Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANDREAS FRANZ

Poustevna u Rohanova

Deset minut za Rohanovem (Tonetschlag) na poli řečeném ",Hirschn' Acker" stojí poustevna (v originále "die Klause", v titulu celého textu však "'s Hittei", tj. "chýška", jak se místu mezi místními říkalo - pozn. překl.), která už dnes vyhlíží spíše jako nějaká zřícenina. Ten, kdo tuto poustevnickou chýšku zbudoval, byl Franz Stanek, vysloužilý poddůstojník a později první učitel v Rohanově. Rukopis v podobě deníku, který si vedl, leží uchován v knihovně prachatického děkanství, v české řeči ovšem. Kronikář (rozuměj Andreas Franz, autor textu - pozn. překl.) si dal tu práci, knížečku přeložil a sestavil i následující životopis onoho muže, jehož rukou byla psána.
Franz Stanek se narodil roku 1826 (na den přesně to bylo podle prachatického rodopisce MUDr. Jana Antonína Magera dne 14. listopadu toho roku, viz Rodopisná revue online, Mager ovšem zásadně uvádí českou verzi jména, tj. "František Staněk", ačkoli synovo křestní jméno je v matričním záznamu psáno "Franz" a otec psán jako "Peter Staniek, Kalupper" /tj. "chalupník"/, matka pak jako "Barbara, T.d. /tj. "Tochter des"/ Johann Jaksch, Kalupper in Jelenko /tj. "v Jelemku"/ u. der Margarethe g. /tj. geborenen/ Steinhauser von H. /tj. "Herrschaft"/ Libiegitz: Zernowitz" /Žernovice náležely k libějovickému panství/ - pozn. překl.) jako syn selské rodiny ve vsi Nebahovy (v originále "in Nebahau" - pozn. překl.). Jeho přání stát se knězem nemohlo být splněno, poněvadž majetkové poměry rodiny to nedovolovaly (v originále "da die Eltern zu wenig vermögend waren - pozn. překl.). Otec ho učil už v nejranějším mládí hře na housle, s nimiž pak musil po vesnických hospodách často hrávat k tanci, což bylo zbožnému chlapci asi dost proti mysli. Navštěvoval nejprve vesnickou školu (podle Magera šlo nejspíš o školu v blízkých Frantolech /Frauenthal/, poněvadž v rodných Nebahovech existovala obecná škola až od roku 1844 - pozn. překl.) a později školu v Prachaticích. Vyučil se poté v Dolních Rakousích tkalcovskému řemeslu, jehož se ale brzy vzdal a přiklonil se k zedničině. Pracoval na různých dolnorakouských místech a při této příležitosti si osvojil i kamenické dovednosti. Ve 21 letech ho povolali k armádě, kde se stal trumpetistou u dragounů a účastnil se v letech 1848 a 1849 bojů v severní Itálii, jakož i polního tažení v Uhrách (v originále "gegen die Ungarn" - pozn. překl.). Do roku 1854 zůstal v Polsku (v Krakově měl štáb 10. dragounský pluk "Fürst von Liechtenstein", u něhož podle Magera Staněk sloužil - pozn. překl.), kde nebezpečně onemocněl. Zlomen na těle i na duchu se vrátil po téměř sedmi letech nazpět domů. Jeho rodiče prodali právě tehdy hospodářství a chtěli vycestovat do Ameriky. Syn je přesvědčil, aby zůstali, načež (v červnu 1854, jak poznamenává Mager - pozn. překl.) koupili v blízkém Rohanově usedlost čp. 7 (Hirschn), na níž vnuk poustevníkův žije ještě dnes (psáno roku 1928 a u vnuka Franze už známe jen datum narození 3. října 1890 na zmíněném čp. 7, nikoli datum a místo úmrtí - pozn. překl.). Jako otcovský podíl nabyl Franz Stanek tak řečený "Reitwald", pozemky o výměře 12 jiter (v originále "im Ausmaß von 12 Joch" - pozn. překl.). Tady se usadil, postavil si dům s čp. 16, zvaný místními "das Reithäusl", a obdělal půdu kolem dokola (v originále "und machte den Grund rings herum urbar" - pozn. překl.). Později (v roce 1872 podle Magera - pozn. překl.) usedlost čp. 16 prodal a bydlil ve stavení čp. 9 /Morptn/, odkud pocházela jeho žena (Mager píše, že se "přestěhoval do podruží" a uvádí i datum Staňkovy svatby s Elisabeth Sagerovou z Rohanova roku 1861 /nevěstě bylo 40 let a manželství zůstalo bezdětné/ - pozn. překl.).
Když se psal rok 1867, byly zdejší děti už několik let bez vyučování. Úřady naléhaly na zřízení nouzové školy v Rohanově. Vysloužilý poddůstojník Franz Stanek, zběhlý ve čtení a psaní, byl požádán, aby se role učitele ujal. Se slovy, že oči všech se na něho upírají, byl pozdraven při památném zasedání obecního výboru. Poté, co podstoupil zkoušku u vikáře v Husinci (v originále "in Husinetz" - pozn. překl.), shromažďovali se žáci za zimních měsíců většinou v jeho obydlí, tj. v domě čp. 16, později v také už zmíněném čp. 9 a učili se čtení, psaní, počtům a biblické dějepravě, kterou znal Stanek takřka nazpaměť. Mohl být s výsledky své práce spokojen. Od každého z žáků dostával za výuku 20 krejcarů měsíčně. Když (v letech 1868 a 1869 - pozn. překl.) vyšly nové školské zákony, musel se podrobit nové zkoušce u inspektora v Prachaticích, načež mu bylo služné zvýšeno na 12 zlatých měsíčně celkem. S krátkým přerušením učil až do roku 1879, poslední tři roky byl sice víc nemocen než zdráv, ale i tak si dával k sobě volat slabší žáky a učil je z lože, na něž byl upoután, zatímco oni seděli na stoličkách, naslouchali mu a psali na své tabulky, co pověděl. V roce 1880 byla pak v Leptači (Rohn) zřízena nová škola, na níž započalo pravidelné vyučování.
Do roku 1879 spadá vznik poustevny zvané "s' Hittei". Za zotavování se z těžké nemoci došel Stanek k obrovské hromadě kamení, nacházející se na poli jeho bratra. Slunce hřálo a on se posadil, aby si odpočal, když se od Libína zvedl chladný vítr. Aby se před ním chránil, pokusil se najít úkryt a odvalil veliký kámen, pod nímž zela hluboká skalní průrva. Později otvor rozšířil, vytvořil místo k sezení a umístil tu i svatý obrázek. Jeho stařičká matka konala pak na tom místě svou nedělní pobožnost. To pro maminku zbudoval tu postupně malou kapli, která mohla pojmout i více osob a vedle jakousi útulnu pro případ špatného počasí. Lidé zblízka i zdáli sem přicházeli a přinášeli peněžité i věcné dary ke zkrášlení svatyňky. Dal se očekávat vznik řádné poutnické tradice. Návštěvníci, mezi nimiž byli i hosté z Prahy, Plzně, Německé říše, Vídně, Krakova, Budapešti aj. míst, jeden inženýr dokonce až z Cařihradu (v originále "aus Konstantinopel" - pozn. překl.), se zapisovali do dvou pamětních knih, které se bohužel ztratily. Prostor kolem poustevny upravil Stanek jako park, vysadil tu keře a stromy a proměnil pustou hromadu kamení v nádherné místečko klidu (v originále "zu einem Ruheplätzchen" - pozn. překl.). Svým houslím zůstal nadále věrný. Venkovští obyvatelé se sem k němu často za večera vydávali a nábožně naslouchali něžným melodiím, linoucím se z nástroje. Poslední období života už ho nemoc vlastně neopouštěla. Když se na tato místa vypravil naposledy, musel ho sem vnuk, který dosud žije, vynést na zádech. Roku 1896 vysvobodila ho smrt z pozemských strastí (Staněk podle Magera zesnul v nedožitých sedmdesáti letech svého věku dne 18. června 1896 v Rohanově čp. 9 na tuberkulózu a dva dny nato byl pochován na prachatickém hřbitově, manželka Elisabeth ho ve smrti na rodném statku čp. 6 v Rohanově následovala o čtyři a půl roku později 1. prosince roku 1900 - pozn. překl.). O tom, jak zbožného byl založení, svědčí i průpovědi, které krásným písmem zůstavil na stěnách kaple: na oltáři stojí psáno: "Dort, wo mein Schatz ist, dort wird auch mein Herz sein /Matouš 6, 21 - pozn. překl./! Hier ist mein Schatz, hier ist meiner Seele Ruh'!" (tj. "Tam, kde je můj poklad, tam má i mé srdce být! Zde je můj poklad, zde je mé duše klid!" - pozn. překl.). Nad vchodovými dveřmi pak lze číst: "Komm wer will! Wer will, der komme: Herr, ich habe geliebt die Zierde deines Hauses und den Ort, welchen deine Herrlichkeit bewohnt. Erhebe dich, meine Seele! Komm und tritt ein in das wunderbare Zelt, in das Haus des Friedens. O wie lieblich sind deine Wohnungen oben." (tj. "Vejdi, kdo chceš! Kdo chceš, ten vejdi: Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé /Žalm 26, 8 - pozn. překl./. Pozdvihni se, duše má! Pojď a vejdi do tohoto zázračného stanu, do domu pokoje. O, jak jsou milí příbytkové Tvoji /Žalm 84, 2 - pozn. překl./ na výsostech." - pozn. překl.) Průpověď na vnitřní straně už není bohužel čitelná. Poustevnu čeká pozvolný rozpad (v originále "geht dem langsamen Vorfall entgegen" - pozn. překl.). Také vnitřek kaple nezůstal ušetřen. Neznámí pachatelé poškodili a rozbili předměty v ní, schránka na milodary (v originále "der Opferstock" - pozn. překl.) byla vypáčena. Následkem toho nebylo také nadále nic vylepšováno a obnovováno. Vítr a bouře rozhlodávají zdivo a brzy zmizí i poslední upomínka na život naplněný prací.

Gedenkbuch der Gemeinde Rohn 1928-1943

O rohanovské poustevně se lze na webových stranách Kohoutího kříže dočíst i v textových ukázkách z průvodce, jehož autorem je Edmund Kaltofen (1855-1917). Současný stav míst, kde stávala, popisuje pak MUDr. Jan Antonín Mager na stránkách Rodopisné revue v článku, na který odkazuji tu i tam. To v něm je přetištěno i zpracování pověsti o vzniku poustevny ze stránek časopisu Zlatá stezka, ročník 1931. Nás ovšem zajímá spíše osoba kronikáře obce Leptač, jímž byl ředitel tamní obecné školy Andreas Franz. "Gedenkbuch der Gemeinde Rohn" mu v roce 1928 mohla děkovat za sám svůj vznik. Hned v jejím úvodu nacházíme Franzův vlastní životopis, který předkládám v českém přetlumočení namísto medailonu.

Z úvodu k obecní kronice

Na základě zákona z 30. ledna 1920 Sb. z. a n. č. 80 byla všem politickým obcím uložena povinnost založit a vést obecní pamětní knihu.
Obecní výbor tomuto zákonu vyhověl a na svém zasedání dne 29. září 1928 zvolil obecním kronikářem na zdejší škole působícího definitivního školního ředitele Andrease Franze. Týž se narodil dne 5. října roku 1897 ve vsi Ždírec, okres Německý Brod (v originále "Sehrlenz, Bezirk Deutschbrod" - pozn. překl.) jako syn rolníka, navštěvoval měšťanskou školu v Jihlavě (Iglau) a učitelský ústav v Trutnově (Trautenau). Po opuštění ústavu působil v roce 1916 jako jednoroční dobrovolník a konal pak válečnou službu na ruské a italské frontě až do převratu v roce 1918 (v originále omylem "i.J. 1928"! - pozn. překl.). Jako praporčík (Fähnrich) v záloze se vrátil domů a v civilu začal s učitelskou praxí. Učil na školách v Bílém Kameni u Vyskytné nad Jihlavou, v Suchdole nad Lužnicí, v Horní Sněžné u Volar, ve Frantolech u Prachatic a v Dolních Chrášťanech u Netolic (v originále "Weißenstein bei Deutsch-Gießhübel, Suchenthal a.L., Oberschneedorf bei Wallern, Frauenthal bei Prachatitz, Untergroschum bei Netolitz)" - pozn. překl.). Dne 1. října 1926 nastoupil jako náměstek ředitele zdejší školy a byl k 1. únoru následujícího roku 1927 jmenován jejím ředitelem definitivním.

S koncem školního roku 1935/1936 se Andreas Franz s Leptačí i se "svou" tamní školou rozloučil a přesídlil do Prachatic, kde od 1. července nastoupil učitelské místo. Na rozloučenou vepsal do obecní kroniky pár slov o sobě. Za deset let, co tu působil, musil prý nastavovat čelo mnoha nespravedlivým osočením ("Anfeindungen") a zůstat nestranickým ("unparteiisch"). Nastávala léta, kdy to bylo asi téměř nemožné dodržet. To je ovšem i prozatím definitivní slovo o osudech Andrease Franze. Na další vyjasnění si musíme počkat.
- - - - -
* Ždírec / Horní Sněžná / Frantoly / Dolní Chrášťany / Leptač, Chroboly / Rohanov / Nebahovy / Prachatice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko