Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

PAUL FRIEDL zv. BAUMSTEFTENLENZ

Wo einst die alte Hütte stand Stará huť

Im Wald, ein Winkel, weit vom Ort,
Geschichte lebt im Namen fort!
Zur alten Hütte heißt der Flecken,
Wo Faulnis frisst an alten Stöcken,
Die nichts mehr von der Sonne sehn,
Wo hundertjähr'ge Tannen stehn,
Wo still und tot des Waldes Rund,
Zerbröckeln Mauern tief im Grund.

Holunder dort im Dickicht blüht,
Die Beere wie Rubinglas glüht.
Wer ahnt, dass hier vor vielen Jahren
Schon einmal Menschen tätig waren?
Durchs Laubdach fällt ein Sonnenstrahl,
Ein Klümpchen Glas blitzt wie Kristall
Und funkelt im verdorrten Reis:
Der Wald gibt sein Geheimnis preis.

Einst Menschen machten hier sich breit,
Ein Ofen stand vor grauer Zeit,
Wie sonst bei Hütten man errichtet,
Sein fressend Maul den Wald vernichtet,
Zu stillen seine heiße Gier,
Mit Feuers Gluten für und für.
Geheimnisreiche Kunst hier blühte,
Viel Meister schufen in der Hütte.

Aus Asch' und Quarz schmolz man das Glas.-
Ja, Kinder spielten dort im Gras
Mit bunten Paternosterperlen
Am Bächlein drunten bei den Erlen.
Dahin ist alles, wie ein Traum!
Denn wieder wuchern Busch und Baum.
Vergessen ist im weiten Land,
wo einst die ale Hütte stand!

Je v lese kdesi stranou tichý kout,
v jeho jménu lze příběh vyslechnout:
U staré huti místo nazývá se,
hniloba hlodá v dřevu zas a zase
a slunce dávno nenahlédlo sem,
kde mocné jedle stíní vlhkou zem.
Tichý a mrtvý zdá se lesa kruh,
rozpadlým zdivem jak by načpěl vzduch.

Jenom bezu kvést dovolí tu stín,
jak rubínovým sklem to svítí od malin.
Kdo by jen tušil, kde by ses teď bál,
že kdysi člověk činně pobýval?
Listnatým loubím přísvit jak by šel,
co slepý křišťál blesknou střepy skel
třpytí se v suchém jehličí i hloží:
svá tajemství les hned tak nevyloží.

Mnoho lidí se rojilo tu kdysi,
sklářská pec stála, kde se houští mísí.
Zanikla huť a její žravou tlamu
pohltil les co ohnilou změť trámů,
vyhasl dávno žár a ruch i spád tu zvad'
a stopa ohně zašla napořád.
A přece umění kvetlo, kde jen vrch suti
připomíná teď mistry dávné huti.

Z křemene v popeli se tavilo tu sklo,
v trávě si hrály děti, než se doblesklo,
s perlami růžence. Vše zašlo jak dny v roce
s listovím olší dole na potoce.
Je to už pryč, odvanulo jak sen.
Zarostla býlím paměť dávných jmen.
Zašla i paměť kraje, buď jak buď
nikdo neví, kde vlastně stála stará huť.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 403

Narodil se 22. května 1902 v Pronfelden u Spiegelau jako sedmé z dvanácti dětí pachtýře na tamní pile. Stalo se tak v tanečním sále místní hospody, poněvadž jejich chalupa krátce předtím vyhořela. Když byla roku 1905 zřízena ve Zwieselu pila parní, byl otec Friedl povolán tam a rodina se stěhovala za ním. U Baumsteftenlenzů, jak se Friedlovým po domě říkalo, přešlo při tolika malých ratolestech rodu i nespočet dětských nemocí, ale po jedněch spalničkách ztratil malý Paul téměř docela zrak. Prý po prvním dni ve škole bloudil bez pomoci po Zwieselu a nemohl trefit domů. Když ho ale přesadili z poslední do první lavice, stal se premiantem třídy, zrak se mu potom dokonce i zlepšoval a vrozené výtvarné nadání vedlo k tomu, že se později vyučil umění řezbářství. Už tenkrát se mu plnily sešity literárními výtvory a posléze se ten samouk stal opravdovým spisovatelem. Jedním z prvých darů z Bavorska se po listopadu 1989 pro českobudějovickou vědeckou knihovnu stal právě soubor Friedlových románů v krásné barevné úpravě péčí Bavorského národního parku. Kdo by odolal pokušení vydat se na putování s českými muzikanty v románě Füchsin von Huschitz (Hoštická lištička), kde Friedl popsal své vlastní zážitky lidového zpěváka, jak šťastné je spočinutí v Glückliche Ende der Welt, kterýžto blažený konec světa umístil kousek jen odtud opodál od nás, jak strhující je příběh Teufel im Glas a jak tajemný a těžký zas je osud lidí po stromem, který zpívá, v románové próze Der singende Baum! Na třicet takových knih lidové četby vyšlo z pera Baumsteftenlenzova, počítáme-li jen jeho beletrii. Říká se, že jsou jak balzám na duši. Paul Friedl zemřel v Zwieselu 22. ledna 1989. V dubnu roku 1992 bylo na památku lidového spisovatele vztyčeno a vysvěceno při vrcholu Velkého Falkensteinu umrlčí prkno s jeho jménem a následujícím čtyřverším:
Wald, du hast durchs ganze Leben,
Ruhe mir und Kraft gegeben.
Selbst als ich Dich nicht mehr sah,
fühlte ich Dich noch ganz nah.
Je to bezpochyby i les blízký našemu srdci, o kterém zpíval.
- - - - -
* Pronfelden (BY) / † Zwiesel (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko