Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL FERUS

Südböhmische Teiche Jihočeské rybníky

Als ein glitzernd Kleinod, eingebettet zwischen sanften Bodenwellen,
wie von güt'ger Hand lieb verstreute, große, lichte Perlen
eingefasst vom windumspielten Schilf und sagenhaften Eichen, Erlen,
haltet ihr in weichen, weiten Armen,
all die Wasser eurer Wälderquellen.
Es ruht in euch: des Himmels Blau, der Sonne Schein,
der Wolken flüchtig leichtes Spiel, so auch ihr ernstes düsteres Ziehen,
bläulicher Kranz der weiten Höhen,
die tief im Dunst des Horizonts entfliehen
und auch das vielfach Grün von Wiesen, Feldern, Wald und Hain.
All des Geschehens sonniger wie auch ernster Lauf
der Jahreszeiten ewig wechselnd auf und nieder
in weiten Flächen spiegelt ihr die Landschaftsstimmung wider
in euren lichten Augen leuchtet die Heimatseele auf.

Jak blyštivý klenot, vsazený do něžných zavlnění země,
jak Boží rukou rozeseté perly plné jasu,
lemovány rákosím a olšemi, duby ze starých časů,
máte v své měkké náruči chlad
všech lesních pramenů, jak mluví ke mně.
Spí ve vás modř nebes i slunečný žár,
bílých oblak hra přeletavá, jejich prvý zachmuřený van,
modravý věnec horských pásů v dáli,
ten mlžnatý obzor ze všech stran,
nejhlubší zeleň luk, lesů i hájů, nových jar.
Všechna zář slunce, temná hra mraků nachová,
koloběh ročních dob tak pestře proměnlivý,
v zrcadle vašich hladin jen jediný obraz věčně živý,
ve vašich jasných očích jeden třpyt duše domova.

Hoam!, 1977, s. 197

Zum Jahresende Ke konci roku

Am Fels der Unerbittlichkeit zerschellt der Zeiten Wogen
und augelöst, zur Gischt versprüht, zerstiebt,
wird diese wieder in die Zeitenflut zurück gesogen
bis sie im neuen Wellenschlag verebbt,
verschwindet und versiegt.

Und jeder Wellenschlag am Fels ein Jahreslauf
und Wellenzug auf Wellenzug wie Jahr auf Jahr versinkt
im Meer der Zeiten, des Gewesenen und löst sich auf
und rollend drängt die neue Woge, die die Zukunft bringt.

Und wie der Zeiten Wogen unerbittlich Ende,
so zieht Dein Leben, Deines Daseins Flut.
Oh, lass' sie schaffen Deinen Geist, Dein Herz, die Hände;
nütz den Wellenschlag, ein jedes Jahr sei Dir an Gaben
reich und gut!

Ein jedes Jahr bringt näher Dich dem Felsgestein,
an dem Dein Wellen-Ich im Meer des Alls versinkt.
Empfang und gib in Deines Lebens Sein
wie es Dein besseres Ich, Dein Herz und Sinn bedingt.

O neúprosný čas se tříští všechny vlny
a rozplynou se v mlze z pouhých pěn.
Dny samy plynou dál a každý z nich je plný,
než v dalším příboji i on je rozprášen.


Každé to vlnobití o paty pevných skal,
rok co rok, vlna za vlnou vzejde i zajde zas
v moři dnů. Byť by ses stokrát ohlédal,
už novou vlnu nese příští čas.

Jako ta voda neúprosně plyne
tvůj život sám, dny bytí, jejich proud.
Rukama, srdcem se jich chop, vždyť nemáš jiné;
jsi částkou vlnobití, ničemu nedá spočinout.


Každý tvůj rok je dar, blíž a blíž pevné skále,
o níž se musí rozbít vlna tvá i má.
Vezmi a dej, náš život neustále
si žádá srdce, smysly, všechno lepší já.

Glaube und Heimat, 1974, č. 1, s. 13

Harte Zeit
Předjaří 1946
Tvrdá doba
Vorfrühling 1946

Es gibt immer noch Menschen, Wesen,
denen du geben kannst, trotz deiner Not
und auch du bist noch auserlesen
und zu empfangen, zu geben meh rals Almosen und Brot.

Es gibt immer noch Menschen, denen dein Wort, deine Tat
Kraft und Beispiel sind für ihr eigenes Leben,
die verlassen, im Zweifel durch deinen Rat
wieder sich finden zu nützlichem Streben.

Es gibt immer noch Menschen, die an dich glauben,
die gern dir Mensch sind. Vertraue, helfe nur zu!
Du darfst nicht verzweifeln, darfst das Vertrauen nicht rauben,
immer noch harren sie deiner und wäre es selbst dein eigenes Du.

Stále ještě jsou bytosti a lidé,
jimž máš co dát, přes bídu těchto let,
také ty sám ber jako dar, co přijde,
ne snad almužnu z nouze, přijmi, co nese svět.

Stále ještě jsou lidé, jimž tvá slova,
tvé skutky i tvůj příklad mohou dodat sil
a ze dna zoufalství se pozvednou vždy znova -
stačí, žes v pravý čas je aspoň pochopil.

Stále ještě jsou lidé, co ti věří,
i ty věř člověku. Boj se jen samoty!
hleď nezoufat si, v čase, kdy se šeří,
dokaž svým blízkým láskou, žes to ty.

Hoam!, 1973, č. 12, s. 414

V českobudějovických knihách evidence obyvatel E III, s. 38 a F IX, s. 615 nalezneme jen jediného Karla Feruse. Narodil se v tomto městě 22. ledna 1895 jako syn zasilatele Rudolfa Feruse. Jako synovo povolání je uvedeno také zasilatelství a od července 1942 úřednické místo u firmy Hardtmuth. Svatbu měl také tady roku 1924 s Češkou Hedvikou Zelenkovou a ve dvou po sobě následujících rocích se jim narodily dvě dcerky: 1925 Hedvika a 1926 Jana. Všem třem ženám bylo 1946 přiznáno osvědčení o národní spolehlivosti. U Karla Feruse jakákoli poznámka o tom chybí. Pokud je opravdu on autorem shora uvedených básní, hovoří ty verše jazykem sdostatek výmluvným. Teprve na podzim roku 2005 jsem díky laskavosti paní Henrietty Sazymové z Českých Budějovic (bydlí v téže ulici jako já) držel v rukou Ferusovo parte a díky datu úmrtí v něm uvedeném jsem mohl najít i jeho nekrolog v krajanském měsíčníku Hoam! S úžasem jsem zjistil, že tento muž, který opravdu po prvé světové válce vstoupil do otcovy zasilatelské firmy s pověřením zřídit v Gmündu, Horním Dvořišti (Oberhaid) a Haidmühle její celní kanceláře, později pak působil jako ředitel nákupního oddělení (Einkaufsdirektor) firmy Hardtmuth (a je tedy totožný s osobou z evidence obyvatel), rodné Budějovice vlastně nikdy trvale neopustil. Po roce 1945 musel sice dva roky "za pokání", že je Němec, pracovat bez jakékoli mzdy a aby udržel rodinu, byl nucen prodat své bohaté sbírky skla, plastik a jiných uměleckých předmětů, jejichž byl znalcem, jak ale nekrolog zdůrazňuje, psal i nadále německy básně, "které dosud nebyly představeny veřejnosti" (v originále doslova: "Außerdem schrieb er viele Gedichte, die bisher nicht veröffentlicht wurde."). Právě naše textové ukázky tedy alespoň ve zlomku uchovávají jeho odkaz a pocházejí paradoxně z téhož pramene, kde nacházíme zmínku o nepublikovaných básních, které tu navíc byly v zahraničí otištěny ještě za života autorova (za tuhé "normalizace" věc jistě málo obvyklá, zejména jde-li o publikování v časopise vyhnanců), nedovíme se už asi, čí zásluhou. Karel Ferus, tak je alespoň psán na svém českém úmrtním oznámení, žil od roku 1956 v Římově v domě čp. 130 naproti zdejší faře. V posledních letech před smrtí byl pro těžkou chorobu hospitalizován v léčebně pro dlouhodobě nemocné, která tenkrát existovala nedaleko Vyššího Brodu (Hohenfurth) na místě někdejší osady Hrudkov (Ruckendorf). Deset let předtím, než 11. září 1976 vydechl naposledy, ovdověl a na parte už nacházíme jen jména dcer (Heda Tučková a Jana Ferusová) a vnoučat (Eva a Jan s chotí Katkou). Tolik báseň a pravda o Karlu Ferusovi.
- - - - -
* České Budějovice / Římov / Hrudkov, Vyšší Brod
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko