Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

INGRID FEILOVÁ

"Stuben lebt"

Milí rodáci (v originále "Liebe Stubener", tj. vlastně "Milí Hůrečtí" - pozn. překl.), jak jsem Vám už psala, udělal předběžný otisk "Stuben Chronik" Gustla Stiftera (jeho "Bidchronik", tj. obrazová kronika se má jmenovat "Das verschwundene Dorf in der Nähe des ertränkten Herzens" /tj. "Zmizelá ves poblíž utonulého srdce"/ a vázaná má mít cenu 45,- Euro, autor pak je samostatně zastoupen i na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na moje děti velký dojem. První díl putoval se mnou v květnu na dva týdny po Šumavě. Skupina sestávala z mé dcery Alexandry, zetě, vnučky Steffie, vnuka Christiana a jeho prarodičů ze strany zeťovy, tedy dohromady sedm osob. První zastávkou byl Krumlov (Krummau). Všichni byli nadšeni krásou mého rodného města, amozřejmě jsem jim ukázala i velký městský kostel, ve kterém jsem byla pokřtěna. Zvláště velkým zážitkem byl ovšem zámek, především pro moje vnuky, poněvadž dva medvědi se od nich nechali obdivovat po celý čas, co jsme tam strávili. Jeli jsme potom do Horní Plané (Oberplan), kterou jsme si samozřejmě také ještě stačili prohlédnout. V krásném hotelu Na Pláži (v originále "am Moldaustrand" - pozn. překl.) jsme strávili noc. Když se večer na jezero snášely stále temnější stíny, byl to kouzelný pohled. Jak mi Alexandřin tchán líčil, obdivoval jezero znovu ještě ve čtyři ráno, bylo temné, pokryto jen mlhou a prvním nádechem nadcházejícího dne. Je to opravdu člověk zcestovalý a znalý světa, ale byl skutečně očarován. Druhý den patřil návštěvě Hůrky (Stuben). Dům mých prarodičů byl právě renovován. Jedinou obyvatelku Hůrky, která byla vidět kolem, jsme poprosili, aby se s námi před ním dala vyfotografovat. Byla k nám velmi přátelská, ale před domem s námi pózovat odmítla. Udělali jsme tedy snímek vedle, v pozadí za námi stojí na fotografii někdejší dům Hableových. Co naplat! Cesta dál nás vedla přes Budějovice překrásnou krajinou plnou rybníků na zámek Hluboká (Frauenberg). To je opravdu pohádka. Vnuci dokonce tvrdili, že už ten zámek z pohádkových filmů znají. Zeť prohlásil, že "tuhle cestu jsme měli podniknout už dávno".
Na svatodušní svátky v Augsburgu se sešlo u našeho stolu 11 z někdejší Hůrky (byl mezi nimi i Gustav Stifter) a 3 "Oberplaner" (tj. Hornoplánští). Jak vidět, "Stuben lebt" (tj. "Hůrka žije" - pozn. překl.)!
Teď se s vámi musím podělit ještě o něco, s čím jsem si dala osobně na dvacet hodin práce a co mi rovněž osobně přineslo mnoho bolesti a hořkosti. Hledala jsem už dlouho své perzonálie ohledně času vyhnání a narazila jsem přitom na jméno pana Burkona (Günther Burkon, původem z Nýrska, maturoval na Donau-Gymnasium v Kelheimu roku 1959, je učitelem v bavorském Olchingu, Eichendorffstraße 1, působí v "Neuerner Heimatkreis" a shromažďuje data vyhnanců a jejich předků). Poněvadž se ve spolkovém archivu pod "Landkreis Krummau" nepodařilo nic najít, vydal se pan Burkon ještě s jedním průvodcem opakovaně do Krumlova sám a ručně opsal (kopírování bylo zakázáno) 33570 jmen a vytvořil počítačovou databázi se základním seznamem vyhnanců. Ten mi pak, neumím mu za to dost poděkovat, i poslal. Jednou večer o půl osmé jsem začala s prohlížením, se kterým jsem v jednu hodinu v noci byla tak v polovině. Věděla jsem, že mě "odsunuli" (oficiální termín "odsunut" je psán i v originále česky - pozn. překl.) někdy koncem května či v červnu a moje zvědavost měla při hledání zpočátku alespoň klidný ráz. Náhle, hlava to asi vstřebat nedokázala, nitro ale ano, se mi začaly třást ruce a já v nich měla doklad o své osobě: "Gebhard, Ingrid, 7 let, pohlaví ženské", jména mých prarodičů, mé maminky, mé tety, tety Gretl Plachové, bratrance Edmunda a sestřenice Irmgard, babičky Hermine Plachové, mého prastrýce řídícího učitele Placha (ten má své vlastní strany i na internetovém souboru Kohoutí kříž - pozn. překl.). Pocítila jsem najednou nesmírnou vlnu soucitu se svými prarodiči, babičkou Plachovou a prastrýcem Plachem. Měla jsem jejich příběh před sebou po 60 letech. Zvlášť se mi vybavila před očima postava starého muže, pro mě alespoň tenkrát starého (mohlo mu být tenkrát něco přes šedesát let). Měla jsem pocit, že sedí tam na balících u dveří vagonu ve svém mlčení zkamenělý. Byl to řídící Plach. Příštího dne jsem doprohlédla těch 11000 stran (ano: jedenáct tisíc slovy - pozn. překl.) se 33570 jmény. Pak jsem začala znovu s tím, celý ten soubor prohlížet znovu a překopírovávat z něj data lidí z Hůrky a z Černé (v originále ovšem "Stubener" a "Schwarzbacher" - pozn. překl.) v Pošumaví. Měla jsem k tomu výslovné svolení od pana Burkona, který chce celý soubor v budoucnu vydat knižně. Když projde člověk těch jedenáct tisíc stran a je "vyklizen" Krumlov, Větřní, Horní Planá a dál a dál, opanuje ho jen jedna myšlenka, totiž co se to s našimi lidmi všechno vlastně stalo. U mých osobních dat pak ti připadne to zvláštní složení postižených: mladá žena, děti kolem a staří lidé, jako by nikde stopa po mladých mužích.
Milí rodáci, kdo chce něco víc vědět o svých vlastních datech, ať mi jen napíše nebo zavolá. Šok, který mě nad těmi seznamy přepadl, mě už asi neopustí nikdy.

Hoam!, 2007, č. 7, s. 66-68

Vlastně nám všechno paní Ingrid, píše se častěji "pro přátele" Inge Feilová, roz. Gebhardová, pověděla o sobě sama. V krajanském časopise Hoam! vede rodáckou rubriku "Stuben" a uvádí při ní i svou adresu Marktstraße 25, 83317 Teisendorf. V roce 2004 při převzetí své funkce napsala o sobě ještě následující řádky (místní jména uvádím v překladu jako obvykle nejprve česky:
Jsem vnučkou Josefa a Pauliny Erhartových, kteří měli v někdejší Hůrce potravinářský obchod. Můj dědeček Johann se narodil v Pestřici (Stögenwald), babička Pauline v Račíně (Radschin). Moje maminka Mirzl (Maria), narozená v roce 1917 (zemřela 2001), a moje teta Milly, narozená 1919, chodily do měšťanky v Horní Plané. Maminka si vzala za muže Seppa Gebharda z tuhových dolů (krátce se dolům říkalo "Werk"), moje teta Franze Watzla, syna stavitele Watzla z Horní Plané.
Ingridin otec, ročník 1908, brzy zemřel (byl ve válce) a tak, poněvadž jich bylo doma dohromady sedm dětí, vyrůstala u prarodičů. Ten někdejší dům v Hůrce, kde byl Erhartových obchod s potravinami, mimochodem dodnes stojí. Městys Teisendorf leží na úpatí nejsevernější tisícovky Bavorských Alp, hory Teisenberg (1333 m) a vlastně tak na půl cesty mezi Salcburkem a jezerem Chiemsee zdraví šumavský domov ústy paní Inge opravdu nejvýš půvabně. I Hůrka se odtud jeví se svou "vltavskou pláží" a bez tuhových dolů (byli jsme prý kdysi v těžbě tuhy dokonce první na světě) o poznání krásněji.
- - - - -
* Český Krumlov / Hůrka, Horní Planá
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko