Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUTH FELDNER-SCHOPENHAUEROVÁ

Bouře

V dolejší kovárně už panovala tma, když venku začal soumrak házet první šeré stíny po lukách a polích. Jen plamen výhně žhnul a praskal, jak ozařoval hřmotnou postavu mladého kováře, jehož jadrná pěst stále ještě horlivě máchala pádným kladivem. Těžce mu dal znovu a znovu dopadat na kovadlinu a kus železa, který právě zpracovával, jen zvonil pod mocnými údery.
Zamyšlen zíral kovář do otevřeného ohně a bezděky zašeptaly jeho rty to, nač myslil: "Tak je zdrceno i moje štěstí!" Tu se mu ovinulo dvé měkkých paží kolem krku a dobře známý hlas mu tiše zašveholil do ucha: "Jestli je tvoje štěstí zdrceno, Thomasi, vystavím ti nové!" - Vytržen z myšlenek, obrátil se prudce a osvobodil se z rukou, jež ho chtěly sevřít pro sebe. "Anne, jdi si po práci!" - pověděl drsně. "Slídíš za mnou krok co krok! Mám rád svou ženu a jsem jí věrný. Měl bych ji opustit, když mou lásku potřebuje nejvíc?" - "To není pravda, Thomasi, co tu říkáš: ty ji klameš, stejně jako klameš sám sebe. Jsi nešťastný, vím to, jen já sama, poněvadž tě miluji." - "Anno!" zděšeně pohlédl Thomas na mladou, krásnou děvečku, která se mu vrhla k nohám a přitiskla své horoucí rty na jeho ruce. "Musíš pryč odtud, Anno, jak jen brzy to bude možné…" vyrazil chraptivě. Prudký vzlykot mu byl odpovědí.
Následujícího rána putoval Thomas ke staré zázračné kapli (v originále "Gnadenkapelle" - pozn. překl.), vzdálené několik hodin cesty od vsi a stojící na vrcholu hustě zalesněného kopce. Slunko se smálo z jasného, modrého nebe a vesele zpívali ptáci ve vysokých korunách stromů. Tak modré a usměvavé byly kdysi oči jeho ženy a její stříbrojasný hlas zníval liběji než hlasy lesních zpěváčků. Teď však jakoby její zrak pohasl únavou a smutkem a od pohromy, která ji tak nečekaně potkala, neotevřela se už její ústa nikdy k radostnému zpěvu. Jen docela vzácně se rozlil matný úsměv bledou tváří, když jí Thomas vyprávěl o dnech jejich někdejších radostí.
Už jednou tak konal pouť k té divotvorné kapli, tehdy, když se chtěl ucházet o Mareilinu ruku
("Mareile" je jednou z německých zdrobnělin křestního jména "Maria, Marie" - pozn. překl.). A Matka Boží mu neodepřela svou milost: přísný otec dal konečně svolení k tomu, aby se vzali. A když mu Mareile po roce darovala syna, nadešel nejkrásnější čas jeho života. Útulný domov - pěkná nová kovárna - všechno to v duchu zase vyvstalo před jeho očima. Kdyby jen nebylo onoho dne, onoho strašlivého dne, kdy osud tvrdou rukou rozmáčkl v nicotu tu zářivou mýdlovou bublinu jeho štěstí.
Když se onoho večera vrátil domů z města od jednoho svého obchodu, jeho domov už neexistoval. Dům, stodola i stáj byly teď jen jednou jedinou dýmající hromadou sutin. Jeho dítě padlo za oběť plamenům a jeho žena ležela na faře v bezvědomí. Od toho strašlivého zážitku byla stvořením ochromeným na těle i na duchu (němčina má pro ženu jako "ženské stvoření" slovo "das Weib" rodu středního a i tady je v originále "war es gelähmt" a nikoli "war sie gelähmt" - pozn. překl.). - Dokázal sice postavit nový dům, ale štěstí uletělo s oním zničeným domovem. Pilně dál usiloval o to, aby své nešťastné paní ("die Frau" je teprve v němčině skutečně i mluvnicky rodu ženského: viz o tom pěkný text pod heslem "Žena" v knize Pavla Eisnera "Čeština poklepem a poslechem" z roku 1948 - pozn. překl.) splnil každé přání, které jí na očích viděl, nikdy ji ani na okamžik nepřestal milovat. Svůj osud stále trpělivě snášel. Včera mu však Anne ukázala, že to byl přelud, jemuž uvěřil, že byl prostě ještě příliš mlád, aby se mohl zříci života. Mučivá pochybnost mu té noci nedala spát a probudila v něm city, které měl za dávno potlačené.
Právě proto, aby znovu nalezl pokoj své duše a neprotivil se osudu, který Bůh uložil na jeho bedra, putoval dnes k milostiplnému obrazu Mariinu. A náhle bylo jeho srdce přeplněno důvěřivou nadějí, že mu jistě nebude odepřena útěcha a pomoc. Jak to činíval ještě coby malý chlapec, natrhal cestou lesem pestrou kytici, aby jí okrášlil oltářní obraz kaple. Když pak do ní vstoupil, klečel dlouho ve vroucí modlitbě před tím obrazem Boží Matky a svěřoval jí své starosti a pochyby.
Mezitím slunce vystoupilo vysoko na nebi a jeho paprsky dopadaly kolmo k zemi. Palčivé vedro zalehlo krajinu a z dálky se dalo zachytit tlumené dosud dunění hromu. Thomase se konečně zvedl k návratu. Brzy ho už smáčely první krůpěje deště a poháněly stále spěšnějším krokem domů k Mareile, aby jí řekl, jak velmi ji miluje a že chce, co živ bude, náležet toliko jí. Klid a mír vstoupil modlitbou do jeho srdce a zahnal všechny nečisté myšlenky.
Když vyšel z lesa do luk a už zdaleka spatřil vyhlížet svůj domek za několika vysokými břízami, sjel náhle z mraků oslnivý klikatý blesk, následovaný prudkým, hrozivě rachotným zahřměním. Thomas počal běžet, pocit strachu ho přiměl k rychlosti větší a větší. Už rozrazil dveře světnice - a ztrnul v nehybnosti. Nemohl uvěřit svým očím. Anna, ta statná mladá děvečka, ležela na podlaze rozdrcena úderem blesku, jeho žena se však zvedala z lože a šla mu vstříc. Oběma otřásal vzlykot, když si navzájem padli do náruče.

Budweiser Zeitung, 1937, č.81, s. 2-3

P.S. "Šumavská" kalendářová povídka pod čarou není prosta jisté monumentality už tím, že v zásadě zachovává tradiční náboženské pojetí.

Herbst Je podzim

Wenn über die braune Heide die Herbststurm entfesselt saust,
Wenn hoch in den Föhren Wipfel sein grimmiges Lied erbraust,
Wenn sterbend die Sonnenblumen senken todmüde ihr Haupt
Und traurig am Straßenrande die Bäume stehen entlaubt,
Will manchmal der Mut mir sinken, da auch das Leben so leer
Und oft mir die bange Frage der Zukunft das Herz macht schwer.
Doch siegreich der frohe Glaube versöhnend zieht ins Gemüt,
Daß selbst nach dem härtsten Winter ein sonniger Lenz erblüht.

Když se nad hnědavou plání podzimní bouře točí,
když se výš ve vršcích sosen hněvivě rozezvučí,
když hlavy slunečnic se naklání k zemi níž
a holé koruny stromů při kraji cest uvidíš,
tu často na mysli klesám, že život je v pádu list
a u srdce těžko je, co bude, čím máš si být jist.
Přece však vítězná víra utěší v mysli tě zas,
že i po nejtužší zimě jde vesny slunečný čas.  

Budweiser Zeitung, 1937, č.81, s. 3

Zur Wintersonnenwende* K zimnímu slunovratu

Feuer loden von den Bergen
Durch die kalte Winternacht
Und verkündet, daß zu neuem
Leben heut das Licht erwacht.

Menschen, öffnet eure Herzen,
Blickt zum Sternenzelt empor!
Höher steigt die Sonne wieder,
Die sich tief in Nacht verlor.

Mütter, aus dem Schoß der Erde
Wächst dem Volke neue Kraft
Daß das Licht uns nie entschwindet
Danket Gott, der Leben schafft.

Plamen ohňů v horách vstává,
zimní noc a její chlad
proniká a zvěstovává:
život chce nám světlo dát.

Otevřme teď srdce svoje,
vzhlédněme výš k rojům hvězd!
Slunce v noc se zajít zdálo
a teď navráceno jest!

Matky, jako z klína země
nabírá si národ sil.
Že ten jas už nevymizí,
dík Bohu, on nám jej vlil.

Budweiser Zeitung, 1941, č.101, s.10

P.S. Ty verše jsou nejen poplatné ve své podstatě nekřesťanskému, tedy nacistickému a "novopohanskému" pojetí Vánoc (místo nich se slavil starogermánský "Julfest" jako slavnost zimního slunovratu a i vánočním prázdninám se začalo říkat "Julferien"), nýbrž jsou vlastně jistou obdobou národně socialistické "koledy" Hanse Baumanna, i s ní zastoupeného rovněž na webových stranách Kohoutího kříže. Daly by se na její melodii i zpívat.

Wir My

Wir sind ein Nichts, das morgen vergeht,
Wie ein welkes Blatt vom Winde verweht,
Wir sind ein Nichts im Strome der Zeit
Und schaffen doch für die Ewigkeit
Wir sind durch Not und Elend unbeugsam gegangen,
Bis wir in hartem Kampf das Schicksal zwangen.
In dichten Reihen marschieren wir
Erhoben den Blick zu unsrem Panier.
Wir schenken dem Führer restloses Vertrauen
Wir helfen, sein ewiges Deutschland zu baun.
Es strahlt unser Glaube, wie ein flammendes Licht
Und keine Macht der Welt uns beugt noch bricht.
Sind wir auch nichts im Strome der Zeit –
Wir baun an des Reiches Unsterblichkeit.

Jsme každý jenom nic, co zítřkem pomine,
list uvadlý vzal vítr, jak by ne,
jsme pouhé nic, hlavní je času proud,
v něm dílu věčnosti však nelze uniknout.
Bídou a nouzí šli jsme nepokorně,
do vlastních rukou osud vzali vzdorně.
V sevřeném šiku my sbor teď za sborem
zrak pozdvíháme k žerdi s praporem.
Vůdci jsme všecku důvěru svou dali,
věčné Německo bychom zbudovali.
Září naše víra, hleď plamenný má jas,
a nijaká moc světa už nepodrobí nás.
I když jsme nic, proud času kéž to slyší:
my vzděláváme nesmrtelnou Říši.

Budweiser Zeitung, 1939, č. 87, s. 7

P.S. Měla trvat tisíc let, bylo jí proudem Božího času souzeno od toho roku 1939 pouhých šest, nadto naplněných jí rozpoutaným peklem světové války a po ní následující odplaty.

Unserem Führer zum 50. Geburtstage Našemu Vůdci k padesátinám

Wenn wir den Namen Adolf Hitlers nennen,
Dann strahlt ein Leuchten auf in aller Augen
Und höher schlägt das Herz, von Dank erfüllt.
Ein Fremder kann wohl nie es ganz ermessen,
Wie tief der Deutsche für den Führer fühlt.
Er mag dem Oberhaupte seines Staates sich in Ehrfurcht neigen,
Er mag voll Stolz und voll Bewund'rung sprechen –
Wir aber fühlen eins uns mit dem Führer.
Wohin uns seine rote Fahne weist,
Die das uralte Sonnenzeichen unsrer Ahnen trägt,
Geht unser Weg, wir fragen weiter nichts.
Er mag befehlen, wir gehorchen blind,
Denn was er tut, dient nur dem Volk zum Segen.
Ganz hat sein Leben er für uns geopfert.
Ihn schreckte Festungshaft und roter Terror nicht,
Bis der Erfolg sein großes Werk gekrönt.
Die Glocken von Potsdam verhießen die Zeitenwende –
Zum Licht wies nun der Weg aus Not und Nacht.
Aus der Zersplitterung unzähligen Parteien
Hat er ein ein'ges starkes Volk geschmiedet.
Geschützt hat er das Reich vor fremder Tücke –
Kraftvoll steht seine Flotte, Luftschutz und die Wehrmacht.
Und als das Reich nach wen'gen Jahren schon
Das stolze Bild schaffenden Volkes bot –
Da dachte er an jene deutschen Menschen,
Die jenseits von des Reiches Grenzen litten.
Als erste Großtat holt er seine Heimat,
Sein schönes Oesterreich, ins Mutterland.
Bald jubelt ihm Sudetenland entgegen,
Böhmen und Mähren nimmt er auf ins Reich
Und schenkt dem Memelland die heißersehnte Freiheit.
Und dieser Mann der mächtiger und größer
Denn je ein Herrscher war,
Er blieb ein schlichter Mann wie jeder seines Volkes.
Trägt auch sein Haupt nicht eine ird'sche Krone,
So ist am ihn doch strahlend heller Glanz
Die Herzen seines Volks sind sein Geschmeide,
Die Freudentränen der Befreiten – sein leuchtend Diadem.
Und nun, da er des Lebens Höhepunkt erreicht,
Mag er voll Freude still sein Werk betrachten.
An seinem Ehrentag mag alle Arbeit ruhn,
Die Hände mögen feiernd sich zum Gruß erheben
Und unser Vater droben, der jede reine Bitte,
Die aus glaubensvollen Herzen zu ihm dringt, erfüllt,
Muß seinen Segen reichlich jenem spenden,
Für den Millionen dankbar Glück erstehn.

Vyslovíme-li jméno Adolfa Hitlera,
pak zasvitne to rázem ve všech očích
a prudčej bije srdce, naplněno díkem.
Cizinec není schopen asi nikdy docela posoudit,
jak hluboký cit chová německý člověk k Vůdci.
Cizinec se může v úctě sklánět před hlavou svého státu,
může o ní hovořit s hrdostí a obdivem –
my však se cítíme s Vůdcem zajedno.
Tam, kam nám ukazuje jeho rudá vlajka,
nesoucí prastaré sluneční znamení našich předků,
jde naše cesta, dál neptáme se na nic.
Ať poručí, my poslechneme slepě,
neboť vše to, co činí, slouží blahu lidu.
Celý svůj život obětoval pro nás.
Pevnostní vazby ni rudého teroru se nebál,
až úspěch jeho velké dílo korunoval.
Postupimské zvony hlásají přelom časů –
ke světlu míří cesta z nuzoty a temna.
Z roztříštěných partají bezpočetných
on ukoval jediný silný národ.
Ochránil Říši před cizí zákeřností –
v plné síle stojí branná moc pozemní, námořní i vzdušná.
A když Říše po několika málo letech už
nabízela hrdý obraz pracujícího lidu –
tu pomyslel na ony německé lidi,
trpící na druhé straně říšských hranic.
Co první z velkých činů včlenil domovinu,
své krásné Rakousko, zas do mateřské země.
Brzy mu jásaly sudetské kraje vstříc.
Čechy a Moravu do Říše pojal,
zemi při Memelu dal volnost vytouženou.
A tento muž, mocnější tak a větší,
než kdy byl který král,
zůstal člověkem z lidu, prostým jak každý z nás.
Nenese jeho hlava korunu panovníka
a přece vyzařuje zářivý z něho jas.
To srdce svého lidu má si za skvost,
mu ze slz radosti těch osvobozených plá diadém.
A teď, když žití vrcholu on dosáh',
může pln radosti své dílo v klidu zřít.
O jeho slavném dni kéž všechna práce ztichá,
ruce kéž vztyčí se k pozdravu důstojnému
a náš Otec tam v nebi, který každou prosbu ryzí,
jež k němu z plně věřícího srdce vzlétá, splní,
musí své požehnání dopřát hojně tomu,
který dal vděčným milionům tolik štěstí.

Budweiser Zeitung, 1939, č. 30, s. 7

P.S. Na téže straně německého budějovického listu je zpráva, že generál pěchoty Blaskowitz opouští "po splnění úkolu", rozuměj okupaci zbytku někdejšího Československa, Prahu, kam dorazil "říšský protektor" von Neurath. Nad touto informací ještě skví se pár řádků s titulkem "Vůdce odpoví Rooseveltovi", rozumí se z textu pod ním "jménem německého lidu". Autorce "veršů" bylo dvacet šest let, těsně "předválečnému" ještě Hitlerovi padesát. Naštěstí se jistě i Božím řízením neměl dožít šedesátky ("padl" jako ubohý sebevrah v poraženém Berlíně) a zatímco ji částečně omlouvá věk (což u Hanse Watzlika s jeho "básnickým" zvoláním "Vůdče, my jsme tví!" jistě neplatí), adresátovi těch poct nebudiž prominuto ani zbla právě to, že dokázal strhnout k podobnému, byť i dočasnému třeba, slepému odevzdání a "neptání se" nejen snad jednu generaci "jednoho" národa. Právě ten "jeden národ, jedna říše, jeden Vůdce" (přímý citát z Hitlerova díla v knize Jana Horníka "Proč holocaust" /2009/ zní také "jeden národ a dál už nic" /projev na sjezdu NSDAP už z roku 1922/) i napříště účelová lež každé po příkladu národního socialismu vždy zhoubné totality.

Sonnenwende! Slunovrat!

Nicht mehr verborgen lassen wir die Flammen,
Ein uralt heilges Mal der Sonnwendnacht
Vom Holzstoß hell zum Himmel sprühen.
Als freies Volk stehn heute wir beisammen
Und heiße Wünsche uns im Herzen glühen
Für den, der uns erhob zu neuer Macht.

Kein fremdes Volkstum konnt' uns unterjochen
Und hat man uns auch lange unterdrückt
Und in ein künstlich Staatsgebild gezwungen,
So hat man unsre Kraft doch nicht gebrochen.
Wir haben still und unbeugsam gerungen –
Ein wahrer Deutscher hat sich nie gebückt.

Frei sind fortan die Söhne deutscher Blutes
Und froh die deutschen Frauen wieder blicken
Des Volkes ewig Leben stolz verheißend.
Drum Allen wir von neuem, frischen Mutes
Die Hand zum deutschen Gruß erhoben, preisend
Das alte Sonnwendlied zum Himmel schicken.

Ne skrytě už necháme vzeplát chvojí,
posvátný oheň slunovratu noc
hořící hranicí ozáří jasně k nebi.
Svobodný lid tu při ní dnes zas stojí
a srdce vyslovit má zapotřebí
dík tomu, kdo nám dal všechnu tu moc.

Už podrobit nás nesmí nikdo cizí,
však utlačoval nás už dlouho dost
a donutil žít ve vnuceném státě.
Vytrvala dál naše síla ryzí,
nedali jsme se, bili vzdorně, svatě –
ne, Němec pro porážku nevyrost'!

Volni jsou opět rodné krve syni
a ženy naše nehledí už s bázní,
vidím je hrdé, že by rády daly
života dar. Zdvihnem proto nyní
po našem ruku, slunovrat kéž chválí
ta stará píseň, která k nebi zazní.

Budweiser Zeitung, 1939, č.47, s. 5

P.S. Zdvihnutím ruku "po našem" rozuměj právem dnes zakázaný nacistický pozdrav.

Zünde in dunklen Tagen… Zažhni ve dnech potemnělých…

Zünde in dunklen Tagen
Mutig ein Lichtlein an,
Das allen Müden und Zagen
Den Weg erhellen kann.

Ein Funke von deinem Glauben
Werde den Andern ein Licht
Glühe, daß selbst zu Tauben
Deine Begeisterung spricht!

Wenn sich in spendender Helle
Dein Sein auch still verzehrt,
Wie des Meeres ewige Welle
Ein Schein dir wiederkehrt.

Es bleibt in deinem Herzen
Dann ewig hell und licht,
Denn über allen Schmerzen
Und Freuden steht die Pflicht.

Die Pflicht, dem Volk zu leben,
Aus dem dein Leben sproß,
Sie krönt dein frohes Geben
Und macht dein Opfer groß.

Zažhni ve dnech potemnělých
světýlko vzápětí,
z úvah tvých málo smělých
cestu dál najde ti.

Jiskra tvé víry znova
ostatním dodá jas
i němí najdou slova,
když to tvé přišlo včas.

Když se v tom útěšném svitu
tvé bytí snad roztratí,
tebe příboj vln najde si tu,
sílu ti navrátí.

V srdci ten plamen stálý
už navždy bude host,
neb nade všemi žaly
i slastmi je povinnost.

Povinnost k lidu svému,
z něhož jsi vzešel přec,
tak daru radostnému
dáš smysl nakonec.

Budweiser Zeitung, 1942, č.1, s. 7

P.S. Nad Říší se už v půli války počíná smrákat. V prosinci 1941 nacistické Německo a fašistická Itálie vyhlásily válku USA poté, co se po přepadení Pearl Harbouru ocitla hlavní západní velmoc ve válce s Japonskem. Siegfried Zoglauer (má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) vzpomíná kdesi (viz Wikihost.org), že říšský vůdce mládeže Baldur von Schirach prý už v září 1939 řekl: "Teprve až na straně nepřítele vstoupí do války USA, Pán Bůh s námi!" Dne 1. ledna roku 1942 byl ve Washingtonu podepsán pakt 26 spojeneckých národů, který zapovídal jeho účastníkům uzavírat separátní mír s některou ze tří mocností Osy. Byl to i základní kámen Organizace spojených národů, v jejíchž službách později autorka básně ve Vídni působila.

Narodila se 17. června roku 1913 ve Chvalovicích (Kolllowitz), jedné ze vsí někdejšího německého jazykového ostrova, zvaného i "strýčickým" (Stritschitzer Sprachinsel), jako dcera Elsy Schopenhauerové, roz. Frauenlobové (pocházela z krušnohorských Ledvic /Ladowitz/), ženy sochaře Edwina Schopenhauera z Dobré Vody (Gutwasser) u Českých Budějovic (Budweis), který byl i vlastním, ženou ovšem opuštěným, otcem dítěte. To přišlo na svět v domácnosti Elsina otce Emila Frauenloba, jenž byl ve Chvalovicích ředitelem tamních tuhových dolů. Po sochaři Edwinu Schopenhauerovi zůstala v Dobré Vodě u Českých Budějovic, kde žil, znatelná stopa. Se svým bratrem Alfredem vytvořil řadu náhrobků na zdejším hřbitově, je však i autorem dobrovodského památníku padlých v první světové válce (1920), pomníku Mistra Jana Husa (1923) a pamětní desky faráře Josefa Zachara na budově bývalé místní české školy, také bohaté plastické výzdoby jednoho domu v Lázeňské ulici. Když 1. ledna 1940 v Dobré Vodě i zemřel, list Budweiser Zeitung ho poctil označením "aufrechter deutscher Mann", tj. poctivý, nebojácný německý člověk. Narodil se za pobytu svých německých rodičů v Londýně 1. listopadu roku 1876 a jak mi přátelsky sdělil Daniel Kovář, který se Schopenhauerovou osobností zabýval a díky němuž mohu uvést i řadu detailů z umělcova okruhu, byl za první světové války internován pod dohledem jako osoba státu nebezpečná. Zda se dcera k němu kromě příjmení znala za svého působení na českobudějovických německých dívčích školách už nedlouho před jeho smrtí, nevíme. Na otcově parte jsou jako pozůstalí uvedeni v každém případě jen bratr Alfred a sestra Alice. O Ruth Schopenhauerové, provdané Feldnerové, se lze dočíst ve velkém slovníku německých spisovatelů 20. století (Deutsches Literatur-Lexikon v nakladatelství K.G. Saur Verlag Zürich und München), že se narodila 17. června 1919 na "jižní Šumavě", což jsou data pochybná nejen letopočtem, činícím autorku o 6 let mladší. Zato ovšem slovníkové heslo poskytuje o "jihošumavské" rodačce informace, týkající se poválečných osudů mladé ženy, jistě řádně vystřízlivělé z opojení "tisíciletou Říší". Ve Vídni studovala divadelní vědu a psychologii a poté, co v roce 1953 získala titul doktora filosofie (její disertace měla název Antické ženské postavy u Richarda Strausse), působila jako učitelka cizích jazyků, tlumočnice a překladatelka. Roku 1960 se provdala za téměř o 20 let staršího Fritze Feldnera (1892-1965), vídeňského kabaretního autora a literárního historika (zabýval se životopisem korunního prince Rudolfa a životem a dílem významného rakouského básníka a spisovatele Josefa Weinhebera). K posmrtnému výboru z manželova díla, který sestavila, napsal předmluvu sám Heimito von Doderer (1896-1966). Pracovala jako tisková referentka vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky ve Vídni, kde žila. Roku 1967 byla spolu s manželem (on posmrtně) vyznamenána medailí Josefa Weinhebera. Vedle překladů psala povídky, eseje (věnovala některé i otcově rodné Anglii), divadelní hry a operní libreta. Snad těch několik ukázek z Budweiser Zeitung dává znát, jaký omyl tehdy na samém prahu šílené války postihl sám německý jazyk. Nemohu na závěr necitovat Hitlerem z Německa vypuzeného Thomase Manna, který v úvodu ke svému exilovému výboru z díla filosofa Arthura Schopenhauera (naše autorka věnovala nejslavnějšímu z nositelů svého příjmení - jehož nectný Adolf Hitler mimochodem vedle Nietzscheho mimořádně uctíval - esej "Arthur Schopenhauer a zvířata" v listu Braunschweigische Zeitung z 15. března roku 1964) v edici Living Thoughts (český překlad ještě v roce 1948 u Borového pod titulem "Nesmrtelné stránky z Schopenhauera" /edice Věčné myšlenky/) říká původně jistě německy (cituji v překladu Jana Dvořáka) ve stejném osudovém roce 1939 jako ta mladá poblouzená českobudějovická německá učitelka:

Avšak i antihumanita našich dnů je nakonec humánním experimentem, je jednostrannou odpovědí na věčně znovu kladenou otázku o podstatě a osudu člověka. Potřebuje citelně korektury, jež by ustavila rovnováhu, a myslím, že filosofie, o níž zde byla řeč, při tom může prokázat platné služby. Nazval jsem Schopenhauera "moderním" - měl jsem jej nazvat budoucím. Neboť elementy jeho osobnosti, její jasně temný souzvuk, smíšení Voltaira a Jakoba Böhme v něm, paradox jeho klasicky jasné prózy, jež vydává svědectví o nejhlubším a nejtemnějším, jeho hrdá misantropie, jež nikdy nezapře úctu k člověku, krátce to, co jsem nazval jeho pesimistickou humanitou, to všechno se mi zdá plno budoucnosti a slibuje jeho myšlenkovému dílu po módní slávě a po polovičním zapomnění snad ještě hluboké a plodné lidské působení. Jeho duchovní smyslnost, jeho učení, jež bylo životem, že poznání, myšlení, filosofie není jen věcí hlavy, avšak člověka celého, věcí srdce i rozumu, těla i duše - jeho umělectví jedním slovem, patří lidskosti, jež je mimo rozumový suchopár a zbožnění smyslů, a nechť ji (rozuměj lidskost) pomáhá vytvářet. Neboť umění, provázející člověka na jeho namáhavé cestě k sobě samému, vždycky již bylo u cíle.
Teprve v listopadu roku 2015 jsem se zásluhou pana Martina Poláka dozvěděl, že "teta Rút", jak jí doma říkali, zemřela 2. července 1989 ve Vídni ve věku 76 let pod jménem Ruth Lipinerová, rozená Schopenhauerová, ovdovělá Feldnerová. Její parte leželo do toho dne, kdy ho doma vyhledal, zapomenuto ve starých papírech i s její fotografií, pořízenou i se zachycením jeho rodičů u Nových Hodějovic (poblíž lokality U Špačků) někdy v roce 1974, a také s několika jejími fejetony. Je to "listí" i z našeho stromu a tak jeden z těch fejetonů její životní zralosti, podepsaný jako jiné její literární výtvory poté, co se v roce 1960 poprvé provdala, příjmením Feldner-Schopenhauerová a prozrazující i stopy "vídeňské" městské touhy po rodných "šumavských" končinách (jeden literární slovník uvádí jako její rodiště prostě "Böhmerwald"), tu ve svém překladu připojuji spolu s přeloženým úryvkem jednoho z jejích dopisů do Českých Budějovic, psaných jinak i česky, jak se lze přesvědčit v obrazové příloze těchto webových stránek, svědčící v tomto případě o její nevšední umělecké kapacitě, životním zrání i stálém styku s někdejším domovem. Podle Martina Poláka chtěla bezdětná paní Lipinerová vzít alespoň svého druhého manžela (celým jménem Guido Lipiner, zemřel někdy v létě roku 1987 a dal své tělo k dispozici lékařské anatomii) sem do jižních Čech, jako člověku s jihoafrickým občanstvím mu to však za komunistického režimu u nás nebylo dovoleno. Zbývají nakonec každému z nás ony "vánoční" (označil jsem titul fejetonu hvězdičkou proto, že vlastně vychází z vánoční návštěvy Říma) vzdušné zámky snění, podivné slovní spojení německy jednoslovně znějící Wunschträume.

Zbylé vzdušné zámky neboli "Ó, spanilá nadmíro!"*

Sním o tom, že se mě jednou někdo zeptá, o čem sním.
Mé vzdušné zámky se tratí někde vysoko, byť i ne příliš zase vysoko vzhledem k nejnovějším představám o vesmírných dimenzích. Přání být astronautkou bych snad mohla vyslovit v dobách, kdy jsem ještě sedala v lavicích základní školy. Dnes se spokojím výškou obyčejného domu, neboť mé sny vrcholí představou střešní zahrady. Během své vánoční cesty do Říma jsem objevila jednu takovou ideální zahradu, když jsem se z terasy svatopetrského dómu dala unášet pohledem přes střechy věčného města.
Pár oleandrových keřů v dřevěných kbelících, břečťan a klematis na sluncem prohřáté protipožární zdi (v originále "Feuermauer", což je opravdu zeď mající zabránit, aby požár a dým přeskočil z jednoho domu do druhého - pozn. překl.), to by byl minimální rozsah té střešní vegetace. Pokud by se vyskytla ještě nějaká palma a vodotrysk, dosáhla by svislá měřící stupnice mých přání blízkosti nejvyššího svého zářezu (v originále "Maximalkerbe" -pozn. překl.). Siamská kočka, jejíž modré oči soupeří s nebeskou modří, by sotva popřála možnosti přání dalších. Hladíc její hebkou srst bych dokázala i po celé hodiny hledět do třpytu tryskajících sloupů vody a kochat se tou "spanilou nadmírou" (v originále "holde Überflüssigkeit", v překladu slova "nadmíra" či "přemíra" se ovšem ztrácí ona "Flüssigkeit", tj. "tekutost" /snad by se tedy dalo říci i "spanilá přetékavost"/ - pozn. překl.), použijeme-li trefné charakteristiky nadbytečnosti, snad i zbytečnosti z pera Karla Krause (ten syn majitele šumavské papírny a vídeňský klasik rodem z Jičína, jemuž se nesplnilo přání být pochován ve Vrchotových Janovicích, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Prozatím se spokojuji vodotryskem trpasličím; nedokázala jsem si totiž odepřít ve výprodeji koupenou zelenou fontánku z umělé hmoty, jakkoli jsem si vědoma, že tato půvabná hračička mě přidružuje ke sběratelům kýče. Skutečnost, že člověk přiznává své slabosti, nezbavuje ho závislosti jim otročit.
Tak sním tváří v tvář své fontánové náhražce o elyzijských zahradách s lukami plnými asfodélů nebo přemítám, jak bych mohla svou vysněnou zahradu založit. Cvičím se v rozdvojení osobnosti, abych měla partnera ve vzrušeném sporu o to, jakému typu zahradní kultury dát přednost. Ta moje "schizo" (řecké slovo "schizein" znamená "rozštěpit" - pozn. překl.) ve mně horuje pro anglický park plný překvapení s prudce rozbujelými houštinami kolem nakrátko zastřižených lučních ploch, s prastarými sukovitými stromy převislých větví kolem umělých jeskyní a divoce romantických zřícenin - "frenie" (řecké "phreni" značí "mysl" - pozn. překl.) zase žádá v přísné geometrii konstruovanou francouzskou zahradu s figurálními záhony, jehlanovitými či kulovitými tvary tisů a alejemi, rovnými jako šňůra. Když se ty obě části mé mysli sdostatek pohašteřily, proměním se opět v bytost nedělitelnou, pro níž přichází v úvahu toliko a jedině italské zahradní umění; bujná květena, stíněná záštitnými piniemi a zadumanými cypřiši v harmonické symbióze s okázalou architekturou a antickými plastikami.
Pokud se mé snění ubírá méně náročnou cestou, pak váhám jen mezi předimenzovanými skalkami, vodními nádržemi plnými leknínů a zlatých rybek na jedné straně a zarostlými selskými sady, v nichž je těžko rozhodnout, zda obírat malinové keře či plody obtížené větve ovocných stromů a zaplnit úlovkem dychtivý žaludek. Má vášeň pro vodu bloumá mezi tiše zadumanými rybníky, kašnami tryskajícími v pestré záři reflektorů, nádržemi s hladinami plnými vodních květin a komfortními swimming pools (tj. plaveckými bazény - pozn. překl.). Ke štěstí by mi ale stačil i nějaký živě šplounající pramínek nebo malý potok lemovaný zarostlými břehy.
Na střešní zahradě by byly ty problémy menší. Tady zůstává jen mučivá volba, které že květiny by měly krášlit ten ostrov štěstí nad všednodenním shonem shonem hluboko dole v ulicích. Kdekoli by však ležela moje zahrada, musím myslit na Cowleye (Abraham Cowley /1618-1667/ anglický metafyzický básník - pozn. překl.), který ve svém eseji "The Garden" píše: "God the first garden made, and the first city Cain." (tj. "Bůh stvořil prvou zahradu, ale prvé město Kain." - pozn. překl.) Nikoli neprávem přece pohlížíme na ráj jako na "zahradu Eden", kterou anděl s mečem plamenným zůstavil pro vše časy vzdušným zámkem lidstva.
Staří Číňané, kteří dokázali razit myšlenky moudřejší než všichni národové ostatní, se o zahradu zasadili věru silným rčením (v originále "brachen dem Garten eine starke Lanze", tj. doslova "zlomili za zahradu věru silný dřevec /kopí/" - pozn. překl.): "Chceš-li být šťasten jednu hodinu, pak se opij! Chceš-li být šťasten po tři dny, pak se ožeň! Chceš-li být šťasten po jeden týden, pak zapíchni prase! Chceš-li ale být šťasten po celý život, pak založ zahradu!" - Nebažím po nějakém časově omezeném štěstí - tančím po zahradě, kde bych žila s nejněžnějšími stvořeními Božími, jejichž bytostný smysl se naplňuje růstem a květem.
Vzdušné zámky trvají jen tak dlouho, dokud jsou pouhými výtvory naší fantazie. Naplněním ztrácejí svůj smysl; nemůžete snít o něčem, co máte. Snění a přání nás oddělují od skutečnosti, jak dokazuje staré francouzské přísloví o tom, že "kdyby se přání stala pravdou, byli by pastýři králi". Angličané to vyslovili o něco drastičtěji, totiž že "kdyby byla přání máslovými koláči, měli by žebráci co jíst".
Teď už se mě nikdo nepotřebuje tázat, o čem sním. Prozradila jsem to a tím jsem dala svému vzdušnému zámku číslo jedna splasknout jako nějaké mýdlové bublině. Mé zahrady snů však mohou dále vzcházet pod tou miniaturní fontánkou.

Zítra zase přijede můj skladatel z Lince...

2. listopadu 1966
Zítra zase přijede můj skladatel z Lince - zhudebňuje jeden můj text na komorní operu, která má být v červnu uvedena v Linci tamní Brucknerovou konzervatoří (Anton Bruckner má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) - napsala jsem ten text už před 15 lety, a sice jako kantátu "Ovids Traum" (tj. "Ovidiův sen" - pozn. překl.) - teď ho ten skladatel (jde o Berta Rudolfa /1905-1992/, rodáka ze severomoravské obce Zátor, okr. Bruntál - pozn. překl.) vyhrabal mezi svými starými papíry a dal mu přednost před třemi jinými texty. Kromě toho jsem musela přepracovat dvě starší společné práce pro televizi - on doufá, že bychom s tím nyní mohli mít šanci - to jsou ale práce naslepo a nikdy se neví, zda se člověk nedře po celé noci nadarmo.
(...)
Dejte o sobě příležitostně zase trochu slyšet a pro dnešek buďte srdečně pozdraveni ve starém přátelství
Vaše Ruth.

P.S. Opera měla premiéru v roce 1967 pod názvem "Der Traum des Ovid".

- - - - -
* Chvalovice / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko