Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

WERNER FRITSCH

Myslit jako šumí les

I.
…a hle, tu jsem poznenáhlu začal slyšet řeči lesa a také se jim naučil naslouchat, smysly se otevřely vstříc jeho znamením a bylo to nádherné, tajuplné a laskavé od onoho velkého Zahradníka, kterého jako bych teď, zdálo se mně často, měl snad každou chvílí spatřit, jak putuje tam někde mezi kmeny stromů.
1974: O velikonočních prázdninách jsem chodíval den co den se sekyrou přes rameno za pár marek na hodinu rubat dřevo do lesů mých rodičů. Zčásti žlutá, zčásti tyrkysově zelená motorová pila značky Dolmar, později rovněž významná rekvizita mých akčních divadelních kusů, se dlouhým ostřím zakusovala, rozrývajíc přitom hlasitým vytím i okolní ticho, do kmenů polomového dřeva zakleslých vrcholky jeden o druhý. Lesní holiny se rozevíraly jako při pádu tyčinek při hře zvané mikado, jen nebezpečí tu byla na smrt. Jednou minul mou bradu svištící kmen o pouhopouhý vlásek

Sekyra zapadala ráz naráz do proschlých větví, třaskajících pod jejími údery.
Ke konci velikonočních prázdnin jsem se posadil do traktoru Porsche Allgaier Bulldog, můj otec stál na voze plném suchých, těch mnou o velikonočních prázdninách odvětvených vršků borovic, které, oběti běsu oněch únorových vichřic, jako by měly lidskou kůži.
Pořád znovu zmítán pochybnostmi, zda bych si měl koupit za peníze vydělané v lese Pohádky 1000+1 noci nebo Spisy Adalberta Stiftera. Pro exotické dálky 1000+1 noci mluvil právě v kinech uváděný snímek Piera Paola Pasoliniho Erotické příběhy 1000+1 noci…
Pro tu druhou možnost zase domovská blízkost: Adalbert Stifter. Samo slovo Adalbert vyvolávalo (a vyvolává) ve mně obraz šumících lesních stromů, jejic něžně se ve větru vlnících vrcholků.
Počátkem května jsem si mohl za peníze vydělané v lese a ty, které jsem dostal ke svým narozeninám, koupit jak šestisvazkové vydání Pohádek 1000+1 noci, tak Spisy Adalberta Stiftera ve třísvazkovém vydání edice Tempel-Klassiker.
Úvodem citované místo je přeškrtáno.

II.
1981: Holzmühle. Na psacím stole, nějak vonícím po včelím vosku, útlá řádka knih, většinou se zlaceným hřbetem a psaných frakturou, mezi nimi i Aus dem Bairischen Walde (Z Bavorského lesa) od Adalberta Stiftera. Uvnitř i dopis, který líčí onen ledový déšť, pozdější ústřední text knihy Mappe meines Urgroßvaters (Z kroniky našeho rodu).
Na prastarém psacím stroji značky Erika Naumann s velkými typy písmen, na kterém moje prateta Johanna zaznamenávala už moje dětské přeřeky, jsem připravoval k tisku svou maturitní práci o Achternbuschovi. Někdy jsme prateta a já onoho února úplně zapadali sněhem. Každou chvíli jsme byli bez proudu a co horšího, s psacím strojem to šlo k úplnému konci: nejprve se ulomila pacička s písmenem G, potom s H…
A tato předehra utonutí ve sněhových závějích, kombinovaná se zkázou psacího stroje během práce na něm, vešla bezprostředně do vznikajícího textu Holzmühle (Dřevěný mlýn), jakož i stejnou měrou do knihy materiálů o Achternbuschovi, vyšlé u Suhrkampa. Je to, jak mi vlastně dochází teprve nyní, pokračování v opisu onoho Stifterova textu.

III.
Vanutí vzduchu a zurčení vody, růst obilí a vlnění oceánu, zeleň země, jas nebe a třpyt hvězd považuji za cosi velkého: nádheru blížící se bouře, blesk, který poltí dům, vichřici, ženoucí příboj, horu, jež chrlí oheň, zemětřesení, obracející v suť celé kraje, pak nepovažuji za větší než jevy shora uvedené, ba mám je za menší než ony, poněvadž jsou jen pouhými účinky zákonů daleko vyšších.
Tento selský taoismus stojí psán v předmluvě k Pestrým kamenům (Bunte Steine).

1985 I: Četl jsem Stiftera téměř výlučně na venku. Na březích divoce meandrující Odravy (Wondreb), na olšových kmenech nad spletí vodního rostlinstva; podobalo se ženským vlasům, zespoda ozářeným tekoucí vodou. Trůnil jsem na posedech, vysoko v korunách stromů. Četl jsem Stifterovy černé litery na už zažloutlé papírové běli staré edice Tempel-Klassiker ve stínu vrcholových větví borovic, v korunách olší a bříz, četl jsem v trávě, jejíž zeleň byla poseta interpunkcí pampelišek. Onoho jara plného přísvitů bouřek nad květy ostružiní.
Přísvitů, které se nějak podobaly těm z textů Stifterových: psal na černou tabuli mé nevěřícné duše ještě jednou znamení a zázraky, jakoby psací křídou z ruky Boží. Na Stifterovu krajinu spadal příboj velké mírnosti a něhy: přímo z lebeční klenby nebes. Holy the supernatural extra brilliant intelligent kidness of the soul.

1985 II: Na podzim téhož roku, po letním semestru o povídkách Adalberta Stiftera u Volkera Hoffmanna v Mnichově, na němž jsem se také seznámil s Bernhardem Setzweinem, jel jsem, v autě i s psacím strojem značky Erika Naumann, mezitím zděděným a daným znovu do pořádku, na delší dobu do Čech a dostal jsem se přes Mariánské Lázně (Marienbad), Loket (Elbogen), Žatec (Saaz) a Prahu (Prag) v jistém druhu vytržení na Šumavu, ten les opravdu "šumící" (v originále "im Böhmerwald an, dem "Rauschenden" - pozn. překl.).
Konce smrkových větví se čepýřily jako paví chvosty, třpytily se lednými krystaly, skleněné, větrem roztažené pernaté haluze. Sluneční kotouč klesající za horské hřebeny se zubatým lemem jehličnatých stromových vrcholků cedil poslední krev do stříbrošedých vln Vltavy, čeřících se ve večerním vánku.
Poté, co mi české vsi ("die Böhmischen Dörfer" v německém originále mají ovšem významovou platnost dvojí - pozn. překl.) daly citovou představu starých osad toho klášterního kraje Stifterova (v originále jen "die Dörfer des Stiftlandes" - pozn. překl.), jak tu žily do druhé světové války, konečně mi byl seslán, ve stifterovské divočině, v chumelenici sněhových vloček, tu a tam proniklé sluncem ve stromových korunách, ba slétl ke mně klíč k mému románu Cherubim (Cherubín): mýtus stvoření, kterým se Cherubim otevírá.

IV.
1995: Stechapfel (Durman), text, ve kterém jsem se po knize Cherubim v podstatě ještě jednou pokusil dát jakési, tedy té mé krajině zazářit ve světle ráje (v originále "im Paradiso-Licht" - pozn. překl.) - aniž bych zamlčel, že tu byl holocaust - je beze Stiftera sotva myslitelný.
Nemohu tu myšlenku potlačit: totiž zda celá pravda nezahrnuje obojí, rozuměj to, co Stifter zaznamenal básnickým perem i to, co vepsal břitvou do svého masa a krve…
A zda to, co Stifter neřekl o lidech své domoviny, nepropuklo jako morová rána o století později v osobě jiného zneuznaného malíře z kraje při Trojmezí (v originále "aus dem Dreiländereck" - pozn. překl.): jeho jméno je Adolf Hitler.
Až dotud je však ještě každému, kdo jen svým uměním chtěl setrvat v okrsku ráje a - což je důležité - zachovat si přitom jistou věrohodnost - souzeno přijít vlastní rukou o život či o rozum. A každému takovému náleží náš nejvyšší respekt.

1996: Soubor "čítanky na cestu" Böhmen (Čechy), kterou jsem spolu s Utou doslova "zakusil" a prožil v té zemi, podobající se vnitřku kufru, po okraj plného knih, v neposlední řadě u Plešného jezera (Plöckensteinsee), v Horní Plané (Oberplan), začíná oním bohužel jen ve zlomku zůstaveným Stifterovým textem Weit zurück in dem leeren Nichts (Daleko nazpět v pustém prázdnu).

V.
2002 I: V Čechách stálo ještě mnoho máku na polích. Ani slunečnice ještě nebyly sklizeny. Podnikli jsme zkusmo několik výprav s kamerou po silnicích lemovaných jabloňovými alejemi pro můj nový film Ich wie ein Vogel (Já jako pták) a spontánně jsme navštívili Lázně Kynžvart (Bad Königswart). Metternichův zámek mezi Chebem (Eger) a Mariánskými Lázněmi měl Stifterovi posloužit jako předloha domu z jeho románu Nachsommer (Pozdní léto). Oblaka zvaná řasy (v originále "Cirrusgewölk" - pozn. překl.) v blednoucí temné modři nad krvavou červení buků. Těla Uty a dětí v mříži stínů, vrhaných dubovými korunami na černý asfalt cesty. Dost často děsivé divadlo smrti (v originále "Theater des Todes" - pozn. překl.). Přihlížející prostitutky pod jabloněmi s ranými plody v korunách.
Právě jsme sbalili kameru, a poněvadž i pro děti bylo toho dne v Čechách zrovna tak krásně, rozhodnuto strávit v nádherném svitu onoho září ještě několik dnů ve Stifterových končinách a přistát pak v Linci, kam jsem pro tamní divadlo měl právě rozepsánu hru jménem Schwejk? (Švejk?), …
… když si řidič náklaďáku, všechno splývá po čtyřiadvaceti hodinách za volantem - na rozdíl od modrého autobusu za mnou - už nevšiml, že vyhazuji blinkr, zastavuji a chci odbočit ke zlatě se třpytící hladině přehradního jezera Jesenice na Odravě (v originále Wondreb- Stausee - pozn. překl.) kus pod námi.
Náklaďák srazil moje auto a modrý autobus za mnou do jednoho chumlu. Nebýt modrého autobusu mezi ním a námi, rozmačkal by Judith, Johannu, Utu i mě nadobro.
Mé matce se nedávno v nemocnici ve Waldassen, kde jsem přišel na svět, zdálo ve snu po tam prodělané operaci menisku, že můj mrtvý otec jede naboso autobusem.
Modrý autobus za mnou se po nárazu klidil vpravo do příkopu u cesty. Moje auto, poněvadž jsem je už strhl nalevo, otočilo se o sto osmdesát stupňů vlevo - abych se o pouhý vlásek čelně střetl se zmíněným náklaďákem. Těsně, doslova o šířku dlaně, proletěl jsem mimo jeho řidičskou kabinu.
Posvátné ticho, když život nabírá dechu. Jako by běžely zpomalené záběry nějakého filmu a tebe proniká jediný pocit: Všechno je dobře.
A střih: děti plačící ve strouze plné ostružiní, plechovek a zrezivělého ostnatého drátu z plotu pastviště. A náhle sotva rok tenkrát stará Judith, křičí a na jejím čele vidím pavouka křižáka.
A hle: Řidič autobusu je bos a krvácí z levé paty, v níž mu vězí skleněná střepina.
Posvátná metafyzická Faradayova klec přítomného Nyní a Teď.

2002 II: Čtu si ve vlaku, teď v listopadu, znovu Stifterův fragment Weit zurück in dem leeren Nichts (zvaný rovněž Mein Leben / Můj život, do češtiny dosud nepřeložen - pozn. překl.). Mlha. Holé koruny buků. Šedě grošovaný bělouš v jinovatce před Braunschweigem.

Daleko nazpět v pustém prázdnu nicoty je cosi jako slast a úchvat, mocně, téměř zkázonosně působící, proniknuvší do samého mého bytí a nesrovnatelný s ničím v mém budoucím životě. Znamení, jež se uchovala v paměti, jsou tato: byl to třpyt, byl to ruch, bylo to dole. Musilo to být někdy velice časně, poněvadž se mi zdá, jako by kolem té věci ležela vysoká, daleká tma oné počáteční nicoty.
Potom bylo něco jiného, co prošlo laskavě a útěšně mým nitrem. Znamením toho je: byly to zvuky.
Poté jsem vplul do čehosi ovívajícího, plul jsem dál a dál, bylo ve mně stále měkčeji a měkčeji, byl jsem pak jakoby opilý, nebylo pak nic víc.
Tyto tři ostrovy leží jako nějaká kouzelná pohádka či pověst v zastřeném moři minulosti, jako pravzpomínky nějakého národa.
Následující vrcholy budou vždy určitější, zvonění zvonů, široká záře, rudý soumrak.
Docela jasné bylo cosi, co se neustále opakovalo. Hlas, který ke mně mluvil, oči, které na mne hleděly a paže, které všechno mírnily. Křičel jsem po těch věcech.
Pak bylo bolestné, nesnesitelné, pak sladké, tišící. Vzpomínám si na úsilí, která nedosáhla ničeho, na zoufalství, které ustalo a to, co mířilo ke zkáze, s ním. Vzpomínám si na třpyt a barvy, ty v mých očích, na tóny, ty v mých uších, na všechny půvaby, které s sebou přinášelo mé bytí.
Stále více jsem vnímal oči, které na mě hleděly, hlas, který ke mně mluvil i ty paže, které všechno mírnily. Vzpomínám si, že jsem tomu říkal "mami (v originále "Mam" - pozn. překl.)".
Jednou jsem cítil, že mne ty paže nesou. Byla ve mně temná místa. Vzpomínka mi později řekla, že to byly lesy, které byly kolem mne na venku. Pak byl jakýsi pocit, jako ten prvý mého života, třpyt a ruch, potom nebylo nic víc.

To se dá jen opsat: kdo kdy vylíčil v takovém světle dětství?

Böhmerwald - Reise-Lesebuch (2003), s. 141-146

P.S. Text je v originále doprovozen poznámkou, že souvislé úryvky, tištěné kurzívou, pocházejí od Adalberta Stiftera, věta psaná anglicky a tištěná rovněž kurzívou je přejata z textu Howl (Kvílení) Allena Ginsberga.

Werner Fritsch, který byl jedním ze tří autorů, oslavujících ve Stifterově roce 2005 šumavského klasika autorským čtením v prostorách Jihočeské vědecké knihovny (Adalbert Stifter uprostřed Evropy, spolu s Edou Kriseovou a Franzem Josefem Czerninem), narodil se 4. května 1960 ve Waldsassen na řece Wondreb (Odrava), tekoucí odtud dál na sever k ústí do Ohře (Eger) blízko Chebu (německy rovněž Eger). V Mnichově (München) studoval filosofii, germanistiku a národopis. V letech 1980-1984 se věnoval alternativnímu divadlu. Už Cenou rakouské spolkové země Korutany, udělenou v rámci 11. ročníku literární soutěže Ingeborg Bachmannové (1987) a téhož roku získanou Cenou Roberta Walsera upozornil na sebe jako autor. Z jeho děl jmenujme závažný román Cherubim (1987), za který se rovněž stal hned v následujícím roce 1988 držitelem literární ceny Rauriser Literaturpreis, dále prózu a rozhlasovou hru Steinbruch (1989/1990), divadelní hru Fleischwolf (1992), prózu Stechapfel (1995), za níž obdržel stipendium berlínského Senátu, "literární portrét" Böhmen (1998) spolu s Utou Ackermannovou (narodila se roku 1964 ve východoněmeckých Drážďanech /Dresden/), která se podílela i na další z mnoha jeho her Schwejk?/Hydra Krieg (2003). Roku 1997 se spolu s Volkerem Lüdeckem stal laureátem Ceny Else Lasker-Schülerové a věnoval se i filmové tvorbě. Žije v Hendelmühle a v Berlíně.
- - - - -
* Waldsassen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko