Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANDREAS GÖSSLING

Z románu "Der Alchimist von Krumau"

V poledne prošli Budějovickou branou a dostali se tak do krumlovského dolního města; nikdo nevěnoval kočáru s bílým dvojspřežím a spuštěnými záclonkami na oknech žádnou zvláštní pozornost. V ulicích se tlačili handlíři, povaleči a kupci, pěší nebo na karách tažených koňmi, kteří se hrnuli na trh do horního města. Mohli se tak pohybovat jenom krokem, ale d' Alembert neudělal žádný pokus, aby jim uvolnil cestu.
"Za daných okolností," vysvětlil, "uděláte nejlíp. Excelence, když si zachováte inkognito."
"Jakých okolností, maître?"
"No, mně to připadá, jako byste přijel už včera." D' Alembert znovu nasadil svůj pověstný neproniknutelný úsměv. "Hned za soumraku, když to dobře uvážím."
"Ale jak dlouho vás mám ještě ujišťovat," vzplanul Julius, "že jsem téhle Mariandl nezpůsobil ani škrábanec na kůži, nemluvě tedy o…"
Maître pozvedl svou hůlčičku. "Už nikdy nezmiňujte toto jméno, Vaše Milosti, prosím vás. Osobu jménem Mariandl jste v celém svém životě nikdy ani neviděl."
Kočár se pomalu kodrcal nahoru do horního města, vklíněn mezi káry, mezi zvířecí i lidská těla. Kdyby ti lidé tady venku věděli, kdo zde sedí v kočáře, pomyslel si Julius, kdo ví, zda by nás nezasypali kletbami a možná i něčím horším. Maître ho má stále ještě za chlapce, který se nechá prostoduše řídit a nic neví o jeho pletichách. Ale on už více než jednou zaslechl u dvora šuškat, že lidé z Krumlova nemají císaře příliš v lásce, protože své metrese hodil celé rožmberské sídlo do klína jako hračku pro jejího syna bastarda. Po celá staletí zde v Krumlově vládli mocní Rožmberkové a jejich sídelní hrad byl největším v Čechách po pražských Hradčanech. Až poslední z jejich rodu, hrabě Vilém, nejvyšší zemský purkrabí a český kancléř, na podzim roku 1602 zemřel a těžce zadlužené panské sídlo spolu se všemi vesnicemi, lesními milíři a poddanými padlo do rukou Jeho Veličenstva, podivínského učence z Prahy.
Ale já na to kašlu. Mé místo je u vás, nejjasnějšího a nejvznešenějšího pána, ne tady venku v lese.
Tržiště bylo vřavou smíchu a koňského ržání, výkřiků a bučení, řevu a bekotu, do toho se mísil pach koňské moči a piva, potu a višňové kořalky, vepřových klobás a zvířecích výkalů. Štěrbinou v záclonce zahlédl Julius černý morový sloup, který se se zkamenělou zpupností tyčil proti obloze, obklopený stánky, pod nohama se hemžícími podsvinčaty a dětmi, měšťany ve své strnulé důstojnosti a sedláky v pestrých krojích. Kočí zapráskal bičem, koně zabrali a za chvíli zůstal zmatek za nimi. V poledním slunci se Vltava třpytila jako nějaký obrovský zrcadlový had, jehož odrážející se jas sám o sobě zaplnit kabinu kočáru jasnou záři.
Tu bylo Juliovi ještě pochmurněji - ach, nenáviděl ji z celého srdce, celou tu pokryteckou májovou veselost. Ale než se nadál, kočár se náhle zastavil s prudkým trhnutím, které ho téměř shodilo ze sedadla. Rachot a skřípavé drhnutí, jako by přejížděli nějakou vybouleninu, výkřik, vzápětí udušený jakýmsi podivným bubláním, ochraptělý hlas nějakého starého muže. Znělo to, jako by si někdo odkašlal a téměř ve stejném okamžiku se vyzvracel. Mariandlin hvězdopravec! pomyslel si Julius v náhlém úleku, ale to přece nebylo možné. Aniž by dbal d' Alembertovy hůlky, otevřel dvířka a levicí mávaje ve vzduchu, vykřikl: "Stůjte! To poroučím!"
Přitom už beztoho stáli, a ačkoliv se maître pokusil vtáhnout ho nazpět, vyklonil se Julius celou horní částí těla z dvířek ven. Byli na kraji dřevěného mostu, který zřejmě vedl do horního města. Sluneční paprsky se tetelivě chvěly nad vltavskou hladinou a nechávaly žít zdi a střechy celé té nesmírné městské masy nad nimi zářit jako nějaké druhé slunce.
Lidé na ulici na něj upřeně a zmateně civěli, přitlačeni k zábradlí. "Don Julius," zaslechl, "ten hraběcí bastard," ale možná, že se mu to jen zdálo. Hned před ním stál, hlavu zabořenou mezi rameny, jakýsi tučný muž ve vybledlém kroji. Vedle něj malý chlapec s vyvalenýma očima, u nosu nudli, která se na slunci leskla, a potom mladá žena, která mu nenuceně hleděla do očí. Julius si ji chtěl lépe prohlédnout, když tu se ozval sten. Za šuškání lidí, kteří se kolem shromáždili, vylezl z kabiny kočáru úplně a seskočil ze stupátka na ulici.
Zraněný byl skutečně starý muž, i když zdaleka ne tak starý, jak Julius předpokládal, když se ozval ten výkřik. Od svých šedých vlasů, nehledě na špičatý, pavučinově tenký plnovous, nebyl vůbec ani v nejmenším podobný Mariandlinu hvězdopravci, samozřejmě že ne. Když se nad ním Julius sklonil, ucítil pach kořalky. Zřejmě se muž právě vypotácel odněkud z krčmy na ulici, když jejich kočár jel kolem, a jedno z železem pobitých kol ho muselo zachytit a po celé délce přejet. Tělo nešťastníka bylo v pase téměř rozpůleno. Jeho pohled byl už strnulý, rty rudě zbarveny krví.
Je mrtvý, pomyslel si Julius, přesto se narovnal a zvolal: "Přiveďte nějakého medikus, to poroučím!"
"Toho už není potřeba," řekl nějaký mladý, jasný hlas za ním.
Ještě předtím, než se otočil, Julius věděl, že to musí být hlas té mladé ženy, která ho předtím tak otevřeně pozorovala, bez jakékoli plachosti či dokonce podlézavosti.
"Kdo to říká," zeptal se přesto, "a jakým právem?" Otočil se a tu stála před ním, tak blízko, že téměř ucouvl. Přitom nevypadala vůbec děsivě, naopak: vysoká, urostlá dívka s vysoko posazenými ňadry, štíhlá, a přece očividně silná, jako by byla zvyklá bez okolků kdekoliv přiložit ruku k dílu. Hustá, hrubá hříva hnědých vlasů rámovala upřímný obličej, v němž dominovaly velké zelené oči, hledící na něj bez ostychu a dokonce i s příměsí jakéhosi humoru, jak se mu alespoň zdálo.
"Markéta Pichlerová, dcera zdejšího lazebníka Zikmunda Pichlera," řekla. "A tenhle zde už žádného medikus nepotřebuje, Vaše Excelence. Jmenuje se Melchior Kuruš. Bůh na nebesích buď jeho duši milostiv."
"Amen," dopověděl bezděky a svou pravicíc hmátl po štíhlé, opálené ruce Markéty Pichlerové, která jakoby žalobně ukázala na mrtvého.
Už zase jeden mrtvý, pomyslel si, a tu mu problesklo v mysli: Ale ani jeden z těch mrtvých nezemřel nadarmo; Mariandl ne, protože mě vzala k tomu hvězdopravci, a tady ten starý také ne, protože mi připomněl ten horoskop: hvězdy to tak chtějí, a proto jsem musel jet sem do Krumlova. Zde se setkám s tím Osvíceným, zde budou jeho alchymistickou magií vytvořeny zlato a umělé bytosti. A pak se triumfálně vrátím zpět do Prahy!
"Prosím vás, pusťte mě," řekla lazebníkova dcera tiše. "Rozmačkáte mi ruku."

A. Gössling, Alchymista z Krumlova, překlad L. Sedláčková

Úryvek z českého překladu románu Andrease Gößlinga "Der Alchimist von Krumau", který pro vydání roku 2006 v brněnském nakladatelství MOBA (Moravská Bastei) pořídila Libuše Sedláčková, líčí s určitými velmi povšechnými místními znalostmi (o posledních Rožmbercích zato s povážlivým množstvím omylů v jedné větě /"hrabě" Vilém nebyl posledním svého rodu, zemřel už v srpnu roku 1592 a krumlovského panství se zbavil až v letech 1601-1602 jeho bratr Petr Vok, jehož skonem v listopadu 1611 rod skutečně vymřel/) příjezd císařského levobočka (císař Rudolf II. /1552-1612/ ho zplodil se svou metresou Kateřinou Stradovou /1579-1629/, nemanželskou dcerou správce císařových sbírek Ottavia Strady /1550-1610/) Julia d' Austria (1586-1609) do Českého Krumlova (Krumau) v roce 1605 či 1607, místa, jemuž se tu dostává vzteklého určení "tady venku v lese", ale i obdivného pohledu na "zdi a střechy celé té nesmírné městské masy". Sedmdesátý ročník proslulého časopisu Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (1932) přinesl o Juliově osudu akta a regesta z posledních let jeho života, poznamenaných vraždou lazebníkovy dcery Markéty Pichlerové a postupující schizofrenií. Autorem příspěvku byl Anton Blaschka (1892-1970), od roku 1940 docent německé univerzity v Praze, od roku 1942 ředitel Archivu země České, od ledna 1965 řádný člen Saské akademie věd v Lipsku, zemřel ve východoněmeckém městě Halle. Práce rodáka z Horní Brusnice (Ober-Prausnitz) na Trutnovsku se tak protíná s románovým textem hesenského autora beletrie i literatury faktu v prostředí jedné z metropolí německy hovořící Šumavy. Andreas Gößling se narodil v "Barbarossově městě" (císař Friedrich I. řečený Barbarossa je roku 1170 založil) Gelnhausen dne 18. února roku 1958. Na univerzitě v Münsteru ukončil nabytím titulu Dr.phil. v roce 1986 devět let studií novější německé literatury, politologie a publicistiky, jeho tématem se staly mýty, magie, alchymie, mayská kultura, náboženství vúdú. Provozuje v Berlíně se svou ženou Anne Löhr-Gößlingovou nakladatelství MayaMedia. Jeho doktorská disertace byla věnována raným prózám Thomase Bernharda. Román "Der Alchimist von Krumau" vyšel tři roky po svém 1. vydání ve frankfurtském nakladatelství Eichborn pod změněným titulem "Der Alchimist des Kaisers" i jako paperback nákladem Aufbau Taschenbuch Verlag v Berlíně.
- - - - -
* Gelnhausen (HE) / Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko