteristiku sedláka coby jakéhosi zvláštního přírodního druhu, z pozorování života na selském statku či z přikrášlené oslavy starého selského způsobu života a práce (v originále "alte Bauernart in verklärendem Licht zu betrachten" - pozn. překl.). Teprve ve svém románě "Witiko", jak vyzdvihuje Josef Nadler (viz Preußisches Jahrbuch 1922, sv. 188, s. 163n. ), představil Stifter život a krajové společenství (v originále "Gauverband", tj. doslova "župní svazek"! - pozn. překl.) bavorských lesních sedláků (spojení "bayerischer Waldbauer" v němčině určitě staví i na souznění slovních základů: "bayer-" a "-bauer" - pozn. překl.) v celé jejich šíři i hloubce.
Ve svých "Studiích" (Studien) nepodává Stifter nijaké venkovské povídky ve vlastním obvyklém smyslu slova; ani "Ves na pláňce" (Das Heidedorf) není ničím podobným. Dá se však třeba právě z ní vyjít, abychom zodpověděli otázku Stifterova selství.
Hrdinou povídky (český překlad Anny Siebenscheinové v souboru "Hvozd" z nakladatelství Růže /1968/ volí jako její název místní jméno Horní Planá, z téhož vydání jsou převzaty i citace textu - pozn. překl.) je Felix (štěstí má už ve jméně - pozn. překl.), jehož prvými vychovateli byla "louka, květiny, pole a jeho klasy, les a jeho nevinná zvířátka" a jehož "potom (…) zúrodnělé srdce bude hladovět po vědění a citech", který odejde, aby poznal "velikost světa, lidí a Boha"; jako básník už se pak vrací, aby "přinesl (…) zpět jako svatostánek", co "kdysi odnesl s sebou": i ve světě "zůstal dobrý". Jsou představeni lidé ze vsi na planině, otec, matka a babička, všichni "přirozeně drsného" srdce (v originále "mit 'naturohen' Herz" - pozn. překl.).
Annu z "Hradu bláznů" (Die Narrenburg) je třeba vidět jako selskou dívku; je nazývána "vzácnou květinou země", která "vysoko stojí" nad lidmi z města, "andělíček nevinný", "líbezná, roztomilá pohádka", "věrné", "přirozené, prosté srdce, které se nikdy nenaučilo hrát si se svými city a usměrňovat je". Přirozený život rolníků ze Smrčiny (Fichtau) je tu postaven do protikladu lidským vášním a poblouděním šlechtického rodu Šarnastů (von Scharnast), jejichž ozdravení nachází svůj symbol (v originále "ihr Sinnbild" - pozn. překl.) v manželském svazku Jindřicha (v originále ovšem "Heinrich" - pozn. překl.) a Anny. Jindřich touží po přírodě, ztělesněné tu Annou; je sentimentální ve smyslu Schillerově, zatímco Anna je naivní (odvolávka na Schillerovu studii O naivním a sentimentálním básnictví z roku 1794 - pozn. překl.)" " Kdybys tušila, ty alská růžičko, kdybys jen věděla, jak vysoko je převyšuješ - ale kdybys to věděla, už bys tak vysoko nad nimi nestála - - " Ach ty sladká, neprobádaná pohádko přírody, neustále a dlouho jsem tě hledal v kamenech a květinách, nakonec jsem tě našel v jednom lidském srdci! Ty krásné, záhadné, nevědomé srdce, jakou láskou tě chci zahrnout! A vy květy tohoto srdce, vy nevinné, plaché, bezradné oči, jak radostně si vás tisknu do paměti!" (v originále "drück' ich euch in meine Seele!", tedy doslova "do duše!" - pozn. překl.). Vztah mezi Jindřichem a Annou je postaven jako zdravý a přirozený do protikladu ke vztahu Jošta (v originále ovšem "Jodok" - pozn. překl.) a Chelion. To dokazují místa z rozhovoru Jindřicha a Anny: "Přirozenost, srdíčko drahé, člověk nemůže oklamat, může oklamat jen toho, kdo klame navzájem - opustí jen toho, kdo nás opustil, ještě než nás nalezl, protože v nás hledal jen radost pro sebe. Ty miluješ, jako když slunko svítí; díváš se na mě jako se nekonečný nebeský blankyt koupá ve vzduchu, přicházíš ke mně jako potok pospíchá k řece, a chodíš, jako když motýl poletuje; a krásného motýla, potůček, vzduch a zlaté slunko nejsem schopen oklamat ani za všechny poklady světa - - "
Proti tomu jsou postavena Joštova slova: "A v tu chvíli jsem se k ní poprvé choval zle. Její slova mě uchvátila, přemlouval jsem ji, aby byla mou a šla se mnou. Ona však neznala jiné štěstí, než žít v lese, jíst ovoce, trhat květiny, připravovat pokrmy z rostlin, které jí předepisovala její ušlechtilá a čistá víra (řeč je o indické bráhmánce! - pozn. překl.); já jsem však znal jiné štěstí, naše evropské štěstí a pokládal jsem je tenkrát za jediné. - Unesl jsem s sebou křehký květ pod cizí oblohu, pod cizí slunce" "- ale mé zatvrzelé srdce bylo přespříliš doma ve své Evropě a netušilo, že by tomu mělo být jinak, že já, ten silnější, bych měl a mohl obětovat, co ona, slabší, skutečně obětovala, ač nebyla schopna."
V Jindřichovi se projevuje návrat reflektujícího rozumu k přírodě, tedy něco, čeho Jošt není schopen; tady spočívá osten kritiky, mířící vůči Stifterovu současníkovi knížeti von Pückler-Muskau (Hermann von Pückler-Muskau /1785-1871/, německý spisovatel, narozený na hornolužickém zámku Muskau, skonal na dolnolužickém zámku Branitz, zahradní architekt, dobrodruh a světoběžník - pozn. překl.), u něhož Rudolf Frieb (viz pražské kritické vydání Stifterova díla, II. úvod) odhalil předobraz příběhu nešťastné Chelion (zmíněný německý kníže roku 1837 skutečně na trhu s otroky koupil Habešanku jménem Machbuah a učinil z ní svou milenku - průběh svého soužití s ní dokonce zveřejňoval tiskem a ve vídeňské společnosti své doby byl předmětem živého zájmu - pozn. překl.). Kritický je Stifterův postoj vůči době vůbec, patrná je snaha i za podmínky reflexe dát znovu místo naivnímu citu, to, co Dorothea Sieberová u Stiftera nazývá překonáním romantiky v romantickém motivu (viz její práci Stifters Nachsommer, vydanou v Jeně 1929, s. 27). Nikoli nějaký protiklad klasicismu a romantismu je tu akceptován, nýbrž z romantismu Stiftera zasahuje citovost (sentimentalismus) jako touha po přírodě, citovost ho dojímá i na Jeanu Paulovi, který právě pro svou někdejší spojitost se Stifterem nebývá chápán jako romantik (viz k tomu Josef Nadler: Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften III., s. 372n.), romantismus je překonán, jakmile je naplněn jeho, tj. romantický, ideál, v němž se umění s přírodou znovu potkává, ideál, ve kterém se dokonalé umění k přírodě vrací. Nejde o cestu přes to romantické ke klasickému, nýbrž přes ono "sentimentální" k přírodě; potud se v něm Goethe a Schiller spojují; poté se vrací i jeho mravní a estetická vůle k uskutečnění ideálu krásné duše. (viz Sieberová, citované dílo, s. 39). Selská dívka Anna z "Hradu bláznů" se jeví jako uskutečnění tohoto ideálu. V této novele, jedné ze Stifterových "Studií", je nejvyšší měrou vystupňován motiv, která zaznívá už v autorově prvotině "Kondor" a také později v jeho "Polních květinách": totiž protiklad venkovského života a velkoměsta. Disonance, které lze zaslechnout v prvních Stifterových pracích, docházejí harmonického řešení. Cesta k němu vede přes obě "Studie", ležící na časové ose mezi tou prvou a "Hradem bláznů", totiž přes "Ves na pláňce" (titul posledního českého překladu Tomáše Karlacha v nakladatelství Vitalis /2005/) a "Hvozd", v nichž obou se Stifter vrací "domů". Objasňují jeho zážitek domova, jeho prožitek selství, který v postavě Anny v "Hradě bláznů" nabývá tvaru.

Úvodní odstavce brožury, končící v samém jejím závěru rozborem "selských" obrazů Stifterova "Vítka", podává celkem jasný obraz o tom, jaké mravní monumentality usilovala dobýt "šumavská" literatura tváří v tvář časům, které ji měly zpochybnit téměř natrvalo. Text vyšel roku 1929 v řadě nazvané Schriften zu Gunsten des Böhmerwaldmuseums in Oberplan (tj. Spisy ve prospěch Šumavského muzea v Horní Plané), kterou řídil Dr. Gustav Jungbauer. Germanista Karl Essl se narodil 8. prosince 1889 v Českém Krumlově (Latrán čp. 21) a 10 dnů nato byl v tamním chrámu sv. Víta i pokřtěn jménem Karl Friedrich Johann Essl. Jeho otec Wenzl Essl, c.k. profesor krumlovského státního gymnázia, pocházel z Perneku, kde vedli rodiče Martin Essl s manželkou Marií, roz. Kindermannovou na čp. 6 hospodářství. Matka Maria byla dcerou Josefa Wesselyho, knížecího schwarzenberského revírníka v Ledenicích, a jehoženy Marie, roz. Ulrichové, z Kasejovic u Blatné. Karl Essl vystudoval germanistiku na pražské německé univerzitě, kde promoval na doktora filosofie v roce 1913. Dne 19. srpna 1916 se v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren) oženil s tamní rodačkou Marií Annou Rieseneckerovou. Essl nejprve působil jako gymnaziální profesor v Praze, Plzni a Ústí nad Labem (Aussig), v roce 1930 pak už jako soukromý docent pražské německé univerzity a člen korespondent Německé společnosti věd a umění pro Československou republiku (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Čsl. Republik) byl rozhodnutím prezidenta republiky a ministerským výnosem jmenován ředitelem Státního německého učitelského ústavu (Staatliche deutsche Lehrerbildungsanstalt) v Českých Budějovicích, odkud odešel na základě ministerského výnosu z července 1935 na Deutsche Staats-Lehrerbildungsanstalt mit Koedukation v Praze III. Začátkem školního roku 1938 v Praze 22. září Karl Essl umírá. Připomeňme pro pořádek, že toho dne, byl čtvrtek, se v Godesbergu sešel britský ministerský předseda Neville Chamberlain s "Vůdcem" Adolfem Hitlerem, aby mu oznámil československý souhlas s anglo-francouzským návrhem na odstoupení území s více než padesátiprocentním podílem německého obyvatelstva "Říši". Hitlerovi to, jak známo, nestačilo - žádal předání území do týdne. Stifterova selská pomalost, mírnost a rozvaha, tak blízká zákonům přírody, byly kdesi pochovány v zemi. Zbývá jen doufat, že tam někde čekají na lepší časy dodnes.
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko