Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

WILHELM FRANKE

Selbstbildnis Autoportrét

Unfertig Antlitz, tiefgebrännt, mit dunklem Barte,
das Aug ein wenig müd von vielem Schaun
Kinn, Mund und Stirn zwiedeutig, unentschieden
im Widerstreit von Gottesmut und Graun.

Im Nebelrauch der Väter, deines Blutes Landschaft
mit blauem Strome, Heide, Wald und Moor,
mit Hirt und Bauer, grauen Straßenwandrern
und altersbrauner Städte Turm und Tor.

Und stumm am Waldesrand im blauen Mantel
mit Schwester, Freund und Freundin geht der Tod
und wendet sich mit weißer Grußgebärde -
zum erstenmal sein Blick in deinen loht.

Tvář nehotová, opálená, s temným vousem,
zrak trochu unaven, jak hledí rád,
brada, ústa a čelo, všechno spolu váhá,
zda Bůh Ti velí nebát se či bát.

V mlhách leží krajina předků, rodné krve,
v modři svých řek, lesů a slatí dokořán,
s pastýři, sedláky, poutníky v šedi cesty,
s městy omšelých věží, starých bran.

A mlčky krajem lesa v modrém plášti
sestřičku Smrt po boku cítíš jít
ti opodál - než její bílý pohled
poprvé pronikne tě, jeden svit.

Vom Expressionismus zur neuen Klassik (1936), s. 151

Waldviertel Lesní čtvrť

Deine Vögel hab ich besungen und deine Kinder.
Deine Bauern haben mich schweigen gelehrt.
Deine Mütter haben mich gepflegt, da ich krank war.

In deinen einsamen Dörfern erbebt ich
vor dem Erzklang der Winter.
Deine kleinen Städte sind wie zärtlich träumende,
schöne Schwestern.
Allen deinen dunklen Teichen verschrieb sich mein Herz!
Deine machtvollen Wälder orgeln Gottes Musik!

Tvé ptáky a děti jsem vždy vroucně opěvoval.
K Tvým mlčícím venkovanům jsem se chodil učit.
Že jsem byl nemocen, Tvé matky pečovaly o mne.

V Tvých osamělých vsích chvěl jsem se
před vladařským chorálem zimy.
Tvá městečka jsou jako něžně zasněné, překrásné sestry.

Hládi Tvých temných rybníků jsem upsal se svým srdcem.
Na varhany Tvých mocných lesních končin hraje Bůh.

Die Ernte der Gegenwart (1940), s. 267

Nächtliches Dorf Noční ves

Unter Welten von Wolken, angestrahlten und dunklen,
ruhig verschlummert das Dorf.
Wandrer und Fuhrleut hocken behaglich in niederer Zechstub.
Stumme, beschauliche Rast!
Breite Höfe bergen die Menschen, die Frucht und die Tiere.
Schwarze Giebel voll Moos.
Abendsuppe dampft in den Küchen und Trank für die Rinder.
Schlaftrunken flackert das Licht.
Aber das silberne Mütterchen Straße mit Furchen und Narben,
zittrigen, grasigen Borden tastet ins weite, geheime,
regenverdunkelte Land.

Pod světy mračen, zalitých světlem i temných,
klidně podřimuje ta ves.
Pěší i formani si spokojeně hovějí v nízkém výčepu.
Mlčky a zeširoka vydechují
rozložitá stavení, uvnitř nich lidé, plody polní i ta němá tvář.
Dočerna omšelé štíty chalup,
večerní polévka kouřící na plotnách kuchyní vedle pití pro dobytek.
Ospale bliká plápolavé světlo,
venku ale stříbřitě vrásčitá silnička, jako matka zem plna jizev a brázd,
chvějivě tápe lemována travnatými okraji dál a hloub
vstříc širému, tajemnému, deštěm se tmícímu kraji.

Die Ernte der Gegenwart (1940), s. 267

Herbstklang Zvuk jeseně

Schon tönen am braunen Flusse die klagenden Rufe der Hirten,
die blauen Beeren drängen am Stamme der dunklen Wacholder.
Die Urblöcke sammeln in reinen Mulden des Herbstregens Wasser,
Waldtauben trinken daraus, wenn die Nebel der Frühe rauchen,
der Birken goldnes Gefäll im schweigenden Weiher sich spiegelt.

Die weltalle Landschaft erträgt das Vergehen des Jahrs wie ein Lächeln.
Ihr ewigen Wälder, kummerlos zeigt ihr das grüne Gesicht!
Allein des Menschen vergängliches Herz verzagt und erzittert,
wenn unter der Windgottes Schreiten das Haus und die Scheuer erbeben,
im Garten die abgeschleuderte Frucht rollt.

Už znějí nad hnědavou vodou lítostná halekání pastevců,
prosvítá modravými plody v temných jalovcových keřích.
V prohlubních pravěkých balvanů se sbírá voda podzimních dešťů,
pijou z nich divocí holubi, když kraj dýmá jitřní mlhou,
když zlato bříz opadá v zrcadle mlčících rybníků.

Ve vesmíru krajiny je míjení roku snesitelné jako pouhý úsměv
na Vaší zelené tváři, věčné lesy, které nevíte, co je to starost i hoře!
To jen pomíjivé srdce nás lidí se chvěje a selhává,
když pod kročeji boha větrů otřásá se stodola a dům,
v sadě při nich když opadá a kutálí se prudce plod, jenž teď dozrál.

Vom Expressionismus zur neuen Klassik (1936), s. 149

Ze dvou dobových antologií známe jméno učitele z Gmündu, města ležícího na samém prahu Novohradska a tedy i Šumavy, za zády celou svou Lesní čtvrť, před očima Freiwald, jak se právě z rakouské strany říká Novohradským horám, nezahrneme-li je vůbec pod obecnější pojem Nordwald, les na severu. V tom druhém z uvedených souborů z roku, kdy jsem se narodil, jsou ostatně básně vesměs převzaty ze svazku, nazvaného autorem In dunklen Wäldern, auf silbernen Straßen a vyšlého rok předtím v nakladatelství Sudetendeutscher Verlag až v severočeském Liberci. Wilhelm Franke se tedy zřejmě navíc považoval za sudetoněmeckého básníka. Víme o něm, že se narodil 28. května 1901 ve Vídni. Tam vydal roku 1933 v nakladatelství Krystallverlag (kde se jak známo objevila se svými básnickými tituly i Hilda Bergmannová) sbírku Wirrnis und Weg a poté i další s názvem Wanderer im Waldland, za níž mu byla v roce 1938 udělena Cena Julia Reicha za lyriku (Julius-Reich-Preis für Lyrik). Básně otiskoval už předtím v revui Die Gruppe, řízené Dr. Friedrichem Sacherem a publikující mj. i jména tak zvučná jako Richard Billinger, Arthur Fischer-Colbrie, Wilhelm Szabo a Julius Zerzer. Z války zůstala v inventáři jeho titulů z vídeňské Národní knihovny jen drobná brožura o klášteře Zwettl, figurující ovšem v edici Niederdonau, Ahnengau des Führers (!). Po válce uveřejnil Franke ve vídeňském nakladatelství Amadeus román Erich, der Steinmetz (1947), jakož i knihu Kinder, Künstler, Wanderleute (1959) s ilustracemi Oskara Matully. Tři jeho práce vyšly pak v ediční řadě Buchgemeinschaft Heimatland v Krems an der Donau: povídkové soubory Menschen am Wegesrand (1956), Kleine Leute von der grünen Grenze (1960) a literární skici v knize s titulem Mit wenigen Strichen (1965). Narozen v rodině grafikově, věnoval se ještě předtím, než se stal učitelem, rytectví do slonové kosti. Jeho ženou byla malířka a grafička Ruth Kastellitzová, zetěm nadaný sochař Andreas Urteil, syn se věnoval žurnalistice. Prof. h.c. Wilhelm Franke zemřel ve Vídni roku 1979.
- - - - -
* Vídeň (A) / Gmünd (A) / † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko