Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

EMIL FLUSSER

Válka jako nemoc

Láska k vlastnímu národu, mateřské řeči a rodné hroudě budiž ve vší úctě. Ty věci jsou nezcizitelným jměním každého člověka. Všichni, kdo mají toto bohatství v úctě, musí to však dokumentovat především tím, že je nebudou nikomu brát či umenšovat. To by mělo být podle řádu lidského společenství samozřejmostí. Nemluví-li se lidem do toho, jak mají nakládat se svou mateřskou řečí a národností, pak je to s oběma těmi věcmi v pořádku.
Budiž znovu připomenuto: sousedé na jazykové hranici žijí v nejlepší harmonii a nebojují o tyto věci. Krysí král však pěstuje fanatickou a pomatenou myšlenku typu paranoikova utkvělého bludu o křivdě na něm neustále páchané a šíří mezi lidem i v hlubokém míru všudypřítomnou válečnou náladu. Skupina pod takovým vlivem věří pak tomu, že svůj národní svéráz a její mateřštinu musí ustavičně hájit vůči útokům národa sousedního a nadto že tou nejlepší obranou proti vybájenému nepříteli je ovšem útok. Poněvadž je onen nepřítel, chtějící uloupit lidu jeho nejposvátnější statky, právě jen vymyšlen, obě nacionálně naladěné skupiny bojují spolu navzájem v jakési válce v malém, obludné jako stroj, který běží naprázdno. Nacionální spolky podnikají nákladné akce na obranu sporných jazykových území, zakládají národovecká sdružení a pokud finanční prostředky stačí, zřizují i školy, aby své národní skupině udržely co nejvíc duší a získaly pro ni i duše nové. Tady v jižních Čechách existují na obou stranách významné expozitury této bojové fronty a z hlediska neutrálova lze sledovat zápas do všech detailů.
Tu je vidět, že duše, o něž se vede boj, jsou duše kramářské. Německý sedlák si bere Češku a Čech Němku, má-li dotyčná vedle věna i více krav než sousedka vlastní krve. Němci souhlasí se vším, co jim nacionálové kážou a pak pošlou klidně děti do české školy, když to slibuje budoucí hmotné výhody a Češi dělají z týchž důvodů už dávno to samé a budou to dělat ti i oni nepochybně nadále, jen pokud jim z toho vzejde i nevelký užitek. Širokým lidovým vrstvám připadá taková hra s národností jako něco samozřejmého a nikdo to nikomu nemá za zlé.
Generální štáby obou táborů to dobře vědí a jiné než hmotné výhody neslibují ani svým přívržencům. Lid sám je tím, kdo se v tomto zápolení směje naposled a sbírá jen výhody, zatímco aranžéři posedlí kolektivním afektem bojují jeden s druhým
To je národnostní boj, co tu probíhá před našima očima. Jinde tomu není asi jinak. Lidem jsou tu shora uměle imputovány bojovné názory, loupežné úmysly vůči nejposvátnějším statkům těch druhých. Obyčejnému člověku je ovšem takové myšlení bytostně cizí a dá se mu jen nesnadno vnutit. Nakládá podle libosti i se svatou řečí mateřskou: proto je tolik Müllerů mezi Čechy a tolik Novaků mezi Němci.
Tam, kde ještě žije opravdový, naivně lidový domovský cit, musí být zničen propagandou a proměněn v kramářského ducha. O lidi, kteří skutečně považují mateřskou řeč a domov za nezcizitelné statky, zbytečno bojovat. Ať už se však z obou stran střet stupňuje těmi nejtěžšími zbraněmi, ať už konjunktura je pro koupě duší příznivá dnes tomu a zítra zas onomu verbíři, Francouzi, Němci, Češi, Poláci a Židé jsou životními formami, vyvíjejícími se i nadále po svém, žabomyšími válkami sotva dotčeny, v hrubých obrysech jednou provždy dány a z těchto daných kvalit dál živy. Národní vůdcové tu vyhazují peníze, které alespoň tady v jižních Čechách žebrotně chudým Šumavanům (v originále "den bettelarmen Böhmerwäldlern" - pozn. překl.) přicházejí vhod. Na německém či českém bytí nic ovšem nemění. Duše jsou pro národní věc ve svém navyklém kramaření ztraceny.

E. Flusser, Krieg als Krankheit (1932), s. 122-127

Odkazuji na svůj příspěvek Válka jako nemoc v pojetí a osudu Emila Flussera, pojatý hned do druhého čísla sborníku Ianua, nazvaného tak podle Komenského Brány jazyků a vydávaného zřejmě jen krátce pražskou Společností Rainer Marii Rilka, knižně pak otištěný i v knize s názvem Naše dny se naplnily a podtitulem Z historie Židů v jižních Čechách (2002). Tam se o Emilu Flusserovi píše víc, stručněji je jeho medailon i součástí Encyklopedie Českých Budějovic. Co měl dětský lékař, narozený 4. května 1888 ve středočeském Křivoklátě (německy se hradu říkalo Pürglitz) se Šumavou? Působil po roce 1920, kdy se v Lounech oženil s odtud pocházející Emmou Glaserovou, v Českých Budějovicích, kde se jim rok nato narodil syn Petr a tři roky poté i dvojčata František a Jan. České Budějovice ležely tehdy ještě v bezprostřední blízkosti tzv. strýčického německého jazykového ostrova a byly sídlem zde vzniklého sdružení německých Šumavanů zvaného Deutscher Böhmerwaldbund. Na čí straně byly sympatie doktora Flussera? Zdá se, že až snad příliš optimisticky na straně holé pravdy a na straně lidí, jimž hrozí, že se stanou po strašlivé zkušenosti války znovu obětí zločinných ideologií. Píše o tom na jiném místě své knihy Krieg als Krankheit (1932), vyšlé s předmluvou samého Alberta Einsteina v holštýnském nakladatelství Paula Riecherta těsně předtím, než Německo začal prorůstat hnědý mor:
Žiju na jazykové hranici dvou národů, jejichž stálé boje plní sloupce domácích i zahraničních deníků. Lidé však, Němci a Češi, nejsou navzájem ani nepřátelsky naladěni, ani se nestřetají ve vzájemných osobních sporech. To činí pouze stranický tisk. V konkurenčním boji často zazní požadavek, aby Němci podporovali německé a Češi zase české podnikatele. To nemá ovšem nic společného s nepřátelstvím, to je jen jeden z mnoha nepříjemných prostředků v zápase o chleba. Jeden druhému se lidé nejen nevyhýbají, ale každý jednotlivě se naopak snaží pochopit souseda mluvícího jinou řečí. Národnost není nikdy příčinou osobních svárů a třenic. To mi potvrdil i vysoký soudní úředník, který se touto otázkou zabýval hlouběji: spory, které vzejdou z národnostních protikladů, nepřicházejí obvykle před soud. Veřejnost sama nezná jazykový problém. Každý mluví, jak umí nebo jak chce, a u nikoho to nebudí pohoršení, kromě úřadů ovšem. Úřady tak činí proto, aby si mohutný aparát sloužící jazykovým nařízením uchoval zaměstnanost a neomezenou kompetenci a aby tedy zabránil učinit ze svých zaměstnanců lidi zbytečné a bez práce. Jazyková nařízení jsou vypracována tak vynalézavě a rafinovaně, aby ty slabší, zde tedy Němce (řeč je o německé menšině v nově vzniklé Československé republice - pozn. překl.), zasáhla na nejcitlivějším místě, aby jim skutečně ublížila a aby se taková bodnutí jehlou nikdy neutišila, jazykový spor, z něhož žije velká skupina byrokratů ve státních i stranických službách, nesmí utichnout. Zde je příklad jednoho takového nařízení: Budweis. Budějovice, které byly vždycky jen Budějovicemi (v německém originále se přívlastek k místnímu jménu Budweis jeví opravdu jako nadbytečný, poněvadž Moravské Budějovice se německy nazývají Mährisch-Budwitz! - pozn. překl.), už nesmějí být ani německy nazývány toliko Budweis, nýbrž jmenují se nyní úředně Böhmisch-Budweis. Tím má být dáno celému světu najevo, že pražská vláda má právo i moc zasahovat libovolně do německé slovní zásoby a vykonstruovat tak pro všechny časy historickou skutečnost, že místní jména v Čechách nikdy neměla německý základ, ale že byla vždy jen překlady z češtiny. Proto se nemá město s českým úředním názvem České Budějovice ani v němčině už nikdy jmenovat Budweis, ale vždy už jen Böhmisch-Budweis.
Víme, že zločinná ideologie německého národního socialismu dokázala si za záminku války vzít mnohdy i tak zdánlivě malicherný důvod jako jsou jazyková nařízení. Natož pak rozpoutat vášně "národních zájmů" kvůli podobě státních hranic. K tomu praví Emil Flusser roku 1932 slovo varovné, bezmála i dnes po našem vstupu do Evropské unie povážlivé:
Každý občan, který nechce propadnout nejtěžšímu otroctví, jež ho nutí buď zabíjet, či se nechat zabít, musí se zříci zájmu o to, jakou podobu by měly mít hranice jeho vlasti. O státních hranicích mají mnozí občané tak jako tak představy značně vágní. Někomu snad přinášejí i užitek, jinému zase škody. Za lidský život však nikdy nestojí. To je i základní myšlenka panevropského problému.
Text knihy Válka jako nemoc lze dnes ostatně v úplnosti najít v německém originále na internetu, pozornost jí věnují i americké a anglické, respektive také dánské internetové stránky. Už roku 1938 vyšla knižně i v Nizozemsku. Není bez zajímavosti, že podle svědectví Richarda Šerého byly kdysi Flusserovi přátelským podnětem k napsání knihy jeho rozhovory s rovněž dětským lékařem MUDr. Felixem Schleissnerem (1874-1944), účastníkem historického útoku bolševiků na Zimní palác v Petrohradě a poté i dočasně velitelem jednoho z oddílů Rudé armády. Pacifismus má podoby věru bizarní. Einsteinova předmluva ke knize Krieg als Krankheit zní v českém překladu doslova takto: "Tuto knihu nelze číst bez hlubokého zaujetí. Je zajímavá už tím, že ozřejmuje psychické faktory patologické povahy, které svou živoucí součinností hrají roli ve válce a jejích přípravách. Musí zaujmout i toho, kdo nemá vůči válce jako takové nijak zásadně odmítavý postoj. Zájem by měl být o to silnější, vyniká-li autor, už s ohledem na svou lékařskou zkušenost, výjimečně rozsáhlou a nadto prohloubenou znalostí nejrůznějších vztahů týkajících se lidské přirozenosti vůbec … Nechť tato kniha otevře oči současníkům, nechť uzdraví naše tak těžce ohrožené kulturní společenství!" MUDr. Emil Flusser, připomínající naléhavě postavu doktora Galéna z Bílé nemoci našeho Karla Čapka, odešel z Českých Budějovic s jedním z nacistických transportů židovského obyvatelstva do polských či pobaltských táborů smrti (jako den, který nepřežil, se uvádí 28. duben 1942). To už nestála ani budějovická synagoga, dům Boží. Nebe, kam odvanula, pak vidělo, jak z města museli odejít do ciziny i německy mluvící Budějovičané, vinní i nevinní. Německé slovo, i slovo doktora Emila Flussera, se stalo nadlouho němým. I jeho kniha byla zapomenuta. Celé toto město, kde dosud žijeme, se tehdy tím otřesem kdesi v kořenech rozpadlo. Žádná kniha, byť jakkoli varující a stvrzená osudem, to nespraví - natož slovo. Musí však být, znovu a znovu, řečeno pro budoucí.
- - - - -
* Křivoklát / České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko