Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

NORBERT FRÝD (FRIED)

Hořické pašijové hry

Opona pašijových her se zvedá. Zvedá se nad celými Hořicemi. Až se zavře, klesne celé městečko spolu s oholenými biblickými vousy svých občanů zpátky do klidu šumavských osad a nikdo by nevěřil, že z něj jiskra divadla vykřesá zas za několik let plameny žhavého vznícení, bušící tepem vzrušujícího života.
Neboť to je divadlo. Toto radostné, rozdováděné stádo křičících dětí, které se při příjezdu Krista do Jerusaléma rozvalí na jevišti a splašeně mává palmovými listy hodně vysoko nad hlavou, aby to také každý viděl: to je opravdové, rozpoutávající a osvobozující divadlo.
U ostatních herců se tento fenomen nedá tak dobře pozorovat. Tito vážní Šumavané jsou na to příliš těžcí a dospělí. Děti však ne. Proto také tento obraz je nejsilnější výjev celých her.
Zajímavé je, že pohlížíte-li na toto divadlo blíže, zjistíte, že právě tak jako většina uměleckých projevů, které jsou romantiky vydávány za lidové, jsou také hořické hry v jádře velmi málo "lidové" ve smyslu romantického názoru na umění. Tak jako lidový projev bývá někdy jen odleskem "oficiálního" umění (více méně dokonalým, milým, dojemným nebo i nemotorným), tak také hořické hry ukazují, že právě nejlepší a největší účinky jsou vlastně vypůjčené od "velkého" umění. Nejlidověji, v dobrém smyslu slova, působí zpěvy skvěle školeného sboru. Zajímavé jsou některé písně na způsob "moritat". Zpívá se tu v jednoduchých verších k ještě jednodušší melodii, která nemá vlastně souvislost s textem, o zázračném stvoření prvních lidí, o jejich hrozném hříchu, o přísném trestu, jenž je stihl a jenž má být výstrahou všem dobrým křesťanům. Tyto sbory jsou závažnou složkou hořického divadla.
Nevšímavost vůči hudbě, jíž jsou slova podložena, může jíti ovšem tak daleko, že téže radostné melodie, jež je zpívána při příjezdu Krista do Jerusaléma a v níž se stále opakuje slovo "Hosanna", je také použito těsně před ukřižováním pro smutnou píseň: "Das Hosanna ist verklungen". Zřejmě stačila vzpomínka na slovo Hosanna, aby se opět objevil onen radostný refrén.
Vidíme: lidový komponista převzal z "velkého umění" ideu leitmotivu, aniž by dovedl plně chápat její obsah. Tak potom dochází k těmto nezvyklým, někdy až groteskním útvarům, jež jsou tak typické pro t. zv. lidové umění.
Myšlenka, jež Vás neopustí od prvého slova, jež zazní z jeviště: Jak je možné, že v celé literatuře ani jeden z Velkých nezdramatisoval Kristův život? Že o náboženské dějiny byl v literatuře velký zájem, o tom svědčí básně jako Miltonův "Paradise lost" nebo Klopstockův "Messias". A přece pašijové drama napsáno nebylo, ačkoliv dramatičnost jeho děje sváděla lid od počátků středověkého divadla k jeho provádění na jevišti.
Když slyšíte v Hořicích ony veršíčky, které doprovázejí mohutný děj pašijových her a které Vám živě připomínají dětská pořekadla (ku př.: Nur wer unschuldig und rein, der wird im Himmel einst bei Jesus sein), zdá se Vám, jakoby byla literatura toto vděčné téma úplně opominula.
Při návštěvě na jevišti o přestávce obohatíte se o mnoho hezkých dojmů.
Můžete chvilku posedět na božím trůnu (který ostatně vypadá z blízka jako dospělejší dětská židlička), můžete pohoupat zeměkouli, ležící před ním, na klíně, můžete přezkoumat obsah Jidášova měšce a můžete konečně zjistit, že váhy anděla spravedlnosti vůbec nefungují.
Dáte-li se pak do hovoru s herci, dozvíte se, že Kristus a Jidáš jsou vlastně bratři a v civilu mistry kameníky, že zvlášť pěkně mluvící Pilátus je dělníkem z továrny a že výborný Kajfáš, tento mazaný demagog, je obchodníkem. Organisace a disciplinovanost celého divadelního aparátu budí opravdu úctu. 250 lidí, jež je zaměstnáno na jevišti a v orchestru, zkouší již od prosince minulého roku. Ředitel a režisér Nowak vypráví, že se zkoušelo skoro denně. To znamená, že celé Hořice obětují devět měsíců poctivé práce na tyto hry. Devět měsíců žije toto městečko jiný, neobyčejný život. Vše se točí kolem jejich divadla, vše dostalo nový smysl a obsah se zřetelem na jejich hry. Dvěstěpadesát šumavských lidiček pracuje, zkouší, hraje, žije, vyhouplo se po dobu devíti měsíců vysoko nad své sousedy i nad vrcholy svých hor, začarováno překrásným a pohádkovým divem: kouzlem divadla. A to se nám na nich líbí.

Linie, 1933, s. 17-19

P.S. Příspěvek zveřejněný mimochodem v témže osudovém jistě roce jako následující německé verše (česky psaný a ponechaný tu i v původním, neupraveném pravopisném znění - např. je tu jako v dopise velké počáteční písmeno u zájmena Vy) figuruje v reportáži nejspíš na Kischův způsob pod průhlednou šifrou "Nora" v "avantgardní" Linii hned vedle básně Miroslava Hallera, který ještě před válkou přeložil text hořických her do češtiny a doprovodil jeho vydání předmluvou, která svědčí o sympatiích českých budějovických intelektuálů pro poetickou výmluvnost pozoruhodné šumavské tradice, opírající se o věci podstatné, tradice chápané tu dokonce jako cosi aktuálně očistného. Mohli snad i jen tušit, co se s ní a hlavně s jejími "šumavskými lidičkami" právě po roce 1933 (jubileum smrti Kristovy!) nadlouho, ba vlastně natrvalo stane?

Die Moldau: Hovoří Vltava:

Ich bin der Strom,
der Sündenbock von Prag.

Allen Unrat, den diese Stadt ausstößt,
lagert sie seit Jahrhunderten in mich ab-
und ich soll ihn fortspülen.

Alles unbbrauchbare Geräte,
alle übelriechenden Auswürfe,
alle trostlos unbrauchbar
gewordenen Menschen -
alles wandert in meinen kühlen,
ewig fließenden Schoß.

Und ich schaffe fort
und ich mache rein
und ich mache frei
und erlöse

Jsem říční proud,
beránek obětní, co snímá hříchy Prahy.

Všechen neřád, tím městem vyvržený,
ukládá se už po staletí ve mně –
a já bych ho měla snad kamsi odplavit.

Všecko, co sloužilo a už je k nepotřebě,
všecek ten nelibě páchnoucí odpad,
všichni ti zoufale opuštění,
ti bezútěšně přebyteční lidé –
to všechno putuje do mého chladivého,
věčně uplývajícího klína.

A tak poklízím
a tak čistím a peru
a tak osvobozuju
a nesu vykoupení

Ten dům na budějovickém hlavním rynku (Ringplatz, dnes Náměstí Přemysla Otakara II.) nesl až do nedávné "privatizační" přemalby fasády na ní uvedeno své původní označení Biene (Včela), slušící staré spořivosti někdy zdejších Čechů i Němců (starý nápis byl dnes přemalován na firemní Hasso!), také zajisté mnoha převážně německy hovořících Židů. 21. dubna 1913 se ve čtvrtém poschodí toho domu narodil v jedné z rodin okruhu naposledy jmenovaného pozdější spisovatel Norbert Frýd. Počeštil své příjmení až po krutých zkušenostech druhé světové války, kdy byl v letech 1943-1945 "z rasových důvodů" vězněm nacistických koncentračních táborů Terezín (Theresienstadt), Osvětim (to strašlivé jméno Ausschwitz) a Dachau-Kaufering, odkud se mu v dubnu 1945 podařilo uprchnout. Své budějovické dětství a mládí popsal vlastně až na samém sklonku své kariéry českého spisovatele ve vzpomínkové trilogii Posledních sto let (s částmi Vzorek bez ceny a Pan biskup, Hedvábné starosti a konečně Lahvová pošta), prvotinu Prag spricht dich an (Praha k tobě hovoří) však roku 1933 vydal ještě německy. Její výtisk, který mám v rukou, je rovněž německy věnován budějovickému příteli Vicki Kendemu, který skončil za války v jednom z nesčetných židovských transportů do vyhlazovacích táborů zločinné národně socialistické diktatury. Z té knihy je i naše básnická ukázka, která mladého Noru Frieda (Nora je podepsán i česky psaný sloupek z českobudějovické Linie, figurující tu před ní) spojuje se šumavskými německými básníky alespoň tématikou té řeky z hor. Jednou mne v českobudějovické vědecké knihovně navštívil ze Spolkové republiky Frýdův obdivovatel, který se rozčileně pozastavoval nad tím, že spisovatel takového významu a ve městě prý svým i zahraničním ohlasem bez konkurence, nemá dosud pamětní desku na rodném domě. Oponoval jsem mu tím, že oficielních uznání se Frýdovi dostalo za komunistického režimu, v jehož službách stál v nejhorších stalinských letech dokonce jako diplomat na americkém kontinentě v Mexiku a v USA, dost a dost, jemu samému však právě tenkrát původ z rodiny židovského obchodníka textilem nebyl ničím, k čemu by se snad měl veřejně hlásit. Upírat mu ovšem proto čistě literární kvality je zbytečné, i naše prozaická a básnická juvenilie je prozrazuje dostatečně a je navíc prosta postranních úmyslů literatury ve službách totalitních diktatur jakéhokoli zabarvení - podobně jako už zmíněná vzpomínková trilogie, dokončená pět let před autorovou smrtí. Zemřel v Sověty okupované Praze 17. března 1976.
- - - - -
* České Budějovice / Hořice na Šumavě / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko