Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF FENDL

Am Ruckowitz
Monolog eines alten Ahorns
Na Ruckowitzschachten
Monolog starého javoru

I glaub, i steh scho
a paar hundert Jahr
do auf m Schachtn im Woid.
D Sunn brennt owa af mi,
und der Regn duscht mi o.

I bin a Hojzhauer gwen,
a Säumer und a Glasblaser,
a Bedlmo und a Stierheiter,
a Schwürzer und a Schandarm.

I bin a Aschnbrenner gwen,
a Fludermo und a Wuiderer,
a Pandur und a Krawat,
ojs nachanand und ojs af oamoj.

D Sunn hat mi zsammdirrt,
und d Weda habn mi ausgwaschn.
I glaub, i steh scho
a paar hundert Jahr
do auf m Schachtn im Woid…

Myslím, že stojím už
nějakejch pár set let
tu na Rukowitzschachten.
Slunce pálí nade mnou nahoře
a déšť mě zalívá.

Byl jsem drvoštěpem,
soumarem a foukačem skla,
žebrákem i pastejřem bejků,
pašerákem i žandarmem.

Byl jsem paličem milířů,
vorařem i pytlákem,
chorvatským pandurem,
to všecko jedno po druhým i všecko najednou.

Sluncem jsem celej vyschlej,
bouře mě vymyly doběla.
Myslím, že stojím už
nějakejch pár set let
tu na Rukowitzschachten…

Der Bayerwald, 2002, č. 3, s. 40

Slovníček: Schachtn = horská lesní pastvina, Woid = les, owa = nahoře, Hojzhauer = dřevorubec, Bedlmo = žebrák, Stierheiter = pasák býků, Schwürzer = pašerák, Fludermo = vorař, Wuiderer = pytlák, Krawat = Chorvat, ojs = všechno, nachanand = jedno po druhém, af oamoj = najednou, Sunn hat mi zsammdirrt = slunce mě vysušilo, Weda = bouře, nečas.

P.S. Horská louka zvaná Rukowitzschachten v sedle pod táhlým hřebenem Falkensteinu nabízí jedinečný pohled na horu Javor a je pro Šumavu i Bavorský les místem ničím nezastupitelným. Už roku 1613 sem prý byli z popudu jednoho sedláka ze Zwieselu jako na jedinou tehdy horskou pastvinu vyhnáni mladí býčci a jalovice a tento způsob pastvy pro mladá zvířata ve výšce nad 1000 metrů nad mořem, který šetřil seno údolních luk do zásoby, se do budoucna ujal. K půli 19. století bylo v okolí Javoru na pětadvacet podobných lesních "šachet". Stromy na "Schachten" se jeden rok nařízly a v dalších uschlé spálily, jejich rozhozený popel prospěl poté kvalitě horské trávy. Zatímco jinde v Bavorském lese se však takovým lukám říká prostě "Wiesen" nebo "Plätze" (tj. "místa"), mezi Falkensteinem a Roklanem (Rachel) jsou to výhradně a jen tady "Schachtn", luční "ostrovy" v nekonečném moři lesů.

Zdalipak ležel či leží Bavorský les na konci světa?
Projev na sněmu Bayerwaldtag 2004, konaném v obci Konzell

Chtěl bych se pokusit o odpověď na tuto provokativní otázku a musím začít pohledem do historie.
Na severozápadním cípu Iberského poloostrova leží mys zvaný "Finis terrae", který byl ve starověku považován za konec světa.
Ve středověku se obzor už přece jen trochu rozšířil a hovořilo se o zemi "Ultima Thule", která měla spočívat někde dál nahoře v Severním moři.
Tyto zeměpisné představy jsou jistě dávno opuštěny, myslím však, že naši provokativní otázku, zdali ležel či leží Bavorský les na konci světa, nutno interpretovat daleko spíše jako problém z oblasti kulturní psychologie než nějaký problém zeměpisný.
Počněme však přesto zeměpisem a historií! Náš Bavorský les (Šumava je tu s ním ztotožněna - pozn. překl.) tvoří spolu se Smrčinami, Hornofalckým lesem a rakouským Mühlviertelem až dál k hřebenům Karpat největší souvislou lesní oblast Evropy.
Vedle Pyrenejí tvořila až donedávna také nejstarší hranici Evropského společenství, nynější Evropské unie. Nebylo tomu tak vždycky!
Prastaré obchodní cesty vedly už v dávných předkřesťanských časech od Baltského moře (Ostsee) k Dunaji (Donau) a odtud dál přes Alpy do Itálie a prostoru Středomoří. Jedna z těch cest, označovaná jako "Bayerweg", byla teprve před deseti lety, v květnu 1994, uvedena nově ve všeobecnou známost jako mezinárodní turistická stezka. Vede od Mariaposching v tak řečeném "Heuwisch" - salzburský kníže biskup tu měl po staletí solný sklad - přes Englmar a Viechtach k Further Senke (na českém území se jí říká "Všerubská vrchovina! - pozn. překl.) a odtud pak do Čech.
Alespoň těm z vás, kdo mají zájem o archeologii, asi neuniklo, že před nějakým časem bezprostředně na této historické stezce v nadmořské výšce 660 metrů byla v Meinstorfu u Sankt Englmar učiněna řada nálezů ze staršího období kultury s lineární keramikou (Schnurkeramik) a období laténského: zřejmě pozůstatky dávnověkého odpočivadla (Raststation), zastávky na cestě.
Jedno se zdá tedy hned teď jasným: Bavorský les ležel bezpochyby už před třemi tisíciletími nikoli na konci světa, nýbrž byl naopak svorníkem cest, spojujících země a národy.
Jiné cesty spojovaly prostor Pasova (Passau) s jižními Čechami a především soumarskou dopravou soli po Zlaté stezce (Goldene Steige) získal velký hospodářský význam.
Neměli bychom zapomenout ani na tak zvanou Vintířovu stezku (Gunthersteig) z kláštera Niederaltaich do Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic. Význam tohoto benediktinského mnicha, nazývaného i "světec ze Severního lesa" ("der Heilige vom Nordwald"), jako "spojovatele" (v originále "Brückenbauer", tj. "budovatel mostů" - pozn. překl.) Evropy důstojně uctil na loňském ročníku tohoto shromáždění Dr. Christian Lankes z Domu bavorských dějin (Haus der Bayerischen Geschichte).
I jiný z lesních klášterů však udržoval živé styky s českým prostorem: když byly v květnu roku 1142 za přítomnosti českého panovníka (v originále "Herzog"! - pozn. překl.) Vladislava II. (v originále jen "Wladislaus" - pozn. překl.) vysvěcovány prvé tři oltáře dosud rozestavěného klášterního kostela Windberg, ujal se této benedikce olomoucký biskup Jindřich Zdík (Heinrich Zdik von Olmütz), který při této příležitosti usiloval o podporu Vladislavovu ze strany hrabat z Bogenu. Už dokončený kostel vysvětil pak v roce 1167 biskup Jan z Olomouce (Johann von Olmütz), tedy z onoho moravského města (asi do roku 1200 sídla samostatného moravského údělného knížectví - pozn. překl.), kde se přibližně tři roky poté, tj. kolem roku 1170, narodila Ludmila, dcera českého přemyslovského knížete Fridricha.
Když si potom kolem roku 1184 devatenáctiletý Albert III. z Bogenu vzal právě sotva patnáctiletou Ludmilu, měla se stát v manželství s ním matkou tří synů: Bertholda, Alberta a Luitpolda.
A kdyby v roce 1218 nenalezl hrabě Berthold III. během křižáckého tažení svého strýce, uherského krále Ondřeje, při tragické nehodě v deltě řeky Nilu časnou smrt v troskách zříceného obléhacího stroje, - kdo ví, jakým směrem by se dál vyvíjely bavorské dějiny! Takto však po smrti bezdětného Alberta IV. 1242 připadlo celé bogenské dědictví Wittelsbachům, poněvadž vévoda Ludwig Kelheimský ("der Kelheimer") si už roku 1204 vzal ovdovělou hraběnku z Bogenu za svou manželku, - událost, jež v mnoha ohledech ovlivnila dějiny Bavorska a jejíž kulaté 800. výročí bude právě tohoto víkendu vzpomenuto tu v blízkém Bogenu.
To, že Ludmila po smrti svého druhého muže - padl 1231 za oběť dodnes nevyjasněnému politickému atentátu na mostě přes Dunaj v Kelheimu - založila v Seligenthal u Landshutu klášter sester cisterciáckého řádu, kde pak 1240 také zesnula, budiž poznamenáno jen na okraj. Neměla by však zůstat bez připomenutí skutečnost, že s masívním dědictvím Bogenů změnilo majitele i erbovní znamení jejich válečného praporce, totiž modrobílý kosočtverec, heraldická routa (kromě podobnosti s listem routy vonné je podle některých pramenů heraldickým významem routy "křesací kámen" - pozn. překl.). A když dnes přímo symbolizujeme vše bavorské právě touto modrobílou routou, posluhujeme si koneckonců erbem bogenských hrabat. Má-li Hans Neueder pravdu se svou hypotézou, odkazuje i tato routa k českým Přemyslovcům, poněvadž nejstarší pečeť Bogenů - před zmíněnou svatbou s Ludmilou - na sobě nijakou routu nemá. Nacházíme ji až na pečetních otiscích počínaje rokem 1207 až do roku 1238. Naproti tomu se objevuje takzvaný "mřížový vzor" ("Gittermuster") už v roce 1160 na mincovní pečeti českého krále Vladislava I. (v originále "auf dem Münzsiegel des böhmischen Königs Wladislaw I." - pozn. překl.). Bylo by tedy - jak tvrdí Neueder - docela dobře myslitelné, že Ludmilini synové po její svatbě s Wittelsbachem sáhli po erbovním znamení jejích českých příbuzných a dali (vědomě?) od této chvíle klusat i jezdci na pečetní kresbě opačným směrem.
Doposavad tak vynikající vztahy hrabat z Bogenu resp. Bavorska vůbec vůči Čechám byly pak s konečnou platností zničeny, když roku 1415 český duchovní Jan Hus - oproti všem předchozím ujištěním o beztrestnosti - byl na koncilu v Kostnici (Konstanz) vydán jako "heresarcha", tj. "arcikacíř" k upálení na hranici. Následné neblahé husitské války zpřetrhaly provždy historicky vzniklé vazby, které ovšem už předtím zle odolávaly nejrůznějším útokům.
A ještě jednou mi dovolte poznámku k historickému jubileu, kterého v Bavorském lese v těchto dnech vzpomínáme: je to poslední velká rytířská bitva na německé půdě, která byla právě před 500 lety vybojována během války o landshutské dědictví (Landshuter Erbfolgekrieg) mezu Wenzensbachem a Bernhardswaldem. Po smrti Georga "Bohatého" von Bayern- Landshut tam proti sobě stanuly šiky Albrechta IV. von Bayern-München a Ruprechta von der Pfalz, při čemž na straně Ruprechtově válčilo i hned několik tisíc českých žoldnéřů, z nichž pak nakonec zůstalo po této bitvě, zvané i "Behemisch schlacht", tj. "česká bitva" přes 1500 ležet mrtvo na bitevním poli.
Všechno to jsou ovšem události, které nemohly přispět znovuobnovení lepších vztahů mezi jednou i druhou stranou odvěkého bavorsko-českého sousedství. Snad po všech novějších katastrofách (autor se v dalším textu nevyhýbá ani temným časům nacizmu, označeného už roku 1935 perasdorfským farářem Leopoldem Wittem za "moderní pohanství" - pozn. překl.) - abychom nehovořili jen o neblahých Benešových dekretech - můžeme doufat, že k tomu dojde právě za našich časů.

Der Bayerwald, 2004, č. 3, s. 12-14

P.S. Je zajímavé, že v závěru tohoto svého proslovu, z něhož překládáme jen úvodní jeho část, cituje autor právě lyrický text své básně Am Ruckowitz na dotvrzení spojitosti generací těch, kdo během staletí obývali Bavorský les (jakož jeho sesterskou Šumavu).

Josef Fendl se narodil roku 1929 ve městě Schwarzach v okrese (Landkreis) Straubing-Bogen a jako "dolnobavorský Gastarbeiter v Horní Falci" působil po 40 let jako učitel v Řezně (Regensburg) a deset kilometrů na východ od Řezna vzdáleném průmyslovém městě Neutraubling. Sám sebe charakterizuje latinským označením "rusticus in urbe", tj. "vesničan ve městě" a vidí se podle vlastních slov jako "literarischer Besenbinder" (tj. "literární košťatář"). Vydal už na šedesát samostatných knih, s nimiž sám jako "weiß-blauer Wanderprediger" (tj. "modrobílý potulný kazatel") putuje bavorskými kraji a temperamentně z nich recituje zejména hospodské anekdoty. Už několik let rediguje Straubinger Kalender, nejstarší z německých regionálních kalendářů vůbec - v roce 2000 vyšel nákladem a tiskem Cl. Attenkofer'sche Buchdruckerei und Verlagsbuchhandlung ve Straubingu, kde vycházely svého času i Česko-bavorské Výhledy blahé paměti (to v nich se vlastně zrodil můj Kohoutí kříž) už ve 404., slovy "čtyři sta čtvrtém" ročníku! Je však i historikem svého domova, jak dokazuje úryvek z jeho přednášky na shromáždění Bayerwaldtag 2004. Dva roky předtím udělil Bayerischer Wald-Verein Josefu Fendlovi, který je při té příležitosti označen jako "Schriftsteller, Historiker und Heimatforscher, Realschuldirektor a.D." (tj. "spisovatel, historik a vlastivědný badatel, ředitel reálky v.v.") svou kulturní cenu.
- - - - -
* Schwarzach (BY) / hora Falkenstein
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko