Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ FINK

Bydliště Adalberta Stiftera

V životním příběhu význačných lidí mají místa, ve kterých dleli, zastavení jejich života, tvorby a možná i utrpení, důležitost nikoli pouze historickou, nýbrž i obecně lidskou (v originále "auch eine menschheitliche Bedeutung" - pozn. překl.). Vděčné potomstvo se nyní snaží taková památná místa zachovat a učinit je kótami jakési speciální vzpomínkové mapy. To se ovšem ne vždycky poštěstí. Mnohá nejen padla za oběť zubu času, ale musila prostě ustoupit technickému pokroku, moderní dopravě a tak zvanému územnímu plánování a svému účelu odpovídající a své době přiměřené městské výstavbě. Tak například nezůstal uchován ani dům, kde se narodil, ani dům, kde žil, ani dům, kde skonal největší rakouský dramatik Franz Grillparzer. Také mnohý z domů, kde za svého života pobýval Adalbert Stifter, se už nedochoval. Chceme-li nyní v časové řadě co nejúplněji vypočíst a určit přechodná i trvalejší jeho bydliště na základě dostupných dokumentů a svědectví, zůstanou i poté ovšem mezery a případy dodnes jednoznačně nevyjasněné. K bližšímu porozumění některých záznamů budiž předesláno, že za časů Stifterových byla časová určení výpovědních lhůt "zu Georgi", tj. ke 24. dubnu, "zu Jakobi", tj. ke 25. červenci a "zu Michaeli", tj. ke 29. září, k přestěhování pak 30. dubna a 1. května, 1. srpna a 30. září jednoho každého roku.
*
1. Jak vysvítá z knížecí schwarzenberské krumlovské pozemkové knihy z roku 1673, postavil Andre (Andreas) Stüffter (1605-1685), nejstarší vůbec doložitelný spisovatelův prapředek, svému synu Matthiasi Stüffterovi (1635-1720) jako "dědičný statek" (v originále "als ,Erbgut'" - pozn. překl.) dům v Horní Plané (Oberplan), ležící na východním okraji městyse (v originále "am Ostrande des Marktfleckens" - pozn. překl.), tam, kde se říká "in Ansbach", při cestě na Hůrku (Stuben), Černou v Pošumaví (Schwarzbach) a Frymburk (Friedberg). Je to tak řečený "maloměšťanský dům" (v originále "Kleinbürgerhaus" - pozn. překl.) a nese číslo popisné 21 a usedlostní jméno "zum Mathsel", také "Motzl" podle křestního jména svého prvého majitele.1 V tomto stavení přišel ve středu dne 23. října 1805 na svět Adalbert Stifter a tady prožíval u svých rodičů šťastné dětství až do konce října roku 1818. Od roku 1869 se nachází nalevo od vchodových dveří do domu pamětní deska. V noci ze 3. na 4. červenec 1934 stavení zločinným zásahem žháře vyhořelo, už v témže však bylo historicky věrně zbudováno znovu. Podle nedoložitelné informace má být dochováno do dnešních dnů.2
*
2. Na den Všech svatých (1. listopadu) 1818 se třináctiletý Adalbert vydal na studia do gymnázia benediktinského kláštera v Kremsmünsteru. Školní vyučování tam začínalo 3. listopadu. Na stravu a byt ho přijal tamější vyšší úředník klášterní správy (v originále "Stiftamtmann'" - pozn. překl.) Johann Mayer, který v tak řečeném "pivovaru" (v originále "Bräuhaus'" - pozn. překl.) nalevo od vchodu do kláštera v přízemí bydlil. Tady pobýval Stifter až do druhého semestru v roce 1825. Na domě je dnes umístěna pamětní deska.
*
3. Od druhého semestru, tj. od dubna roku 1826 bydlil Stifter u jisté paní Weißové v domě řečeném Ziegelmayerhaus v místní části Kremsmünsteru Unterburgfied čp. 34, vpravo při silnici na Wels.3 Ten dům existuje dodnes. Prof. Erich Perkmann ze Štýrského Hradce (Graz) ho zachytil na jedné fotografii, určené pro almanach Společnosti Adalberta Stiftera ve Vídni, který už ale na přelomu let 1944 a 1945 nemohl vyjít. Během roku 1825 onemocněl Stifter pravými neštovicemi (Variola vera) a ošetřovala ho matka jednoho žáka, kterého učil, paní Maria Gubatta. Jako poděkování jí věnoval vlastní rukou malovaný akvarel, což byla ilustrace k básni Ignaze Franze Castelliho (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s názvem "Aloan" (tj. "Samoten" - pozn. překl.), psané v dolnorakouském dialektu, k níž existuje i jiná nářeční verze a také nápěv, obojí hornoplánského původu.4 Školní prázdniny v září a v říjnu trávíval vždycky doma v Horní Plané. Čas svých studií v Kremsmünsteru označil Stifter v jednom dopise svému učiteli kreslení Georgu Riezlmayrovi (žil v letech 1784-1852, blíže viz webové stránky Sternwarte Kremsmünster - pozn. překl.) z 9. února 1839 za nezapomenutelný a nejkrásnější úsek svého raného mládí.5 Také později se častokráte vrací ke šťastným mladým dnům tady v Kremsmünsteru stráveným. Po absolvování gymnázia v roce 1826 a prázdninovém pobytu doma vydává se Stifter do Vídně, aby se na tamní univerzitě věnoval studiu práva.6
*
4. Se svými mladými přáteli a pozdějšími studentskými druhy Franzem Xaverem Schifflerem a Antonem Mugerauerem - podle jiného podání měl posledně jmenovaný dorazit do Vídně až o rok později7 - putoval Stifter jednoho krásného říjnového dne roku 1826 na říčním prámu (v originále "auf einem Floß", tj. na voru) po proudu Dunaje vstříc starému císařskému městu Vídni. Tak či tak přesný den odplutí ani doplutí se nepodařilo dodnes určit. Poté, co plavidlo dorazilo do Nußdorfu, vydali se ti tři nejprve k univerzitě na náměstí Universitätsplatz (dnes I. vídeňský městský okres, D. Ignaz-Seipel-Platz) a odtud branou Stubentor na předměstí Landstraße (dnes III. vídeňský městský okres). V hostinci "Zum roten Hahn" (čp. 40 na ulici Landstraßer Hauptstraße, pojmenované podle někdejší obce, která dala celému předměstí své jméno a na níž pobýval třeba Wolfgang Amadeus Mozart /čp. 75-77/, který zde složil Malou noční hudbu i operu Don Giovanni, Ludwig van Beethoven /čp. 26/, Honoré de Balzac /čp. 31/, August Heinrich Hoffmann von Fallersleben /čp. 31, tj. zájezdní hostinec "Zur goldenen Birne, česky by se řeklo "U Zlaté hrušky", jako i v předchozím případě/, Marie von Ebner-Eschenbachová /čp. 74, autorka zastoupená stejně jako Hoffmann von Fallersleben i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/, a také Tomáš Garrigue Masaryk po návratu z Ameriky se svou ženou Charlottou, jež tu v domě čp. 76 porodila roku 1879 dceru Alici, vyučující počátkem 20. století na nově zřízeném českém dívčím lyceu v Českých Budějovicích, kde ji otec navštívil ještě více než 10 let předtím, kdy se stal prezidentem nové republiky - pozn. překl.), v pozemkové knize staré čp. 333, se všichni ubytovali. Hostinský lokál v tom místě existoval už za časů tureckého obležení Vídně, ale stal se roku 1683 obětí požáru. Následně zřízená novostavba byla demolována v roce 1818 a dům na Landstraßer Hauptstraße čp. 40 stojí od té doby dodnes (na fasádě hotelu stejného jména /Tourotel Roter Hahn/ byl roku 1983 umístěn mramorový reliéf, znázorňující zeď rozdrcenou tureckou kulí - pozn. překl.). Po bohaté večeři se odebrali do pokoje č. 43 "nach der Gassen gelegen" (tj. "do ulice" - pozn. překl.) na nocleh. Místnost dnes už nelze určit, poněvadž došlo v pozdější době k přečíslování a pokoj čp. 43 míří dnes okny do dvora. Strávili tu pouze jednu jedinou noc (přesto je Stifterův pobyt v hostince připomínán dodnes, třeba i česky v knize Václava Fialy "Vídeň - literární toulky dunajskou metropolí" /2004/ - pozn. překl.).
*
5. Příštího jitra se Stifter vypravil hledat byt. Našel příhodnou a prostornou místnost se třemi okny ve druhém patře, číslo dveří 9, panského domu knížete Josefa Palffyho von Erdöd (žil v letech 1764-1827, knížetem byl jmenován roku 1807 - pozn. překl.) na předměstí Landstraße čp. 408 v ulici Rabengasse naproti veterinářské vysoké škole při Vídeňském novoměstském kanále (Wiener Neustädter Canal). Dnes je v těch místech komunikace spojující vídeňská nádraží. Tam kvetl s výjimkou vysokoškolských prázdnin, které Stifter trávil doma, od října 1826 do roku 1828 onen veselý studentský život, tak znamenitě zachycený se zdravým humorem ve Stifterově próze "Leben und Haushalt dreier Wiener Studenten". Dům v Landstraße čp. 408 patřil podle pozemkové knihy 407, fol. 467 až do roku 1828 knížeti Josefu Pálffymu z Erdödu a byl poté získán manželským párem Heinricha a Theresie Reisnerových. Podle orientačního schématu Michaela Winklera nesl roku 1830 popisné číslo 453 a podle Behselova seznamu domů z roku 1860/1861 stála tam už novostavba s dnes ještě trvajícím označením III, Beatrixgasse čp. 19. Dům byl v roce 1878 přestavěn ovšem znovu.
*
6. Když se vrátil z prázdninového pobytu v Horní Plané a ve Frymburku (Friedberg), ubytoval se Stifter ke svátku sv. Michaela archanděla (v originále "zu Michaeli", tj. 29. září - pozn. překl.) roku 1828 na předměstí Landstraße, Bockgasse čp. 310. Právě sem je adresován dopis jeho nymburského přítele Mathiase Greipla ze dne 27. prosince 1828 "zu ebener Erde, links beym Hausthor" (tj. "do přízemí vedle domovních vrat" - pozn. překl.).8 Podle orientačního schématu Michaela Winklera z roku 1862 nesl dům popisné číslo 351, dnes pak je dosud existující, malou pamětní tabulí při domovních vratech opatřená budova označena číslem III., Beatrixgasse Nr. 4 B. Část dnešní Beatrixgasse, ležící mezi Landstraßer Hauptstraße a Ungargasse, nesla za Stifterových časů jméno Bockgasse podle někdejšího hostince "Zum schwarzen Bock" (tj. "U Černého kozla" - pozn. překl.). Později tu býval hotel Beatrix. V tomto podnájmu setrval Stifter jen do léta roku 1829. Do konce září pak pobýval doma, ve Frymburku.
*
7. Od října 1829 do října 1832 zeje před námi politováníhodná mezera. Místa Stifterových pobytů se nedají přesně zjistit, poněvadž chybí autentické podklady. Dne 1. října roku 1829 píše lásce svého mládí Fanni Greiplové delší dopis, prosí o brzkou odpověď a poznamenává: "Ich wohne nicht bey dem Schiffler und Mugerauer." (tj. "Nebydlím se Schifflerem a Mugerauerem." - pozn. překl.). Jako postskriptum dodává: "Meine Adresse: Landsstraße Rabengasse, Palffysches Haus, Thür Nro. 9, abzugeben beym Portier."9 (viz oddíl 5. tohoto textu). Že tam od svátku sv. Michaela archanděla opravdu bydlil, nelze dodnes ničím dokázat. Může tu jít jen o udání adresy. Kde však Stifter bydlil skutečně?
*
8. O šest týdnů později, dne 15. listopadu (roku 1829 - pozn. překl.), uvádí v dopise Fanni Greiplové jako svou adresu "Stadt, Renngasse Nr. 2, zum römischen Kaiser, 2. Hof, 2. Stock, abzugeben bey Mademoiselle Brunner." (tj. "město, Renngasse /ulice zvaná tak, tj. "Dostihová", podle někdejšího zde konávaného koňského trhu, kde se předváděli i závodní koně, tj. "die Rennpferde"/, U Císaře římského, 2. dvůr, 2. patro, do rukou slečny Brunnerové - pozn. překl.)10 Stifter v tomto nóbl hostinci určitě nebydlil a Brunnerová mohla být nějaká pokojská, která došlou poštu mohla převzít a uchovat.
*
9. V jednom bohužel letopočtem neopatřeném konskripčním přihlašovacím archu ve vídeňském městském archivu se objevuje Stifter se svými přáteli Schifflerem a Mugerauerem, dvěma dalšími studenty a jedním malířem v bytě č. 14 domu "město čp. 357" ("Stadt Nr. 357"), pozdější čp. 148, jako jeho obyvatel. Pravděpodobně se sem nastěhoval "zu Michaeli" v roce 1830. V přihlašovacím archu je zanesen jako "absolvierter Jurist" (tj. "absolvent právnických studií" - pozn. překl.), což také po poslední zkoušce, složené v březnu 1830, odpovídalo skutečnosti. Jak dlouho tady bydlil, je až dosud neznámo. Snad to bylo do léta 1832, či snad jen do svátku sv. Jiří (v originále "bis zu Georgi" - pozn. překl.) téhož roku. (Čas od srpna do října 1830, 1831 a také 1832 strávil v každém případě doma /rozuměj na Šumavě - pozn. překl./.11) Také tento dům dosud ještě stojí. Je to krásná barokní budova se skupinou piety nad bohatým portálem v 1. okrese, Schwertgasse čp. 3 (ulice nese jméno právě podle tohoto domu "zu den sieben Schwerten" /tj. "U Sedmi mečů" - pozn. překl./, zvaného i "Schwerterhaus" /v tomto domě "U Sedmi mečů" v "Mečové ulici" bydlil ve Vídni i historik František Palacký - pozn. překl./).
*
10. "Zu Michaeli" roku 1832 se Stifter nastěhoval do bytu ve městě, dům čp. 641, Rothe Thurmstraße (ulice se tak nazývá podle Rudé věže, nejstarší z věží vídeňského opevnění a podle už zmíněné knihy Václava Fialy"Vídeň - literární toulky dunajskou metropolí" tu "bydlel kratší čas v domě číslo 21 spisovatel Adalbert Stifter" - pozn. překl.) , a to ve 4. patře domu, kam je také adresován dnem 25. října datovaný dopis Mathiase Greipla z Frymburku.12 Dům se nachází v oné části dnešní Rotenturmstraße, která leží mezi ulicí Lichtensteg a náměstím Lugeck a tržištěm Fleischmarkt (tj. "Masný trh" - pozn. překl.) a až do roku 1830 se jmenovala "Haarmarkt" nebo také "Flachsmarkt". Byl to - stejně jako dnes - průchozí dům do ulice Rotgasse a po přestavbě v roce 1896 se z něho stal "Van Swieten Hof" s adresami Rotenturmstraße čp. 24 a Rotstraße čp. 6. Jak dlouho Stifter v Rotenturmstraße bydlil, nedá se dokumentárně doložit. Možná to bylo "bis Jacobi" (tj. do svátku sv. Jakuba 25. července - pozn. překl.) v roce 1832 nebo 1834. V srpnu a září roku 1833 dlel doma.13
*
11. Dne 24. září 1834 píše Stifter z Vídně dopis svému příteli Adolfu svobodnému pánu Brennerovi von Felsach. Bydlí nyní ve městě, dům čp. 320 na náměstí Am Hof (tj. "Na Dvoře", jméno náměstí pochází od sídla babenberského vévody Heinricha II. Jasomirgotta /1107-1177/, který je sem přeložil roku 1154 z Řezna /Regensburg/, konaly se tu slavné rytířské turnaje a okázalé slavnosti a nějakou dobu tady žil nejvýznamnější německý minesengr Walther von der Vogelweide /1170-1230/ - pozn. překl.), blízko papežské nunciatury (byla tu v letech 1630-1913 - pozn. překl.) při ulici Irisgasse (se svými 17 metry jde o nejkratší vídeňskou ulici - pozn. překl.), ve 4. patře, dveře č. 5, u sluhy a vdovce Johanna Bayera. V témže domě jako Stifter bydlil i obchodní agent Adolph šlechtic von Würth, který pocházel z majetné rodiny a od něhož si Stifter podle dluhopisu z 1. srpna roku 1835 vypůjčil 150 zlatých konvenční měny (v originále "fl. C.M." - pozn. překl.), se splacením dluhu se však opozdil. Vyvinuly se tím nesnesitelné vztahy a Stifter, asi aby se vyhnul svému naléhajícímu věřiteli, odstěhoval se "zu Georgi" (viz úvodní odstavec tohoto textu - pozn. překl.) roku 1836 z "nepřátelského" domu. Würth dosáhl v březnu roku 1837 soudního povolení k exekuci. Zda k nějakému vypořádání došlo, není známo.14 Část náměstí Am Hof, na němž Stifterovo bydliště stálo, byla po roce 1913 a později ještě přestavěno a podrobeno mnohé proměně. Na místě domů čp. 319 a 320 se dnes nachází státní úřad s orientačním označením Am Hof čp. 3 a 4 a na místě nunciatury, která nesla staré číslo "Nr. 321 alt", dům Am Hof čp. 5.
*
12. Rok 1836 se zdá být pro Stiftera obtížným nejen snad z hlediska finančního, nýbrž i psychického. Zabýval se snad už tenkrát myšlenkou oženit se s Amalií Mohauptovou, které dal slib manželství. Zda bylo důvodem k tomuto slibu Amaliino těhotenství, není ještě jednoznačně a beze zbytku vyjasněno, lidsky vzato je to ovšem docela možné.15 Pronajal si jako hlavní nájemník (v originále "Hauptmieter" - pozn. překl.) - až dosud byl všude vždy jen podnájemníkem - "zu Georgi" roku 1836 byt ve 4. patře domu na adrese "Stadt Nr. 65, Teinfaltstraße". Toto Stifterovo bydliště je známo až od roku 1947. Tehdy bylo vydavateli spisovatelovy korespondence, zasloužilému stifterovskému badateli dvornímu radovi Dr. Gustavu Wilhelmovi, jenž o tom podal autorovi těchto řádků informaci a výklad, umožněno nahlédnout do originálních Stifterových dopisů jeho příteli Sigismundu svobodnému pánu von Handel a pořídit si zároveň jejich doslovný opis. Byly totiž do té doby známy jen ze značně zkrácených opisů, pořízených Johannem Aprentem. Jeden originální dopis Handelovi ze dne 17. června roku 1836 počíná slovy: "Lieber theurer Sigmund! Ich bin so ungerecht zu fordern, dass du sehr plötzlich antwortest Adresse: Teinfaltstraße Nr. 65, 4. Stock…"16 Z těch slov dopisu z června 1836 nyní s jistotou vyplývá, že Stifter už k datu přestěhování "zu Georgi" (tj. s výpovědí z předchozího bydliště 24. dubna - pozn. překl.), tj. 1. května bydlil v Teinfaltstraße. O velikosti bytu, který sestával z předsíně, kuchyně a jedné další místnosti, jakož i o celém jeho zařízení nás zpravuje exekuční protokol ze dne 15. dubna 1837.14 K termínu "Zu Georgi" 1837 (v originále "mit dem Georgitermin 1837" - pozn. překl.) byl tento byt znovu opuštěn. Dům na ulici Teinfaltstraße se nedochoval. Na jeho místě stojí dnes novostavba, rohový dům s adresou "Teinfaltstraße Nr. 5", se vchodem a orientačním označením "I. Rosengasse Nr. 8".
*
13. Od října 1836 do konce dubna roku 1837, tedy 7 měsíců dlouho, měl Stifter pravděpodobně bydliště dvě, resp. byl hlášen hned na dvou místech. Z jakého důvodu? To nebylo až do nynějška ještě bezpečně objasněno. Vysvědčení o bydlišti, vystavené dne 15. listopadu 1837 domovním správcem Josefem Poltzerem za účelem uzavření Stifterova sňatku, stvrzuje, "dass Herr Adalbert Stifter von Michaeli 1836 bis dahin 1837 auf der Landstraße Nr. 351 gewohnt habe".17 "Von Michaeli 1836 bis Georgi 1837" je však "Candidat des Lehramtes der Mathematik und Physik Adalbert Stifter" hlášen také na Steinfaltstraße (viz oddíl 12. tohoto textu). V domě s adresou "Vorstadt Landstraße Nr. 251, Bockgasse" bydlil Stifter už v roce 1828 a 1829. Tehdy nesl dům čp. 310. Tentokrát však obýval byt v 1. poschodí, dveře č. 4 (dnes "III. Beatrixgasse Nr. 4 B, viz oddíl 6. tohoto textu).
*
14. Další vysvědčení o bydlišti (vystavené majitelkou domu Theresií Reisner-Kollmannovou dne 15. listopadu 1837) dokládá, že "Herr Adalbert Stifter und Amalia, geb. Mohaupt, seit Michaelis 1837 im Hause Nr. 484 wohne".17 Empirový dům, vystavěný roku 1825 na adrese "Vorstadt Landstraße Nr. 484, Rabengasse", nyní "III. Beatrixgasse Nr. 18", existuje dodnes a nalevo vedle domovního vchodu se nachází mramorová pamětní deska, odhalená dne 27. května roku 1936 (je na ní nápis: "Adalbert Stifter wohnte in diesem Hause in den Jahren 1837-1839 und schuf hier die Erzählung ,Feldblumen'", připomínající, že tu byly napsány Stifterovy "Polní květiny", vyšlé česky až roku 1943 v brněnské edici Atlantis a v překladu Zdeňka Řezníčka /1904-1975/ - pozn. překl.). Za domem je malý zahradní dvůr, ve kterém byly v roce 1888 zřízeny boční přístavby. Jako "Rabengasse" (pokračování "Bockgasse") byla označována ta část dnešní Beatrixgasse, která vedla od Ungargasse k Modenskému parku (Modenapark) a paláci na rohu dnešní Salesianergasse. V tomto domě na Rabengasse ve 3. patře v bytě obráceném do dvora bydlil mladý manželský pár Stifterových jeden rok, až "zu Michaeli 1838". Několik málo měsíců žila u nich i Amaliina sestra Josephine, policejně tu však hlášena nebyla.18
*
15. Z Rabengasse přesídlili manželé "zu Michaeli 1838" do domu na Landstraße čp. 55, později označovaný adresou "III. Landstraße-Hauptstraße Nr. 15". Prostorný byt ležel ve 2. patře domu. Zde zůstali jen "bis Georgi 1839". Dům byl stržen a dnes se na tom místě nachází začátek vozovky ulice Seidlgasse.
*
16. Další ze Stifterových bydlišť se nacházelo na Landstraße čp. 473, ulice Obere Reisnerstraße (pojmenována tak až roku 1862 po bankéři Heinrichu Reisnerovi /1791-1855/ - pozn. překl.). To, že v tomto domě Stifter bydlil, bylo až do nynějška neznámo a vděčíme za tento poznatek Gustavu Gugitzovi.14 Vědělo se - už v roce 1936 to zjistil akademický malíř a restaurátor prof. Erich Perkmann ze Štýrského Hradce (Graz) -, že Stifterův obraz "Blick in die Beatrixgasse in Wien"19 musil být malován právě z terasy tohoto domu.20 Mohl by proto být označován jako "pohled z domu, kde Stifter v ulici Obere Reisnerstraße bydlil, na jeho předchozí bydliště v Rabengasse (Beatrixgasse)". Také tady zůstal Stifter se svou ženou pouhých 5 měsíců, "von Georgi bis Michaelis 1839". Dům zbudovaný v roce 1830, silně vyčnívající z řady, byl roku 1936 stržen a nahrazen rohovou novostavbou na adrese "III. Reisnerstraße Nr. 10 - Beatrixgasse Nr. 23".
*
17. Nyní se Stifter navrátil nazpět do vnitřního města. "Zu Michaeli 1839" se manželé Stifterovi nastěhovali do domu zvaného Windhaag'sche Stiftungshaus na adrese "Stadt Nr. 755, Obere Bäckerstraße". Bydlili ve 3. poschodí a setrvali tu až "zu Michaeli 1840" (Stifterovi bylo v tom roce 35 let a v časopise "Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode" mu vyšla jeho prozaická prvotina "Kondor" - pozn. překl.). Dům, postavený roku 1559 vídeňským starostou Johannem von Thau na pozemku, zděděném po jeho otci Gerhardu von Thau, byl dne 11. února 1648 zakoupen c.k. komorním radou Johannem Joachimem Enzmüllerem (Enzmilnerem), svobodným pánem von Windhaag ze zámku při obci Windhaag bei Perg (v Mühlviertelu - pozn. překl.), který ho v závěti určil za nadaci pro hornorakouské alumny (chovance internátní školy, seminaristy - pozn. překl.). Enzmüller byl roku 1650 povýšen do šlechtického stavu a zemřel v roce 1678 (v 78 letech svého věku - pozn. překl.). Šlo o dvojitou budovu, která zasahovala z Horní (Obere Bäckerstraße) do Dolní Bäckerstraße (Untere Bäckerstraße). Roku 1862 získal dům orientační označení "I. Bäckerstraße Nr. 9". Letecká bomba ovšem v roce 1944 tuto architektonicky významnou a památkově chráněnou stavbu zcela zničila. Její pozůstatky byly v červenci 1948 strženy a v letech 1951 a 1952 vznikla na jejím místě novostavba, která svou vnější fasádou vyhlíží podobně jako stará budova, jedinečnou renesanční arkádu ve dvoře však bolestně postrádá. Nad domovními vraty byl znovu umístěn dochovaný reliéf se zpodobením Madony a stará pamětní tabule, nesoucí nápis:
Motus Joannes de Thaw Genitoris honore,
Qui placida fundus morte Gerhardus erat,
Condidit has kdes, quasi instauravit, ut isto
Posteritas posset grata labore frui.
MDLIX
(tj. "Johannes von Thau, pohnut počestností
svého otce Gerharda, který skonal pokojnou smrtí,
založil tyto stavby, znovuzřízené, aby
plodů práce mohlo užívat vděčné potomstvo.
1559" - pozn. překl.)
Napravo od vchodu do domu je umístěna nová pamětní deska se slovy:
Dieses Haus wurde in den
Jahren 1951-52 von der
Stadt Wien aus Mitteln des
Wohnhauswiederaufbaufonds
an der Stelle errichtet, an der das sogenannte
Windhaag'sche Stiftungshaus stand,
das im Jahre 1559 erbaut
und im Jahre 1944 im Krieg
durch Bomben zerstört worden war.
(tj. "Tento dům byl v
letech 1951-52 zřízen
městem Vídní z prostředků
fondu pro znovuvýstavbu obytných domů
na místě,
kde stával tak řečený
Windhaag'sche Stiftungshaus,
zbudovaný roku 1559
a ve válečném roce 1944
zničený bombami." - pozn. překl.)
18. Z Bäckerstraße se Adalbeným rt a Amalia Stifterovi stěhovali (v roce 1840 - pozn. překl.) do velkého domu na adrese "Stadt Nr. 732, Adlergasse (Stifter píše zřejmě mylně Rothe Thurmstraße), 2. schodiště, 5. patro, dveře č. 42.21 Domovní schéma z roku 1843 udává tři vchody budovy, kde Stifterovi bydleli, a sice z Griechengasse čp. 3, Z Hafnersteig čp. 2 a z Adlergasse čp. 4. Byt sestával z kuchyně a tří místností. Byla tu asi vysoká činže a Stifter s placením zaostával, pročež majitel domu Johann Darwar pro dluh 162 zlatých konvenční měny vznesl soudní žalobu a návrh na exekuci, která byla také dne 14. května roku 1841 provedena.14 Ani tentokrát však, podobně jako v roce 1837, k nijaké dražbě nedošlo. V domě "Zum Küßdenpfennig" setrval manželský pár Stifterových až "zum Michaelitermin 1841". Podle známé pověsti měl se v roce 1538 v domě existujícím tu už někdy od roku 1360 odehrát příběh s Theophrastem Bombastem von Hohenheim (známým i jako lékař a alchymista Paracelsus /1493-1541/, který tu měl proměnit mosazný peníz ve zlatý a zaplatil jím útratu hostinskému - pozn. překl.), muž, líbající zlatou minci, dal pak, zpodoben na domovním štítě, domu i jméno "Polib ten pfenik" - viz text Das Haus zum Küssenpfennig, -pozn. překl.). Dům, nově zbudovaný v roce 1741 a roku 1810 renovovaný, byl v roce 1878 stržen a nahrazen novostavbou na adrese "I. Adlergasse Nr. 4". Za druhé světové války byl zcela zničen. Stojí jen část domovní fasády až k 1. patru s domovními vraty a nad nimi umístěnou tabulí s nápisem "Zum Küßdenpfennig" gotickými písmeny. Poněvadž protější předsunutá řada domů úplně zničené části nábřeží Františka Josefa (Franz-Josef-Kai) už nebyla znovu zbudována (na jejím místě je zahradní plocha) bylo označení ulice "Adlergasse" rozhodnutím výboru vídeňské městské rady pro kulturu a lidovou osvětu (Gemeinderatausschuss für Kultur und Volksbildung) změněno v roce 1954 na "Franz-Josef-Kai".22 Tím náleží označení "Adlergasse" minulosti.
*
19. "Zu Michaeli 1841" přesídlil Stifter z domu "Zum Küßdenpfennig" na Adlergasse o tři domy dál na adresu "Nr. 720, 2. Stiege, 3. Stock, Tür Nr. 28" (tj. "čp. 720, 2. schodiště, 3. poschodí, dveře č. 28" - pozn. překl.),23 aby se odtud po půl roce, "zu Georgi 1842" stěhoval do svého posledního už vídeňského bydliště. Také tato budova v Adlergasse už neexistuje. Byla v roce 1880 nahrazena novostavbou, nesoucí uliční orientační číslo 10 a rovněž v poslední válce zcela zničenou (viz předchozí oddíl tohoto textu).
*
20. Dne 27. května roku 1842 posílá Stifter svému nakladateli Heckenastovi do Pešti (v originále "nach Pesth" - pozn. překl.) rukopis své prózy "Narrenburg" (tj. "Hrad bláznů" v českém překladu - pozn. překl.) a uvádí v dopise pod svým autogramem adresu "Seitenstetter Gasse 495".24 Odstěhoval se tedy "zu Georgi" z Adlergasse na Seitenstetter-Gasse a bydlil tu v domě čp. 495 ve 4. patře, dveře č. 3. Byt sestával z předsíně, kuchyně a 2 pokojů. Do roku 1825 se této velmi úzké a příkře stoupající ulici, podobné spíše stezce mezi domy, říkalo i Katzensteig (tj. "Kočičí pěšina" - pozn. překl.). V tomto roce tu byl zbudován velký klášterní dvůr benediktinského kláštera Seitenstetten (viz blíže webové stránky Ruprechtsviertel - pozn. překl.), přičemž ulice doznala rozšíření a dostalo se jí i úředně nového jména Seitenstettengasse (Stifter píše vždy Seitenstettergasse). Ve studii "Der Tandelmarkt" v souborném díle "Wien und die Wiener in Bildern aus dem Leben", vydaném Gustavem Heckenastem v Pešti roku 1844, píše Stifter mj.: "Nur die Namen als Dokumente der Vegangenheit bleiben, aber auch die nicht immer… so z. B. steht an der Stelle des alten romantischen Katzensteiges jetzt die prächtige Seitenstettergasse… " žil (tj. "Jen jména zůstávají jako dokumenty munulosti, ale také ne vždycky… tak např. na místě staré romantické uličky Katzensteig je nyní nádherná Seitenstettergasse… " - pozn. překl.) Dům, v němž manželský pár bydlel, dosud stojí, nese orientační označení "I., Seitenstettengasse Nr. 2". U příležitosti 125. výročí Stifterova narození byla tu dne 23. října roku 1930 umístěna pamětní deska, zdobená portrétním reliéfem podle návrhu prof. Hanse Rathauskyho (rakouský sochař Johann Rathausky /1858-1912/ je i autorem Stifterova pomníku v Linci z roku 1902 - pozn. překl.). Stifterův životopisec Dr. Josef Bindtner (autor knih "Adalbert Stifter - Sein Len und Werk /1929/ a "Adalbert Stifter - Sein Leben in Selbstzeugnissen, Briefen und Berichten" /1946/, narodil se ve Vídni 10. dubna 1866 a zemřel tamtéž 5. srpna 1939; vydal roku 1914 i paměti Ignaze Franze Castelliho - pozn. překl.) se pokusil určit obytné prostory, kterých spisovatel užíval. Jeho snaha se bohužel nesetkala s úspěšným výsledkem. Číslování bytů bylo totiž během uplynulého času mnohokrát pozměněno, takže se podobné určení stalo nemožným. Rozlehlý komplex budov na Seitenstettengasse čp. 2 a 4 v pozdně empirovém a biedermeierovském stylu, opatřený krásným dekorativním reliéfem, byl postaven v roce 1832 podle návrhu geniálního architekta Josefa Kornhäusela (žil v letech 1782-1860 a je třeba i autorem projektů moravských zámků Lednice /Eisgrub/ a Hnojník /Hnoinik/ - pozn. překl.). Za budovou čp. 4 se nachází pozdně empirová kruhová stavba synagogy (je zvána "Stadttempel" a vznikla podle Kornhäuselova projektu v letech 1825-1826 - pozn. překl.), zatímco ve dvoře domu čp. 2 se zvedá mohutná obytná věž stavitele trochu svérázného (má po něm jméno Kornhäuselturm a pochází z let 1825-1827 - pozn. překl.). To z její výhledové plošiny pozoroval Stifter dne 8. července roku 1842 úplné zatmění slunce a věnoval tomuto jedinečnému úkazu mistrovské líčení.25 Naq Seitenstettengasse byl asi Stifter za svých vídeňských pobytů nejdéle obyvatelem a držitelem nějakého bytu, a to "von Georgi 1842 bis Georgi 1850". Skutečně tam ovšem bydlil toliko do 6. května roku 1848. Dne 4. května 1848 oznamuje svému nakladateli Heckenastovi na 6. červen určené přesídlení do hornorakouského Lince (Linz).26 Tento poslední vídeňský byt byl vyklizen během konce května a počátku června roku 1849, ale teprve 3. října 1849 ohlásil Stifterův prostřednictvím svého přítele Josefa Axmanna, že "für Georgi 1850" z něho dává výpověď.27 Zřejmě se dočasně zabýval myšlenkou, že se do Vídně opět vrátí. Finanční těžkosti a a krize v letech 1837 a 1841 mezitím Stifter šťastně překonal. Jak o tom svědčí dnem 8. června 1849 datovaný dokument pod titulem "Verzeichnis von Gerätschaften welche Adalbert Stifter an Herrn J. Mayer28 zum Transport nsch Linz übergeben hat" (tj. "Seznam zařízení, která Adalbert Stifter předal panu J. Mayerovi k převozu do Lince" - pozn. překl.), sestávaly předměty bytového vybavení vesměs z lepších materiálů. Hodnota nábytku v ložnici, zhotoveného z ořechového dřeva, se udává částkou 214 zlatých konvenční měny, mahagonové zařízení a nábytek přijímacího pokoje částkou "770 fl. C.M.", dohromady tedy 984 fl. C.M." (1 zlatý se při přechodu na korunu rovnal 2 rakouským korunám a stará rakouská koruna odpovídá asi 200 našim dnešním českým korunám - pozn. překl.). Na tehdejší dobu značná suma - celých 22 let trval stálý pobyt spisovatelův ve starém císařském městě Vídni.
Prameny:
1 Franz Fink: Familiengeschichte Adalbert Stifters. S osmi rodopisnými tabulemi. Rukopis.
2 Franz Fink: Von einem Haus im Böhmerwald. Rukopis.
3 Karl Bardachzi: Andreas Freiherr von Baumgartner (Bardachzi i Baumgartner jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) als Risach in Adalbert Stifters "Nachsommer". Anzeiger der phil.-hist. Klasse der Österr. Akademie der Wissenschaften. Roč. 1951, č. 11, s. 140-141. Nakl. Rudolf M. Rohrer, Vídeň. (Zde mylně Oberburgfried statt Unterburgfried.)
4 Varianta básně "Aloan" v hornoplánském nářečí zní takto:
I wollt', i war wieda aloan.
Muss ummadum renna:
Am Arm muaß is nehma,
Das is enk a G'hetz und a Gschroa;
Und Kinda habn ma schon a zwoa,

Seitdem bin i nimma aloan.
Im vorigen Summa:
Zum Weib hab i s' gnumma
War a Dirn, so recht wia i moan.
Und im Wirtshaus auf da Gmoan,

Nur war i im Häusel aloan.
Da siagt ma weitmächti:
Die Aussicht is prächti,
Das Häuserl is sauba und kloan;
I han a Häuserl am Roan.

(tj. volně přeloženo "Chci už bejt jenom sám.
Co naběhat sem se se musil,
co na rukou všeho nosil,
shonu, křiku co, řeknu vám,
mět děcka dvě, počítám,

to nejseš už nihdáž sám.
To v letě takhle loni,
sem se s ní tady ženil,
inu děvče, řeknu vám,
všude jí plnej krám.

Teď sem zas v domku sám.
Tu pohodu pozná i slepej
a rozhled velkolepej.
Domek na mezi mám,
víc nechci, řeknu vám." - pozn. překl.)
Viz "Das deutsche Volkslied". Zeitschrift für seine Kenntnis und Pflege, Unter der Leitung von Dr. Josef Pommer und Hans Frauengruber. Für die Schriftleitung ceratwortlich: Hans Frauengruber. Druck von Hesse&Becker, Leipzig. Herausgegeben von dem Deutschen Volksgesang-Vereine in Wien, 2. roč., červen 1900, 6. sešit.
5 Adalbert Stifters sämtliche Werke. Herausggegeben im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der der Wissenschaften und Künste in Prag. Prag-Reichenberg 1901nn. (dále jen = SW, svazek římskou číslicí a číslo dopisu arabskou, zde SW XXII, 844.
6 Viz Moriz Enzinger (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Adalbert Stifters Studienjahre 1818-1830. Österr. Verlagsanstalt, Innsbruck. 1950.
7 Joseph svobodný pán von Helfert (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Studien über den Dichter der "Studien". Lit. Beilage zur Montag-Revue č. 5 ze dne 30. ledna 1881 a č. 43 z 24. října roku 1881.
8 SW XXIII, poznámka k dopisu č. 1.
9 SW XVII, 5.
10 SW XVII, 6. Označení "Stadt Nr. 2" je dvojnásob nesprávné. Za Stifterových časů nesl dům "Grundbuchnummer" (tj. číslo z pozemkové knihy - pozn. překl.) 138, později "Renngasse Nr. 1" (a nikoli "Nr. 2). Ta rozlehlá budova dosud stojí, silně ovšem pozměněná a obývaná nyní pojišťovnou Versicherungsanstalt der Österreichischen Bundesländer.
11 SW XVII, 11, datováno v Krumlově 10. září 1832.
12 SW XXIII, poznámka k dopisu č. 2.
13 SW XVII, 12, datováno ve Frymburku dne 20. září 1833.
14 Gustav Gugitz (rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Unbekannte Dokumente zum Leben Adalbert Stifters. Vierteljahresschrift des Adalbert Stifter Instituts des Landes Oberösterreich, roč. 1 (1952), č. 4.
15 Gustav Gugitz: Das Geheimnis um Amalie. Vierteljahresschrift des Adalbert Stifter Instituts des Landes Oberösterreich, roč. 2 (1953), č. 3-4.
16 Gustav Wilhelm - Moriz Enzinger: Adalbert Stifters Jugendbriefe. 1822-1839. Brief Nr. 24. Schriftenreihe des Adalbert Stifter Instituts des Landes Oberösterreich, sv. 6, nakl. Stiasny, Štýrský Hradec.
17 Josef Bindtner - Friedrich Speiser: Aus Adalbert Stifters Wiener Zeit. Adalbert Stifter Almanach 1938 der A. St. Gesellschaft in Wien. Nakl. Paul Zsolnay, Vídeň.
18 Gustav Gugitz, jako u odkazu č. 14 a Franz Fink: Amalia Mohaupt. Eine genealogische Studie. Vierteljahresschrift des Adalbert Stifter Instituts des Landes Oberösterreich, roč. 2 (1953), č. 3-4.
19 Fritz Novotny: Adalbert Stifter als Maler. 3. vydání. Nakl. Anton Schroll & Co., Vídeň. Obr. 34 (Nr. 40) a Katalog des Adalbert Stifter Museums in Wien, 1941. Nakl. Anton Schroll & Co., Katalog č. (Nr.) 45.
20 Viz Adalbert Stifter Almanach 1938, jako u odkazu č. 17.
21 SW XVII, 26.
22 Amtliche Wiener Zeitung č. 111 ze 14. května 1954.
23 SW XVII, 33.
24 SW XVII, 40.
25 Pro připomínku této 100 let staré události vedl autor těchto řádků v červenci a v září roku 1942 12 výstupů na věž a průvodcovských proslovů.
26 SW XVII, 129.
27 SW XVIII, 168.
28 J. Mayer = Jacob Mayer, nevlastní bratr spisovatelův.

Poznámka: Mezi "Vues de Vienne" z řady "Vues de l'empire d'Autriche" ve Státní grafické sbírce "Albertina" ve Vídni nacházejí se čtyři soudobé originální akvarely ze dnes už neexistujících Stifterových vídeňských bydlišť. Jsou to listy VIII/4, 74 Palffyovská zahrada; V/1, 39 Windhaag'sche Stiftungshaus; V/1, 58 dům na adrese "Stadt Nr. 720, Adlergasse" a VI/3, 88 dům "Zu Küßdenpfennig", na adrese "Stadt Nr. 723, Adlergasse".

Adalbert Stifter Institut Vierteljahrsschrift, 1955, č. 1-2, s. 44-50

Nejprve musím odkázat na překlad zásadního Finkova textu "Rodokmen Adalberta Stiftera, který pro Rodopisnou revui, do níž jsem měl tu čest také několikráte přispět, pořídila (je to podzimní číslo čtvrtletníku v roce 2005, s. 14-21!) Věra Smolová. Franz Fink se narodil dne 31. července roku 1889 ve Vídni. Brzy si začal vydělávat jako archivář někdejší spediční kanceláře Bosensko-hercegovských státních drah (Speditionbüro der Bosnisch-Herzegowinischen Staatsbahnen), po rozpadu monarchie přešel pak do služeb velké vídeňské transportní firmy, kde to dopracoval až na zástupce vedoucího oddělení. To vše byla ovšem toliko výdělečná činnost: Finkovou životní láskou byl Adalbert Stifter. Oporu ve svém snažení nalezl v Gustavu Wilhelmovi, který ho uvedl do vědecké metodiky a ve vídeňské Albertině pak i místo, kde mohl zmnožit své archivářské znalosti a schopnosti. Přesto zůstal už provždy autodidaktem, který na sebe ovšem dokázal zasvěcené kruhy upozornit svým organizátorským nadáním. Stal se spoluzakladatelem Společnosti Adalberta Stiftera ve Vídni (Adalbert Stifter.Gesellschaft in Wien) a hned v roce 1920 započal s budováním a rozšiřováním vídeňského Stifterova archivu a knihovny. Roku 1932 se v Albertině rozhodující měrou podílel na zřízení tamního Stifterova muzea. Přestože byl pro těžkou oční chorobu donucen odejít předčasně na penzi, využil té skutečnosti k tomu, aby se věnoval už výlučně práci pro Stifterovu společnost: Téměř všechny Finkovy práce o Stifterovi nalezly místo na stránkách čtvrtletníku lineckého institutu spolkové země Horní Rakousko pro studium díla velkého šumavského spisovatele (Adalbert Stifter Institut des Landes Oberösterreich /ASILO/, čtvrtletník pak viz v bibliografiích buď pod zkratkou VASILO či ASIV). Láskyplný obdivovatel a i doslova místopisný znalec Stifterova osudu i díla zemřel v nemocnici ve Schärdingu dne 25. dubna roku 1974 a na schärdinském hřbitově spí i svůj věčný sen.
- - - - -
* Vídeň (A) / Horní Planá / † Schärding / † † Andorf (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko