Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARIA THERESIA FRANKOVÁ

Monsignore Johann Spannbauer, poslední německý arciděkan kašperskohorský

Ačkoli nejde v tomto případě o nijaké kulaté výročí narození či úmrtí, chci tu dnes vydat svědectví o jednom oblíbeném a vysoce ceněném knězi naší domovské farnosti.
Narodil se dne 1. listopadu 1886 v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren). Po maturitě studoval teologii na kněžském semináři v Českých Budějovicích (Budweis) a 14. července 1912 byl i vysvěcen na kněze. Po primici a několika týdnech volna nastoupil 1. září téhož roku jako kaplan na své první působiště do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Brzy se začlenil do společenského života města, o čemž svědčí například i spíše humorný detail jeho účasti v hráčské stolní společnosti, pravidelně večer co večer provozující dvouhodinovou pánskou karetní partii.
Pak vypukla první světová válka. Všeobecná mobilizace, jak o ní v noci z 1. na 2. srpna 1914 přinesl zvláštní posel zprávu ze Sušice (Schüttenhofen) sem do Kašperských Hor, znamenala mimo jiné také povolání kaplana Spannbauera do Vídně (Wien), kde mu byla svěřena duchovní péče o vojáky 1. pěšího regimentu domobrany (Landsturm). Jako polní kurát náležel k důstojnickému sboru. Po několika dnech v krásné metropoli nad Dunajem následoval přesun vlakem přes tehdejší Prešpurk (Preßburg, dnes Bratislava) a Krakov (Krakau, dnes Kraków) na haličskou frontu (i Halič /Galizien/ byla tehdy součástí habsburské říše - pozn. překl.). Už v prosinci 1914 byla však pro mladého kněze válka u konce, poněvadž upadl do ruského zajetí. O tom, co zažil od mobilizace přes boje na frontě až ke svému zajetí napsal polní kurát později zevrubnou zprávu, jejíž kopii uchovává Muzeum Šumavy v Kašperských Horách.
Poněvadž Spannbauer zčásti ovládal český jazyk, naučil se brzy i natolik rusky, že se dokázal dorozumět s dozorci a s jejich svolením mohl pak lépe vykonávat duchovní péči o zajatce, k níž patřilo i mírnění jejich zdravotní nouze, pokud na to jeho síly stačily. Navštěvoval raněné a nemocné, těšil je, dodával jim odvahu a pomáhal slovem i činem.
Přes Vladivostok se dostal do Ameriky. Hned hledal německé obce, kde by mohl být znovu činný jako kněz. I s Novým světem se dokázal dobře sžít a zabýval se myšlenkou, zda by tam neměl zůstat natrvalo. Jednoho dne však obdržel z domova telegram, že jeho otec je těžce nemocen. Poprosil o krátkou dovolenou a odcestoval domů. Pravděpodobně cestoval lodí, poněvadž letecká doprava byla tehdy spíše stále ještě v samých počátcích.
Když znovu spatřil rodnou Šumavu, opanovala ho láska k domovu veškerou svou silou. Změnil své životní plány, vyhledal biskupa budějovického a hlásil se nazpět do duchovní služby v diecézi.
Hned nato se vrátil do Ameriky, neboť slíbil svým tamějším ovečkám oslavit s nimi svátek Panny Marie Sněžné, jak je to na Šumavě obvyklé. Sloužil tam za mořem slavnostní bohoslužbu s pozoruhodným kázáním v německé řeči a rozloučil se s nimi. Zpátky na Šumavě byl biskupem vyslán nejprve jako administrátor do Všerub (Neumark) u Domažlic (Taus), kde se už po půl roce stal od 1. dubna 1921 řádným farářem.
Mezitím se v Kašperských Horách něco změnilo: dne 18. srpna 1924 totiž skonal tamní děkan Wagner. Uchazečů o uprázdněný úřad bylo šest: mezi nimi i všerubský farář Johann Spannbauer.
Už v roce 1584 koupilo město Kašperské Hory nejen část panství hradu Kašperka (Karlsburg), nýbrž i patronátní práva nad kostely v Nicově (Nitzau) a v Kašperských Horách. S tím bylo pak spojeno také právo vybrat z uchazečů, navržených budějovickým biskupem, faráře těchto dvou kostelů. Tak se shromáždila 21. ledna 1925 kašperskohorská městská rada, aby je uplatnila. Farář Spannbauer, kterého většina přítomných měla z dob jeho kaplanského působení ještě v dobré paměti, získal 18 hlasů, což znamenalo nejvíce ze všech.
Dne 1. dubna 1925 byl slavnostně uveden do úřadu vikářem Kavalem a stal se tak novým děkanem ve městě, kam přijel 3. dubna z nádraží v Sušici, provázen starostou Borofkou a svým nastávajícím kaplanem. Občanstvo se na jeho přivítání dobře připravilo: zástupy lemovaly cestu a vzdávaly hold knězi, který se u nich už před několika lety dobře uvedl. Fara byla svátečně vystrojena a večer uspořádaly místní spolky zastaveníčko na uvítanou.
Na Velikonoční pondělí se konala slavnostní instalace nového děkana vikářem Soukupem ze Srní (Rehberg). Franz Paukner z Vimperka (Winterberg) měl kázání a chrámový sbor pod vedením regenschoriho Smoly vydal ze sebe to nejlepší.
Před Spannbauerem stály v jeho funkci opravdu mnohé úkoly. Vyučoval náboženství nejen na obecné škole ve městě samém, ale také na dvoutřídkách v Červené (Rothsaifen) a v Tuškově (Duschowitz), vzdálených v obojím případě téměř hodinu pěší chůze. Brával s sebou na cestu svého velkého černého psa, kterého si sám vycvičil a láskyplně ho přezdíval "posledním šumavským medvědem". Zvláště okázalé bývaly průvody na svátek Vzkříšení, při kterých nechyběla dechová hudba, výzdoba v oknech kolem celého náměstí a také ohňostroj, o který se postaral místní hasičský sbor. Také při procesí o Božím těle (Fronleichnamprozession) bylo město nákladně vyzdobeno oltáři, prapory, květy a březovými ratolestmi. Občané se podíleli na přípravách těch církevních slavností v hojném počtu. Měli ovšem o to větší radost, když bylo takový den pěkné slunečné počasí a zejména právě v božítělovém průvodu kráčeli tak za děkanem, který zpod baldachýnu žehnal monstrancí všem kolem, dívky v bílém, přistupující ten den k prvnímu svatému přijímání, školní mládež za dohledu svých učitelů, pánové z městské rady, muzikanti, nosiči farních korouhví, předříkávači a členové početných zdejších spolků.
Vrcholnou událostí města byla ovšem zejména každoroční pouť k Panně Marii Sněžné (Wallfahrt zu Maria Schnee) 5. srpna, k níž sem přicházely zblízka i zdaleka v dlouhých zástupech poutnická procesí, doprovázena kapelou od městského kostela dolů k poutnímu kostelíku s kaplí zvanou Grantl (jinde psáno také Grandl - pozn. překl.). Poutníků bylo toho dne ve městě víc než jeho obyvatel.
Místní spolky podporoval děkan Spannbauer svou laskavou přízní i přímým osobním členstvím v nich. Tak vstoupil do výboru zdejšího muzea a obohacoval jeho expozice četnými zápůjčkami. Byl i čestným členem městského hasičského sboru a sboru ostrostřelců.
Za obsáhlých příprav k 600. jubileu města roku 1930 se zrodila myšlenka prohlásit městský kostel sv. Markéty pro jeho impozantní velikost a bohatství jeho vnitřní i vnější výzdoby za "šumavskou katedrálu", "dóm Šumavy" (v originále "Dom des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Ten podnět byl bohužel zamítnut. Namísto toho získal městský kostel na označení své důstojnosti titul "arciděkanský chrám" ("Erzdekanalkirche") a děkan Spannbauer pak čestný titul arciděkana. Už roky předtím mu byly propůjčeny v uznání jeho zásluh o duchovní péči cestou kolem zeměkoule tituly Monsignore a papežský komoří.
Pak přišel na události tak bohatý podzim 1938. V důsledku českých válečných příprav v pohraničním území, projevujících se zejména obsazováním bunkrů a výstavbou střeleckých zákopů, upadalo německé obyvatelstvo do stále rostoucích obav. Všeobecná mobilizace a rozkaz odevzdat všechny rozhlasové přijímače tento strach ještě vystupňovaly. Poněvadž tu v místě nevycházely ani žádné německé noviny, byli lidé odříznuti od jakékoli zprávy o politickém vývoji. V tom čase velké úzkosti a nejistoty stál arciděkan při svých ovečkách. Koupil si včas v elektroobchodě u Nowaků rádio napájené bateriemi, které neodevzdal, ale ukryl ve sklepě. Tak mohl poslouchat zprávy a přišly mu teď vhod znalosti angličtiny z jeho amerických dob. Aby mohl ty informace dál šířit, poprosil zájemce z řad návštěvníků pravidelné ranní mše, aby na něho čekali před vchodem do sakristie. Povětšinou se omezil na napomenutí k zachování klidu a také naděje, že se všechno v dobré obrátí, poněvadž se stále ještě dál jedná. Měli se vroucně modlit k Bohu, neboť On je určitě neopustí.
Farářovy úvahy vyšly. Zásluhou návštěvníků ranní mše, převážně to byly ženy, se zpráva o jednání mžikem rozšířila.
Pak přišlo spásné řešení (v originále "die Erlösung" - pozn. překl.). Pan arciděkan Spannbauer zvěstoval zvědavým ženám: "Žádná válka nebude. Přijdeme k Německu." Pobožnůstkářská Albine Klostermannová, která chodila každý den na mši, přinesla tu radostnou zprávu ("diese frohe Botschaft") i k nám do Opolence (Oppelitz).
Připojení k Německu přineslo s sebou na děkanství různé změny. Šumava byla vyňata z církevní pravomoci budějovického biskupství a přičleněna k diecézi Pasov (Passau). Vedení právně platných záznamů o stavu obyvatel, narození a křtu, sňatcích a úmrtích přešlo z farního úřadu na civilní "Standesamt". Farář sice nemusel napříště vést matriky, ale staré matriky, které byly i nadále v jeho opatrování, procházel stále častěji, poněvadž množství lidí potřebovalo teď údaje o svých předcích. Důvod byl ten, že jedni potřebovali úředně doložit svůj arijský původ, druzí zas chtěli mít tzv. "Ahnenpass" (tj. "Doklad o předcích", který ovšem nebyl povinný - pozn. překl.), poněvadž zájem o něj narůstal (zjednodušoval totiž úřední styk tím, že nahrazoval více "rasových"dokumentů jiných - pozn. překl.).
Mnozí lidé teď vystupovali z církve, poněvadž věřili, že tím mohou dokázat svou oddanost Vůdci Adolfu Hitlerovi. Farní obec tak ztrácela mnoho svých příslušníků, což ovšem faráře a arciděkana ve městě bolelo.
Organizace Hitlerjugend konala často o nedělích své apely právě v čase hlavní mše. Břeskná hudba táhla v průvodu kolem kostela a rušila bubny a fanfárami průběh bohoslužby. Když se arciděkan odvážil postěžovat si, dostal odpověď že je důležitější apel nežli nějaká bohoslužba.
V důsledku připojení k Německu opustilo mnoho českých kněží své německé farnosti. Ovečky jim svěřené se teď octly bez duchovního pastýře, mnoho farností osiřelo. To rmoutilo i pasovského biskupa a jeho volání o pomoc bylo vyslyšeno v Münsteru. Tamější biskup poslal některé kněze Schönstattského hnutí k nám na Šumavu. Do Kašperských Hor tak přišel kaplan Hugo Rogmans z Dolního Porýní (Niederrhein) a o nedělích mohly být opět čteny tři mše, jedna ranní (Frühmesse), jedna o deváté (Neun-Uhr-Messe) a konečně ta hlavní (Hochamt), jak bývalo obvyklé.
Zábleskem světla v této temné době, že na sv. Michala (koncem září) v roce 1940 byla kaple v Opolenci vysvěcena na kapli mešní, kde pak byla každý druhý čtvrtek konána bohoslužba.
Farář z Mouřence (Sankt Maurenzen) Franz Andraschko pocházel také, stejně jako arciděkan Spannbauer, z Českých Žlebů. Mezi oběma duchovními se vytvořil přátelský vztah. Když se arciděkan vydal k příteli (v originále "Duz-Freund", tj. přítel, jemuž lze "tykat", německy "duzen" - pozn. překl.), volil často cestu přes Opolenec. Poněvadž rád hovořil s lidmi, zastavil se párkrát i v našem stavení. Chtěl jen pobýt na pár slov, vyslechnout lidské starosti a stesky, ale namísto nějakého pohoštění poprosil jen o kus suchého chleba, který pak strčil do kapsy, aby si mohl po cestě ukousnout a s chutí pojíst, jak si ho cenil každým jeho drobtem.
Za jedné takové krátké návštěvy u nás vypravoval, že při jeho stěhování na děkanství pršelo tak silně, že se musela nejprve vylít voda ze skříně, než ji vnesli zvenku do domu. "Tenkrát mi pršelo štěstí a já věděl, že ho najdu právě tady v Kašperských Horách. A také že se tak stalo." Když jsem se podivila, že může kněz považovat takovou pověru za dobré znamení, zakázala mi maminka, abych mu něco takového pověděla.
Druhá světová válka byla neodvratně ztracena. Šumava se vrátila k Čechám a k budějovické diecézi. S českými četníky a českými vojáky přišel na děkanství i český kněz. Oznámil, že bude sloužit v neděli o deváté mši s kázáním v českém jazyce. Přišlo ovšem jen málo lidí, o to víc ovšem na mši v deset hodin, poněvadž tam bylo kázání i zpěv v němčině. Po ní se před kostelem dali potkat známí z jiných osad, které jsme bez propustky teď jinak nesměli navštívit, nehledě na to, že se člověk dověděl, co nového. Nikdy jsem také nezažila, že by česká policie učinila pokus takovou sešlost lidí před kostelem snad někdy rozehnat.
Stejně tak jako jeho farníci musel i arciděkan roku 1946 svůj domov, faru a milované Kašperské Hory opustit. Poněvadž byl stále ještě Němec a kněz diecéze v Pasově - jen ten kus země, ale nikoli už její obyvatelé měli připadnout k obnovené diecézi českobudějovické - stal se v červnu 1946 správcem farnosti v bavorském Grainetu (v originále "Grainet im Bayrischen Wald"), později pak i tamním farářem. Svým laskavým vztahem k lidem si mezi prostými obyvateli té končiny brzy získal trvalou příchylnost a vysoký respekt.
Ačkoli se tak rychle a opravdu dobře sžil s novým domovem, na své někdejší, nyní vyhnané kašperskohorské farníky nikdy nezapomněl. V dopisech, které si s nimi vyměňoval, obdařoval je slovy útěchy, dodával jim na mysli i odvaze a stále znovu je nabádal, aby pevně setrvali při Bohu a víře otců: "On vás nenechá na holičkách," (v originále "Er wird euch nicht im Stich lassen" - pozn. překl.), uváděl jako důvod. Napomáhal i tomu, aby se vzájemně našli příbuzní a známí, které od sebe odtrhl poválečný osud, poněvadž byl v písemném styku s tolika lidmi. Pokud mu to okolnosti dovolily, vyhnance osobně navštěvoval. Tak putoval jednou do Hesenska, jindy do hornobavorského Allgäu. Poněvadž právě tam u Legau stojí poutní kostel Lehenbühl, zasvěcený Panně Marii Sněžné, rozhodli se někteří ze šumavských vyhnanců uvést znovu v život velké mariánské poutě k Panně Marii Sněžné kašperskohorské a k zahájení obnovené tradice pozvali hned roku 1947 Monsignore Spannbauera. Také že přijel, byl přátelsky přivítán místním duchovenstvem a oslavil s vyhnanci i domácími lidmi svátek Naší Paní (v originále "das Maria-Schnee-Fest" - pozn. překl.). Bohužel nedošel ten mnohoslibný začátek nijakého pokračování, neboť německá měnová reforma v následujících letech donutila především právě vyhnance k úsporám v každém ohledu.
V den 14. července 1952 vzpomněl Monsignore Johann Spannbauer v Grainetu za velké účasti obyvatel 40. jubilea svého kněžství. Brzy nato odešel do osady Großarmschlag (součást města Grafenau - pozn. překl.) jako duchovní, nevykonávající už v tom místě duchovní péči (v originále "Kommorant" - pozn. překl.). Stará nemoc ho nakonec upoutala na lůžko nemocnice v Grafenau; na něm také 22. listopadu 1952 skonal. Na hřbitově v Grafenau je i pochován.

Vlastivědný sborník Muzea Šumavy V., s. 183-187

P.S. V jinak převážně české publikaci figuruje, což je v tomto případě spíše formou jistého osobního gesta, i tento německy psaný příspěvek autorčin, který tu překládám už pro vzpomínku na podání ruky s ní po mši v poutním kostele Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách někdy v prvé půli devadesátých let minulého století, lehký stisk přes celé věky napříč, který mi nikdy ovšem už nevymizí z paměti. Život se opravdu podobá zázraku už svou zdánlivou jen nahodilostí našich osudů.

Sonntag Neděle

Es glitzert der Tau am sonnigen Rain
und die Amsel lockt vom Baum,
da geh ich allein zwischen Wiesen und Feldern
die Pracht zu genießen und merke es kaum,
dass drüben am Waldrand ein Greisenpaar naht,
festlich gekleidet im Sonntagsornat.
Sie gehn in die Kirche, weil Sonntag ist heut.
Vom Dorfe herauf klingt Glockengeleut.

Třpytí se rosa na slunečné mezi
a na stromě kos zpívá pro radost,
jen ty jdeš mezi lukami a poli,
té krásy nemůžeš mít nikdy dost...
Od kraje lesa starý sedlák, žena s ním
blíží se cestou do kostela, oba v svátečním.
Míříme na mši spolu v čisté neděli.
Ode vsi zdola právě zvony zazněly.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1973, s. 93

Vzpomínka na Kašperské Hory

Už od počátků stálého osídlení zřejmě existoval rozdíl mezi lidmi, kteří se usadili tam, kde dnes leží Kašperské hory (Bergreichenstein) a Rejštejn (Unterreichenstein) a mezi těmi, kdo založili okolní vsi. Prvními obyvateli Kašperských Hor byli totiž horníci, téměř bez výjimky Němci, zakladateli vsí kolem pak rolníci neznámého původu, buď Keltové, kteří neodešli kdysi se svými kmeny z české Boiohemie, Germáni, Češi či pozdější ještě bavorští kolonisté. Poněvadž o tom nemáme nijaký závažnější doklad, bude namístě zdrženlivost v úsudcích.
Staří kašperskohorští usedlíci, privilegovaní měšťané, provozovali vedle hornictví i obchod, řemesla či hospodské živnosti a většinou i drobné zemědělství, už pro vlastní obživu nezbytné. Mléko a máslo, sádlo, vejce a maso pro posvícenskou pečínku tak vedle domácího chleba vznikaly tak ve vlastní režii domu.
Běžná domácí práce byla údělem žen a starších dětí, v lepších rodinách ji pak obstarávaly služebné síly. Půdorysy typických kašperskohorských domů dokazují nejlépe, že se tu provozovalo zemědělství: vedle obytných místností nechybí seníky, stáje, kůlny, stodoly a prostorné dvory. Ve vsích žili jen rolníci se svou čeledí a domácími lidmi, ne však horníci. Kašperskohorští měšťané získali v dobách rozkvětu hornictví četná privilegia, která se snažili obezřetně rozmnožit, přinejmenším však alespoň uchovat. I sedláci v kraji kolem měli však důvod k hrdosti. Co paměť sahala,byli svobodní, povinováni poslušností jen českému králi, nepoddáni jinak nijaké vrchnosti. Když pak císař Karel IV.dal k ochraně obchodních cest a těžby zlata zbudovat mocný hrad Kašperk (Karlsburg), připadlo k tomu hradu i městečko. Podléhalo panovníkovi přímo, byť sem dosazoval i různé správce, jim pak zase uděloval různé požitky z funkce plynoucí.
V roce 1582 se situace zásadně změnila: v tom roce bylo totiž celé královské zboží kus po kuse rozprodáno. Město Kašperské Hory získalo tak vsi Opolenec(Oppelitz), Tuškov (Duschowitz), Dolní Dvorce (Unterhöfen), Žlíbek (Rindlau), Řetenice (Jettenitz), Nicov (Nitzau), Milov (Millau), Červená (Rothsaifen), Lidlovy Dvory (Liedlhöfen), Kozí Hřbet (Ziegenruck), Svojše (Zwoischen) a některé další nemovitosti k tomu a stalo se vrchností. Jako svobodnému královskému hornímu městu mu ostatně už z toho titulu příslušelo právo být samo vlastníkem nějakého panství.
Sedlákům bylo však podle téže kupní smlouvy zapovězeno zvát se nadále "králováckými", neboť král se jich prodejem panství zřekl. Nezapomněli však na své někdejší výsady, vyprávěli o nich svým dětem a vnukům a povědomí o tom všem se udrželo v tomto kraji až do vyhnání jejich potomků po roce 1945 z Čech.
Jsou jen sporé zprávy o tom, jak město vykonávalo svá vrchnostenská práva v poddanských vsích. Archivy dosud skrývají mnohou pozoruhodnou informaci na toto téma. Sedláci byli městu povinni robotou, bezplatným poskytováním povozů a pracovních sil i odváděním peněžitých dávek a předepsaných naturálií. Zda byli jejich uživateli přímo měšťané či zda peníze za ně utržené šly ve prospěch městského rozpočtu, není nám známo. Nijaké velké bohatství ze vsí zřejmě městu nevzešlo, neboť nevybudovalo ani hradební systém, aniž by jednotliví měšťané nahromadili poklady třeba i jen ve formě uměleckých sbírek či ozdobili obec zvláštní výstavností svých domů. Jen městský kostel má zachováno okázalejší dávnější zařízení, ačkoli ho roku 1863 postihl požár. Honosná radnice se třemi zdobnými štíty pochází pak jak je známo už z roku 1579.
Sedláci prokazovali zástupcům městské vrchnosti patřičný respekt, měšťany však považovali za domýšlivce, s nimiž je ovšem také lépe vyjít po dobrém, neboť by někdy mohlo být potřeba jejich pomoci. Tento vztah mezi městem a okolním venkovem zůstal v podstatě zachován až do zrušení roboty v rakouské monarchii roku 1848. Poté se vsi staly na městu nezávislé a nižší stupně správy se ocitly v rukou samotného selského stavu. Šlo o tyto obce v okolí: na sever a západ od Kašperských Hor to byla obec Tuškov s osadami Opolenec, Tuškov, Dolní Dvorce, Trnové Dvory (Dornhof), Žlíbek, Nový Dvůr (Neuhof), Kavrlík (Geierle) a Radešov (Schröbersdorf), na východě obec Nicov s osadami Nicov, Řetenice, Milov, Studenec (Brunn) a Popelná (Reckerberg), na jihu obec Červená s osadami Červená, Lidlovy Dvory a Podlesí (Vogelsang) a konečně trochu odlehlejší obec Kozí Hřbet s osadami Velký a Malý Kozí Hřbet, Svojše, Dobronín (Nimpfergut) a Plzenec (Pilsenhof).
Další změny nadešly ovšem až roku 1946 v souvislosti s násilným vysídlením odedávna tu žijících a německy mluvících obyvatel kraje. Ne všechny domy, které museli vyhnanci opustit, dokázali obsadit a udržet obyvatelé české, slovenské či romské národnosti. Počet lidí ve městě i okolí citelně poklesl. Co teprve když došlo k tzv.kolektivizaci. Odtud, kde jim nekynula žádná slušně placená práce, odcházeli lidé i nadále jinam do vnitrozemí. Osada Milov byla zcela zničena, Opolenec, Žlíbek a Kozí Hřbet dnes vlastně kromě sezónních chalupářů nemají své stálé obyvatele.
Po změnách ve správním členění se obce Tuškov a Červená staly částmi Kašperských Hor, obce Kozí Hřbet a Radešov připadly Rejštejnu a obec Nicov pak ke Stachům (Stachau), čímž přešla do bývalého už teď také Jihočeského kraje.

Grafenauer Anzeiger, 15. 1. 1993, s. 31

Ta vzpomínka či spíše stručné dějiny Kašperských Hor a okolí upoutávají v originále německými jmény osad, které tu v překladu zaznívají pro českého čtenáře i česky. Autorem obou textů je jinak dnes už bavorská spisovatelka Maria Franková, žijící v Mnichově, rodem však právě z Opolence u Kašperských Hor, kde prožila své dětství a mládí. Geboren 7.4.1930 in Oppelitz bei Bergreichenstein, jak to napsala drobným úhledným písmem na lístek po své autorské besedě koncem listopadu 1992 na teologické fakultě v Českých Budějovicích, v budově někdejší politické školy. Rozená Illnerová, navštěvovala učitelský ústav nejprve v Prachaticích, které po roce 1938 připadly k německému říšskému území, po válce a následném odsunu dokončila své pedagogické vzdělání v západoněmeckém Neu-Ulmu. Mnoho let pak působila jako učitelka a také její muž prof. Dr. Friedrich Frank je v Mnichově vysokoškolským pedagogem. Už od počátku přispívala literárními pracemi především do krajanského měsíčníku Hoam. Roku 1979 vydala obsáhlý 900 stránkový vlastivědný sborník Im Lande der künischen Freibauern (V kraji králováckých sedláků), z ostatních děl jmenujme Land und Leut im mittleren Böhmerwald, Flurnamen der Gemeinde Duschowitz, Als wir aus dem Böhmerwald vertrieben wurden a prózu o šumavském dětství s názvem Hütbubensommer. Je třeba překládat ty názvy? Za svou obětavou činnost pro šumavskou vlastivědu a po roce 1989 i pro sbližování Šumavanů na obou stranách hranic získala r.1990 medaili města Regen, 1991 čestné občanství Kašperských Hor, 1994 zlatý odznak spolku Deutscher Böhmerwaldbund a rok nato rozhodnutím prezidenta Romana Herzoga dokonce Spolkový kříž za zásluhy, který jí slavnostně předal bavorský ministr kultu Hans Zehetmair. Besedou s touto vlídnou a nelíčeně prostou ženou vyvrcholila i Bavorsko-česká setkání, která probíhala v jihočeské metropoli, jak už řečeno, na podzim roku 1992 po několik týdnů, mj. i spolu s inscenací výstavy Jihočeská lidová architektura v budově bývalého Muzea dělnického revolučního hnutí, kde od počátku devadesátých let sídlí Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích. Ta uchovává ve svém regionálním oddělení také dokumentaci k dílu šumavských německých autorů, v neposlední řadě i Marie Frankové. Zemřela (na parte ji čteme psánu plným jménem Maria Theresia Frank) 26. dubna 2006 v Mnichově a byla tam 2. května pochována na městském Východním hřbitově (Ostfriedhof). Requiescat in pace!
- - - - -
* Opolenec / Kašperské Hory / Prachatice / † † † Mnichov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko