Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JAKOB FRIED

Der Irrstein in Budweis Bludný kámen na budějovickém náměstí

Kommst aus der Schenke du bei Nacht,
Nimm vor dem Irrstein dich in Acht,
Sonst gehst du hin, sonst gehst du her
Und triffst nachhause nimmermehr.

Voll Ungeduld erwartet dich
Die treue Gattin sicherlich
Und weint die Augen sich heraus,
Wenn du nicht kommst zur Zeit nach Haus.

Die ganze Nacht schläft sie nicht ein,
Sie ächzt und stöhnt voll Schmerz und Pein,
Empfindet bitt're, herbe Qual,
Verwünscht ihr Leben tausendmal.

Du aber weilst mit frohem Sinn
Schon wieder in der Schenke drin,
Bis dich der Hausknecht morgens früh
Nachhause schleppt mit vieler Müh'.

Aufs Bett fällst du der Länge nach
Und wirst am Nachmittag erst wach,
Fühlst dich recht katzenjämmerlich,
Im Kopfe brummt 's dich fürchterlich.

Ein kramphaft Gähnen plagt dich sehr,
Ein starker Brechreiz noch viel mehr,
Das Schlimmste aber ist – o Graus –
Der Gattin Predigt bleibt nicht aus.

Du hältst dir zwar die Ohren zu,
Doch das verschafft die keine Ruh;
Der Gattin Stimme ist so schrill,
Dass nichts dagegen helfen will.

Und stundenlang wirst du genannt
Der ärgste Lump im ganzen Land.
Verzweifelt und voll Ungeduld,
Schiebst auf den Irrstein du die Schuld.

Du sagst zu ihr in einemfort
Ganz kleinlaut nur dies eine Wort:
"Der Irrstein, der ist schuld daran,
Dass man nach Haus nicht treffen kann."

Kráčíš-li v noci z hospody,
mohou tě potkat nehody.
Bludný kámen a mlha k tomu,
Prostě nenajdeš cestu domů.

Zatímco doma jistojistě
je věrná žena na svém místě,
mohouc si oči vyplakat,
že se ti něco stalo snad.

Celou noc oka nezamhouří,
s pláčem a steny v loži bouří
nepřestává hořce lkát,
když klne žití tisíckrát.

Ty zatím sedíš nad sklenicí
a dáš si až tak zrána říci,
že posluha tě, člověče,
vší silou domů odvleče.

Z peřin, kams padl, se pak vsedě
pozvedneš dlouho po obědě,
a že ti duní v makovičce!
Inu, právě jak po opičce.

A zívání že konce není?
Horší, že je i na zvracení
a to nejhorší nakonec:
žena má slovo – to je věc!

Snažíš se sice druhým uchem
všechno, co káže, pustit vzduchem;
Její jekot má ovšem taký zvuk,
že bubínek by tobě puk'.

Málem tě po dvě hodiny
vyobcovává z rodiny,
a tak, bys vinu shodil s ramen,
svedeš všecko na bludný kámen.

Pomysli jen na zadní vrátka
a hlesni zticha, taky zkrátka:
"Bludný kámen je vinen tomu,
že včera netrefil jsem domů!"

Waldheimat,1924, s. 47

Die Heimat Domov

Als ich jung noch war an Jahren
Und in Allem unerfahren,
Zog ich fort vom Vaterhaus
In die weite Welt hinaus.

Mit dem knot'gen Wanderstabe,
Nicht beschwert von vieler Habe,
Schritt ich unermüdlich fort
Frohgemut von Ort zu Ort.

Und in jeder niedern Hütte
Bot man mir nach alter Sitte
Freundlich Trank und Speise dar,
Wenn ich durstig, hungrig war.

So kam ich durch viele Reiche,
Sah die mannigfachen Bräuche
Und ich fand in großer Zahl
Gute Menschen überall.

Traf ich auch, was mich nicht freute,
Hie und da auf böse Leute,
Dacht' ich an die Sonne gleich,
Die an Flecken auch ist reich.

Vollkommen ist nichts auf Erden,
Das muss jedem klar ja werden,
Der mit unbefang'nem Sinn
Wandert durch die Welt dahin.

Als die wandermüden Glieder
Mich zur Heimat trugen wieder,
Fand ich in dem stillen Ort,
Was ich suchte fort und fort.

Schöner als die in der Ferne,
Leuchteten der Heimat Sterne,
Nirgends klang so süß ans Ohr
Mir der muntern Vögel Chor.

Nirgends blickt' ein Aug' so sinnig,
Liebte mich ein Herz so innig.
Drum wird heit'rer stets mein Sinn,
Seit ich in der Heimat bin.

Nie soll mir ihr Bild verblassen,
Nie mehr will ich sie verlassen,
Ewig treu will ich ihr sein,
Ihr mein ganzes Leben weih'n.

Když jsem býval ještě mladý,
v ničem nevěda si rady,
z domova já dal se v let
tam, kde lákal širý svět.

V ruce s poutnickou svou holí,
vlastník sotva čehokoli,
kráčel jsem vždy dál a dál,
kraj za krajem poznával.

I v tom nejnuznějším domě
měli chléb i nápoj pro mě,
nenechali jen tak stát,
když jsem žízeň měl a hlad.

Tak jsem prošel mnohou říši,
viděl, jak se v zvycích liší,
hlavně pak, že všude žít
najdeš v jádru dobrý lid.

Tu a tam se mi i zdálo,
že zla není nijak málo,
jenže vím, že temných skvrn
je i povrch slunce pln.

Svět že není dokonalý,
to mi přece každý schválí,
kdo sečte nezaujat,
co si z pouti světem brát.

Když mne ztrmácené údy
zanesly, kam chtěl jsem všudy,
co jsem bažil dosáhnout,
dal až doma tichý kout.

Krásnější než dálky světa
hvězdná noc tu ke mně slétá,
nikde neokouzlí nás
jak zde ptačí mnohohlas.

Oči nejbližší tu hledí
v srdce lásky nápovědí.
Veselejší hned je čas
mezi svými, doma zas.

Zjev domova nevybledá,
nikdy zříci se jej nedá,
navždy věrný chci mu být,
svůj život mu zasvětit!

Budweiser Zeitung, 1924, č. 82, s. 2

P.S. Sloky o domově tu nabývají vzhledem k budoucímu židovskému osudu autorovu věru zvláštní citový odstín své němčiny.

Lidský pohled k nebi
Podobenství

Když Bůh, náš Pán, povolal k životu všechny existující bytosti, ptal se jich, zda chtějí svůj zrak obracet k nebi či k zemi.
Tu hned volala všechna zvířata: "Nech, ó dobrotivý Stvořiteli, náš pohled obrácen k zemi! Z jejího temného klína jsme vyšla, v něm najdeme i klid poté, až bude naplněn účel našeho bytí. Země nám dále zajišťuje, dokud na ní dlíme, naši potravu i místo pobytu."
Prosbě zvířat bylo vyhověno. A tak je všechno jejich dychtění a snažení (v originále "ihr Dichten und Trachten" - pozn. překl.) omezeno toliko ke splnění pozemských puzení a na ukojení potřeb smyslů.
Jedna jediná bytost však, byl to člověk, vzpřímila se tak, aby byla co možno blízko nebi a co nejdále naopak zemské nízkosti a promluvila se sepjatýma rukama a očima obrácenýma prosebně vzhůru: "Všemohoucí Otče a Živiteli všeho tvorstva, shlédni milostivě sem ke mně ze vznešených výšin, na nichž trůníš, a propůjč mým slabým zrakům, oslepeným Tvou nádherou, sílu a schopnost pohledět k nebi. Jakkoli musím svýma nohama lnout k zemi a nejsem sto se od ní zcela odpoutat, je mým nejvroucnějším přáním, mou nejupřímnější snahou, mou nejtoužebnější žádostí smět mířit svým pohledem k místu, na němž se zvedá Tvůj nebeský trůn a od něhož, jak doufám, dopadne alespoň jedním paprskem odlesk Tvé nádhery i na mne, ubohého zrozence zemského prachu."
A Všemohoucí splnil i prosbu člověka. Tak jeho pohled nesměřuje jako ten zvířecí k zemi, nýbrž vzhůru tam k nebesům, následkem čehož je i jeho chůze vzpřímená a jeho duch osvícen odleskem záře božské nádhery, takže se stal pánem a vládcem vší živé i neživé přírody. Všechna zvířata, i když jej tolik mnohdy předčí velikostí, silou a mohutností těla, si podrobil a ovládl je; všechny živly dokázal dát do služeb svých potřeb a to vše díky svému duchu, na nějž při pohledu k nebi dopadl pouhý jeden paprsek odlesku nádhery Boží, který v jeho srdci probudil i smysl pro šlechetnost dobra a vznešenost krásy (v originále "für das Gute, Schöne, Edle und Erhabene" - pozn. překl.).

Budweiser Zeitung, 1926, č. 52, s. 3-4

Zwiegespräch am Budweiser
Ringplatze zwischen dem Löwen
am Rathause und Samson
Rozhovor lva z budějovické radnice
a Samsona na městské kašně

Der Löwe:
Das ist ja eine Provokation,
Gereicht zum Spott mir und zum Hohn,
Dass du es wagst, in meiner Gegenwart
Zu zerreißen ein Tier von meiner Art.
Drum warn' ich ernstlich dich, nimm dich in acht
Sonst bricht, eh' du es nur gedacht,
Das Unheil über dich herein.
Man schmeißt dich in den Brunnen hinein,
Wie es, vor kurzem hast du 's je geseh'n,
Den Doppeladlern allen ist gescheh'n,
Die, als der alten Herrschaft Zeichen,
Bei meinem Erscheinen mußten weichen.

Samson:
Ich provoziere nicht, ich bin ja nur,
Wie jeder weiß, eine biblische Figur.
Viel länger bin ich da als du,
Drum sei hübsch still und gib mir Ruh. –
Es kommen und vergehen die Geschlechter,
Stets steh' ich hier als treuer Wächter
Der uralten ehrwürdigen Stadt,
Die deutscher Geist gegründet hat,
Die deutscher Fleiß und deutsche Emsigkeit
So groß gemacht im Lauf der Zeit
Und jetzt dafür verspottet und verhöhnt,
Beschimpft, verunglimpft hier wird und verpönt. –
Der Zeiten Wechsel hab' ich oft geseh'n,
So manche Sonne auf- und untergeh'n.
Heut' strahlst du golden zwar im Sonnenschein,
Weißt du, ob das auch morgen noch wird sein?

Lev:
Co činíš, provokací zavání,
k mé potupě je to tvé konání:
vždyť se v mé přítomnosti odvažuješ
rozsápat zvíře, jež jako já sluje!
Vážně tě varuju, na mě si pozor dej,
neblahý jinak vzejde tady rej:
Jak orel dvojhlavý, na krku s oprátkou,
můžeš se v kašně octnout zakrátko,
jak před nedávnem mocnářství se dělo,
a i tvé oko na to pohlíželo.
Jsi jako on symbolem starých časů,
ustoupit musíš, uznat moji krásu!

Samson:
Neprovokuju, jak ti každý poví,
jsem jménem z biblického bájesloví.
Jsem mnohem déle znám nežli jsi ty,
buď ticho a nečti mi levity. –
Přicházejí a zase mizí rody,
já stojím dál a střežím výtrysk vody
z kašny tady v tom městě prastarém,
jež německý duch zdvihl se zdarem.
Německá píle, stálá horlivost
z něj učinila nepochybný skvost.
Co na tom, že je zrovna napadán
ten původ teď a nactiutrhán.
Často jsem viděl, jak se časy mění,
vzchází jak slunce, zajdou do setmění.
Dnes záříš, lve, v zlatě jak slunce svit,
víš však, zda tak i zítra musí být?

Budweiser Zeitung, 1922, č. 27, s. 5

P.S. Tady jako by se republice už roku 1922 předpovídaly zlé časy. Měly však přijít všem po řadě: Budějovicím, Čechům, Židům i Němcům. Lev i Samson o tom vědí své.

Umrlčí prkna u Železné Rudy

Jsou letní hosté a turisté, kteří tráví dny a někdy celé týdny své dovolené v Železné Rudě (Eisenstein Markt), té perle německy hovořící Šumavy, konají výlety do tak půvabného a často i divoce romantického železnorudského okolí a přesto dokážou lhostejně míjet obzvláštní jedinečnost zdejší krajiny, která si nejvyšší měrou zasluhuje, aby na ni byla obrácena pozornost těch, kdo sem přicházejí poprvé.
Jsou to umrlčí prkna (v originále "die Leichenbretter" - pozn. překl.) právě tu, v nejbližším okolí Železné Rudy.
Když někdo z rodiny zavřel své oči k věčnému spánku, byla podle starého místního zvyku jeho mrtvola položena, jak je tomu ostatně obyčejem i jinde, na prkno a byla tak po tři dny vystavena. Takové "umrlčí prkno" bylo později opatřeno nápisem, který obsahoval jméno zesnulého, den jeho narození a skonu a nějakou průpověď, která dokázala chytit za srdce, a poté zaraženo ve vztyčené poloze nedaleko domu nebožtíkova při kříži u cesty. Bývalo samo zhusta nahoře zdobeno krucifixem nebo malou soškou svatého patrona či patronky. Mnohdy je při polním kříži takových umrlčích prken pohromadě hned několik.
Najdeme je nejen v okolí Železné Rudy, ale i dál od ní směrem k Ostrému, na druhé straně až k Javoru a hloub ještě do bavorské země.
Takové umrlčí prkno lze spatřit na příklad hned blízko místa na vedlejší cestě vlevo nad silnicí vedoucí do Klatov. Má následující nápis:
Auf diesem Brette hat geruht
die ehr- und tugendsame Frau
Franziska Steindl
Gestorben, mit den hl. Sterbe-
sakramenten versehen 13.
Oktober 1901 im 65. Lebensjahre.
O Wanderer, stehe still und merke auf,
wer du bist, der war ich auch.
Wer ich jetzt bin, wirst du auch werden,
der Würmer Speis und Staub der Erden.
Bin ich im Leben bekannt gewesen dir,
so bete ein Vaterunser mir.
Bitte um ein Vaterunser.
Jiné umrlčí prkno se nachází bezprostředně při silnici, která vede na Špičák (Spitzberg). Má následující nápis:
Hier hat geruht
Barbara Kreß,
Wirtschaftbesitzer-
in Dorf Eisenstein
Gest. 1/5 20. im 63. LJ.
O Wanderer, gedenke mein,
schließ mich in dein Gebet mit ein.
R.J.P.
Za jménem zesnulé má ovšem být slovo "Wirtschaftbesitzerin", písmomalíř je ovšem zapomněl dopsat (nebo spojil s předložkou "in" - pozn. překl.).
Vysoce zajímavý je smrk, jehož kmen má dosti značný obvod a který by zdálky mohl být podle své koruny, což je jistě u jehličnatého stromu velmi nápadné, považován za lípu velice hustého listoví. Stojí pouhých několik minut chůze nad novým železnorudským hřbitovem. V jeho hojném stínu najdeme lavičku a vedle ní několik umrlčích prken, jejichž nápis se během času stal nečitelným či docela zašel. Přímo při kmeni smrku, vedle něhož se krčí polní kříž, je zaraženo šest umrlčích prken s následujícími nápisy:
Auf diesem Brett hat
geruht
Maria Daschinger,
geboren 25. Feber 1848,
gestorben 20. April 1923.
O Wanderer, stehe still
und merke auf.
Was du jetzt bist,
das war ich auch.
Was ich jetzt bin,
das wirst du auch werden,
der Würmer Speis und
Staub der Erden.
Bin ich im Leben bekannt
gewesen dir,
so bete einen Vater - uns.
mir.
Friede ihrer Asche!

Ignaz Wenzl In-
sas, in Markt Eisen-
stein, geb. 2. Juli
1821, gest. 23. März
1895.
Da lagst du in der Leid-
enshüll, zwar thränen-
los, doch thränenwert.
Du wirst mit tiefsten Schm-
erz-gefühl durch Thränen
noch im Grab geehrt.
Stehe still du
Wanderer und merke
auf.
Was du jetzt bist, das
war ich auch. Was
ich jetzt bin,
wirst du auch
einst werden,
der Würmer
Speis und Sta-
ub der Erde.
Bitte Vatusr.

Auf diesem Brette hat
geruht
Josef Kundinger
gebo. 19. März 1818,
gesto. 23. August 1906.
Friede seiner Asche!

Auf diesem Brette hat
geruht
Frau Barbara Fuchs,
gebor. 4. Mai 1850,
gest. 19. August 1917.
O Wanderer, stehe still und
merke auf.
Was du jetzt bist, das war ich auch.
Was ich jetzt bin, das wirst du
auch werden,
der Würmer Speis und Staub
der Erden.
Bin ich im Leben bekannt gewesen
dir,
so bet ein Vaterunser mir.
Friede ihrer Asche!

Auf diesem Brette hat
geruht
Franziska Schädelbauer,
gebo. 7. Juli 1813, gesto.
17. Juli 1895.
Gedenket meiner
wenigstens ihr, meine
Freunde, es ist ein
heiliger und heilsamer
Gedanke, für die Verstorbe-
nen zu beten, damit sie
von ihren Sünden be-
freit werden.
Herr gib ihr die ewige Ruhe!

Theresia Wenzel,
geb. 11. Feber 1889,
gest. 20. Nov. 1894.
Vater, wen die
Mutter fragt,
wo ist unser
Liebling hin,
wen sie wei-
nend um mich
klaget, so sagt
dass ich im Him-
mel bin. Mutter,
wen der Vater
weint, so trock-
ne ihm die
Thränen ab.
Pflanzet, wen
Die Sonne scheint,
eine Thrä-
ne auf mein
Grab.
R. S. N. T.
I když nápisy na jedné straně prozrazují mnohde až dojemnou naivitu a neohrabanost výrazu, dovolují nám na straně druhé přece jen dost hluboký náhled do duchovního života obyvatel zdejší končiny a jsou neklamným dokladem jejich religiózní opravdovosti jakož i vroucnosti a síly citu vůči těm, kdo je opustili, citu, který nevyhasl ani odchodem jejich blízkých z tohoto světa a trvá doslova za hrob.
I když také opakovaný obrat o poutníkovi, který má stanout a pomyslet, že to, co je, byli i oni, a to, co oni jsou, bude i on, to jest potravou červů a prachem země, provázený i závěrečnou prosbou o otčenáš, svědčí o jisté textové šabloně, přece z jiných obratů zase je tu vidět, jak básnický smysl, hluboce zakořeněný v lidové duši, se nespokojí převzetím vyprázdněných schemat, ale vždy znovu dokáže přinést něco nového a původního.

Budweiser Zeitung, 1928, č. 84, s. 2-3

Snad nejzajímavější na předchozích řádcích je skutečnost, že jejich autorem je učitel židovského náboženství Jakob Fried. Narodil se 14. dubna 1856 v Kolodějích nad Lužnicí (Kaladey), studoval na německém učitelském ústavu v Budějovicích a dosáhl tu oprávnění pro výuku "mosaische (tj. 'mosaického, mojžíšského, židovského' jak praví starý dobrý čtyřdílný německo-český Jankův a Siebenscheinův slovník - pozn. překl.) Religion an der Volksschule." Působil na židovské obecné škole v Táboře a poté opět na budějovickém učitelském ústavu od roku 1900. Už v roce 1883 byl v Českých Budějovicích oddán s Terezií (Therese) roz. Friedovou (!). Byla o rok mladší než on, umřela přesto muži i pěti dětem (byli to synové Otto, Rudolf, Oskar a dcery Ida a Olga, všichni narozeni v letech 1886-1893 v Táboře) už 8. května 1916 také tu v jihočeské metropoli. V 76 letech Jakob Fried, jehož hojné příspěvky nacházíme v Budweiser Zeitung, odkud jsou i naše ukázky, to město (vydal v něm dokonce i divadelní hru Judith!) roku 1932, rok před nástupem "hnědého moru" v Německu, opouští a v Praze (poslední adresa Praha XIII., Štítného ulice) jeho stopa natrvalo mizí. Dotaz na pražské Židovské muzeum byl zodpovězen udáním dat Jakuba Frieda z Prahy XII., narozeného 14. dubna 1856 - místo narození neuvedeno -, dorazivšího s transportem Aaq pod číslem 296 do terezínského ghetta, kde měsíc před dovršením 88 let věku umírá 14. března 1944. Zůstane asi navždy tajemstvím, zda jde o téhož jediného člověka, jen s omyly v zápisu, jak jsem byl ujišťován. Vždyť kolik jen mužů a žen s tím krásným a opravdu "mírným" příjmením v tom strašlivém století zahynulo vlastně jen proto, že je vůbec kdy nosili!
- - - - -
* Koloděje nad Lužnicí / Tábor / České Budějovice / Železná Ruda
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko